6 Tdo 862/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22.
prosince 2004 dovolání, která podali obvinění M. M., a Ing. J. P., proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 61 To 403/2003,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 37 T 105/2002, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.
11. 2003, sp. zn. 61 To 403/2003, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
17. 6. 2003, sp. zn. 37 T 105/2002, z r u š u j í . Současně se zrušují další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 37 T
105/2002, byli obvinění M. M. a Ing. J. P. uznáni vinnými trestným činem
zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že
jako statutární zástupci firmy A., a. s., se sídlem S., poté kdy byla dne 12.
1. 1998 poukázána omylem, spočívajícím v uvedení nesprávného čísla účtu, firmou
S., s. r. o., ul. P., P., (nyní S. P., s. r. o., ul. P. č., P.) na účet firmy
A., a. s., č., částka 1.718.119,- Kč, přičemž tato byla určena jako platba
firmě C. I., a. s., O., P., a v situaci, kdy zde nebyl žádný právní titul, ze
kterého by jim uvedená částka náležela, a přestože nejpozději doporučeným
dopisem ze dne 26. 1. 1998, doručeným dne 27. 1. 1998, firma S., s. r. o.,
informovala o tom, že částka byla zaslána omylem a dožadovala se jejího
vrácení, odmítli ji vrátit a nevrátili ji ani do 21. 4. 2000, kdy jim byl
doručen opis sdělení obvinění ze dne 3. 4. 2000, a způsobili tak firmě S., s.
r. o., škodu ve výši 1.718.119,- Kč, kterou do současné doby neuhradili.
Za toto jednání byli obvinění M. M. a Ing. J. P. odsouzeni podle § 254 odst. 2
tr. zák. oba shodně k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon
byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání dvou roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo každému z obviněných
uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným
činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněným M. M. a Ing. J. P.
uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené S. P., s. r.
o., P., ul. P., jako právnímu nástupci firmy S., s. r. o., ul. P., P., částku
1.718.119,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění M. M. a Ing. J. P. odvolání, která byla
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 61 To 403/2003,
podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči citovaným soudním rozhodnutím podali oba obvinění prostřednictvím svých
obhájců dovolání.
Obviněný M. M. v mimořádném opravném prostředku uvedl jako dovolací důvod
ustanovení § 265b písm. f) tr. ř., neboť soud nesprávně posoudil skutek po
skutkové či právní stránce. Namítl, že svým rozsudkem soud předjal rozhodnutí
ve sporu, který je veden u Městského soudu v Praze a kde se poškozený domáhá
nároku na vrácení částky. Zdůraznil, že se od počátku řízení hájil tím, že o
poukázané částce se dozvěděl až v souvislosti s úkony Policie ČR ve věci.
Dovolatel poukázal na výpověď spoluobviněného Ing. J. P. a některých svědků.
Podle jeho názoru soud nezohlednil zápis z jednání mezi žalovanými,
zastoupenými JUDr. B., a poškozeným ze dne 4. 6. 1998, kde má být částka
vypořádána odkupem pohledávek za Č. d. V podrobnostech namítl, že soud
vyhodnotil za věrohodné výpovědi spoluobviněného a svědka JUDr. D., přičemž se
nezabýval tím, proč za věrohodnou nepokládá výpověď svědkyně JUDr. B. Obviněný
uvedl, že pokud byla dne 4. 6. 1998 uzavřena dohoda o vypořádání částky odkupem
pohledávky za Č. d. a pokud o této dohodě věděl, přičemž soud v tomto směru
dokazování nevedl, neměl důvod nevěřit v úspěch operace, neboť JUDr. D. byl
úzce provázán jako bývalý vysoký pracovník managementu Č. d. na tuto společnost
a měl dobré informace; takovou dohodu by neuzavřel, pokud by byla reálně
neproveditelná. Připomněl, že ohledně prokázání svých tvrzení navrhl soudu jako
důkaz výslech svědkyně K., který ale nebyl proveden, v čemž spatřuje odnětí
práva na obhajobu. Namítl, že před zahájením řízení jeho obhájce upozornil, že
zmocněnec poškozeného JUDr. S. je ve věci navrhován jako svědek, ale jeho
vyloučení jako zmocněnce bylo odmítnuto. Tento důkaz byl soudem zmařen, ačkoliv
jmenovaný byl účastníkem na schůzkách mezi obviněnými a zástupci poškozené
organizace. Podle mínění obviněného v průběhu celého řízení opakovaně od svědků
zaznělo, že hovořili o omylem poukázané částce výhradně se spoluobviněným Ing.
P. či osobami odkazujícími se na jeho osobu. Soud vzal za prokázané, že
dovolatel byl alespoň rámcově informován o chodu firmy a již od počátku věděl,
že na účet firmy A., a. s., byla přijata omylem poukázaná částka. Obviněný
namítl, že se soud nevypořádal s výpovědí svědkyně JUDr. B., která uvedla, že
spoluobviněný Ing. P. nejen nikoho neinformoval, ale zadržoval veškeré
písemnosti firmy u sebe. Výpověď svědkyně byla potvrzena i předloženými
dokumenty z doby, kdy spoluobviněný z firmy odešel a nepředal písemnosti.
Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že soud nesprávně posoudil skutkový stav
věci, neboť účelově přijal za věrohodná ta tvrzení, která se mu pro jeho závěr
zdála přijatelnější. Naopak se nevypořádal s tím, proč protichůdná tvrzení
nepřijal a proč je považuje za nevěrohodná. Obviněný poznamenal, že se soud
nevypořádal ani s takovou věcí, jako jsou různé zápisy v Rejstříku trestů u
jeho osoby (jako nevoják se nemohl ve vojenské službě dopustit trestného činu).
Z popsaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 37 T 105/2002, i usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 61 To 403/2003, a věc
vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Podáním ze dne 28. 6. 2004 obviněný M. M. prostřednictvím své obhájkyně doplnil
dovolání konstatováním, že byla dohledána Smlouva o postoupení pohledávky ve
výši 9.163.993, 75 Kč ze dne 6. 6. 1997 (je přílohou podání, viz č. l. 687 a
násl. tr. spisu), která byla žalovaným pokládána za ztracenou a žalobcem byla
její existence popírána. S poukazem i na tuto okolnost, kdy v řízení před
soudem prvého stupně nemohly být použity všechny důkazy, obviněný zopakoval
svůj návrh, jak by měl ve věci dovolací soud rozhodnout.
Obviněný Ing. J. P. uvedl jako důvod dovolání ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutek byl po stránce hmotně právní nesprávně posouzen. Namítl, že při hodnocení důkazů soud prvého stupně zcela pominul důkazy, které
svědčily v jeho prospěch a naopak všechny pochybnosti svědčící o jeho nevině
vyložil v jeho neprospěch. Proto nerespektoval zásadu in dubio pro reo. Podle
názoru obviněného se prvostupňový soud naprosto nedostatečně zabýval
subjektivní stránkou trestného činu, pro který zákon vyžaduje úmyslné zavinění. Má za to, že v průběhu trestního řízení nebylo žádným způsobem její naplnění
prokázáno, přičemž v obžalobě byl čin kvalifikován jako trestný čin krádeže
podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v rozsudku jako trestný čin zatajení
věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. Zdůraznil, že on a ani spoluobviněný
nemohli naplnit skutkovou podstatu trestného činu, jímž byli uznáni vinnými. V
době, kdy ani nevěděli od koho platba přišla, uhradili touto částkou závazky
firmy A., a. s., na jejíž účet byla částka poukázána. Obviněný konstatoval, že
byl přesvědčen o oprávněnosti této platby a má za to, že nebyla vyvrácena jeho
obhajoba o tom, že existoval právní titul, podle kterého nejméně tato částka
náležela firmě A., a. s. Jednalo se o smlouvu o postoupení pohledávek na částku
více než 9 mil. Kč, ze které zbývalo plnit ze strany S., s. r. o., ve prospěch
A., a. s., více jak 3 mil. Kč. Proto odmítl tvrzení soudu, kterým zpochybňuje
skutečnost, že tato smlouva byla z firmy odcizena, neboť soud pomíjí protokol
Policie ČR o vloupání do kanceláří A., a. s., a nedůvodně zpochybňuje tvrzení
obviněných a svědků, kteří existenci smlouvy potvrzují. Obviněný v
podrobnostech uvedl, že i termín plnění ze strany S., s. r. o., ve prospěch A.,
a. s., korespondoval s poslední telefonickou urgencí tohoto plnění v listopadu
1997, kdy JUDr. D. sdělil, že k plnění bude moci dojít až v roce 1998. Ačkoliv
poškozený později požadoval vrácení platby, nedoložil, že se jedná o omyl,
resp. komu byla platba ve skutečnosti určena, a stalo se tak až při hlavním
líčení, tj. více než pět let po poukázané platbě. Přesvědčení obviněného, že se
nejednalo o omyl, vycházelo i ze skutečnosti, že při platbách vyšších než
500.000,- Kč požadovala banka kontrasignaci na přepážce banky, aby byl omyl
vyloučen. Soud prvého stupně se v těchto souvislostech nezabýval výpovědí
svědkyně JUDr. B., která uvedla, že nikdy neměl nejmenší pochybnosti o tom, že
poukázaná platba náleží A., a. s. Stejně tak nevzal v potaz průběh konfrontací
a naopak přecenil význam výpovědi JUDr. D., která není podpořena ani dalšími
důkazy. Soud dále pominul skutečnost, že smlouva na cca 9 mil. Kč byla uzavřena
jako samostatná smlouva o postoupení pohledávek, podle které měl poškozený
plnit ještě před uzavřením dvou tzv. dílčích smluv. Uzavření třetí dílčí
smlouvy záviselo od potřeb poškozeného pro jednání s Č. d. Soud tak vycházel ze
skutečnosti, že smlouva, kterou obvinění považovali za titul k plnění, vůbec
neexistovala, resp. i taková údajná smlouva nebyla smlouvou, ze které by mělo
být přímo plněno.
Soud své úvahy o neexistenci smlouvy navíc zdůvodňuje rozpory
ve výpovědích svědků, ačkoliv jde pouze o nepodstatné detaily zapříčiněné
časovým odstupem. Dovolatel uzavřel, že o naplnění skutkové podstaty trestného
činu podle § 254 tr. zák. nesvědčí žádné provedené důkazy a v dané věci se
nejedná o trestný čin, ale pouze o obchodní spor, jenž je veden u Městského
soudu v Praze a není dosud ukončen. Uvedené vady neodstranil ani odvolací soud,
který pouze doplnil dokazování o výpisy z účtů firmy A., a. s., za období od 2. 1. 1998 do 28. 2. 1998, z nichž vyvodil, že na úhradu závazků bylo v rozhodném
období dostatek finančních prostředků a částka od firmy S., s. r. o., byla
užita k jiným soukromým účelům obviněných, v rozporu s jejich obhajobou.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 37 T 105/2002, i usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 61 To 403/2003, a
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 uložil ve věci znovu jednat a rozhodnout,
eventuálně aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl
rozsudkem, a to při zrušení napadeného rozhodnutí.
K dovolání obviněných se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že oba
obvinění v dovoláních uplatnili výhrady především ke způsobu hodnocení důkazů
soudy obou stupňů a vyslovili pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Současně však uplatnili i námitky vztahující se k právní kvalifikaci skutku,
neboť mají za to, že jejich jednání nelze považovat za úmyslné přisvojení si
cizí věci, která se dostala do jejich moci omylem bez přivolení osoby
oprávněné; skutek byl jen běžnou obchodní záležitostí, která je řešena civilním
soudem, z čehož dovozují, že zjištěný děj nelze posoudit jako trestný čin
zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. Státní zástupkyně konstatovala,
že soudy obou stupňů učinily závěr, že do moci obviněných se omylem společnosti
S., s. r. o., dostala částka 1.718.119,- Kč, která měla být poukázána jako
platba jiné firmě. Obvinění si tuto částku ponechali a zcela záměrně
postupovali tak, aby trvale vyloučili společnost S., s. r. o., z možnosti
disponovat s ní. Soudy však zcela pominuly potřebu zabývat se předmětem útoku
tohoto trestného činu, kterým může být výlučně „cizí věc“, jež se do moci
pachatele dostala bez přivolení oprávněné osoby, když zatajit ve smyslu § 254
tr. zák. lze pouze věc, nikoliv jinou majetkovou hodnotu. Podle názoru státní
zástupkyně skutková zjištění soudů nezahrnují všechny skutkové okolnosti
rozhodné pro naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“ ve smyslu § 254 odst. 1
tr. zák., neboť neučinily žádnou úvahu o tom, zda a případně kdy, bylo s
předmětným přeplatkem nakládáno v hotovosti. Soud druhého stupně sice vyžádal
výpis z účtu firmy A., a. s., za období od 2. 1. 1998 do 28. 2. 1998. Zjistil,
že omylem poukázaná platba byla na účet firmy A., a. s., připsána dne 13. 1. 1998, přičemž z účtu této firmy bylo od 14. 1. do 21. 1. 1998 na hotovosti
vybráno 770.000,- Kč, na účet obviněného Ing. J. P. bylo poukázáno více jak
750.000,- Kč a na účet obviněného M. M. částka převyšující 459.000,- Kč. Dále
bylo zjištěno, že na účet firmy A., a. s., byly připsány další platby od státní
organizace Č. d. ve výši přesahující 2.400.000,- Kč a že z tohoto účtu byly v
následujícím období poukázány různé drobné i vyšší částky na různé účty, takže
k 31. 1. 1998 byl stav na účtu přibližně 90.000,- Kč. Z tohoto přehledu však
odvolací soud pouze vyvodil, že na úhradu drobných závazků měli obvinění v
rozhodném období k dispozici finanční prostředky od Č. d. a že částka od firmy
S., s. r. o., byla užita k jiným soukromým účelům obou obviněných v rozporu s
jejich obhajobou. Státní zástupkyně uvedla, že soudy se nesoustředily na způsob
manipulace s daným přeplatkem a jejich skutkové závěry v podstatě končí tím, že
obvinění odmítli oprávněné společnosti přeplatek vydat. Přeplatek, s nímž bylo
v materializované podobě manipulováno, tedy činí pouze 770.000,- Kč a je
konstatováno, že tato částka byla na hotovosti z účtu vybrána dne 21. 1. 1998. Nebylo však zjištěno, kdo tuto částku vybral a jak bylo naloženo s finančními
částkami, které byly poukázány na účty obviněných M.
M. a Ing. J. P. Skutkové
zjištění o tom, že z účtu společnosti A., a. s., byla dne 21. 1. 1998 vybrána
částka 770.000,- Kč, nedává ještě podklad pro rozhodnutí o vině obou obviněných
trestným činem zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebylo
prokázáno, kdo předmětnou částku uvedeného dne z účtu vybral. Státní zástupkyně
proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení
Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal věc v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněných M. M. a Ing. J. P. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.],
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
V dovoláních oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. [obviněný M. M. sice nesprávně označil ustanovení § 265b písm. f) tr.
ř., avšak z argumentace obsažené v odůvodnění dovolání jasně vyplývá, že měl
bezpochyby na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a
tudíž dovolací soud k tomuto formálnímu pochybení nepřihlížel], podle něhož lze
dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo
o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle zmíněných vad, které
se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne,
že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady
hmotně právní. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého,
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně
právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před
soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat
jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Ve světle shora rozvedených argumentů nutno konstatovat, že oba obvinění
spatřují uplatněný dovolací důvod především v neúplném dokazování a nesprávném
způsobu hodnocení provedených důkazů. Všechny tyto uplatněné námitky, přestože
mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení,
primárně směřují proti zjištěnému konečnému skutkovému stavu věci, který
Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jím vázán.
Zmíněné výtky, které jsou v mimořádném opravném prostředku obou obviněných
podrobně popsány, proto stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý z dalších v zákoně
taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud by dovolání obsahovala pouze tyto
výhrady, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť
by byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Obvinění však současně shledávají naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. v tom, že jednání popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvého stupně nelze považovat za trestný čin zatajení věci podle § 254 odst.
1, 2 tr. zák., zejména pokud jde o posouzení subjektivní stránky zmíněného
trestného činu, neboť skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin,
ačkoliv šlo pouze o obchodní spor. Tyto dovolací námitky směřují do správnosti
právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím
důvodem.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž byla dovolání podána (právní
posouzení skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, s
nímž se ztotožnil i odvolací soud), v rozsahu a z důvodů relevantních námitek
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a
dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten,
kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci
nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné a tímto činem získá
značný prospěch. Podle hledisek uvedených v § 89 odst. 11 tr. zák. se značným
prospěchem rozumí majetkový prospěch dosahující částky nejméně 500.000,- Kč
(vše trestní zákon ve znění zákona č. 265/2001 Sb.). Lze připomenout, že věcí
je nutno rozumět ovladatelný hmotný předmět (např. peníze v hotovosti, cenné
papíry, drahé kovy) či ovladatelnou přírodní sílu (viz § 89 odst. 13 tr. zák.),
nikoliv však vklady na účtu u banky, neboť tyto mají charakter pohledávky
majitele účtu vůči bance. Vklady totiž přecházejí do majetku banky, která s
nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání a mezi vkladatelem a
bankou vzniká za této situace závazkový právní vztah, na jehož základě má
vkladatel vůči bance pohledávku, která je součástí jeho majetku, nikoliv ale
věcí, kterou by bylo možno zatajit ve smyslu § 254 tr. zák. (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 40/2004). Proto je v těchto případech zastáván
právní názor, že neoprávněné bezhotovostní převody finančních prostředků z účtu
na účet by bylo možné kvalifikovat, a to při splnění dalších zákonných
podmínek, např. jako trestný čin podvodu, popřípadě trestný čin porušování
povinnosti při správně cizího majetku, neboť tato ustanovení na rozdíl od
ustanovení o trestném činu zatajení věci (popř. zpronevěry, krádeže) poskytují
ochranu všem majetkovým hodnotám.
Věc se může dostat do moci pachatele omylem jednak v důsledku omylu oprávněné
osoby, jednak omylu někoho dalšího, anebo i v důsledku vlastního omylu
pachatele. Omyl znamená rozpor mezi skutečností a představou mýlící se osoby.
Přitom se předpokládá, že v době, kdy pachatel věc dostává do své moci, o tomto
omylu neví, má za to, že mu věc náleží, a teprve dodatečně si uvědomí, že mu
věc nepatří (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 17/1980). Jestliže by si tuto
skutečnost uvědomil hned při přijetí věci, šlo by o využití omylu pachatelem, a
tedy o podvod. Trestného činu zatajení věci se pachatel dopustí v okamžiku, kdy
pozná, že jde o věc, která mu nepatří a rozhodne se přisvojit si ji. To platí i
v případě, kdy pachatel jedná ve vlastním omylu; kdyby tu jeho omyl nebyl, šlo
by o krádež.
Vnějším projevem okolnosti, že se věc dostala z moci oprávněné osoby do moci
pachatele je to, že ji má pachatel ve své dispozici, může s ní volně nakládat
(aniž si předsevzal jednání k tomu, aby se jí zmocnil) a oprávněné osobě brání
v přístupu k věci a k jejímu užívání. Samotné jednání u zmíněného trestného
činu spočívá v tom, že si takovou věc pachatel přisvojí a vyloučí tím z
dispozice s ní oprávněnou osobu, přičemž právě tímto přisvojením si zatajené
věci dochází k dokonání trestného činu. Pachatel se ovšem nestává vlastníkem
přisvojené zatajené věci, i když si následně jako vlastník počíná a později věc
třeba prodá, zastaví, užívá, smění, spotřebuje, odhodí, zničí apod. O zatajení
věci může jít i tehdy, když pachatel s přisvojenou cizí věcí nijak dále
nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Pro posouzení trestní
odpovědnosti proto není rozhodné, jak pachatel po přisvojení s věcí skutečně
nakládá a zda s ní vůbec nějak dále nakládá.
Každé přisvojení si cizí věci, která se dostala do moci pachatele bez přivolení
oprávněné osoby, však nemůže být považováno za zatajení věci ve smyslu § 254
tr. zák. Podstatné je, že pachatel získá možnost trvalé dispozice s takovou
věcí a současně jedná v úmyslu trvale vyloučit oprávněnou osobu z dispozice s
ní. Úmysl musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty
tohoto trestného činu včetně přisvojení a musí se vztahovat i ke způsobu, jakým
se věc dostala do moci pachatele. Zavinění v této formě bude dáno i v případě,
pojme-li pachatel úmysl věc si přisvojit teprve v pozdější době, poté co se věc
dostala do jeho moci.
Uváží-li se shora rozvedené argumenty ve vztahu k projednávané trestní věci, je
nutno konstatovat, že skutková zjištění skutečně nezahrnují všechny skutkové
okolnosti rozhodné pro naplnění znaku úmyslného přisvojení si cizí věci ve
smyslu § 254 tr. zák.
Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně v podstatě
vyplývá, že obvinění M. M. a Ing. J. P. jako statutární zástupci společnosti
A., a. s., poté, kdy byla dne 12. 1. 1998 poukázána omylem firmou S., s. r. o.,
na účet firmy A., a. s., částka 1.718.119,- Kč, která byla určena jako platba
společnosti C., a. s., a v situaci, kdy zde nebyl žádný právní titul, ze
kterého by jim uvedená částka náležela, a přestože nejpozději dne 27. 1. 1998
je firma S., s. r. o., doporučeným dopisem informovala o tom, že částka byla
zaslána omylem a dožadovala se jejího vrácení, odmítli ji vrátit, nevrátili ji
ani do sdělení obvinění dne 21. 4. 2000 a způsobili společnosti S., s. r. o.,
škodu ve výši 1.718.119,- Kč. V odůvodnění rozsudku ke skutkovým zjištěním
prvostupňový soud mimo jiné na str. 4 konstatoval: „Provedené důkazy
jednoznačně neprokazují, že by v okamžiku, kdy předmětné finanční prostředky
byly z účtu čerpány k provedení plateb firmou A., a. s., jiným subjektům,
obžalovaní věděli, kdo byl odesílatelem uvedených finančních prostředků“.
Podle tzv. právní věty předmětného výroku o vině považoval obvodní soud zákonné
znaky trestného činu podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. naplněné v tom, že si
obvinění přisvojili cizí věc, která se dostala do jejich moci omylem a získali
tímto činem značný prospěch. Těmto zákonným znakům včetně úmyslného zavinění
však nekoresponduje skutkové zjištění, které by je obsahově naplňovalo.
Vzhledem k tomu, že k platbě došlo převodem z bankovního účtu společnosti S.,
s. r. o., na bankovní účet společnosti A., a. s., měl se soud prvého stupně
zabývat i tím, zda, případně kdy, z jakého důvodu a kým bylo s vkladem na tomto
účtu v následujícím období nakládáno včetně pohybu peněz na hotovosti. V tomto
směru lze ze skutkových zjištění obvodního soudu dovodit pouze to, že došlo k
bezhotovostnímu převodu omylem poukázané platby z účtu na účet, čímž vznikl
„přeplatek“ na účtu společnosti A., a. s. S poukazem na shora rozvedenou
argumentaci však tento „přeplatek“ nemá materializovanou podobu peněz v
hotovosti, které lze považovat za věc ve smyslu § 254 tr. zák., ale toliko
podobu zápisu vkladu na účtu, který věcí není. Právní kvalifikaci jednání
obviněných jako trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. by
však mohlo založit pouze přisvojení si věci, v daném případě peněz v hotovosti,
které by se ocitly v moci obviněných omylem bez přivolení oprávněné společnosti
S., s. r. o.
Odvolací soud se sice pokusil uvedenou vadu napravit tím, že doplnil dokazování
o výpis z účtu firmy A., a. s., za období od 2. 1. 1998 do 28. 2. 1998, z něhož
učinil zjištění: „…omylem poukázaná platba byla na účet firmy A. připsána dne
13. 1. 1998 a v rozmezí 5 dnů od 14. do 21. 1. 1998 bylo z tohoto účtu na
hotovosti vybráno 770.000,- Kč, na účet obžalovaného P. bylo poukázáno více jak
750.000,- Kč a na účet obžalovaného M. částka převyšující 459.000,- Kč. …dne
13. 1. 1998 na účet firmy A. byly připsány další platby od státní
organizace Č. dráhy ve výši převyšující částku 2.400.000,- Kč, přičemž z účtu
firmy A. byly skutečně v následujícím období poukázány různé drobné i vyšší
částky na různé účty a k různým účelům, takže k 31. 1. 1998 byl stav na účtu
cca 90.000,- Kč“. Z těchto zjištění odvolací soud vyvodil závěr: „…na úhradu
drobných závazků měli obžalovaní v rozhodném období k dispozici finanční
prostředky od Č. d. a že částka od firmy S. byla užita k jiným soukromým účelům
obou obžalovaných v rozporu s jejich obhajobou.“ (vše na str. 5 odůvodnění
napadeného usnesení). Dále na str. 6 odůvodnění téhož rozhodnutí soud druhého
stupně uvedl: „V řízení bylo prokázáno, že částka 1.718.119,- Kč od poškozené
firmy se dostala do dispozice obou obžalovaných omylem, což bylo od počátku
obžalovaným známo, neboť šlo o vysokou platbu bez právního titulu, a ti si
finanční prostředky přisvojili, neboť dílem je vybrali z účtu na hotovosti a
dílem finanční prostředky převedli z účtu firmy na své účty, a tímto činem
získali značný prospěch“.
Podle Nejvyššího soudu je zmíněné konstatování poněkud kusé, nevychází v
úplnosti ze zjištěného skutkového stavu věci, který ani po doplněném dokazování
neumožňuje učinit závěr o správnosti právního posouzení daného skutku. I po
provedeném odvolacím řízení je zde absence skutkového zjištění, jež by
odůvodňovalo právní kvalifikaci jednání obviněných M. M. a Ing. J. P. jako
trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. Na tomto poznatku
nemění nic ani názor odvolacího soudu, že skutkové okolnosti případu ukazují na
závěr, že obvinění využili omylu poškozené firmy a ke škodě majetku poškozeného
sebe nebo jiného obohatili, a tedy jejich jednání mělo být kvalifikováno jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Jinak odvolací
soud správně zdůraznil, že napadený rozsudek přezkoumával toliko z podnětu
odvolání obou obviněných a musel respektovat zásadu zákazu reformace in peius
(viz str. 6 odůvodnění napadeného usnesení).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obvinění M. M. a
Ing. J. P. podali dovolání důvodně, neboť v souvislosti s popsanou vadou nelze
považovat rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o vině za správný, přičemž v
důsledku tohoto nedostatku jsou chybné i výroky o uložených trestech a
povinnosti k náhradě škody, které obsahově na výrok o vině navazují. Proto
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jednak usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 27. 11. 2003, sp. zn. 61 To 403/2003, neboť zmíněné pochybení v odvolacím
řízení soud nenapravil, jednak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.
6. 2003, sp. zn. 37 T 105/2002. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněných M. M. a Ing. J.
P. dostala do procesního stadia řízení před soudem prvého stupně. Úkolem
Obvodního soudu pro Prahu 4 bude při dodržení všech v úvahu přicházejících
ustanovení trestního řádu věc v hlavním líčení v potřebném rozsahu znovu
projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Především bude potřebné
objasnit, zda, případně kdy a v jaké výši obvinění disponovali peněžními
prostředky v hotovosti týkající se předmětné finanční částky 1.718.119,- Kč
včetně toho, zda šlo o společné jednání obviněných nebo každý z nich jednal
samostatně. V této souvislosti by mělo být zejména zjišťováno, kdo, z jakého
důvodu a v jaké výši vybíral z předmětného účtu peníze v hotovosti, dále jak
bylo naloženo s finančními prostředky, které byly z něho poukázány na účet
obviněného M. M. a na účet obviněného Ing. J. P., a jakou v té době obvinění
měli vědomost o původu těchto finančních prostředků. Přitom náležité objasnění
vědomosti obou obviněných o původu a důvodu finanční částky 1.718.119,- Kč na
účtu společnosti A., a. s., ve které byli statutárními zástupci, je podstatné
pro správné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud ponechává na úvaze prvostupňového
soudu, jaké konkrétní důkazy provede, aby byl současně naplněn požadavek
stanovený v § 2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti se bude muset náležitě
vypořádat i s případnými návrhy obviněných na doplnění dokazování. Po
vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř.
soud prvého stupně zjištěný skutkový stav opětovně právně posoudí, zejména z
hlediska, zda jednání obviněných naplňuje všechny formální a materiální znaky
trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. (k této otázce
lze odkázat na obecnější výklad popsaný shora a na příslušnou judikaturu),
eventuálně zda nepřichází v úvahu jeho jiné právní posouzení. Skutková zjištění
následně vyjádří ve svém rozhodnutí tak, aby z nich byly zřejmé všechny
okolnosti ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř.
Pro úplnost lze připomenout, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je při novém
projednání a rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 4 vázán právním názorem
Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto usnesení. Protože napadená rozhodnutí
byla zrušena jen v důsledku dovolání, která podali obvinění, nemůže ve smyslu
ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v
jejich neprospěch.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadených rozhodnutí
zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněných nebylo možno
odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k