6 Tdo 871/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30.
září 2008 dovolání, které podal obviněný mjr. Mgr. S. L., proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 7 To 547/2007, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T
405/2007, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mjr. Mgr. S. L. o d
m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 2 T 405/2007,
byl obviněný mjr. Mgr. S. L. uznán vinným, že
během měsíce října 2005, v rozporu zejména s ustanovením § 2 zákona č. 283/1991
Sb., o Policii ČR, v platném znění, § 2 odst. 3 a § 29 písm. a), c) tehdy
platného zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR,
jako vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR Dubňany, v sídle tohoto oddělení,
opakovaně požadoval po svých podřízených provádění různých prací při
zvelebování bytu své přítelkyně Z. Š., v úmyslu zvýhodnit ji poskytnutím
bezplatné pracovní síly, a to jak v době jejich výkonu služby, tak i volna, či
v rámci pracovní rehabilitace, čemuž se npor. Ing. J. K., pprap. M. B., pprap.
R. B., pprap. Z. K., pprap. L. Ř. (správně má být prap. L. Ř.) a nprap. R. S.
(správně má být prap. R. S.) podřídili a práce vykonali z obavy, že by jinak
byli z jeho strany vystaveni mstivému jednání.
Takto zjištěné jednání okresní soud kvalifikoval jako trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v souběhu s
trestným činem porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. a
obviněného odsoudil podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle
§ 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební
dobu v trvání dvou let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl
obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
spojené s výkonem pravomoci veřejného činitele na dobu dvou let.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Ministerstvo
vnitra, Policie České republiky, Správa Jihomoravského kraje, odkázána se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný mjr. Mgr. S. L. odvolání, které
bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 7 To
547/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný mjr. Mgr. S. L.
prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku, neboť v rámci řízení před soudy obou
stupňů nikdy nedošlo k prokázání jeho skutečného příkazu.
V odůvodnění podání obviněný uvedl, že v průběhu řízení před prvostupňovým
soudem byla svědky pprap. B., prap. S., pprap. K., pprap. B., prap. Ř., npor.
Ing. K. tvrzena obava z jeho osoby, která je však vedla k podání trestního
oznámení až téměř rok po celé události, a to z důvodu snahy jej jako
nadřízeného z funkce sesadit z důvodu blížící se platnosti služebního zákona.
Konstatoval, že v odůvodnění rozsudku se soud vypořádal z předloženými důkazy
tak, že jedné skupině svědků (shora uvedeným) uvěřil a výpovědím druhé skupiny
svědků (D., Š., V., nprap. Č., nprap. V., M.) a jeho osobě nikoliv. V této
souvislosti podotkl, že na pracovně Policie ČR v Dubňanech se v průběhu
vyšetřování nacházely na nástěnce vyvěšené termíny ohledně průběhu oprav bytu
paní Š., což vedlo k tomu, že všichni podřízení měli časově velmi dobře
sladěnou výpověď. Obviněný namítl, že soud prvního stupně vedl celé řízení v
jeho neprospěch, což shledal např. ve zkoumání jeho vztahu ke svědkyni Š., kdy
bylo zabíháno do intimních podrobností, přestože se jednalo o vztahy mimo
pracoviště. Opačně soud postupoval u svědků pprap. B. a npor. Ing. K., jejichž
intimní vztah vůbec nezkoumal, ačkoliv měl zjistit skutkový stav věci bez
jakýchkoli pochybností. Tento vztah, který vznikl a rozvíjel se přímo na
pracovišti Policie ČR Dubňany, obviněný jako neprofesionální jmenovaným
několikrát vytkl, a tudíž měli osobní důvod se mu mstít. V průběhu dokazování
před prvostupňovým soudem došlo k porušení zásady presumpce neviny, neboť
orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat vůči obviněnému
nestranně a nezaujatě a objasňovat i bez návrhu jak okolnosti svědčící v jeho
prospěch tak i neprospěch. Zásada in dubio pro reo byla porušena též v tom, že
zůstanou-li i po provedení a vyhodnocení všech dostupných důkazů v jakémkoli
směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové
otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších
důkazů, musí rozhodnutí vyznít v jeho prospěch. Pokud okresní soud při
vyhlašování rozsudku prohlásil, že existují dvě protichůdné linie výpovědí a
uvěřil jedné z nich „protože by to prostě mohla být pravda“, tak jej odsoudil
na základě skupiny nepřímých důkazů, které se navíc opírají často jen o pocity
svědků a nikoliv o určitá a jednoznačná tvrzení. Během dokazování se pracovalo
pouze s nepřímými důkazy, jenž však vykazovaly vzájemné rozpory. Jedna skupina
svědků, která měla osobní zájem na stíhání obviněného, tvrdila, že šlo o
rozkaz, druhá skupina potvrdila tvrzení obhajoby, že se nejednalo o rozkaz, ale
o pomoc přátel a kolegů.
Za relevantní obviněný označil i okolnost, že k podání podnětu došlo s
několikaletým časovým odstupem, a to až na základě jeho výtek vůči svým
podřízeným – svědkům vypovídajícím v jeho neprospěch. Zmínil též předložené
zprávy SMS, které mu zaslal svědek pprap. B., z nichž vyplývá spíše přátelský
vztah a nikoliv obava a strach; během trestního řízení však jmenovaný vypovídal
proti němu. Prvostupňový soud se nezabýval ani otázkou, že někteří svědci
obžaloby mluvili velmi nekonzistentně a rozporuplně, zejména v okolnostech
jejich bázlivého vztahu ke svědkyni Š. a jeho osobě, což bylo vyvráceno
fotografiemi z různých oslav a společenských akcí, eventuálně jako v případě
svědka prap. S. se jednalo o vzájemnou kamarádskou výpomoc, kterou mu paní Š. i
obviněný vrátili výpomocí na rodinném domě, jenž si pronajal. Podle obviněného
byly výpovědi této skupiny svědků nelogicky postaveny do kontextu jejich
tvrzení, že obviněný byl tvrdý velitel, dával jim přísné služební rozkazy, což
však vyplývá z postavení Policie ČR jako organizace, kde se vertikální řídící
akty prosazují prostřednictvím rozkazů. Rozkaz, který by byl v rozporu se
zákonem chráněnými zájmy, tedy musí být splněn a následně ohlášen nadřízenému,
ne však až po roce a půl. Přitom tato skutečnost byla použita jako podpůrný
důkaz tvrzení obžaloby.
Podle obviněného nebyly naplněny zákonné znaky „trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť toho
se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit
sobě nebo jinému jakýkoliv neoprávněný prospěch nesplní povinnost vyplývající z
jeho pravomoci“. Škodou se zde rozumí nejen škoda materiální, nýbrž i škoda
imateriální, zejména např. poškození práv fyzické nebo právnické osoby. Stejně
tak neoprávněným prospěchem se rozumí nejen prospěch majetkový, ale i jakákoliv
jiná výhoda na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo. Znak „v
úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný
prospěch“ charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu
postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, neplní povinnost vyplývající z
jeho pravomoci veřejného činitele, a není třeba, aby škoda skutečně vznikla,
anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
Institut zásady in dubio pro reo spočívá v tom, že vina musí být bez
jakýchkoliv pochybností prokázána, a pokud tyto existují, musí být obviněná
osoba v duchu této zásady zproštěna. Obviněný namítl, že o jeho vině byla celá
řada pochybností. Odsuzující rozsudek, byť opticky velmi mírný a výchovný,
proto shledal nespravedlivým. Označuje totiž dosud bezúhonného člověka,
policistu a velícího důstojníka jako odsouzence pouze na základě několika
nepřímých důkazů, proti kterým stojí nejméně stejně relevantní důkazy opaku či
podobné pochybnosti o opačném průběhu skutků, ze kterých byl obviněný obžalován
a následně odsouzen.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2007, sp. zn.
7 To 547/2007, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i rozsudek Okresního soudu
v Hodoníně ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 2 T 405/2007.
K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněla
vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zákoně s tím,
v jeho rámci lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně
posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný
čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Není však možné namítat nesprávnost
skutkových zjištění, neúplnost dokazování, vadné hodnocení důkazů apod. Jinými
slovy dovoláním lze napadat právní kvalifikaci skutku, nikoliv samotná skutková
zjištění, na nichž je rozhodnutí založeno. Státní zástupkyně uvedla, že pokud
obviněný vytkl, že skutková zjištění, na jejichž podkladě byl uznán vinným
trestným činem porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák.,
jsou založena na nesprávném hodnocení provedených důkazů a že se soudy náležitě
nevypořádaly s jeho obhajobou, založil dovolání výhradně na skutkových
námitkách, které nejsou způsobilé uplatněný důvod dovolání naplnit. V tomto
ohledu bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř, a
proto k této části podání nelze přihlížet.
Podle státní zástupkyně je z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání,
a to s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
významná toliko otázka, zda v popsaném jednání obviněného – vedoucího oddělení
Policie ČR Dubňany, lze spatřovat „výkon pravomoci způsobem odporujícím
zákonu“, tj. znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
přičemž v této části shledala dovolání důvodným. Současně připomněla skutková
zjištění učiněná v soudním řízení a vymezení konstatovaného trestného činu v
zákoně. Uvedla, že jednání obviněného je v daných souvislostech relevantně
vymezeno tak, že v úmyslu zvýhodnit svou přítelkyni poskytnutím bezplatné
pracovní síly při zvelebování bytu, jako vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR
Dubňany opakovaně požadoval od svých podřízených provádění různých prací v době
volna i výkonu služby. Při výkladu znaku „výkon pravomoci“ nelze pominout dikci
§ 89 odst. 9 věty třetí tr. zák., podle níž se k trestní odpovědnosti veřejného
činitele podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný
čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Podle skutkové
věty výroku o vině je výše popsané jednání obviněného v rozporu s ustanovením §
2 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR v platném znění, a s ustanoveními § 2
odst. 3, § 29 písm. a), c) tehdy platného zák. č. 186/1992 Sb., o služebním
poměru příslušníků Policie ČR. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je patrno,
že závěr o výkonu pravomoci způsobem odporujícím zákonu soud učinil na základě
zjištění, že mezi úkoly policie nepatří výpomoc soukromým osobám při
zvelebování bytu.
Dále státní zástupkyně připomněla, že pravomoc je veřejnému činiteli svěřena k
tomu, aby mohl nést odpovědnost, kterou má za plnění konkrétních úkolů
společnosti a státu. Rozumí se jí zejména oprávnění rozhodovat o právech a
povinnostech jiných subjektů a vykonávat tato rozhodnutí. Soud správně
poznamenal, že mezi takové úkoly nepatří rozhodování o výpomoci soukromým
osobám, takže pokud obviněný poslal své podřízené zvelebit byt své přítelkyně,
nerozhodoval o plnění úkolů společnosti a státu, tedy jednal zcela mimo kruh
vztahů, do kterých může svou pravomocí zasahovat. Podle mínění státní
zástupkyně obviněný neorganizoval, neřídil, a nehodnotil výkon služby svých
podřízených, protože vykonávané práce svým obsahem nejsou výkonem služby
podřízených, které upravovalo mimo jiné ustanovení § 29 zák. č. 186/1992 Sb. V
pojmu pravomoci je obsažen prvek rozhodování i prvek moci. V odůvodnění
napadených rozhodnutí je zdůrazněno, že se podřízení báli nevyhovět
„opakovanému požadavku“ obviněného. Toto zjištění je relevantní pro závěr, že
vnímali faktickou moc, kterou obviněný jako jejich nadřízený disponoval, ale je
zřejmé, že ji neuplatnil při rozhodování souvisejícím se zákonem mu svěřenou
pravomocí a odpovědností. Jednáním obviněného, které spočívalo v žádosti o
pomoc při zvelebování bytu, není naplněn ani žádný z alternativních znaků
objektivní stránky trestného činu podle § 158 tr. zák. Požadavek pracovní
výpomoci na cizím bytě, o který v daném případě šlo, není výkonem svěřené
pravomoci, ani je-li vysloven v pracovní době. Popsané jednání obviněného soudy
hodnotily jako jednání veřejného činitele, protože jednal z titulu funkce
vedoucího OO PČR. Uzavřely, že vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím
zákonu, aniž by však hodnotily, že v konkrétní situaci nevystupoval jako
veřejný činitel vykonávající svou pravomoc, protože předmět jeho požadavku
nesouvisel s rozhodováním o právech a povinnostech subjektů svěřené vedoucímu
OO PČR zákonem o Policii ČR, nebo zákonem o služebním poměru příslušníků
Policie ČR.
Nevykonával-li obviněný žádnou pravomoc, a to svou ani pravomoc jiného
veřejného činitele, nemohl ji vykonávat způsobem odporujícím zákonu, event.
nemohl ji ani překročit. Soudy obou stupňů se otázkou, zda čin obviněného byl
spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností, nezabývaly. Jestliže
konstatovaly, že obviněný „nepochybně vystupoval z titulu své funkce“, jde ve
smyslu požadavků § 89 odst. 9 tr. zák. o závěr nerozhodný. Vystupování
veřejného činitele „z titulu jeho funkce“ není totožné s výkonem jeho
pravomoci. Skutek zjištěný Okresním soudem v Hodoníně nebyl ve vymezeném
rozsahu správně právně posouzen jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a na tom spočívá i napadené
usnesení Krajského soudu v Brně.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud:
- vyhověl dovolání obviněného a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Brně a jako vadnou část předcházejícího řízení
zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Hodoníně; současně zrušil
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Hodoníně přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
- podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným
způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr.
ř., státní zástupkyně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného mjr. Mgr. S. L. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.],
bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského,
obchodního, trestního apod.). Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat
pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud
není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat
postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z
konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v
návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně
právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na
základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před
prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat
jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo
opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný mjr. Mgr. S. L. uplatňuje v podstatné
části dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání
obsahově nenaplňují. Obviněný odmítá, že by dával podřízeným příkazy k
provádění prací v bytě svědkyně Š. a uvádí, že jeho vina nebyla prokázána.
Tvrdí, že soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně v jeho neprospěch, čímž
došlo k porušení zásady presumpce neviny i zásady in dubio pro reo. Vytýká, že
byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, jež se opírají o pocity svědků, které
vykazovaly i vzájemné rozpory. Nutno zdůraznit, že vznesené námitky, které jsou
v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují
správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení
provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v
dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Pokud by obviněný uplatnil
jen tyto výhrady, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání
odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hodoníně plyne, jaké skutečnosti soud
vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami
se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně
odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s
obhajobou obviněného (srov. zejména argumentaci na str. 9 a 10 rozsudku). S
těmito skutkovými závěry se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v
Brně.
V dovolání obviněný mjr. Mgr. S. L. též namítá, že nebyly naplněny zákonné
znaky trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán
vinným [v důsledku zřejmě písařské chyby se v podání nesprávně uvádí
ustanovení § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda
v tomto směru byl předmětný skutek správně právně posouzen.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému
škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc
způsobem odporujícím zákonu. Podle § 89 odst. 9 tr. zák. platí, že veřejným
činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní
správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník
ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční
činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z
pověření soudu podle zvláštního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů
společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci
odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí
podle zvláštních právních předpisů je veřejným činitelem také fyzická osoba,
která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou
stráží nebo rybářskou stráží. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného
činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby
trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.
Funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy,
ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru cizího státu se za těchto podmínek
považuje za veřejného činitele, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní
smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný
tímto zákonem.
Z ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků
Policie ČR, který byl účinný v době spáchání předmětného skutku, vyplývalo, že
služební funkcionáři jsou oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným
policistům služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a
vydávat k tomuto účelu rozkazy a pokyny. Podle § 29 písm. a), c) téhož zákona
platilo, že nadřízený je povinen
a) organizovat, řídit, kontrolovat a hodnotit výkon služby svých podřízených,
c) vytvářet příznivé podmínky pro výkon služby.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Hodoníně (následně v
odvolacím řízení i Krajský soud v Brně) v rozporu s trestním zákonem, když
skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a rozveden v jeho
odůvodnění kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ze skutkových zjištění plyne, že
obviněný mjr. Mgr. S. L. „jako vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR Dubňany, v
sídle tohoto oddělení, opakovaně požadoval po svých podřízených provádění
různých prací při zvelebování bytu své přítelkyně Z. Š., v úmyslu zvýhodnit ji
poskytnutím bezplatné pracovní síly, a to jak v době jejich výkonu služby, tak
i volna, či v rámci pracovní rehabilitace, čemuž se npor. Ing. J. K., pprap. M.
B., pprap. R. B., pprap. Z. K., prap. L. Ř. a prap. R. S. podřídili a práce
vykonali z obavy, že by jinak byli z jeho strany vystaveni mstivému jednání“.
Předně je potřebné uvést, že obviněný byl jako vedoucí Obvodního oddělení
Policie ČR Dubňany veřejným činitelem, neboť se podílel na plnění úkolů
společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci
odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Současně je nutno dodat, že v té
části skutku, kdy „požadoval po svých podřízených provádění různých prací při
zvelebování bytu své přítelkyně Z. Š.“, a to v době jejich výkonu služby,
vystupoval v postavení veřejného činitele. Toto konstatování je důvodné, neboť
jako vedoucí obvodního oddělení Policie ČR – tj. nadřízený – byl ve smyslu výše
citovaných ustanovení § 2 odst. 3 a § 29 písm. a), c) tehdy účinného zák. č.
186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, nejen oprávněn, ale i
povinen podřízeným policistům organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a
vydávat k tomuto účelu rozkazy a pokyny. V této spojitosti lze poukázat na
výpovědi některých svědků, kteří i v době výkonu služby práce v bytě prováděli,
jejichž tvrzení prvostupňový soud shledal věrohodným, a z něhož při rozhodování
vycházel.
Např. svědek prap. L. Ř. vypověděl: „…v bytě pracoval někdy v průběhu října
roku 2005 s kolegou K. Ten večer nastoupili na noční směnu, kdy za nimi přišel
obžalovaný a řekl jim, že půjdou pracovat do bytu. Oni mu sdělili, aby se
nezlobil, že nepůjdou, protože jsou ve službě. On jim na to odpověděl, že oni
ho také budou potřebovat, až budou chtít vyměnit nějakou službu, nebo budou mít
nějaký požadavek na volno. Pokud mu řekli, že mají ještě nějaké dopravně –
bezpečnostní akce, tak jim sdělil, že se o to nemají starat, že to zařídí.“
Svědek rovněž konstatoval, že „…měl z obžalovaného strach, protože v minulosti
se již ukázalo, že se dokáže mstít. To byl důvod, proč s kolegou šli do bytu
pracovat. Když do bytu přišli, otevřela jim přítelkyně obžalovaného paní Š., a
ta jim řekla, co konkrétně mají v bytě dělat. Pracovali tam celkem asi 2,5 až 3
hodiny, natahovali omítku v chodbě“ (vše na str. 5 rozsudku). Svědek pprap. Z.
K. uvedl: „…osobně v bytě pracoval s kolegou Ř. na příkaz obžalovaného, který
jim řekl, že budou v bytě natahovat omítky, a to v jednom případě v době od
sedmi hodin do půl deváté v době jejich noční služby. Z bytu odešli poté, co
byly práce hotovy.“ Svědek taktéž vypověděl, že „v době, kdy v bytě pracovali,
nebyl na oddělení fyzicky nikdo přítomen, pokud by v tu dobu oba policisté
řádně plnili své pracovní úkoly, objížděli by terén a na oddělení by se vraceli
pouze např. na WC.“ Současně zdůraznil: „Z jeho strany se určitě nejednalo o
kamarádskou výpomoc, měl strach odmítnout, protože atmosféra na oddělení nebyla
dobrá a všichni se báli msty ze strany vedoucího“ (vše na str. 4 rozsudku).
Svědkyně pprap. M. B. uvedla: „…13. a 14. října, kdy přišla do zaměstnání, bylo
jí obžalovaným nařízeno, aby se převlékla do pracovní uniformy, že pojedou
uklízet byt. V bytě byla přítelkyně obžalovaného paní Š., spolu odnesly nářadí
do sklepa, a poté ji tato sdělila, co je třeba udělat a z bytu odešla… První
den pracovala v bytě dopoledne, druhý den v odpoledních hodinách, každý den asi
3 – 4 hodiny.“ Svědkyně zdůraznila: „Každý z kolegů věděl, co znamená
obžalovanému nevyhovět, jednalo se podle ní o člověka velmi lstivého…“ (vše na
str. 4 a 5 rozsudku). Svědek pprap. R. B. vypověděl: „…v předmětném bytě
pracoval asi 5x někdy v měsíci říjnu, jednou i v době, kdy byl ve službě, na
přesné datum si již nevzpomněl.“ Konstatoval, že obviněnému vždy vyhověl, neboť
se bál, aby se mu nemstil. V minulosti s ním měl nějaké potíže ohledně spisů a
udělování služebního volna. V bytě pokládal podlahy, maloval a prováděl
montážní práce v koupelně. Dále dělal zednické práce a natahoval omítky (vše na
str. 3 rozsudku).
Ze skutkových zjištění je zjevné, že obviněný mjr. Mgr. S. L. svým jednáním
naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť jako veřejný činitel
(vedoucí obvodního oddělení Policie ČR) v úmyslu opatřit jinému neoprávněný
prospěch (Z. Š.), vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu (v
rozporu s ustanoveními § 2 odst. 3 a § 29 písm. a), c) tehdy účinného zák. č.
186/1992 Sb. posílal v rámci služby a na úkor jejího řádného výkonu podřízené
policisty provádět různé práce do bytu jmenované). Po subjektivní stránce
obviněný čin spáchal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť z
hlediska dotčeného zájmu chráněného trestním zákonem šlo o jednání chtěné.
Právní námitku, jak byla v příslušné části mimořádného opravného prostředku
uplatněna, tudíž nelze akceptovat. Jelikož obviněný nic nevytkl tomu, že
jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v
Hodoníně bylo též kvalifikováno jako trestný čin porušování služebních
povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák., tak v uvedeném směru Nejvyšší soud
napadená rozhodnutí neposuzoval.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. dovolání obviněného mjr. Mgr. S. L. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k