6 Tdo 890/2006

6 Tdo 890/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.

října 2006 o dovolání, které podala obviněná M. Č., proti usnesení Krajského

soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 50 To 377/2005, jako soudu odvolacího

v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 39/2004,

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se v celé části týkající se obviněné

M. Č. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 50 To

377/2005, a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 2

T 39/2004, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. a § 261 tr. ř. se tato rozhodnutí zrušují rovněž v

částech týkajících se obviněných M. Č. a M. Č.

Současně se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Rokycanech p ř i k a z u

j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 2 T 39/2004,

byli obvinění M. Č., M. Č. a M. Č. uznáni vinnými jako spolupachatelé podle § 9

odst. 2 tr. zák. pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr.

zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „všichni obžalovaní

společně v úmyslu získat celé dědictví po M. Č., a v úmyslu z tohoto dědictví

vyloučit oprávněného dědice M. Č., v přesně nezjištěných dnech od 12. 3. 2002

do 25. 6. 2003, tedy v době, kdy probíhalo od 12. 3. 2002 u Okresního soudu v

Rokycanech pod sp. zn. 6 D 126/2002 dědické řízení ohledně dědictví po zemřelém

M. Č., které bylo ukončeno 16. 5. 2002 jednáním, resp. 27. 5. 2002 usnesením,

obžalované M. Č. a M. Č. opakovaně utvrzovaly M. Č., v tom, že dědické řízení

po zemřelém M. Č. zatím neprobíhá, a obžalovaný M. Č. během návštěvy v přesně

nezjištěném dnu v měsíci květnu či červnu 2002, uvedl M. Č., že neví o tom,

jestli existuje bezpečnostní schránka, kterou vlastnil zemřelý M. Č., přičemž

obsah této bezpečnostní schránky sám vyzvedl v období od 12. 3. 2002 do 8. 4.

2002 a obžalovaný M. Č. dne 12. 3. 2002 při předběžném projednání tohoto

dědictví úmyslně zamlčel soudní komisařce oprávněného dědice M. Č., obžalované

M. Č. a M. Č. pak dne 16. 5. 2002 při jednání o tomto dědictví úmyslně zamlčely

soudní komisařce oprávněného dědice M. Č., čímž způsobili M. Č., škodu ve výši

nejméně 13.987,20 Kč, neboť usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27.

5. 2002, č. j. 6 D 126/2002-29, které nabylo právní moci dne 22. 6. 2002, bylo

dědictví po zemřelém M. Č. v hodnotě 55.948,86 Kč přiřčeno na základě schválené

dohody všech obžalovaných, bez účasti a vědomí oprávněného dědice M. Č.,

obžalované M. Č.“ Za tento trestný čin byl každý z obviněných odsouzen podle §

250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon

byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na

zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený

M. Č. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech

občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. Č., M. Č. a M. Č.,

rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 9. 2005, sp.

zn. 50 To 377/2005, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.

zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podala obviněná M. Č.

prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody

uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že skutek byl

soudy obou stupňů nedostatečně právně posouzen. Podle jejího názoru nebylo

prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu.

Poukázala přitom na skutečnost, že na jednání před notářkou byla poprvé dne 16.

5. 2002, kdy předmětem jednání byla pouze „jakási dohoda“ a na existenci

dalšího dědice nebyla konkrétně dotazována. Z toho dovodila, že nebyl prokázán

její úmysl, jelikož nebylo ani prokázáno, že by zamlčovala nebo zatajovala

existenci jiného dědice. V souvislosti s tím zmínila, že dědické řízení je

vedeno z úřední povinnosti, takže bylo povinností soudní komisařky, aby si

nezávisle na tvrzení všech účastníků sama zjistila okruh právoplatných dědiců,

což mohla snadno učinit dotazem na CEO (centrální evidenci občanů).

Dále dovolatelka zpochybnila zjištění soudů, podle něhož měla utvrzovat M. Č. v

tom, že žádné dědické řízení neprobíhá, přičemž provedla vlastní hodnocení

svědecké výpovědi jmenovaného poškozeného a některých dalších důkazů. Dovodila

pak, že daná důkazní situace neumožňuje z hlediska ustanovení § 2 odst. 5,

odst. 6 tr. ř. závěr o objektivní i subjektivní stránce trestného činu podvodu.

V další části odůvodnění dovolání, poté, co zmínila skutkovou podstatu

trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., dovolatelka konstatovala,

že základním předpokladem spáchání tohoto trestného činu je úmyslné uvedení

někoho v omyl či zamlčení podstatných skutečností. Řízení vedené před soudním

komisařem je ve smyslu ustanovení § 175a a násl. občanského soudního řádu (dále

jen „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením § 81 odst. 1 o. s. ř. řízením, které

může soud zahájit i bez návrhu a v němž ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 o.

s. ř. není soud vázán pouze skutkovými tvrzeními a důkazními návrhy účastníků.

Soud (v daném případě notářka v pozici soudní komisařky) je povinen provést i

jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, než byly účastníky

navrhovány. „S ohledem na uvedené proto nelze dovodit, že neuvedením dalšího

oprávněného dědice byla notářka - soud uveden v omyl a došlo tak k podstatnému

zamlčení rozhodných skutečností.“ Podle § 175d odst. 1 o. s. ř. činí notář z

pozice soudního komisaře předběžné šetření, při kterém si opatří údaje potřebné

ke zjištění dědiců a pro zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů. Sepsání

protokolu o předběžném šetření není jediným důkazem, který musí být pro

rozhodnutí notáře obstarán, jedná se pouze o úkon směřující k předběžnému

zajištění rozhodných skutečností. Povinností soudu je ve smyslu ustanovení §

120 odst. 2 o. s. ř. učinit další kroky směřující ke zjištění okruhu dědiců,

které však notářka neprovedla. Na základě takto nedostatečně zjištěného stavu

věci pro své rozhodnutí nemohla být jednáním obžalovaných uvedena v omyl či

nemohlo dojít k tomu, že neuvedením dalšího dědice by „v příčinné souvislosti“

došlo k obohacení obviněných ke škodě cizího majetku.

V návaznosti na to dovolatelka učinila závěr, že provedeným dokazováním jí

nebylo prokázáno úmyslné jednání směřující k uvedení v omyl či zatajení

podstatných okolností ani spáchání trestného činu ve formě spolupachatelství

ani to, že by se v jejím případě jednalo o pokračující trestný čin. Vyjádřila

pak ještě nesouhlas s druhem a výměrou trestu s tím, že soudy obou stupňů

nepřihlédly k ustanovení § 31 odst. 2 písm. a) tr.

zák.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatelka navrhla, aby dovolací soud

usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 50 To 377/2005,

zrušil a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce

Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co

stručně zmínil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a krátce

zrekapituloval obsah dovolání, konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé,

pokud spočívají v nesprávném právním posouzením skutku nebo v jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. V návaznosti na to uvedl, že v rámci tohoto

dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění,

popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Pod

uvedený dovolací důvod ani pod žádný jiný dovolací důvod tedy nelze podřadit

námitky, kterými dovolatelka zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění a

brojí proti hodnocení důkazů soudy. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka týkající se

nerespektování ustanovení § 31 odst. 2 písm. a) tr. zák. při výměře trestu.

Uvedenému dovolacímu důvodu však odpovídají námitky, podle kterých s ohledem na

povinnosti plynoucí soudu, resp. notářce z občanského soudního řádu nemohly být

tyto subjekty uvedeny v omyl tím, že dovolatelka zamlčela existenci dalšího

dědice. Tyto námitky označil státní zástupce za důvodné, přičemž odkázal na

závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen

„Nejvyšší soud“) ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004. Z uvedeného

rozhodnutí mj. vyplývá, že soud rozhodující v civilním řízení sporném nelze

považovat za subjekt, jenž by mohl být uveden v omyl. S ohledem na povinnost

soudu zjišťovat skutečný stav věci se proto účastník řízení ani úmyslným

uváděním nepravdivých tvrzení nemůže dopustit trestného činu podvodu.

Na základě citovaného usnesení Nejvyššího soudu státní zástupce dovodil, že

pokud tento soud učinil takovéto závěry ohledně civilního řízení sporného, pak

je nutno tyto závěry tím spíše vztáhnout na řízení o dědictví a na další

řízení, ve kterých může soud zahájit řízení bez návrhu (§ 81 odst. 1 o. s. ř.),

pro která je povinnost soudu provádět bez ohledu na iniciativu účastníků důkazy

potřebné ke zjištění skutkového stavu stanovena ještě striktněji nežli pro tzv.

řízení sporné (§ 120 odst. 2 o. s. ř.). Dále uvedl, že nemůže-li se účastník

civilního řízení dopustit trestného činu podvodu uváděním lživých tvrzení, pak

se tím spíše nemůže tohoto trestného činu dopustit tak, že určité okolnosti

soudu „pouze“ zamlčí. V návaznosti na to konstatoval, že Okresní soud v

Rokycanech, který pod sp. zn. 6 D 126/2002 rozhodoval v řízení o dědictví po

zemřelém M. Č. starším, nebyl subjektem, vůči kterému by mohlo směřovat

podvodné jednání dovolatelky.

V další části vyjádření státní zástupce poznamenal, že skutková podstata

trestného činu podvodu předpokládá mj. provedení majetkové dispozice, v jejímž

důsledku dojde ke škodě na cizím majetku a k obohacení pachatele či jiné osoby.

Osoba, která takovou dispozici provádí, nemusí být totožná s poškozeným ani s

osobou, která byla uváděna v omyl nebo před kterou byly důležité okolnosti

zamlčeny. V předmětné věci je však rozhodující, že Okresní soud v Rokycanech

žádnou majetkovou dispozici vedoucí ke škodě na cizím majetku a k obohacení

pachatele či jiné osoby neprovedl, když vydání usnesení ze dne 27. 5. 2005, č.

j. 6 D 126/2002-29, nelze za provedení majetkové dispozice považovat.

Závěrem státní zástupce konstatoval, že část jednání, kterého se dovolatelka

dopustila vůči Okresnímu soudu v Rokycanech, nevykazuje zákonné znaky trestného

činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. I při vázanosti dovolacího soudu

skutkovými zjištěními učiněnými v původním řízení je pak sporné, zda skutkovou

podstatu uvedeného trestného činu naplňuje ta část skutku spočívající v uvádění

nepravdivých okolností o průběhu dědického řízení M. Č. mladšímu, když za

„majetkovou dispozici“ ve výše uvedeném smyslu by bylo možno považovat toliko

jeho nečinnost v dědickém řízení. Za nejasné označil také údaje obsažené v tzv.

skutkové větě, neboť trestná činnost měla být páchána „v přesně nezjištěných

dnech od 12. 3. 2002 do 25. 6. 2003“. Trestný čin podvodu - i kdyby se vyšlo ze

stejné konstrukce jako Okresní soud v Rokycanech – by však musel být dokonán

nejpozději dne 22. 6. 2002, kdy bylo dědické řízení skončeno.

Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §

265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2005,

sp. zn. 50 To 377/2005, v části týkající se dovolatelky M. Č., dále aby podle §

265k odst. 2 a § 261 tr. ř. uvedené rozhodnutí zrušil též v částech týkajících

se obviněných M. Č. a M. Č. a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v

Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně

navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r

odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud

hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst.

1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je

dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny

obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání

napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom

dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné

rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl

zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána

vinnou a uložen ji trest.

Obviněná M. Č. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k

podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí

bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání

podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v

souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1

tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,

bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp.

konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v

předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence

vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2

písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem

pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod

tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu

ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v

předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až

k) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je

určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady

spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem

hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod

neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti

nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.

9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání

hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod

totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového

stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.

4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již

třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze

dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je

rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí

vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a

jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen

zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání

v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový

stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je

dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených

procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění

učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného

dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a

jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého

stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7

tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci

ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech

rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových

zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího

přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a

bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah

dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by

zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,

nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako

mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích

důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.

zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že

východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená

v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další

soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z nikoli nepodstatné

části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž de facto soudům rovněž

vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav věci a prosazuje vlastní hodnotící

závěr o skutkovém stavu věci (zejména tvrdí, že nebylo ani prokázáno, že by

zamlčovala nebo zatajovala existenci jiného dědice) a též v návaznosti na to

dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatelka ve

skutečnosti spatřuje rovněž v porušení procesních pravidel vymezených zejména v

ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru

uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto

(vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod tento (ani jiný)

dovolací důvod podřadit nelze.

Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce dovolatelky stran uloženého trestu.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody

na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu

uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten dovolatelka ani

obsahově neuplatnila), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh

trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu

stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu

spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné

vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho

uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání

namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout

podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo

podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatelka však také namítla, že předmětný skutek nevykazuje znaky trestného

činu podvodu podle § 250 tr. zák., stručně řečeno zejména pro absenci

objektivní i subjektivní stránky. Takovou argumentaci lze označit z pohledu

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), potažmo písm. l) tr. ř. za

formálně právně relevantní.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke

škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,

využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem

na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností

a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou

představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i

skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět

již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá

okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o

lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel

sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném

vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné

skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv

skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné

osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z

její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Po subjektivní

stránce se vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat

všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání,

následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán

úmyslně, jestliže pachatel:

- chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný

tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

- věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro

případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její

neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a

dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na

cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na

podvodu může být zainteresováno až pět osob: pachatel, osoba uváděná pachatelem

v omyl a jednající v omylu, osoba provádějící v omylu majetkovou dispozici,

osoba poškozená a osoba obohacená (viz rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.).

Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být

trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných

skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí)

fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný

právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím

zastoupení rozhodnutí.

V návaznosti na to je třeba zmínit, že podle právní věty již zmíněného

rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr. naplnění zákonného znaku skutkové podstaty

trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v „uvedení

někoho v omyl“ nelze spatřovat v tom, že obviněný podal k soudu žalobu, která

obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení, popřípadě, že podal návrh na vydání

směnečného platebního rozkazu, který se opírá o padělanou směnku. Soud

rozhodující v občanskoprávním řízení o takových podáních totiž nelze pokládat

za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl.

Z citovaného rozhodnutí se pak podává, že o sporném řízení civilním platí, že

je ovládáno zásadou projednací (§ 120 o. s. ř.), podle níž výsledek důkazního

řízení odvisí zásadně od iniciativy účastníků řízení, nicméně tím není opuštěna

zásada zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§ 120 odst.

3 o. s. ř., § 132, o. s. ř., § 153 odst. 1 o. s. ř.). Zásada projednací přitom

umožňuje žalovanému bránit se nesprávným a případně i úmyslně nepravdivým

tvrzením žalobce a vyvracet je; z povinnosti rozhodnout na základě zjištěného

skutkového stavu pak plyne možnost soudu provést i jiné než účastníky navržené

důkazy, vyšla-li v řízení najevo potřeba jejich provedení ke zjištění

skutkového stavu. Rozhodnutí ve věci obsahuje autoritativní skutkový závěr,

jenž nelze změnit jinými než procesními prostředky k ochraně práva. Je-li pojem

omylu vymezen nevědomou neshodou vůle a projevu a je-li soud povinen zjišťovat

skutkový stav bez důvodných pochybností, čili jinými slovy je místem nalézání

práva, pak nastíněný zákonný rámec z povahy věci vylučuje možnost zařadit

obecný soud v civilním řízení sporném do okruhu osob, jež mohou být uvedeny v

omyl pachatelem trestného činu podvodu.

Z uvedených skutečností je zřejmé, že předmětné rozhodnutí upravuje otázku

naplnění znaku „uvedení jiného v omyl“ ve vztahu k soudu z pohledu

občanskoprávního řízení sporného.

Rozvedené zásady a z nich plynoucí závěr o tom, že soud nelze uvést v omyl, je

však nutné vztáhnout i na řízení o dědictví.

V těchto souvislostech je třeba v prvé řadě zdůraznit ustanovení § 120 odst. 2

o. s. ř., podle něhož ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (podle

§ 175a o. s. ř. soud zahájí řízení o dědictví i bez návrhu, jakmile se dozví,

že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého, resp. podle § 81 odst. 1 o. s.

ř. může soud i bez návrhu zahájit mj. řízení o dědictví), je soud povinen

provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky

navrhovány. Byť se v ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. uvádí, že soud může vzít

za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, je z kontextu prvně

citovaného ustanovení zřejmé, že je povinností soudu i v tzv. nesporném řízení

zjistit skutkový stav věci, tj. učinit taková skutková zjištění, jež mu umožní

ve věci rozhodnout z hlediska podmínek a požadavků hmotného práva. Nesporné

řízení, za něž je třeba považovat i řízení o dědictví, je totiž ovládáno

zásadou vyšetřovací, která se projevuje mj. v tom, že soud není omezen tím, co

účastníci tvrdili a jaké důkazy navrhli.

Dále je třeba zdůraznit, že podle § 38 odst. 1 o. s. ř. soud pověří notáře, aby

jako soudní komisař za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví. Podle § 38

odst. 3 o. s. ř. úkony notáře, které provedl jako soudní komisař, se považují

za úkony soudu.

Řízení o dědictví podle § 175a a násl. o. s. ř. tedy soud vede z podstatné

části právě prostřednictvím notáře jako soudního komisaře. Jinak řečeno úkony v

řízení o dědictví soud zásadně neprovádí sám, ale prostřednictvím notáře. Notář

jako soudní komisař musí při výkonu této funkce postupovat podle občanského

soudního řádu. Podle § 175zd odst. 1 o. s. ř. totiž notář připraví všechny

potřebné podklady pro vydání usnesení soudu a návrhy na usnesení soudu.

Nejsou-li podklady úplné, může soud věc vrátit notáři se žádostí o doplnění

řízení nebo potřebné úkony provést sám. Pokyny soudu jsou pro notáře závazné.

Zejména tedy na základě řízení, jež provede notář jako soudní komisař, rozhodne

soud usnesením o dědictví podle § 175q o. s. ř. (příp. podle § 175p o. s. ř.

event. § 175t o. s. ř.).

Z uvedených skutečností tak lze vyvodit, že závěr vymezený citovaným

rozhodnutím publikovaným pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., že v civilním řízení

sporném nelze soud uvést v omyl, platí i pro řízení o dědictví jako řízení

nesporné. Jednání, kterého se dovolatelka dopustila vůči Okresnímu soudu v

Rokycanech (notářce jako soudní komisařce) tedy nevykazuje zákonné znaky

trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (pro absenci objektivní

stránky).

Ve shodě se státním zástupcem je dále nutné poukázat na neujasněnost časových

údajů uvedených v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Podle úvodní části tzv. skutkové věty měl být skutek spáchán „v přesně

nezjištěných dnech od 12. 3. 2002 do 25. 6. 2003“. Trestný čin podvodu - i

kdyby se vyšlo ze stejné konstrukce jako Okresní soud v Rokycanech – by však

musel být dokonán nejpozději dne 22. 6. 2002, kdy bylo dědické řízení skončeno.

V souvislosti s tím je nutno konstatovat, že zatím také není možné právně

posoudit jednání dovolatelky vůči poškozenému M. Č. spočívající v uvádění

nepravdivých okolností o průběhu dědického řízení, neboť ve skutkových

zjištěních není obsažena a vyjádřena doba tohoto jednání, a nelze tudíž učinit

spolehlivý závěr, zda toto jednání bylo v příčinném vztahu ke škodě, která měla

být dotyčnému poškozenému v rámci dědického řízení způsobena.

Za popsaného stavu nelze označit závěr soudů obou stupňů, podle něhož

dovolatelka (stejně jako další jmenovaní obvinění) naplnila shora uvedeným

skutkem znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr.

zák., za správný.

Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr.

ř. zrušil v celé části týkající se obviněné M. Č. usnesení Krajského soudu v

Plzni ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 50 To 377/2005, a rozsudek Okresního soudu v

Rokycanech ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 2 T 39/2004. Jelikož se tak stalo z

důvodů, jež prospívaly rovněž obviněným M. Č. a M. Č., zrušil podle § 265k

odst. 2 tr. ř. a § 261 tr. ř. předmětná rozhodnutí rovněž v částech týkajících

se jmenovaných obviněných. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Rokycanech

přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V dalším řízení bude povinností soudu prvního stupně, aby při respektování

shora rozvedeného právního názoru Nejvyššího soudu po zhodnocení provedených

důkazů co možná nejpřesněji určil dobu jednání všech shora jmenovaných

obviněných (včetně dovolatelky) vůči poškozenému M. Č., neboť právě její

zjištění je okolností mající význam pro právní posouzení jejich jednání. Teprve

v návaznosti na to může učinit právní závěry o tom, zda obvinění naplnili znaky

skutkové podstaty některého z trestných činů vymezených ve zvláštní části

trestního zákona.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. října 2006

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý