6 Tdo 901/2014-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. července 2014 o dovolání
obviněného J. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2014, č.
j. 4 To 111/2014-280, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad
Sázavou pod sp. zn. 3 T 5/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2014, č. j. 4 To 111/2014-280,
bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního
soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 2. 2014, č. j. 3 T 4/2014-241, kterým byl
obviněný uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175
odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku [pro jednání popsané pod bodem 1) výroku
rozsudku], jednak přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (pro jednání popsané pod bodem 2
výroku rozsudku) a byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro
jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou a dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o
povinnosti obviněného zaplatit poškozené škodu ve výši 84.900 Kč.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2014, č. j. 4 To
111/2014-280, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém
uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Poukazuje
na to, že podle jeho mínění „soud prvního stupně z učiněných skutkových
zjištění nevyvodil správné právní závěry, a proto dospěl k nesprávné právní
kvalifikaci. Z provedeného dokazování vyplývá, že poškozená vypovídala pod
vlivem své matky, která jí udílela rady, jak má vypovídat. Pokud by poškozená
pod jejím psychickým vlivem nebyla, věc by nepochybně vyzněla jinak“. Soudu
rovněž vytýká, že nesprávně vyhodnotil jeho osobu, což mělo dopad na stanovení
druhu a výši uloženého trestu. V okolnosti, že neměl možnost přímé konfrontace
s poškozenou před soudem, spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Sice v
dovolání připouští, že poslední dva roky docházelo mezi ním a poškozenou k
nedorozuměním, která oba řešili neuváženě a neobvykle, avšak taková řešení
nemohou být podle obviněného předmětem trestního stíhání. V této souvislosti
pak podle jeho názoru nebyl v případě jednání pod bodem 1) výroku rozsudku
naplněn znak „týrání“ ani zákonné znaky vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm.
c) tr. zákoníku. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. uvádí, že „mu sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého
stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumal napadené
rozhodnutí soudu prvního stupně, neodstranil vadu vytýkanou obviněným v řádném
opravném prostředku a neprovedl jím navržené dokazování, a proto nemohl dospět
k jinému právnímu názoru“. V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Okresnímu soudu ve Žďáru nad
Sázavou přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem
na obsah dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s jeho
projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán ve dvou
alternativách. V první alternativě je tento důvod dán v případě, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2) písm. a) až g), aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí [tento důvod tedy
dopadá na případy, že soudem druhého stupně bylo postupováno např. podle § 253
odst. 1 tr. ř., či § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. – tedy na případy, kdy opravný
prostředek byl odmítnut nebo zamítnut aniž by napadené rozhodnutí bylo věcně
přezkoumáno]; v této alternativě uvedený dovolací důvod nebyl naplněn, což je
nepochybné již ze skutečnosti, že soud druhého stupně „z podnětu podaného
odvolání podle § 254 odst. 1, 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a důvodnost výroků
rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání i správnost postupu řízeni, které jim
předcházelo“.
Ve druhé alternativě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán
v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k). Ze způsobu rozhodnutí soudu druhého stupně (viz výklad shora) je zřejmé,
že soud druhého stupně trestní věc obviněného meritorně přezkoumal, tedy
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v této druhé
alternativě a prostřednictvím písmene l) je uplatňován dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Předně musí Nejvyšší soud konstatovat, že z celé koncepce podaného dovolání je
nezpochybnitelný závěr, že toto dovolání je podáno pouze proti výroku o vině
pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně [§ 199 odst. 1, 2 písm. d) tr.
zákoníku a § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku] a výroku o trestu.
Pokud jde o námitku obviněného, že poškozená vypovídala pod vlivem své matky,
která jí udílela rady, jak má vypovídat, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že
tato námitka není námitkou právní, ale námitkou skutkovou, jejímž
prostřednictvím obviněný zpochybňuje provedené dokazování a následné hodnocení
důkazu, aby soud přesvědčil o správnosti své verze skutkového děje, který se
podle něj odehrál jinak, než byl soudem prvního stupně (potvrzený rozhodnutím
soudu druhého stupně) zjištěn. Pro výše uvedený závěr svědčí již samotné
vyjádření obviněného v závěru podaného dovolání, kdy soudu prvního stupně
vytýká (odvolacímu soudu vytýká, že neodstranil vady vytýkané rozsudku soudu
prvního stupně v řádném opravném prostředku), že dokazování zůstalo kusé a
jednostranné a v úvahu nebyly vzaty připomínky obviněného a soud neprovedl
dokazování, jak navrhoval obviněný. Povahu právně relevantních námitek nemohou
tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení
důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného
dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve
výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do
pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným
způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu
soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost
zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání
úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj.
hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních
námitek.
Za právní námitku nelze označit ani tvrzení obviněného, že bylo porušeno jeho
právo na spravedlivý proces (z pohledu rozhodnutí Ústavního soudu stejně jako
Nejvyššího soudu by bylo možno se uvedenou problematikou z pohledu právní
relevance námitky zabývat), pokud by však Nejvyšší soud v předmětné trestní
věci ze spisu nezjistil, že obviněný byl přítomen hlavnímu líčení dne 17. 2.
2014 (č. l. 198), stejně jako jeho obhájkyně, kdy uvedeného dne byla vyslýchána
poškozená (č. l. 201), přičemž poškozené byly kladeny otázky (také obhájkyní
obviněného č. l. 202) a sám obviněný po poučení podle § 214 tr. ř. (č.l. 203)
uvedl, „bez vyjádření na svědkyni“. S ohledem na shora uvedené objektivní
skutečnosti je nutno argumentaci obviněného označit za zjevně účelovou procesní
námitku, uplatněnou v dovolání.
Na případ, kdy obvinění (obviněný) prosazuje jako pravdivou vlastní verzi
skutkového děje oproti skutkovému ději zjištěnému orgány činným v trestním
řízení pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého
mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy
(uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého
procesu).
Jak již bylo shora uvedeno, námitky obviněného jsou nikoli hmotně právního, ale
procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak
dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde
tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je
povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod
lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích
důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného
dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i
rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o další okruh námitek obviněného, že nebyl naplněn zákonný znak
týrání obsažený ve skutkové podstatě zločinu týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ani zákonné znaky
skutkové podstaty vydírání podle ustanovení § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr.
zákoníku“, pak z uvedeného je jednak patrno, že dovolání je směřováno proti
výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodě 1), jednak není z podané
argumentace zřejmé, vůči kterým znakům v případě trestného činu vydírání
obviněný vznáší své výhrady. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že
dovolání je podáváno obviněným prostřednictvím osoby práva znalé (obhájce) a
Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu námitku
naplnit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07). I přes
uvedenou skutečnost považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že skutkové
zjištění obsahuje zjištění, že obviněný za pomocí nože přinutil poškozenou
zanechat svého jednání nebo ji tam „rozseká“ [např. znak zbraně ve smyslu §
175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku – je nepochybně dán]. Pokud jde o znak
„týrání“ § 199 tr. zákoníku pak po provedeném dokazování a hodnocení důkazů
soud prvního stupně dospěl k závěru, že protispolečenského jednání se obviněný
dopouštěl vůči poškozené v přítomnosti nezl. dětí od července roku 2007 do
listopadu 2010 [mj. bil ji pěstmi do zad, zadní části hlavy, ponižoval, nadával
– viz blíže popis skutku soudem prvního stupně, škrtil až ztrácela vědomí,
nožem vyhrožoval, že jí rozseká pokud od něj odejde], což vedlo ke vzniku
počínajících příznaků tzv. Stokholmského syndromu (viz např. str. 13 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně). Pod pojmem „týrání“ osoby uvedené v § 199 tr.
zákoníku je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým
nakládáním buď s osobou blízkou nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve
společném bytě či domě a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a
dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje
postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy [viz
rozh. č. 20/2006 Sb. rozh. tr., rozh. č. 58/2008 Sb. rozh. tr., rozh. č.
56/2009 Sb. rozh. tr.], v tomto směru lze rovněž odkázat na hodnotící úvahy
soudu prvního stupně na str. 19-24.
Ve vztahu k zmínce obviněného, že mu s ohledem na nesprávnou právní kvalifikaci
byl uložen nepřiměřený trest co do druhu a výše, pak musí Nejvyšší soud
konstatovat, že neshledal pochybení v případě namítané právní kvalifikace a za
té situace také druh a výše uloženého trestu byly ukládány v souladu se zákonem
[za nejpřísněji trestný čin podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku v rámci trestní sazby od dvou do osmi let, byl obviněnému
uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků]. V uvedeném případě by nebylo
možno jako dovolací důvod aplikovat ani znění § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a
to s ohledem na rozhodnutí publikované pod č. 22/20036 Sb. rozh. tr.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho
důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3
tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí
dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje
v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann