6 Tdo 908/2024-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. V. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2024, č. j. 8 To 161/2024-183, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 T 50/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 29. 4. 2024, č. j. 13 T 50/2024-155, byl obviněný M. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 7. 3. 2024 v době od 20.00 hodin do 20.10 hodin v XY, na ulici XY, v prostoru před vstupní brankou do areálu ubytovny na ulici XY č. XY, v podnapilém stavu, za oděv strhnul na zem, na záda, rovněž podnapilou P. B., nar. XY, které přes její nesouhlas a odpor, když křičela, že to nechce, volala o pomoc, dávala mu facky a snažila se jej od sebe odkopnout a odstrčit rukama, stáhnul kalhoty a kalhotky do oblasti pod kolena, následně jí sáhl do rozkroku a zasunul prst do pochvy a poté jí zasunul do pochvy svůj penis a vykonal s ní soulož.
2. Obviněný byl za tento zvlášť závažný zločin odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 8 To 161/2024-183, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného odsoudil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Marka Sochora dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle svého názoru měl být zproštěn obžaloby.
5. Odsouzen byl pouze na základě jediného důkazu a nelze dovodit ucelený řetězec nepřímých důkazů. Nastala situace tvrzení proti tvrzení a mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Výpověď poškozené soud nijak nerozporoval a nezkoumal, zda není činěna pouze účelově s úmyslem obviněného poškodit. Upozornil, že po příjezdu policie byla pod takovým vlivem alkoholu, že nebyla vůbec schopná vypovídat. Nepamatovala si sled událostí předchozího dne, průběh znásilnění však popisovala do posledního detailu. Během hlavního líčení prohlásila, že se mu hodlá pomstít. Je to kvůli jeho předcházejícímu odsouzení pro jednání vůči poškozené, za něž mu však byl uložen pouze podmíněný trest. Její jednání je motivováno snahou se ho zbavit na delší dobu, aby jí nepřekážel v novém vztahu. To vše způsobuje pochybnosti o věrohodnosti její výpovědi. Byť má být podpořena výpovědí svědka K., ten však pouze vnímal volání ženy o pomoc. Nepoznal, že se jednalo o poškozenou, a nebylo prokázáno, že byl křik spojen se znásilněním.
6. Během řízení dále nebylo nařízeno vypracování znaleckého posudku na posouzení jeho možné nepříčetnosti. Byl pod vlivem velkého množství alkoholu a z toho důvodu si nesouhlas poškozené nevyložil vážně. Z jeho strany se jednalo pouze o vytvoření nátlaku na partnerku. Z protokolu o prohlídce těla vyplývají pouze drobná zranění, která mohla vzniknout dříve. Ve světle jejich dlouhodobého vzájemného soužití si nesouhlas poškozené vyložil jako předstíraný.
7. V poslední řadě namítl, že odvolací soud při určení trestní sazby „neadekvátně přihlédl k výši trestu odnětí svobody“. Ta je ve srovnání s jinými tresty za podobné či závažnější trestné činy znásilnění neúměrně přísná, což vyvolává otázky o proporcionalitě uloženého trestu. Především s přihlédnutím k nižší míře společenské škodlivosti případu s ohledem na dlouhodobé soužití obviněného s poškozenou. Nejedná se o znásilnění s typickými prvky. Uvedl k tomu několik mediálně známých kauz a výši v nich uložených trestů. Uzavřel, že v těchto případech se jednalo o skutky s vyšší společenskou škodlivostí než v jeho případě. Má za to, že byl kladen příliš velký důraz na jeho kriminální minulost. Nejednalo se přitom o druhově stejnou recidivu. Zároveň došlo z důvodu jeho pobytu ve vazbě k přeměně jemu dřív uložených trestů nespojených s odnětím svobody.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení (pozn. správně rozsudek) Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2024, č. j. 8 To 161/2024-183, a za podmínek § 265m tr. ř. sám vydal ve věci rozsudek, kterým ho zprostí obžaloby, event. za podmínek § 265l tr. ř. věc vrátí Krajskému soudu v Brně, event. Okresnímu soudu v Třebíči, k novému projednání.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly.
10. Obviněný ve svém mimořádném opraveném prostředku uplatnil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho dovolací námitky však tomuto dovolacímu důvodu vůbec neodpovídají. Samotná dovolací argumentace v případě prvního okruhu námitek vztahujících se k věrohodnosti poškozené je vystavěna výlučně na zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudů a na výhradách proti způsobu, jakým hodnotily důkazy.
11. Skutkový děj zjištěný okresním soudem z hlediska míry intenzity jím užitého násilí, jakož i navazující obrany poškozené, evidentně není v souladu s tím, jak průběh jednání popisoval dovolatel. Současně takto soudy zjištěný skutkový stav naprosto vylučuje, že by se kdokoli – obviněného nevyjímaje – mohl domnívat, že poškozená osoba (ať by šlo o kohokoli) s pohlavním aktem souhlasí a brání se jen naoko. Obviněný přitom vůbec netvrdí, že právě tato skutková zjištění nenaplňují znaky zločinu, jímž byl uznán vinným. Jím předestřený skutkový děj je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními soudů, a právě z toho důvodu je namístě uzavřít, že tyto námitky obviněného pod jím uváděný dovolací důvod podřadit nelze.
12. Druhý okruh dovolacích výhrad se týká problematiky úplnosti dokazování. Obviněný tvrdí, že soudy údajně bezdůvodně nevyhověly návrhům na doplnění dokazování, konkrétně jeho návrhu na objasnění eventuálního vlivu požitého alkoholu na jeho příčetnost, a dále návrhu státního zástupce na znalecké zkoumání poškozené, k němuž se on – jak dodává – připojil. Státní zástupce je však přesvědčen, že ani tuto námitku vztahující se primárně k problematice úplnosti dokazování pod označený dovolací důvod podřadit nelze. Okresní soud provedl úplné a bezvadné dokazovaní, v jehož rámci zajistil dostatek důkazní materie pro to, aby mohl stabilizovat skutková zjištění a na protiprávní jednání dovolatele naroubovat odpovídající právní kvalifikaci.
13. Pokud byl některou ze stran učiněn návrh na doplnění dokazování, žádný ze soudů jej nepominul, řádně se jím zabýval, a případné nevyhovění důkaznímu návrhu odpovídajícím způsobem zdůvodnil, a to zpravidla jeho nadbytečností. Státní zástupce disponuje pouze omezeným rozsahem spisového materiálu, v jehož rámci dohledal pouze to, že obviněný takový návrh přednesl až v odvolacím řízení. S tím se vypořádal odvolací soud v odstavci 5. odůvodnění svého rozsudku, v němž sice se stručným, věcně však správným zdůvodněním neshledal potřebu provádění takového důkazu. Pochybnosti o příčetnosti obviněného nadto zjevně dány nejsou. Tyto nemůže založit ani prosté spáchání činu pod vlivem alkoholu.
14. Státní zástupce je proto přesvědčen, že za daných okolností neprovedením dalších důkazů právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) porušeno být nemohlo, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu. Jinak vyjádřeno, neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.
15. Nad rámec shora uvedeného je dále vhodné doplnit, že pod obviněným vytýkaný (a ani žádný jiný) dovolací důvod nelze podřadit ani jeho námitku, v jejímž rámci vytkl údajné nerespektování zásady in dubio pro reo. Ta navíc vůbec porušena nebyla. V nyní posuzované trestní věci po vyhodnocení provedených důkazů žádné objektivní pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele dány nebyly.
16. S vytýkaným dovolacím důvodem se konečně zcela míjí i námitka obviněného proti uloženému trestu, který shledává nepřiměřeně přísným. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je nicméně reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo se jednalo o trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To rozhodně není případ dovolatele, neboť trest odnětí svobody mu byl uložen jako trest přípustný, a to ještě v první polovině zákonné trestní sazby. Výrok o trestu lze sice za jistých okolností napadnout také s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Za takové je možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Žádnou z těchto eventualit však obviněný nevytkl.
17. V rámci žádného dovolacího důvodu nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest odnětí svobody uložený dovolateli rozhodně není. Jeho výhrada v tom smyslu, že ukládaný trest by měl být jakýmsi způsobem souměřitelný s tresty ukládanými jiným pachatelům podobné trestné činnosti, přitom postrádá jakoukoli relevanci, neboť přehlíží odlišnosti jednotlivých trestních kauz a zejména jeden z řady aspektů zohledňovaných při ukládání trestu, totiž poměry a chování pachatele.
18. Státní zástupce proto zastává názor, že dovolací námitky obviněného konkrétně pod jím vytýkaný dovolací důvod podřadit nelze. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
19. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku. Předně trval na tom, že se soudy nižších stupňů s jeho obhajobou nevypořádaly. Zopakoval, že skutkový děj byl stanoven pouze na základě výpovědi poškozené a chybí tak ucelený řetězec nepřímých důkazů. Připomenul také, že poškozená při hlavním líčení řekla, že se chce obviněnému pomstít. Nesouhlasí ani s hodnocením výpovědi svědka K. Trvá taktéž na tom, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Závěrem dodal, že jeho předchozí odsouzení za sexuální trestný čin bylo již před 20 lety, a přestože neabsolvoval uložený léčebný program, krom nyní projednávané věci jeho další odsouzení neměla sexuální motiv. Zopakoval též své námitky k výši uloženého trestu.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
21. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají tomuto důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
22. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
23. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nenapadají nesprávnost hmotněprávního posouzení skutkového stavu zjištěného soudu. Veškeré námitky dovolatele směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů soudem a jeho skutkovým zjištěním. Nadto, jak uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření, obsahem dovolání obviněného je toliko opakováním jeho obhajoby z předcházejícího řízení, s níž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.
24. S ohledem na formulaci námitek obviněného je na místě zároveň zhodnotit, zda svým obsahem neodpovídají jinému, dovolatelem výslovně neoznačenému, zákonnému důvodu dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolatelova první námitka směřuje proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně a vyvozeným skutkovým zjištěním, nabízí se možnost jejich uplatnění pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Její znění však – jak potvrzuje související judikatura Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22) – vyžaduje konkrétní vymezení skutkových zjištění (nadto takových, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu) a důkazů, jež mají být ve zjevném rozporu. Vzhledem k tomu, že dovolatel toliko rozporuje závěr soudu prvního stupně o věrohodnosti poškozené, aniž by uvedl, které skutkové zjištění je v rozporu s příslušným důkazem, obsahovému vymezení této alternativy se svými skutkovými námitkami vymyká.
25. Okresní soud svůj závěr o věrohodnosti poškozené odůvodnil v bodě 13. svého rozsudku. Vzal přitom v úvahu dovolatelem zdůrazňované užívání alkoholu poškozenou, jakož i z toho vyplývající omezené schopnosti jejího vnímání. V souvislosti s povahou spáchaného činu je pochopitelné i její prohlášení v hlavním líčení, a přestože je třeba brát ho při hodnocení její výpovědi k úvahu, nepředstavuje samo o sobě důvod pro pochybnosti o její věrohodnosti. Dovolatel zřejmě pominul, že jako podpůrnou soud prvního stupně vyhodnotil i jeho procesně použitelnou výpověď z přípravného řízení, jež svým obsahem ve velké míře odpovídá svědectví poškozené. Obviněný nebyl schopen v hlavním líčení vysvětlit rozpory mezi v něm podanou výpovědí a svou výpovědí z přípravného řízení. Zároveň tuto verzi události podporovala i výpověď svědka R. K. Navzdory domněnce obviněného není nutné pro závěr o tom, že tato výpověď podporuje výpověď poškozené, a tedy i její věrohodnost, aby se výpověď svědka vztahovala ke všem prvkům skutkové podstaty trestného činu či aby svým rozsahem a obsahem zcela odpovídala výpovědi poškozené. Skutečnost, že tento svědek potvrdil část výpovědi poškozené, je postačující pro to, aby to tvořilo indicii pro soud při hodnocení její věrohodnosti.
26. Na základě uvedeného je zřejmé, že závěr soudu prvního stupně o věrohodnosti výpovědi poškozené není námitkami obviněného zpochybněn. Taktéž je z toho zřejmé, že ve věci nebylo rozhodnuto pouze na základě jediného důkazu, jak tvrdí obviněný. S ohledem na výpověď obviněného z přípravného řízení ani nenastala situace, při níž proti usvědčujícímu tvrzení jediného přímého svědka stojí protikladné tvrzení obviněného. Avšak „ani v situacích tzv. ‚tvrzení proti tvrzení‘ není principiálně vyloučeno, aby obecné soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu, pakliže důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodní, proč daly přednost jedné konkurující skutkové verzi před druhou“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3517/16, a zde citované nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04, a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06). Vzhledem k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně věnujícímu se hodnocení důkazů a stanovení skutkového děje je zřejmé, že nevznikl prostor pro důvodné pochybnosti, a tedy důvod pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Judikatura Ústavního soudu stanovuje, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, IV. ÚS 154/02).
27. Oproti tomu argumentace dovolatele vtělená do části III. dovolání umožňuje její podřazení pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel v podstatě namítl, že ve věci nebyl vypracován znalecký posudek k jeho možné nepříčetnosti z důvodu ovlivnění alkoholem, pro které nemohl vnímat nesouhlas poškozené jako vážný. Formulace návrhu užitá obviněným v jeho odvolání („Je rovněž zarážející … že nebylo již v dřívější fázi trestního řízení … nařízeno provedení znaleckého posudku, který by zhodnotil příčetnost obžalovaného“) doprovázená návrhem na rozhodnutí soudu („V případě vrácení věci … nechť je rovněž zpracován znalecký posudek za účelem zjištění příčetnosti“) je sice daleka formálnímu důkaznímu návrhu, odvolací soud se jím i tak zabýval a vyložil, proč k provedení tohoto důkazu nepřistoupil.
28. Byť dovolatel taktéž zmiňuje trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, nečiní tak relevantním způsobem. Pouze totiž předkládá vlastní verzi události, podle níž byl natolik ovlivněn požitým alkoholem, že nemohl vnímat nesouhlas poškozené jako vážný, když si „její slova o neochotě vykonat soulož a fyzické projevy vyložil jako předstíraný nesouhlas. Toto si dovodil zejména z faktu, že s poškozenou toho večera již jednou dobrovolně souložili, a i z jejich dřívějšího dlouhodobého vzájemného soužití, jehož součástí byl i konsensuální sexuální styk“ (viz dovolání, bod IV.). Dovolatel tak na jednu stranu uvádí, že byl natolik ovlivněn alkoholem, že nemohl nesouhlas poškozené vnímat, zároveň však byl natolik při smyslech, aby její chování sestávající z křiku, volání o pomoc, facek a snahy jej odkopnout a odstrčit rukama (viz popis skutku) zhodnotil v kontextu jejich dosavadního soužití jako předstíraný nesouhlas. Z výpovědi poškozené a výpovědi svědka K., který popsal opakované volání o pomoc, které charakterizoval tak, že „křik byl hysterický, bylo to řvaní“, je zřejmé, že i při ovlivnění alkoholem (jehož je obviněný opakovaným konzumentem) neexistovala naprosto žádná možnost pro jeho nechtěnou dezinterpretaci jednání poškozené jako předstíraného nesouhlasu.
29. K námitce obviněného směřující vůči uloženému trestu nutno předně uvést, že samotný výrok o trestu lze z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).
30. Dovolateli byl ukládán trest podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, a byl proto ohrožen trestní sazbou odnětí svobody od 2 do 10 let. Soudem prvního stupně mu byl uložen trest ve výměře 7 let, který mu byl rozhodnutím odvolacího soudu zmírněn na trest odnětí svobody ve výměře 5 let. Dovolateli tak byl uložen trest ještě v první polovině (polovinou je 6 let) stanovené trestní sazby. Takto uložený trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Na tomto závěru ničeho nemění dovolatelem citované trestní případy, neboť zde uložené tresty byly pachatelům ukládány za zcela odlišných okolností. Přes dovolatelovu bagatelizaci jeho trestní minulosti nelze pominout, že v trestním rejstříku má 15 záznamů a byl opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody. Nadto přes v minulosti uloženou ochrannou léčbu sexuologickou se neřídil doporučeními lékařů a ve zvýšené míře konzumoval alkoholické nápoje (viz bod 24. rozsudku soud prvního stupně). Za polehčující okolnost nelze považovat dovolatelem tvrzenou nižší míru společenské škodlivosti jeho jednání, která má spočívat v tom, že je s poškozenou v dlouhodobém vztahu. Zvlášť závažný zločin znásilnění je stejně trestný bez ohledu na to, jestli je poškozenou partnerka obviněného, či nikoli, a rozhodně není na místě takový skutek považovat za méně společensky škodlivý.
31. Dovolatel taktéž namítl, že zároveň s trestem odnětí svobody uloženým v projednávané věci mu byly taktéž přeměněny tresty nespojené s přímým výkonem trestu odnětí svobody, jež mu byly uloženy v dalších trestních řízení. Důvodem této přeměny byl podle jeho mínění pobyt ve vazbě, který mu bránil ve výkonu již uložených trestů. Přestože musí soud při ukládání trestu vzít v úvahu § 39 odst. 4 tr. zákoníku, které představuje omezení proti nadměrné kumulaci postupně ukládaných trestů témuž pachateli, které nebyly vykonány, aby nedocházelo k nepřiměřenému postihu pachatele, podstatný vliv na ukládaný trest však bude mít pouze v případě, kdy se souhrnná výměra jeví jako příliš přísná ve vztahu k povaze a závažnosti všech spáchaných trestných činů a osobě pachatele. To ovšem není situace v projednávaném případě s ohledem na trestní minulost a osobnost obviněného, kdy je zřejmé, že ani opakované ukládání trestů u něj nemělo dostatečný preventivní účinek, a to tím spíše, když se projednávaného jednání dopustil vůči poškozené poté, co již byl za protiprávní jednání vůči ní pravomocně odsouzen. Krom toho k přeměně alternativních trestů došlo až po pravomocném skončení věci. Pouze pro úplnost možno dodat, že důvodem přeměny uložených alternativních trestů nebyl pobyt obviněného ve vazbě. Dovolatel nesplnil podmínku vedení řádného života – ve vztahu k trestu obecně prospěšných prací § 65 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž tento trest ani nevykonával (viz bod 11. rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedeného je zřejmé, že trest uložený obviněnému nepředstavuje natolik přísný trest, aby mohl být považován za nepřiměřeně přísný.
V. Způsob rozhodnutí
32. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky obviněného, které bylo možno podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, byly shledány neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
33. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 10. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu