6 Tdo 911/2008-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. září 2008 o dovolání
obviněného R. M. a nejvyšší státní zástupkyně, podaném v neprospěch
obviněných R., a M. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3.
2008, č. j. 11 To 5/2008-703, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 9 T 12/2007, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 3. 3. 2008, č. j. 11 To 5/2008-703.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í i další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2007, č. j. 9 T
12/2007-648, byl obviněný R. M. pod body I., II. uznán vinným trestným činem
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187
odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 187 odst. 3 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání deseti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl
podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
o propadnutí věcí bylo rozhodnuto podle § 55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. Také
obviněná M. P. byla uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák.
(bod I., III. výroku rozsudku) a byl jí podle § 187 odst. 3 tr. zák. uložen
trest odnětí svobody v trvání osmi roků, když pro výkon trestu odnětí svobody
byla zařazena podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou, ohledně
propadnutí věcí bylo rozhodnuto podle § 55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2008, č. j. 11 To 5/2008-703, z
podnětu odvolání obviněných podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d) tr. ř. zrušil
napadený rozsudek v celém rozsahu a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst.
3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že pod bodem I. výroku rozsudku Vrchního
soudu v Praze uznal oba obviněné vinnými, že společně neoprávněně vyrobili
psychotropní látku a uvedený čin spáchali ve větším rozsahu, pod bodem II.
obviněný R. M. neoprávněně prodal a jinak jinému opatřil psychotropní látku a
uvedený čin spáchal ve větším rozsahu, obviněná M. P. pod bodem III. výroku
rozsudku odvolacího soudu neoprávněně prodala a jinak jinému opatřila
psychotropní látku a uvedený čin spáchala ve větším rozsahu, čímž spáchali
obviněný R. M. (bod I., II.) trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za což mu
byl podle § 187 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti
let, když na dobu výkonu trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; obviněná M. P. byla týmž rozsudkem
Vrchního soudu v Praze uznána vinnou (bod I., III.) trestným činem nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2
písm. a) tr. zák. a byl jí podle § 187 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí
svobody v trvání čtyř let, když pro jeho výkon byla podle § 39a odst. 3 tr.
zák. zařazena do věznice s dozorem. O propadnutí věcí bylo rozhodnuto podle §
55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. v případě obviněného R. M. a podle § 55 odst.
1 písm. a), b) tr. zák. v případě obviněné M. P.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce dovolání
obviněný, a to s uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v
tom, že „jak Krajský soud v Hradci Králové, tak soud odvolací nevěnovaly možné
aplikaci § 35 odst. 2 tr. zák. patřičnou pozornost, přičemž z dokazování
nevyplývá, že byly provedeny důkazy všemi trestními spisy okresních soudů,
které mu postupně ukládaly tresty, tudíž nemohly soudy zjistit, zda jsou či
nejsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu“. Výhrady vznáší rovněž
proti způsobu výkonu trestu odnětí svobody, kdy poukazuje na to, že nebyl
doposud ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin, a proto je
zcela namístě zařadit jej do věznice s dozorem. Závěrem podaného dovolání
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze a v napadené části sám rozhodl a „za současného zrušení výroku o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. 6. 2007, č. j. 17 T
144/2006-512, mu podle § 187 odst. 2 tr. zák. a podle § 35 odst. 2 tr. zák.
uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice
s dozorem a přejal beze změny výroky o trestech propadnutí věci“.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch obou obviněných
(uvedeno shora), a to s odkazem na dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Dovolatelka předně poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze ve
svém rozsudku bez náznaku zdůvodnění posoudil výrobu metamfetaminu jako útok
pokračujícího trestného činu, na nějž navazoval další útok spočívající v
neoprávněném nakládání s metamfetaminem, který oba obvinění ve
spolupachatelství vyrobili, přičemž výtěžek z prodeje metamfetaminu byl
zohledněn ke každému obviněnému zvlášť právě v tom rozsahu, v němž s
metamfetaminem samostatně nakládali, přičemž uvedený závěr považuje za
nesprávný. Podle nejvyšší státní zástupkyně bylo nutno vycházet ze skutečnosti,
že obvinění evidentně metamfetamin vyráběli právě proto, aby jej prodali, a
proto bylo namístě celé jejich jednání posoudit jako spolupachatelství podle §
9 odst. 2 tr. zák., neboť i za prodej drogy byli odpovědni jako spolupachatelé,
a to právě za situace, pokud pervitin společně vyráběli, za této situace je pak
podle názoru dovolatelky nelogické, aby prospěch pocházející ze společné
trestné činnosti byl u každého z obviněných zjišťován samostatně a každému z
obviněných kladena za vinu pouze finanční částka, kterou získal prodejem
vyrobené drogy. Prospěch získaný trestnou činností, v tomto případě výrobou
psychotropní látky – pervitinu, totiž odráží získanou hodnotu, tedy vyrobenou
drogu po odpočtu vložených nákladů, což bylo stanoveno znalcem, jak poukazuje
nejvyšší státní zástupkyně. V závěru podaného dovolání uvedla, že prospěch
obviněných byl správně zjištěn soudem prvního stupně a vyčíslen částkou
1.293.821,- Kč, která odpovídá „značnému prospěchu“ a tudíž jednání obviněných
naplňuje zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., kterého
se obvinění dopustili jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. S
ohledem na shora uvedené pak navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozhodnutí na něj obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
Vrchnímu soudu v Praze věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání
obviněného R. M., ke kterému se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství, navrhla odmítnout, neboť v případě námitek obviněného nejde o
problematiku souběhu trestných činů, ale o recidivu a v tomto případě nejsou
dány podmínky pro aplikaci § 35 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou
přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána jednak obviněným
jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst.
2 tr. ř.], jednak nejvyšší státní zástupkyní [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.],
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným a nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky
naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je
současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím
soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o dovolání obviněného, lze shrnout, že jeho výhrady spočívaly v tom,
že podle jeho názoru soudy při hodnocení důkazů neměly k dispozici veškeré
spisy, aby mohly posoudit, zda jednání, které je předmětem dovolacího řízení,
nebylo spácháno v souběhu s trestnou činností, pro kterou byl již odsouzen, a
tudíž nepřicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu podle zásad vymezených v §
35 odst. 2 tr. zák. V závislosti na této problematice, se domnívá, že pokud by
důkazy byly řádně provedeny, měl mu být uložen trest odnětí svobody souhrnný, a
to ve výměře šesti let. Tudíž uložený trest z tohoto pohledu považuje za
nepřiměřeně přísný. Dále poukazuje na to, že doposud nebyl ve výkonu trestu
odnětí svobody pro úmyslný trestný čin, a proto měl být pro výkon uloženého
trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle zásad vymezených v § 35 odst. 2 tr. zák. uloží soud souhrnný trest podle
zásad uvedených v odstavci 1 (§ 35 tr. zák.), když odsuzuje pachatele za
trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen
odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Z rozsudku soudu prvního stupně
vyplývá, že tento při ukládání trestu vycházel ze skutečností vyplývajících ze
spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 17 T 144/2006. Z protokolu o hlavním
líčení ze dne 12. 11. 2007 (č. l. 601 spisu) je patrno, že důkaz tímto spisem
byl před soudem prvního stupně proveden. Z tohoto spisu Okresního soudu v
Hodoníně sp. zn. 17 T 144/2006, mj. vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v
Hodoníně ze dne 27. 6. 2007, č. j. 17 T 144/2006-512, pravomocným dne 25. 7.
2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz
podle § 140 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle § 140 odst. 1 tr. zák. za použití §
35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody, za tento trestný čin
a současně sbíhající se trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.
a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným
trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. 11. 2005, č. j. 2 T
130/2005-59, který nabyl právní moci 20. 1. 2006 a trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, 2 tr. zák. kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního
soudu v Břeclavi ze dne 26. 9. 2006, č. j. 2 T 169/2005-142, který nabyl právní
moci dne 17. 11. 2006, v trvání dvou let, když pro výkon tohoto trestu odnětí
svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Dále bylo postupováno podle § 35 odst. 2 tr. zák. a byly zrušeny výroky o
trestech z trestního příkazu Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. 11. 2005, č.
j. 2 T 130/2005-59, který nabyl právní moci 20. 1. 2006 a z trestního příkazu
Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 9. 2006, č. j. 2 T 169/2005-142, který
nabyl právní moci 17. 11. 2006, a současně zrušena i všechna další rozhodnutí,
obsahově na výroky o trestech navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu (Nejvyšší soud podotýká, že z tohoto spisu je
patrno, že jako důkaz byly dne 27. 6. 2007 čteny ze spisu OS Jičín sp. zn. 2 T
130/2005 a spisu OS Břeclav sp. zn. 2 T 130/169/2005, trestní příkazy).
V souvislosti s výše uplatněnou námitkou obviněného a zmíněným zněním § 35
odst. 2 tr. zák. vyplývá, a to v návaznosti na § 314e odst. 5 tr. ř., že
trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku, když účinky spojené s
vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému. Trestní
příkaz ve věci vedené u OS Jičín pod sp. zn. 2 T 130/2005, byl obviněnému
doručen 11. 1. 2006, trestní příkaz ve věci vedené u OS Břeclav (kterým byl
obviněnému ukládán souhrnný trest k trestu OS Jičín sp. zn. 2 T 130/2005) byl
obviněnému doručen dne 8. 11. 2006. V předmětné trestní věci, ve které bylo
podáno dovolání započal obviněný s pácháním trestné činnosti dle skutkového
zjištění od března 2005, avšak trestná činnost jím byla páchána až do zadržení
policií dne 19. 3. 2007. Rozhodné je datum 19. 3. 2007, kdy došlo k dokončení
trestného činu. Z uvedeného je také patrno, že trestný čin nedovolené výroby a
držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a)
tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 3. 3. 2008, sp. zn. 11 To 5/2008, byl spáchán po vyhlášení (doručení) výše
uvedených trestních příkazů. Obviněný argumentuje tím, že trestný čin
kvalifikovaný podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchal dříve, než byl
vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin, tím má na mysli rozsudek
Okresního soudu v Hodoníně ze dne ze dne 27. 6. 2007, č. j. 17 T 144/2006-512. V případě trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 11 To 5/2008-703,
proti kterému bylo podáno dovolání je třeba upozornit na to, že šlo o
pokračování v trestném činu (počátek v březnu 2005), proto jeho dokončení
nastalo spácháním posledního útoku, který uzavírá tento trestný čin (březen
2007). Nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že by vzhledem k této
skutečnosti mu měl být ukládán souhrnný trest ve vztahu ke zmíněnému trestu z
rozsudku Okresního soudu v Hodoníně. Nejvyšší soud podrobně popsal genezi
jednotlivých odsouzení a okamžiky doručení rozhodnutí obviněnému, aby bylo
patrno, že nejde o souběh trestných činů, jak tvrdí obviněný. Ze shora
uvedeného je zřejmé, že trestné činy, které byly předmětem trestního stíhání
obviněného, nejsou vzájemně ve vztahu souběhu, a proto nejsou ani splněny
podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., neboť
všechny předmětné trestné činy nebyly spáchány dříve, než byl soudem prvního
stupně vyhlášen rozsudek (doručen trestní příkaz) za některý z těchto trestných
činů spáchaných obviněným. Trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl
dokončen obviněným v březnu 2007, tj. po 11. 1. 2006, kdy mu byl doručen
trestní příkaz Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. 11. 2005, č. j. 2 T
130/2005-59.
V souvislosti s dalšími odsouzeními obviněného a zmiňovaným
rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně je třeba dále uvést, že odsuzujícím
rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se v ustanovení § 35 odst. 2
tr. zák. totiž rozumí první odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez
ohledu na to, že v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek
zrušen, pokud i po opravném řízení skončila věc pravomocným odsouzením
pachatele (srov. rozhodnutí č. 41/1968 Sb. rozh. tr.). Okamžikem vyhlášení
prvního odsuzujícího rozsudku za některý z více trestných činů téhož pachatele
je možný vztah vícečinného souběhu vždy ukončen, tz. trestné činy spáchané
(dokončené) před vyhlášením takového rozsudku a po jeho vyhlášení nejsou
vzájemně se sbíhajícími, a nemůže být proto uložen souhrnný trest ve smyslu §
35 odst. 2 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o
způsob výkonu trestu odnětí svobody je nutno konstatovat, že bylo soudy
důsledně postupováno podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené musí konstatovat, že námitky
obviněného týkající se nesprávného použití ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák.
posoudil soud prvního i druhého stupně z hmotněprávního hlediska správně.
Dovolání obviněného muselo být tudíž jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně je třeba uvést, že její výhrady vůči
rozsudku Vrchního soudu v Praze při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány důvodnými, zmíněný dovolací důvod
naplňující. Předně je třeba konstatovat, že odvolací soud se pouze částečně od
strany 13 do strany 16 včetně zabývá úvahami, proč nemohlo obstát rozhodnutí
soudu prvního stupně a k jakým právním závěrům na základě provedených důkazů
sám dospěl. Odvolací soud konstatuje, že má za bezpečně prokázané, že se
„obvinění vzájemně dohodli na společné výrobě pervitinu a jeho rozdělení“. Převážná část z odůvodnění na str. 14 až 16 rozsudku odvolacího soudu je
věnována úvahám odvolacího soudu o naplnění, resp. nenaplnění znaku „značný
prospěch“ z pohledu § 187 odst. 3 písm. a) tr. zák. V této části dospívá vrchní
soud k závěru, že nelze akceptovat názor soudu prvního stupně o naplnění znaku
„značný prospěch“ v částce 1.293.821,- Kč, jak ve svém rozsudku uvedl Krajský
soud v Hradci Králové, ale je třeba postupovat v souladu s rozhodnutím
Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 207/2005, kdy do naplnění znaku „značný
prospěch“ nelze zahrnout ani vlastní konzumaci drogy ani poskytnutí drogy
zdarma. V této souvislosti odvolací soud konstatuje, že pokud by měl být
zahrnut prospěch, který obvinění získali poskytnutím drogy za jiné zboží nebo
službu, musela by být výše takového prospěchu objektivně zjištěna a nelze pak
přistoupit na názor, že hodnota poskytnuté drogy je skutečně získaným
prospěchem. S ohledem na tuto argumentaci odvolací soud uzavřel své úvahy tak,
že lze vycházet pouze z částky prokazatelně získané prodejem drogy a vzít v
potaz náklady na její výrobu znalcem vyčíslené. Zde pak konstatuje, že obviněný
M. prodejem drogy v uvedeném období získal částku nepřevyšující 285 000,- Kč a
obviněná P. částku nejméně 360 000,- Kč. V souvislosti s tím, že se obvinění,
jak sám soud druhého stupně uvádí, „vzájemně dohodli na společné výrobě
pervitinu a jeho rozdělení“, naskýtá se otázka pro možný závěr, že součtem
shora uvedených částek byla prodejem získána částka 645 000,- Kč, která
převyšuje částku 500 000,- Kč, tudíž byl by naplněn znak „značný prospěch“ pro
kvalifikaci jednání obviněných podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Proč
nebyla použita shora uvedená právní kvalifikace a obvinění byli uznáni vinnými
trestným činem pouze podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., odůvodnil
odvolací soud argumentací, že „při spáchání trestného činu za podmínek
spolupachatelství je potřebné odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím
použití vyšší trestní sazby posuzovat u každého ze spolupachatelů samostatně a
individuálně v závislosti na jeho zavinění. Závěr, učiněný krajským soudem, že
obvinění svým jednáním měli zisk převyšující 500 000,- Kč, nepovažuje odvolací
soud za správný. S ohledem na uvedené je podle odvolacího soudu patrno, že
krajským soudem použitá právní kvalifikace neodpovídá prokázanému trestnému
jednání obviněných“.
Vzpomenout je třeba ještě závěr odvolacího soudu, že
„obvinění se dopustili jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky byly vedeny
jednotným záměrem naplňujícím stejnou skutkovou podstatu trestného činu, byly
spojeny stejným způsobem provedení, blízkou časovou souvislostí a v předmětu
útoku, když tohoto jednání se dopustili dílem společně a to při výrobě
metamfetaminu a dílem samostatně, kdy každý z nich nezávisle na druhém
poskytoval drogu jiným osobám“. Patrně uvedený závěr byl pro odvolací soud
stěžejní pro jím zvolenou právní kvalifikaci.
V souvislosti s problematikou spolupachatelství je třeba upozornit na některé
skutečnosti, které nebyly odvolacím soudem vzaty v úvahu. Předně vrchní soud
uzavřel své hodnotící úvahy závěrem, že se „obvinění vzájemně dohodli na
společné výrobě pervitinu a jeho rozdělení“. Do této dohody již odvolací soud
nezahrnuje pojem prodej vyrobené drogy. Jestliže odvolací soud soudu prvního
stupně vytýká některé jeho úvahy v rámci hodnocení důkazů, nelze přehlédnout,
že v této části se sám zcela vyhnul této problematice s odkazem na respektování
zásady in dubio pro reo. V souvislosti s touto zásadou a její aplikací si však
Nejvyšší soud dovoluje poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 6.
2008, sp. zn. II. ÚS 838/08, ze kterého mj. vyplývá, že „není možné aby obecné
soudy bez dalšího alibisticky vycházely ze zásady in dubio pro reo, neboť
takovým postupem by zcela nepochybně došlo k nepřípustnému sebeomezení obecných
soudů při výkonu jejich pravomoci“. Vrchní soud vzal za prokázanou vzájemnou
dohodu na společné výrobě a rozdělení pervitinu, aniž by dále zkoumal v rámci
logiky úvahy a počínání obviněných. Obvinění bezpochyby jako konzumenti drog
tuto potřebovali pro sebe, naskýtá se pak otázka, jakým způsobem ji mohli
získat, když obviněný v době, kdy vyráběli drogu nikde nepracoval. Na tuto
otázku se naskýtá odpověď ve výpovědi obviněného M., který uvedl, že měl sice
nějaké peníze a živil se právě prodejem drog (str. 8 rozsudku soudu prvního
stupně). Dále ponechal odvolací soud bez povšimnutí (důležité pro otázku
spolupachatelství) výpověď obviněného, kdy tento mj. uvedl, že „zpočátku vařili
pro vlastní potřebu a poté proto, aby měli finance na výrobu další drogy“.
Obdobně vyzněla výpověď spoluobviněné P., která uvedla, že „motivem jednání
bylo, že potřebovala pervitin pro vlastní potřebu a dále chtěla získat
prostředky na další výrobu, aby se jí spotřebovaný pervitin vrátil“. Podstatné
z výpovědí obou obviněných je pak to, že vyráběli drogu nejen pro vlastní
potřebu, ale také na prodej či jako protihodnotu. Pokud odvolací soud vzal za
prokázané, že se vzájemně dohodli na výrobě a rozdělení pervitinu, měl také
způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. vysvětlit své úvahy,
které jej vedly k závěru, že tato dohoda neobsahovala dohodu o prodeji drog,
když z logického výkladu obsahu výpovědí obviněných vyplývá, že aby obvinění
sami mohli drogu pro sebe vyrábět, museli vyrábět větší množství, aby jeho část
mohli prodat a zisk použít na nákup potřebných surovin na výrobu drogy opět
nejen pro sebe, ale opět za účelem zisku. Obviněná P. sama uvedla, že věděla o
tom, že M. pervitin prodával a vyměňoval za různé věci (viz str. 9 rozsudku
soudu prvního stupně). Z výpovědi obviněného v této souvislosti vyplývá, že
léky na výrobu pervitinu nakupoval společně s P. a na jejich nákupu se sám
podílel také finančně. Pouze z výše předestřeného vyplývá, že obvinění navzájem
věděli o tom, že i pokud si drogu rozdělili po její výrobě, že druhý z nich
musí část ze svého dílu prodat, aby mohl přispět na další, nový společný nákup
surovin na výrobu nové drogy – pervitinu.
U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, který zahrnuje
jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. O spolupachatelství
nejde, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z
nich sleduje jiný záměr (srov. rozhodnutí č. 57/1970 Sb. rozh. trest.). V
případě obviněných vrchní soud uzavřel, že společně se podíleli na výrobě
metamfetaminu a samostatně, každý nezávisle na druhém, poskytoval drogu jiným
osobám (viz str. 16), když mj. uvedl (str. 13), že „tito se vzájemně dohodli na
společné výrobě a rozdělení pervitinu“. Zde je možno však uvést, že společný
úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není
vyžadována. Každý spolupachatel si musí být vědom, alespoň možnosti, že jednání
jeho i spolupachatelů, směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a
být s tímto pro tento případ srozuměn. Ve světle shora uvedených skutečností,
které nebyly odvolacím soudem hodnoceny a rozvedeny podle § 125 odst. 1 tr. ř.
v jeho rozsudku, se nelze s učiněným závěrem odvolacího soudu pokud jde o
právní kvalifikaci jednání obviněných ztotožnit. Opomenout nelze, že pokud
odvolací soud zmínil, že obviněný část získané drogy použil jako protihodnotu
za jiné plnění, měl rozvést jaká okolnost bránila zjištění finanční částky
této protihodnoty, pokud by tato měla být okolností, která event. mohla
rozhodnout o použití právní kvalifikace z pohledu většího rozsahu či značného
prospěchu /viz § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. či § 187 odst. 3 písm. a) tr.
zák./.
Z okolností shora rozvedených vyplývá, že odvolací soud se měl při svém
rozhodování i těmito skutečnostmi zabývat, neboť bez shora uvedených úvah a
závěrů z nich plynoucích nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za plně
odpovídající ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. V rámci úvah nelze taktéž
přehlédnout, že trestný čin, kterým byli obvinění uznáni vinnými je trestným
činem úmyslným. Zde je pak možno uvést, že spolupachatelovi podle § 9 odst. 2
tr. zák. se těžší následek způsobený úmyslně druhým spolupachatelem připíše i
tehdy, když ho sám zavinil z nedbalosti /§ 6 písm. a) tr. zák./, pokud zákon
nevyžaduje úmyslné zavinění (srov. rozh. č. 49/1971-V. Sb. rozh. trest). Oba
obvinění vyráběli drogu, nakupovali potřebné suroviny, vyrobenou drogu –
pervitin si dělili a společně za peníze utržené oběma z prodeje jejich podílu
pervitinu opětovně používali na nákup dalších surovin potřebných k výrobě
drogy. V souvislosti s výše uvedeným pak rozhodnutí odvolacího soudu postrádá
úvahy a hodnocení, zda vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nejsou dány
podmínky pro použití přísnější právní kvalifikace s ohledem na součet částek
získaných obviněnými z prodeje drogy (oba obvinění věděli o tom, že druhý z
nich pervitin prodává, aby získal prostředky na nákup dalších surovin
potřebných k výrobě pervitinu nejen pro jeho potřebu, ale i k dalšímu prodeji,
event. jako protihodnotu, přičemž součet částek uváděných vrchním soudem, za
které obvinění pervitin prodali - nejméně 360 000,- Kč obviněná P., 285 000,-
Kč obviněný M. by překročil částku 500 000,- Kč, a to z pohledu § 89 odst. 11
tr. zák. pro naplnění pojmu „značného prospěchu“, jako nezbytného znaku pro
použití právní kvalifikace podle § 187 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že k problematice spolupachatelství
nebylo přistupováno plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tudíž
ani odůvodnění rozsudku vrchního soudu pak nemohlo plně odpovídat ustanovení §
125 odst. 1 tr. ř., pokud nebylo přihlédnuto k výše uvedeným skutečnostem,
které jednak vyplynuly z provedených důkazů event. zmíněné judikatury. Vzhledem
k těmto skutečnostem musel Nejvyšší soud z podnětu dovolání podaného nejvyšší
státní zástupkyní v neprospěch obviněných tomuto vyhovět, rozhodnutí odvolacího
soudu zrušit a tomuto věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí, když vrchní
soud je povinen provést zmíněné důkazy a současně musí postupovat podle § 265s
tr. ř., přičemž je třeba připomenout, že dovolání bylo podáno v neprospěch
obviněných nejvyšší státní zástupkyní. Nejvyšší soud rovněž poukazuje na to, že
ani v případě použití právní kvalifikace podle § 187 odst. 3 písm. a) tr. zák.
nemusí být vyloučeno užití § 40 odst. 1 tr. zák. při ukládání trestu s ohledem
k poměrům pachatele, pokud odvolací soud u některého z obviněných podmínky pro
použití tohoto ustanovení shledá.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně 24. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann