6 Tdo 913/2024-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2024 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného N. T. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 44 To 201/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 30/2024, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 44 To 201/2024, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 3 T 30/2024, v části, v níž bylo podle § 48 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 46 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně upuštěno od potrestání a podle § 48 odst. 2 tr. zákoníku stanovena zkušební doba v trvání 10 měsíců s dohledem.
II. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí či jejich části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 3 T 30/2024, byl obviněný N. T. P. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (stručně řečeno) jako řidič společnosti T. F. s.r.o., na základě pracovní smlouvy a v rámci své pracovní náplně dne 24. 3. 2023 převzal od obchodníků tržbu za dodávku zboží ve výši 296 388 Kč a na místě k tomu určeném vložil pouze její část a 200 064 Kč si ponechal, dne 25. 3. 2023 převzal od obchodníků tržbu za dodávku zboží ve výši 305 645 Kč a ponechal si ji a dne 26. 3. 2023 převzal od obchodníků tržbu za dodávku zboží ve výši 228 078 Kč, z níž si ponechal 99 809 Kč, čímž způsobil svému zaměstnavateli, společnosti T. F. s.r.o., celkovou škodu ve výši 605 518 Kč.
2. Výrokem podle § 48 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 46 odst. 1 tr. zákoníku pak Obvodní soud pro Prahu 4 podmíněně upustil od potrestání obviněného a podle § 48 odst. 2 tr. zákoníku mu stanovil zkušební dobu v trvání deseti měsíců s dohledem.
3. Odvolání obviněného a státního zástupce Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 44 To 201/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněného, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. j) a m) tr. ř. Nejprve zrekapituloval průběh řízení a podstatnou část argumentace odvolacího soudu, s níž se neztotožnil. Následně vysvětlil podmínky použití institutu podmíněného upuštění od potrestání s dohledem a namítl, že v posuzované věci nebyly splněny. Poukázal přitom na skutečnost, že v posuzované věci nešlo o méně závažný trestný čin, neboť obviněný naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku, a to nikoli v hraniční intenzitě, neboť škoda více než šestinásobně přesáhla hranici větší škody. Samotná okolnost, že obviněný přistoupil k náhradě způsobené škody, podle dovolatele nesnižuje závažnost spáchaného přečinu do té míry, aby bylo možné přistoupit k podmíněnému upuštění od potrestání s dohledem. Přeceňovat nelze ani skutečnost, že poškozená společnost později opět navázala spolupráci s obviněným. Již jej totiž nezaměstnala na pozici řidiče disponujícího s tržbami, ale umožnila mu vykonávat jinou pracovní pozici, a toto její rozhodnutí primárně vycházelo z předpokladu, že tak bude mít obviněný možnost uhradit dluhy, které mu vznikly v souvislosti se spácháním trestného činu. To, že poškozená právnická osoba umožnila obviněnému u ní i nadále pracovat, je navíc výsledkem dohody, která nezávisela na výsledku tohoto trestního řízení.
5. Nejvyšší státní zástupce odmítl závěr soudů, že nebyly zjištěny sklony obviněného k opakování trestné činnosti. Z opisu z evidence Rejstříku trestů fyzických osob je naopak zřejmé, že obviněný byl v minulosti odsouzen pro závažnou drogovou trestnou činnost, jejímž cílem bylo zřejmě rovněž získání majetkového prospěchu jako v nyní projednávaném případě. Přitom další trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody. Z hlediska posouzení podmínky dosavadního života obviněného ve smyslu § 46 odst. 1 tr.
zákoníku není podle dovolatele podstatné, kdy v průběhu stanovené zkušební doby se obviněný trestné činnosti dopustil. Podstatné je zjištění, že v jejím průběhu nevedl řádný život. Bez významu není ani okolnost, že na páchání trestné činnosti se podílely jeho sklony k hraní hazardních her. Tato závislost u něj zůstává rizikovým faktorem, který může mít vliv na případnou další delikvenci, což konstatoval i soud prvního stupně. Vyjádření obviněného, že se nechal zapsat do rejstříku fyzických osob vyloučených z účasti na hazardních hrách, nepovažuje dovolatel za dostatečné, neboť není zřejmé, jakými prostředky (např. vyhledáním odborné pomoci) chce tyto negativní sklony řešit.
Obviněný je tak podle dovolatele osobou, na niž předchozí dobrodiní v podobě podmíněného odsouzení nemělo vliv. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že projednání věci v hlavním líčení a vyslovení viny se jeví jako plně postačující k výchovnému působení na obviněného. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil v rozsahu, v jakém bylo zamítnuto odvolání státního zástupce, dále zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný. Uvedl, že soud prvního stupně vzal v úvahu vše podstatné, tedy povahu a závažnost spáchaného přečinu, přitěžující i polehčující okolnosti, nepřehlédl ani spáchání činu ve zkušební době podmíněného odsouzení. Na základě volné úvahy pak hodnotil všechny okolnosti případu a dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout o podmíněném upuštění o potrestání s dohledem. S jeho úvahami se ztotožnil i odvolací soud a také podle obviněného nejsou nikterak excesivní, nepřesahují zákonný rámec a odpovídají principům restorativní justice. Obviněný nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že na něj předchozí dobrodiní v podobě podmíněného odsouzení nemělo vliv, neboť v roce 2017 se dopustil drogové trestné činnosti v souvislosti se svou závislostí na hazardních hrách, žádné další druhově stejné trestné činnosti se však již nedopustil, tedy podmíněné odsouzení u něj splnilo svůj účel. Připomenul, že se z tohoto důvodu nechal zapsat do Rejstříku fyzických osob vyloučených z účasti na hazardních hrách, a to na dobu neurčitou. Neobstojí ani argument týkající se postoje poškozené, která podle dovolatele obviněného opětovně zaměstnala z důvodu náhrady způsobené škody. Obviněný totiž s pomocí rodiny celou škodu nahradil už v dubnu 2024, ale u poškozené je zaměstnán stále. Dovolání tak podle obviněného směřuje spíš do volné úvahy soudů, do které by však cestou dovolání nemělo být zasahováno. Závěrem proto navrhl, aby je Nejvyšší soud zamítl jako nedůvodné.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné,
že je dovolatel podal včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
8. Podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Námitky nejvyššího státního zástupce uplatněným dovolacím důvodům odpovídají a je jim také třeba přisvědčit.
11. Podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku lze od potrestání pachatele, který spáchal přečin, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, upustit, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti.
12. Podle § 48 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek uvedených v § 46 odst. 1, 2 nebo 3 může soud podmíněně upustit od potrestání a stanovit dohled nad pachatelem, považuje-li za potřebné po stanovenou dobu sledovat chování pachatele.
13. Podle § 48 odst. 2 tr. zákoníku při podmíněném upuštění od potrestání stanoví soud zkušební dobu až na jeden rok a zároveň uloží pachateli dohled (§ 49 až 51).
14. Předpokladem použití institutu podmíněného upuštění od potrestání s dohledem je tedy vedle skutečnosti, že soud považuje za potřebné chování pachatele po určitou dobu sledovat, splnění podmínek § 46 odst. 1 tr. zákoníku. Ten pak vyžaduje kumulativní naplnění čtyř podmínek, tedy spáchání přečinu, lítost, účinnou snahu po nápravě a poslední podmínku spočívající v poměřování povahy a závažnosti spáchaného skutku a dosavadního života pachatele s očekáváním, že pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě.
15. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že obviněný spáchal přečin, byť se v tomto případě vzhledem k trestní sazbě § 206 odst. 3 tr. zákoníku jednalo o horní hranici toho, co lze ještě za přečin v případě úmyslných trestných činů považovat. První z podmínek § 46 odst. 1 tr. zákoníku nicméně byla naplněna. Obviněný projevil lítost nad spácháním skutku, byť s jistou „výhradou“, pokud jde o doznání, neboť podle soudu prvního stupně se v době páchání skutku „měl domnívat, že jeho jednání není trestné, ale bude mít pouze vůči svému zaměstnavateli dluh“. Vzhledem k účinné snaze po nápravě nicméně lze učinit závěr, že jeho lítost byla opravdová. Podmínku účinné snahy po nápravě splnil obviněný beze zbytku, neboť celou způsobenou škodu nahradil.
16. V posuzované věci ovšem nelze mít za splněnou poslední ze čtyř kumulativních podmínek. Z povahy kumulativnosti pak plyne, že není-li splněna jen třebas jediná z podmínek, nelze příslušné ustanovení aplikovat. Pokud jde o povahu a závažnost spáchaného přečinu, obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Výše škody v posuzovaném případě nadto více než šestinásobně překročila ustanovením § 206 odst. 3 tr. zákoníku, resp. § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku předpokládanou hranici škody větší. V rámci zákonného rozmezí tak šlo o závažnější jednání a již z tohoto důvodu je nelze považovat za „bagatelní“. K jeho povaze lze říci, že obviněný úmyslně zneužil důvěry svého zaměstnavatele, aby se na jeho úkor obohatil, a učinil tak s motivací získat finanční prostředky pro hazardní hry. Jde zjevně o okolnosti, které závažnost skutku nijak nesnižují.
17. Jednoznačnou překážkou aplikace institutu podmíněného upuštění od potrestání s dohledem je ovšem v posuzovaném případě dosavadní život obviněného ve vazbě na důvodné očekávání, že již projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti. Z opisu jeho rejstříku trestů i příslušného odsuzujícího rozhodnutí vyplývá, že byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 43 T 59/2019, za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Trestná činnost spočívala v tom, že angažoval jiného Vietnamce, aby za finanční odměnu obsluhoval in-doorovou pěstírnu marihuany zřízenou v rodinném domě, za tím účelem jej vybavil autem, telefonem a potřebnou instruktáží k následnému pěstování celkem 306 ks rostlin konopí různého vzrůstu a obsahu účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinolu. Za to mu byl uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání tří let se stanovením zkušební doby v trvání pěti let, která měla uplynout dne 26.
7. 2024. Nyní projednávané trestné činnosti se tak dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro zvlášť závažný zločin drogového charakteru, což podle názoru Nejvyššího soudu představuje natolik významnou okolnost v dosavadním životě obviněného, že to vylučuje možnost aplikace institutu upuštění od potrestání, a to i podmíněného s dohledem. Argumentace odvolacího soudu, že recidiva je v tomto případě méně závažná, neboť od spáchání předchozí trestné činnosti uplynulo již sedm let a jedná se o typově rozdílnou kriminalitu, nemůže obstát právě z důvodu trvání zkušební doby předchozího odsouzení, jejíž délka byla stanovena s ohledem na závažnost spáchaného skutku.
Na vedení řádného života ve zkušební době podmíněného odsouzení je třeba trvat po celou dobu jejího běhu, jinak by byl popřen smysl tohoto institutu, resp. výrazně oslaben v případech závažnějších trestných činů. Bagatelizace běhu zkušební doby předchozího podmíněného odsouzení v době spáchání skutku (a favorizace zohlednění časového odstupu od minulé trestné činnosti) není namístě, zvláště za situace, kdy (jak již bylo zmíněno) se předchozí odsouzení týká zvlášť závažného zločinu a v průběhu zkušební doby se obviněný dopustí přečinu majetkového, avšak v kvalifikované skutkové podstatě.
V takovém případě se absence uložení adekvátní sankce za následnou trestnou činnost jeví nejen jako zcela neadekvátní, nýbrž jako přímo rozporná se zněním zákona.
18. V posuzovaném případě pak neexistuje žádná mimořádná okolnost, která by porušení zkušební doby podmíněného odsouzení obviněným do určité míry omlouvala, resp. vysvětlovala motivaci jeho jednání tak, že by se to mohlo jevit jako lidsky pochopitelné a méně zavrženíhodné natolik, že by mohly obstát úvahy obou soudů nižších stupňů. Nelze přikládat význam chování obviněného po činu, které bylo zkoumáno z hlediska naplnění předchozích podmínek, neboť to se jeho motivace a okolností, které jej ke spáchání činu vedly, nijak netýká.
Bylo zjištěno, že obviněný se dopustil skutku z důvodu své závislosti na hazardních hrách, což nelze za takovou mimořádnou a částečně omlouvající motivaci považovat. Se svou závislostí se rozhodl bojovat až po spáchání skutku, a to ještě z hlediska účinnosti pochybnosti vzbuzujícím způsobem (nikoli např. vyhledáním psychoterapie, ale pouze vytvořením určité vnější překážky spočívající v dobrovolném zápisu do Rejstříku fyzických osob vyloučených z účasti na hazardních hrách, kde je možné po uplynutí roční ochranné lhůty požádat o výmaz – ačkoli ve svém vyjádření obviněný sám uvádí, že jeho závislost jej vedla už ke spáchání předchozí trestné činnosti v roce 2017).
19. Akceptovat nelze ani hodnocení soudu prvního stupně, že se obviněný v době páchání skutku domníval, že jeho jednání není trestné. Tato část výpovědi obviněného nebyla podrobena potřebné kritické úvaze a ve svém důsledku by mohla představovat kolizi se závěrem o plném doznání k trestné činnosti. I přes národnost obviněného a případné kulturní rozdíly (ač žije v České republice již od r. 2001) je třeba odmítnout, že by si něco takového důvodně myslel, a cítil se oprávněn přisvojit si svěřené finanční prostředky bez vědomí jejich vlastníka (zaměstnavatele). Obviněný jednoznačně věděl, že finanční prostředky nejsou jeho, věděl, kdy a kam je má odevzdat. Mohlo mu být také zřejmé, že pokud tak neučiní, bude to v krátké době odhaleno (nemohl tedy ani kalkulovat s tím, že na jejich vrácení bude mít dostatek času). Vzhledem k tomu, že chtěl finanční prostředky použít k hazardním hrám, musel být srozuměn s tím, že je v krátké době již nebude mít k dispozici a nebude je moci ani vrátit. Na obviněného je proto v celém výše nastíněném kontextu třeba nahlížet jako na osobu, u níž podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody neměl kýžený efekt v podobě vyvarování se další trestné činnosti. Vzhledem k vyjádření obviněného je třeba zdůraznit, že účelem podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody a ukládání trestu a trestního řízení obecně samozřejmě není pouze zamezení druhově stejné trestné činnosti, ale trestné činnosti obecně. V této souvislosti ostatně také není bez zajímavosti, že předchozí trestné činnosti se obviněný podle svého vyjádření dopustil se stejnou motivací jako nyní projednávané. Tím méně lze tedy očekávat, že by u obviněného účelu trestního řízení bylo možno dosáhnout pomocí institutu podmíněného upuštění od potrestání s dohledem. Proto se Nejvyšší soud plně ztotožnil s názorem dovolatele, že vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k dosavadnímu životu pachatele nelze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti. Pro postup soudů nižších stupňů (tedy rozhodnutí o podmíněném upuštění od potrestání obviněného s dohledem) tedy primárně nebyly splněny zákonem definované podmínky § 46 odst. 1 tr. zákoníku, pročež nebylo možno postupovat ani podle tímto ustanovením podmíněných ustanovení § 48 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
V. Způsob rozhodnutí
20. Z výše uvedených důvodů napadená rozhodnutí nemohla obstát, neboť dovolatelem uplatněné dovolací důvody a námitky jim odpovídající byly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 44 To 201/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 3 T 30/2024, v části, v níž bylo podle § 48 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 46 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně upuštěno od potrestání a podle § 48 odst. 2 tr. zákoníku stanovena zkušební doba v trvání 10 měsíců s dohledem. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí či jejich části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. obvodnímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Vytčená vada má totiž svůj původ již v rozhodnutí soudu prvního stupně. Oproti procesnímu návrhu nejvyššího státního zástupce pak bylo takto rozhodnuto s ohledem na potřebu zachování dvojinstančnosti trestního řízení. Bude totiž na soudu prvního stupně, aby se opakovaně zabýval podmínkami pro uložení adekvátní sankce za projednávanou trestnou činnost, když doposud aplikovaný postup podle § 46 odst. 1 a § 48 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl shledán v rozporu s uvedenými zákonnými ustanoveními Při novém rozhodnutí tak soud důsledně zváží veškerá zákonná kritéria a jimi definovaná hlediska. Pakliže dospěje k závěru o přiměřeném trestu, považuje Nejvyšší soud za vhodné, aby i tento oddělený výrok bylo možno přezkoumat k eventuálnímu řádnému opravnému prostředku odvolacím soudem. Pro úplnost se konstatuje, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu nebyl dotčen výrok soudu prvního stupně o vině obviněného.
21. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 11. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu