6 Tdo 916/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. září 2006 o dovolání
obviněných L. G., V. P., K. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
19. 10. 2005, č. j. 5 To 54/2005-3490, v trestní věci vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 45 T 22/2003, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19.
10. 2005, č. j. 5 To 54/2005-3490, z r u š u j e ohledně obviněného L. G. v
celém rozsahu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. P. a K. S. o d
m í t a j í .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, č. j. 45 T 22/2003-3319,
byl obviněný L. G. uznán vinným trestným činem podvodu dílem dokonaným, dílem
nedokonaným podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1
tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. uložen trest
odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný L. G. zproštěn obžaloby pro skutek
kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem
dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.,
spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný V. P. a
obviněný K. S. byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
3 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.,
obviněnému V. P. byl uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v
trvání dvou let a šesti měsíců a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro
výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému K. S. byl podle
§ 250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, když pro
výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do
věznice s dozorem. Rozsudek obsahuje také výroky týkající se nároků poškozených
na náhradu škody. Proti shora citovanému rozsudku podali obvinění L. G., V. P.
a K. S. odvolání.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, č. j. 5 To 54/2005-3490, k
odvolání obviněného L. G. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil v celém jeho odsuzujícím výroku a podle § 259 odst. 3 tr. ř.
znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem trestného činu podvodu
podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle § 250 odst. 4
tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Pro
výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných V. P. a K. S. odvolací soud
podle § 256 tr. ř. zamítl. Dále rozsudek obsahuje výroky o náhradách škody
poškozeným.
Obviněný L. G. dovolání opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že
dva dílčí útoky ze dne 21. 5. 2001 a koncem července 2001, které spáchal po
sdělení obvinění dne 20. 3. 2001 měly být posouzeny jako samostatný skutek
podle zásad zakotvených v ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. Ve smyslu § 89 odst.
3 tr. zák. proto nelze jeho jednání pokládat za jeden pokračující trestný čin.
Domnívá se, že ustanovení o pokračování v trestném činu lze vztáhnout toliko na
osm útoků spáchaných jednáním od 27. 11. 2000 do 15. 3. 2001, které mělo být
kvalifikováno jako pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle § 8 odst. 1 tr. zák.,
zbývající skutky spáchané dílčími útoky ze dne 21. 5. 2001 a koncem července
2001 jako pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák. Vzhledem k nesprávné aplikaci § 89 odst. 3 tr. zák. pak způsobená škoda
dosáhla hranice škody velkého rozsahu podle § 89 odst. 11 tr. zák., a byla
kritériem pro posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty podle §
250 odst. 4 tr. zák. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp.
zn. 5 To 54/2005, a současně i všechna rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání obviněný V. P. uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, a to v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu. Vytkl
odvolacímu soudu, že napadený rozsudek zrušil toliko ve vztahu ke
spoluobviněnému L. G., přestože skutků popsaných ve výroku o vině se měli
dopustit spolu. Má za to, že odvolací soud nerespektoval zásadu beneficium
cohaesionis, když k jeho osobě ponechal výrok o vině v platnosti. Dodal, že
neměl v úmyslu kohokoli uvést v omyl. Byl přesvědčen, že vozidla budou řádně
užívána v souladu se smlouvou a že stejně řádně budou hrazeny i leasingové
splátky. Je přesvědčen, že po subjektivní stránce nemohl naplnit zákonné znaky
skutkové podstaty trestného činu podvodu. Namítl, že výše škody, kterou měl
způsobit, by neměla zahrnovat daň z přidané hodnoty, přesto ji Městský soud v
Praze a též i Vrchní soud v Praze do výše škody nedůvodně přičítaly. Nadto
pokládá uložený trest za nepřiměřeně přísný, neboť je přesvědčen, že je „v
hrubém nepoměru s neprokázaným a neodůvodněným soudem tvrzeným jeho podílem na
věci a jeho osobní situací“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 54/2002, zrušil a
vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň
Nejvyšší soud požádal, aby v rámci dovolacího řízení odložil vykonatelnost
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 54/2002, a
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 45 T 22/2003.
(Spisovou značku odvolacího soudu obviněný uvedl nesprávně, neboť odvolací soud
rozhodl pod sp. zn. 5 To 54/2005).
Též obviněný K. S. v dovolání odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v tom, že skutek,
který je mu kladen za vinu, se nestal. Tvrdí, že mu nebyl prokázán úmysl
spáchat trestný čin podvodu. Ke skutku, který je mu kladen za vinu, podrobně
popsal a doznal se k němu. Nepovažuje jej však za trestný čin. Opakovaně
veškeré skutečnosti popisoval a vysvětloval orgánům činným v trestním řízení.
Nebyl to on, kdo spáchal trestný čin, nýbrž zástupci leasingových společností a
L. G., který celou trestnou činnost zorganizoval. Vzhledem k tomu navrhl, aby
Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a přikázal „podle § 265l) tr. zák.“
Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřila toliko k
dovolání obviněného V. P. a K. S. Jak uvedla, z obsahu podaných dovolání je
zřejmé, že námitky obou dovolatelů uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. věcně nenaplňují. Je toho názoru, že podstatou námitek
obviněných jsou výhrady skutkové povahy, neboť směřují do rozsahu dokazování a
způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, tedy proti správnosti
skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, se kterými se v napadeném
rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud. Obvinění v zásadě zopakovali v dovolání
svou obhajobu z předcházejícího řízení, přičemž soudy obou stupňů se s těmito
námitkami řádně vypořádaly a v podrobnostech lze na odůvodnění obou soudních
rozhodnutí odkázat. Spatřují-li nesprávné právní posouzení skutku v tom, že za
jimi tvrzených podmínek nemohli jednat úmyslně, tudíž nemohli nikoho uvádět v
omyl, pak zjevně vycházejí z odlišných skutkových zjištění, než ke kterým
dospěly soudy. Je evidentní, že jimi vytýkané vady mají povahu vad skutkových,
jimiž se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci. Státní
zástupkyně má za to, že mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci
není žádný rozpor. Nejedná se tedy o případ, kdy jsou právní závěry soudu v
extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními tak, aby bylo možno
konstatovat rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s
čl. 90 Ústavy. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněných V. P. a K. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána
podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobami oprávněnými k podání
dovolání, když lhůta k podání dovolání byla zachována (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.) u všech obviněných. Dovolání obsahují obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř. Obvinění ve svých dovoláních shodně uplatnili dovolací důvod vymezený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný
soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o
trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá
tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný L. G. byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst.
1 tr. zák. k § 250 odst. 4 tr. zák. Jak vyplývá z výroku o vině, tento
trestný čin spáchal deseti dílčími útoky. Obviněný je toho názoru, že
pokračování v trestném činu bylo přerušeno sdělením obvinění dne 20. 3. 2001
pro skutky spáchané dne 13. 3. 2001 a dne 15. 3. 2001. Ve smyslu § 12 odst. 11
tr. ř. bylo dle jeho názoru tudíž namístě skutky ze dne 21. 5. 2001 a koncem
července 2001 posuzovat samostatně (jako nový skutek). Podle obviněného mělo
být osm útoků spáchaných jednáním od 27. 11. 2000 do 15. 3. 2001 kvalifikováno
jako pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.,
dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a
jednání ze dne 21. 5. 2001 a koncem července 2001 jako pokračující trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Lze připustit, že ačkoliv
uvedená námitka nesouvisí s právní kvalifikací skutku (byť se jí nepřímo
dotýká), je založena na posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva. Jde tedy o otázku právního charakteru zakládající jiné
nesprávné hmotně právní posouzení. Ze všech zmíněných hledisek proto Nejvyšší
soud zkoumal, zda i u dílčích útoků spáchaných dne 21. 5. 2001 a koncem
července 2001 byly splněny z procesního hlediska u všech skutků podmínky pro
posouzení jednání obviněného jako jednoho pokračujícího trestném činu, neboť
tato skutečnost by se mohla s ohledem na sčítání škody způsobené pokračováním v
trestném činu dotknout výše škody a ovlivnit právní kvalifikaci skutku, a
zjistil následující:
Opatřením P. Č. r., , sp. zn. ČVS:, ze dne 6. 12. 2001 /čl. 5, bod 15)/ bylo
obviněnému L. G. dne 12. 12. 2001 (čl. 6 verte) sděleno obvinění pro skutek
spočívající v tom, že „dne 13. 3. 2001 uzavřel K. S. leasingovou smlouvu k
pronájmu vozidla Peugeot 206 XR Presence 1.1, č. karoserie, s a.s. ČSOB
Leasing, P., ul. R., kdy k této předložil L G. v autosalonu A. Š. K., který
jednal jménem S., padělané dokumenty (faktury o navýšení ceny vozidla o
autodoplňky, potvrzení o výši příjmu – přiznání k dani z příjmu fyzických
osob). Z jednání je zřejmé, že již při odebírání uvedeného vozidla měli v
úmyslu nedodržet podmínky leasingové smlouvy, a proto uvedli lživé údaje.
Vzhledem k neplnění podmínek leasingové smlouvy byla leasingová smlouva ze
strany ČSOB Leasing a.s. vypovězena dne 20. 3. 2001. Vozidlo bylo dle
leasingové smlouvy v hodnotě 499.721,- Kč“.
Podle sdělení obvinění P. Č. r., sp. zn. ČVS:, ze dne 20. 3. 2001 /čl. 9, bod
3./ bylo proti obviněnému L. G. zahájeno trestní stíhání pro skutek
spočívající v tom, že „na základě vystavené faktury č. ze dne 13. 3. 2001 došlo
ve firmě A. –Š. s. r. o. K., H. čp., k převzetí osobního motorového vozidla
tov. zn. PEUGEOT 206 5P, v. č. k., v. č. m., barvy bílé osobou odběratele K.
S., F., P., IČO. Obviněnému byla po dohodě s personálem firmy A. –Š. vyplacena
za dovýbavu uvedeného vozidla dle předložené faktury č. finanční hotovost ve
výši 184.720,20 Kč, kdy převzetí této částky obviněný stvrdil podpisem Z. na
výdajovém pokladním dokladu č. ze dne 13. 3. 2001“. Toto opatření obviněný
převzal dne 20. 3. 2001.
Ve výroku o vině pod bodem II. 3. rozsudku odvolacího soudu je skutkový děj,
který se stal dne 13. 3. 2001, popsán tak, že dne „13. 3. 2001 v K. po
předchozí vzájemné dohodě uzavřel obžalovaný K. S. leasingovou smlouvu č. se
společností OB Leasing a. s., nyní ČSOB Leasing, a. s. na leasing vozidla zn.
Peugeot 206 XR Presence 1,1, SPZ v hodnotě 499.721,- Kč s úmyslem leasingové
splátky neplatit a podmínky leasingové smlouvy nedodržet, když smlouva byla
uzavřena na základě padělaných dokumentů předložených obžalovaným L. G. o výši
bankovního konta obžalovaného K. S., akontace ani první leasingová splátka u
prodejce A. Š. s. r. o., K., hrazena nebyla, neboť obžalovaný L. G. pod jménem
M. Z. předložil prodejci padělanou fakturu č. společnosti N. –T. s. r. o. na
částku 184.720,20 Kč představující nadstandardní výbavu vozidla, která
provedena nebyla a prodejce přistoupil k vzájemnému zápočtu akontace a první
splátky ve výši 165.246,- Kč a vyplatil obviněnému L. G. doplatek 19.474,- Kč,
čímž společnosti ČSOB Leasing a. s. vznikla škoda 499.721,- Kč, společnosti A.
Š. škoda 19.474,- Kč“.
Podle § 12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je
stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako
nový skutek. Sdělení obvinění je mezníkem, který odděluje jeden pokračující
trestný čin od druhého pokračujícího trestného činu, přestože by naplňoval
znaky stejné skutkové podstaty trestného činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák.
Podle § 89 odst. 3 tr. zák. pokračováním v trestném činu se rozumí takové
jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou
skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem
provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněnému L. G. bylo sdělováno obvinění
pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., pro útoky popsané ve
sdělení obvinění ze dne 5. 9. 2001 (str. 1 – 3), které bylo tomuto doručeno
téhož dne 5. 9. 2001. Další sdělení obvinění rovněž pro trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ze dne 6. 12. 2001 bylo obviněnému doručeno dne
12. 12. 2001 (str. 4 – 6). Pro pokus trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, 4 tr. zák. bylo obviněnému doručeno sdělení obvinění ze dne 31. 7. 2001, dne
1. 8. 2001 (str. 7 – 8). Ve spise sice organizačně poslední (čl. 9 – 10) se
nachází sdělení obvinění ze dne 20. 3. 2001, které bylo obviněnému doručeno
(toto převzal) dne 20. 3. 2001. Veškerá trestná činnost, pro kterou byl
odsouzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To
54/2005, byla páchána od 27. 11. 2000 do konce července 2001 (dva útoky v
listopadu 2000, jeden v prosinci 2000, jeden v lednu 2001, čtyři do 15. března
2001, jeden 21. 7. 2001 a jeden koncem července 2001). Ze spisu vyplývá, že ke
sdělení obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. došlo
poprvé 20. 3. 2001 a obviněný i po tomto datu pokračoval v jednání, pro které
byl stíhán.
Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku (stejně však i Městský soud v Praze) se s
otázkou sdělení obvinění a možného dopadu na právní kvalifikaci z pohledu § 12
odst. 11 tr. ř. a § 89 odst. 11 tr. zák. dostatečně nevypořádaly. Vrchní soud v
odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 13) konstatoval, že skutečná škoda
představuje částku 4.301.000,- Kč, což je hodnota vozidel, která obviněný
vylákal, a která nepřevýšila spodní hranici škody velkého rozsahu, přičemž v
další části jednání obviněného směřovalo k vylákání vozidel prostřednictvím
nepravdivých údajů v hodnotě 1.236.271,- Kč; konečným cílem bylo způsobení
škody na cizím majetku převyšující částku 5.000.000,- Kč.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, kdy právní kvalifikace byla odvozena
od částky převyšující 5.000.000,- Kč (odst. 4 § 250 tr. zák.), aniž by byl brán
zřetel ke znění § 12 odst. 11 tr. ř. musel Nejvyšší soud rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 54/2005, zrušit a to pouze
ohledně obviněného L. G. Po zrušení a vrácení věcí Vrchnímu soudu v Praze bude
tento muset při svém rozhodování o odvolání obviněného vzít v úvahu skutečnosti
výše uvedené – otázku sdělení obvinění a jeho dopadu na posouzení pokračujících
trestných činů a jejich právní kvalifikaci.
Pokud jde o dovolání obviněného V. P., podle Nejvyššího soudu bylo uplatněno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud
dospěl z toho důvodu, že obviněný v podaném dovolání uplatnil toliko námitky
skutkové povahy. Stejné rozhodnutí přitom Nejvyšší soud učinil i ohledně
spoluobviněného K. S. Obsah dovolání obviněného K. S. zcela jednoznačně svědčí
o tom, že se také tento obviněný neztotožnil se skutkovým zjištěním, které
učinily soudy v předcházejícím řízení. Pokud však i obviněný V. P. uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že odvolací soud
vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu, nemůže tato námitka ve světle
provedeného dokazování obstát. Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, s
obhajobou obviněného V. P. (stejně jako obhajobou obviněného K. S.) se soud
náležitě vypořádal, v podrobnostech lze u obou obviněných odkázat na str. 52
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 rozsudku odvolacího soudu
(ohledně obviněného V. P.) a na str. 10 (ohledně obviněného K. S.). Závěr o
naplnění subjektivní stránky trestného činu u obviněného V. P. podporuje nejen
zjištění, že autopůjčovna spoluobviněného L. G. nikdy neexistovala, ale také
skutečnost, že obviněný neměl finanční prostředky, přesto (stejně jako obviněný
K. S.) uzavřel leasingové smlouvy, jejichž předmětem byly osobní automobily.
Není sporu, že oba obvinění jednali minimálně v nepřímém úmyslu podle § 4 písm.
b) tr. zák. totiž, že věděli, že svým jednáním mohou porušit zájem chráněný
trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byli s tím srozuměni. Jestliže
soudy vyhodnotily důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a dospěly k závěru, že
popsaným jednáním obvinění naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., Nejvyšší soud považuje
zvolenou právní kvalifikaci za správnou a nelze jí ničeho vytknout, když i
uložené tresty nelze považovat za nepřiměřeně přísné. U obou obviněných je
zjevné, že primárně shledávají nedostatky ve skutkovém zjištění a teprve tomu
přizpůsobují další argumentaci. Uvedené námitky však nejsou způsobilé dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit.
Další námitku obviněný V. P. vznesl k zásadě beneficium cohaesionis. Má za to,
že pokud odvolací soud změnil výrok o vině ve vztahu ke spoluobviněnému L. G.,
s ohledem na zásadu beneficium cohaesionis neměl ponechat v platnosti ani výrok
o vině vztahující se k jeho osobě.
Lze uvést, že zásada beneficium cohaesionis je vyjádřena v § 261 tr. ř.
Umožňuje změnit rozsudek ve prospěch osoby, která dovolání nepodala, pakliže
jí prospívá důvod, pro který byl rozsudek změněn ve prospěch osoby, která
podala odvolání. Tato zásada prolamuje právní moc rozsudku, neboť v případě
postupu podle § 261 tr. ř. je zrušeno rozhodnutí, které v mezidobí nabylo
právní moci a stalo se vykonatelným. O obviněných musí být rozhodnuto v témže
řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z něhož má odvolací soud rozhodnout ve
prospěch jiné osoby, musí být pro všechny spoluobviněné osoby společný a nesmí
jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně. Není
pochyb, že tyto podmínky je povinen odvolací soud obligatorně zkoumat až tehdy,
jestliže společný důvod svědčí osobě, která odvolání nepodala. Jinými slovy
řečeno, je-li obviněným podáno odvolání, zásada postrádá své opodstatnění.
Protože obviněný V. P. podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně,
odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání obviněného, čímž
odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. K zásadě beneficium
cohaesionis odvolací soud z podnětu podaného odvolání nemohl přihlížet. S
námitkou obviněného se proto Nejvyšší soud neztotožnil.
Správně Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze postupovaly i pokud jde o
započtení daně z přidané hodnoty do výše škody. Odvíjí-li se určení výše škody
od ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě
trestného činu prodává (§ 89 odst. 12, věta první, tr. zák.), pak za situace,
jestliže je prodej takové věci jako zdanitelné plnění ze zákona zatížen daní z
přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody
odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně
včetně daně z přidané hodnoty (srov. č. 25/2004 Sb. rozh. tr.). Leasingové
smlouvy mají specifickou povahu a zásadním způsobem se odlišují od běžné
smlouvy nájemní podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku. V leasingových splátkách nejde o pouhé placení nájemného za užívání
věci, ale nájemce jimi uhrazuje jak pořizovací cenu předmětu leasingu, tak
další položky (např. náklady pojištění, úroky, poplatky za zvláštní služby a
zisk leasingové společnosti), a současně si „předplácí“ cenu pronajaté věci pro
případ, že uplatní právo na její koupi po skončení nájemního vztahu. Proto
škodu způsobenou trestným činem, jehož předmětem je věc pronajatá na podkladě
leasingové smlouvy (např. trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák.),
představuje hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu, určená podle
hledisek stanovených v § 89 odst. 12 tr. zák. a snížená o tu část akontace a
uhrazených leasingových splátek, které představují čisté splátky pořizovací
ceny předmětu leasingu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2002, sp.
zn. 5 Tz 272/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
14, ročník 2002, pod T 360/2002). Je nesporné, že těmito kritérii se soudy při
stanovení škody důsledně řídily, když při stanovení hodnoty předmětu leasingu
vycházely z ustanovení § 89 odst. 12 věty první tr. zák. a vycházely ze shora
uvedených hledisek pro určení výše škody. U leasingových smluv je leasingový
nájemce konečným spotřebitelem. Představuje-li hodnota předmětu leasingu v době
spáchání trestného činu hodnotu vozidla stanovenou podle § 89 odst. 12 věty
první tr. zák. (poníženou o část akontace a uhrazené leasingové splátky), je
třeba do této částky zahrnout též daň z přidané hodnoty.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných V. P.
a K. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc
meritorně přezkoumat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2
tr. ř.
Podle § 265h odst. 3 tr. ř. dospěje-li předseda senátu na podkladě dovolání a
obsahu spisů k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí,
předloží bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na takový postup
Nejvyššímu soudu. Takový návrh učiněn nebyl. V dané věci žádal obviněný V. P. o
odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu v podaném dovolání. Nejvyšší
soud k návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody nepřihlížel proto, že
dovolání obviněného bylo odmítnuto.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann