USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. S. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2024, č. j. 3 To 133/2024-272, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 155/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2024, č. j. 8 T 155/2023-241, byl obviněný P. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl za to a za sbíhající se zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 4. 2023, č. j. 9 T 1/2023-416, odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně s uložením souhrnného trestu byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře sp. zn. 9 T 1/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Uvedeného přečinu se obviněný podle skutkových zjištění prvostupňového soudu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že 18. 1. 2023 v dopoledních hodinách ve Vazební věznici v XY při předvádění na lékařské ošetření poté, co uklouzl na mokré podlaze a upadl, a poté, co jej příslušník vězeňské služby V. T. pomáhal zvednout z kluzké podlahy, jej začal vulgárně napadat a vyčítat mu, že jej shodil, následně se snažil T. fyzicky napadnout, chytil jej za košili služebního stejnokroje a poté, co jej T. svedl na zem během, čehož došlo k roztržení služební košile, tak na zemi obviněný T. dvakrát udeřil pěstí do oblasti levé obličejové části hlavy.
3. Odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 6. 2024, č. j. 3 To 133/2024-272, zamítl podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. Nesprávné právní posouzení shledal v tom, že k naplnění znaků stíhaného přečinu je vyžadován specifický tzv. druhý úmysl přesahující objektivní stránku, kdy je vyžadován pachatelův cíl – působit na výkon pravomoci úřední osoby anebo pohnutka – vymezovat se proti úřední osobě pro výkon její pravomoci. Naplněním takto vymezené subjektivní stránky přečinu se prvostupňový soud v podstatě nezabýval, kdy toliko konstatoval, že obviněný se bránil služebnímu zákroku poškozeného. Odvolací soud pak pouze zmínil, že z okolností případu je zřetelné, že obviněný chtěl tímto způsobem porušit zájem chráněný trestním zákonem.
5. Obviněný odmítl, že by užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Vysvětlil, že po pádu na zem byl zmatený, nevěděl, co se děje a špatně vyhodnotil jednání poškozeného. Rozčílil se proto a začal vykřikovat nadávky, čímž však pouze ventiloval svou frustraci. Nevěděl, že se za ním nachází úřední osoba a nadával pouze člověku, který stál za ním. Domníval se, že jej zezadu někdo napadl a úmyslně shodil na zem, což pramenilo z jeho zkušenosti, kdy v minulosti byl ve výkonu trestu atakován spoluvězni.
6. Dovolatel dále vytkl soudům nižších stupňů, že neužily zásadu subsidiarity trestní represe. Vyzdvihl, že celý incident trval pouze 10–15 vteřin, poškozenému vznikla toliko škoda 370 Kč na služebním stejnokroji, kterou se mu prostřednictvím své rodiny pokusil obviněný uhradit poštovní poukázkou. Po incidentu byl umístěn na samotku, byl mu omezen kontakt se speciálním pedagogem, s psychologem, měl zákaz účasti na terapeutických skupinách a dalších aktivitách. Na samotce strávil pět měsíců a poté byl umístěn na oddělení výkonu kázeňských trestů a následně na tři měsíce převeden do oddílu se zvýšeným stavebně technickým zabezpečením. Jeho krátcetrvající jednání tak bylo dostatečně potrestáno mimotrestními prostředky. Obviněný rozporoval argumentaci odvolacího soudu, který aplikaci zásady subsidiarity trestní represe odmítl poukazem na to, že jednání obviněného nelze bagatelizovat, neboť opakovaně udeřil pěstí příslušníka vězeňské služby a intenzita násilí byla prokázána i poškozením služebního stejnokroje poškozeného. Dovolatel namítl, že si nevybavuje, že by poškozeného udeřil, pamatuje si pouze, že kolem sebe máchal rukama, a nelze tak v žádném případě hovořit o opakovaných úderech pěstí a o použití násilí vyšší intenzity.
7. Nad rámec posledně uvedené argumentace obviněný poukázal i na to, že byl v nynější věci odsouzen za incident spočívající v tom, že špatně vyhodnotil situaci, což pramenilo z jeho negativních předchozích zkušeností a rovněž z jeho psychického onemocnění. Naproti tomu závažnější incident, kdy v únoru byl napaden dalším vězněm, který mu vyrazil zub, dosud nebyl prošetřen a pachatel zůstal nepotrestán, a to ani kázeňsky.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Námitky obviněného shledal podřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod, dospěl však k závěru, že jim nelze přisvědčit. Obviněný se totiž v projednávaném případě nehodlal podrobit služebnímu zákroku příslušníka vězeňské služby T., k čemuž musel vyvinout patřičnou fyzickou aktivitu proti tělu poškozeného. Napadení poškozeného nebylo dílem jednorázového okamžiku, ale mělo určitou gradaci, kdy nejprve šlo o slovní ataky, po nich následoval fyzický útok vedoucí k roztržení košile a ten ještě pokračoval navzdory svedení obviněného na zem v podobě úderů pěstmi. Takové jednání nelze vnímat jinak než jako jednoznačnou snahu eliminovat možnost pokračování ve služebních úkonech poškozeného T., který byl v pozici oprávněné úřední osoby.
10. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřazovat i námitky proti neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe, ani těmto však nelze přiznat opodstatnění. Uvedená zásada se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Pro takový závěr nejsou v posuzované věci zjišťovány žádné okolnosti, které by společenskou škodlivost snižovaly pod tuto úroveň. Obviněný použil fyzickou sílu, jejíž intenzitu nelze označit za zanedbatelnou. Zaútočil dvěma údery pěstí do oblasti levé obličejové části, další uskutečněné násilí vyústilo i ve hmatatelné poškození služebního stejnokroje. Pokud obviněný argumentoval kratší délkou trvání incidentu, pak v kontrapozici je třeba uvést, že obviněný útok dobrovolně sám neukončil. Snaha o náhradu škody nemůže z hlediska společenské škodlivosti hrát významnou roli, neboť stíhaný přečin není konstruován jako majetkový delikt a společenská škodlivost primárně pramení z nežádoucího zásahu do zájmu na nerušeném řádném a zákonném výkonu pravomoci úřední osoby. Z tohoto hlediska nelze vést připodobňující úvahu, kterou obviněný poukazuje na to, že byl napaden jiným vězněm, neboť v tamním případě byla předmětem útoku osoba v rozdílném postavení.
11. Ačkoliv obviněný své umístění na samotku neformuloval vyloženě jako porušení zásady ne bis in idem, připomněl státní zástupce, že umístění na speciální oddělení či na samotku věznice bylo preventivním opatřením, a navíc postih za případný kázeňský přestupek nebrání souběžnému postihu za trestný čin založený totožným skutkem.
12. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání, jak dovoluje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§ 265e odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání
13. Dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti podle § 265f tr. ř. IV. Důvodnost dovolání
14. V prvé řadě nutno zmínit, že všechny dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v odvolacím řízení. Druhostupňový soud na ně patřičně reagoval, vypořádal se s nimi a odvolateli poskytl náležité vysvětlení, proč jim nedal za pravdu. Na argumentaci odvolacího soudu lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněného dovolacího důvodu. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2022, sp. zn. 5 Tdo 86/2022, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
15. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznášené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
16. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přitom je třeba zdůraznit, že správnost právního posouzení se pojí výlučně ke skutkovým zjištěním učiněným soudy a vyjádřeným primárně v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, popř. rozvedeným v odůvodnění soudních rozhodnutí. Námitku nesprávného právního posouzení nelze vznášet z platformy jiné skutkové verze, kterou prosazuje dovolatel. Pod prvou alternativu uplatněného dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) lze s výjimkou argumentace bezděčným mácháním rukou podřadit výhrady obviněného k neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe, ty však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými. Naproti tomu poukaz na mimovolné máchání rukama má spíše skutkový charakter, neboť obviněný tím dosti podstatně přetváří podstatu souzeného skutku do podoby jemu (alespoň podle jeho mínění) prospívající. Totéž pak v plném rozsahu platí i o jeho námitkách k nedostatečné míře zavinění. V tomto rozsahu se tyto námitky (máchání rukama a nedostatek zavinění) s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spíše míjejí.
17. Subjektivní stránku stíhaného přečinu totiž obviněný rozporuje poukazem na to, že byl zmatený, nevěděl, co se děje a domníval se, že jej zezadu někdo srazil. Této jeho sebeprezentaci však přisvědčit nelze. Situace byla více než přehledná, nejednalo se o žádné davové shromáždění, v němž by jednotlivec tápal v tom, kdo se okolo něho nachází. Obviněný byl odváděn vězeňskou eskortou na zdravotní středisko, věděl, v jakém aranžmá se tato eskorta odehrává, kdo ji tvoří a jaké osoby se kolem něho nacházejí. Vědomost obviněného o tom, kdo jej obklopuje, se nezměnila ani v momentě, kdy procházel koridorem, v němž probíhal úklid. Obviněný se tedy těžko mohl domnívat, že byl sražen nějakým jiným vězněm. Ale i kdyby zcela hypoteticky mělo být připuštěno, že takovou domněnku obviněný mít mohl, pak se nemohl mýlit v tom, kdo mu pomáhá se zvednout – totiž že jde o příslušníka vězeňské služby oděného ve služebním stejnokroji.
18. Ten přitom plnil své služební povinnosti příslušníka vězeňské služby pramenící z provádění eskorty obviněného na zdravotní středisko [§ 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 555/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále jen ZoVS]. V rámci toho se neomezil na formální přístup, kdy by obviněnému pouze přikazoval, aby se po pádu postavil a pokračoval chůzí na zdravotní středisko, nýbrž se snažil obviněnému pomoci vstát. To je jednak lidsky pochopitelné a jednak plně v souladu s povinností uvedenou v § 6 odst. 2 ZoVS, podle něhož při provádění služebních zákroků a služebních úkonů je příslušník povinen dbát cti a důstojnosti osob, s nimiž jedná, i své a nepřipustit, aby těmto osobám vznikla bezdůvodná újma a aby případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. Obviněný naproti tomu byl povinen plnit pokyny a příkazy zaměstnanců vězeňské služby, jak mu velí ustanovení § 28 odst. 1 zák. č. 169/199 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZoVTOS).
19. Dovolatel se proti počínání příslušníka vězeňské služby ohrazoval úchopem za služební stejnokroj a poté, co poškozený nemohl připustit takový vzdor a svedl jej na zem, ho obviněný na zemi dvakrát udeřil pěstí do hlavy. Ve všech těchto fázích incidentu obviněný věděl, že se nachází v interakci s příslušníkem vězeňské služby a cílil na to, aby se jej tento přestal dotýkat a upustil od služebního zákroku. Jinak řečeno, prosazoval, aby se průběh eskorty v určité její fázi odehrával podle jeho představ, a nikoli v režii úřední osoby za ni odpovědné. Snahy o uzurpaci této režie, zásahy do ní či její ovlivňování lze připustit pouze v případě zcela zjevného excesu z řádného výkonu úředních pravomocí založeného jejich extrémním zneužití, při němž se jedinec, vůči němuž takový exces směřuje, nachází v pozici osoby jednající v nutné obraně. Opačný názor by vedl k bezbřehé anarchii, kdy by kdokoli a kdykoli mohl sám na základě vlastního uvážení jakkoli relativizovat pokyny úředních osob a atrahovat na sebe řešení situací, aniž by k tomu byl povolán.
20. Pro úplnost stojí za zmínku, že není rozhodné, že obviněný nebrojil proti finálnímu účelu služebního zákroku (nechtěl zmařit své předvedení na zdravotní středisko), ale vzpouzel se „jen“ proti některé jeho etapě, průběhu a způsobu provádění jeho dílčí části. Pravomoc úřední osoby se totiž neomezuje jen na cíl, k jehož naplnění služební zákrok slouží (zde zajištění přítomnosti vězně na zdravotním středisku), ale realizuje se v celém jeho průběhu. Vyjádřeno slovy zákona, obviněný se vůči příslušníkovi vězeňské služby vymezoval s úmyslem působit na výkon jeho úřední pravomoci. Obviněným užité násilí tak bylo zcela cílesměrné a jeho námitky o údajné dezorientovanosti či dokonce přesvědčení, že se za ním nachází někdo jiný než úřední osoba, nemohou obstát.
21. Dovolateli nelze dát za pravdu, ani pokud se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Jak zdůraznily již soudy nižších stupňů, jednání obviněného zdaleka nebylo tak „nevinné“, jak je chce obviněný prezentovat. Obviněný využil celou škálu nástrojů, jimiž chtěl příslušníka vězeňské služby odradit pod služebního zákroku a prosadit svou vůli o průběhu událostí (nadávky a výhrůžky úchop za služební stejnokroj dva údery pěstí). Takto si navíc počínal v režimovém zařízení věznice, kde pokyny příslušníků vězeňské služby vůči vězněným osobám jsou nedílnou a nezbytnou součástí fungování věznice. Pro vězněnou osobu jsou proto daleko méně překvapivé, než by tomu bylo v běžném občanském životě. Jinak řečeno, kde jinde než ve vězeňském zařízení lze očekávat pokyny úředních osob či případně jejich zákroky a kde jinde než v takovém zařízení lze spravedlivě požadovat, aby se jim jejich adresáti bez jakýchkoliv polemik (a tím spíše bez jakéhokoliv odporu) podrobili. Jednání obviněného, který si počínal opačně, a navíc poměrně intenzivně, tak vykazuje dostatečnou míru společenské škodlivosti, která bohatě přesahuje škodlivost běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Trestní odpovědnost obviněného tak byla vyvozena zcela po právu.
22. Pokud obviněný rozporuje argumentaci odvolacího soudu, že opakovaně udeřil pěstí poškozeného, poukazem na to, že si nic takového nevybavuje a pamatuje si jen, že kolem sebe máchal rukama, pak zde obviněný uplatňuje vlastní skutkovou verzi, která neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným nižšími soudy. V popisu skutku jsou uváděny dva údery pěstí, což plně odpovídá krajským soudem použitému termínu „opakovaně udeřil pěstí“. K této námitce tak lze poukázat na to, co shora uvedeno v bodě 16. odůvodnění tohoto usnesení dovolacího soudu.
23. I kdyby se však jednalo o pouhé ohánění se obviného proti zákroku úřední osoby, tak by se jednalo o úmyslný útok na ni. Vězeň je povinen podrobit se pokynům a příkazům zaměstnanců vězeňské služby (§ 28 odst. 1 ZoVTOS). Jakmile se vzpouzí fyzickými projevy a v rámci nich se nějak ohání, snaží se vytrhnout z držení apod., pak se vždy jedná o záměr dosáhnout tímto násilným počínáním toho, aby se průběh zákroku odehrával v režii a podle představ toho, kdo se úřednímu zákroku vzpouzí. Jinak řečeno, takový člověk se násilným projevem pokouší vnutit úřední osobě postup či svoje tužby o průběhu zákroku. Pokud míra násilí neustrne jen ve snaze vymanit se z držení (vysmeknutí, které nevede ke ztrátě či oslabení rovnováhy úřední osoby), ale dosáhne té intenzity, že dojde k silové interakci směřující proti tělesné integritě úřední osoby, pak jde o násilí proti úřední osobě motivované snahou na ni působit, a je nerozhodné, zda k jejímu zasažení (úder, kop), stržení na zem, odhození apod. došlo s přímým úmyslem anebo se srozuměním při rozhazování rukama či nohama, vytrhávání se apod. I v posledně uvedené variantě totiž pachatel primárně směřuje na vynucení své vůle o průběhu zákroku (tj. chce působit na úřední osobu) a s nástroji k dosažení tohoto cíle (rozhazování končetinami) nakládá se srozuměním, že může dojít i k silovému působení na úřední osobu, které se snaží svou vůli vnutit. I kdyby tedy nižším soudům bylo možno činit výtek (a to podle názoru dovolacího soudu nelze), že dospěly k závěru o cíleném útoku a cíleném úderu, tak i potom by platilo, že obviněný by se dopustil přečinu násilí proti úřední osobě.
24. Na neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe pak nemá žádný vliv to, že obviněný byl po incidentu umístěn na samotku a byl podroben dalším speciálním režimovým opatřením. Tato opatření byla primárně preventivní povahy, na čemž nic nemění, že obviněný je nesl nelibě a vnímal je jako sankci. Ale i kdyby je hypoteticky bylo možno pokládat za sankční, těžko by bylo možno dovozovat, že taková sankce by byla dostatečným apelem k tomu, aby obviněný do budoucna korigoval své chování a respektoval pokyny úředních osob, které jsou mu ve věznici adresovány. Zájem na nerušeném výkonu veřejné moci je celospolečensky velmi významný sám o sobě a o to více pak v režimovém zařízení, jakým je věznice, která představuje poslední a nejdůraznější instrument, jakým společnost disponuje při vymáhání pravidel jejího fungování. Benevolence k jednáním směřujícím proti samotné podstatě tohoto nástroje je nepřípadná a neobhajitelná. Pro úplnost stojí za zmínku, že (jak ve svém vyjádření uvedl státní zástupce) postih za případný kázeňský přestupek by nebránil souběžnému postihu za trestný čin založený totožným skutkem. V. Způsob rozhodnutí
25. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání vznesl námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
26. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 13. 11. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Zpracoval: Mgr. Ondřej Vítů