6 Tdo 925/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 20. října 2010 v
senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Jiřího
Horáka a JUDr. Vladimíra Veselého o dovolání obviněného J. Č., a nejvyšší
státní zástupkyně podaném ve prospěch obviněného proti výroku o způsobu výkonu
trestu obviněného z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010, č. j.
50 To 95/2010-514, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j e výrok o způsobu
výkonu trestu odnětí svobody, kterým byl obviněný rozsudkem Krajského soudu v
Plzni ze dne 21. 4. 2010, č. j. 50 To 95/2010-514, pro výkon trestu odnětí
svobody v trvání dva a půl roku podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Současně se zrušují také další rozhodnutí na
zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že se obviněný
J. Č.,
pro výkon trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku uložený mu za trestný
čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a
jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne
21. 4. 2010, č. j. 50 To 95/2010-514, zařazuje podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku do věznice s dozorem.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 1. 2010, č. j. 7 T
43/2009-444, byl obviněný J.Č. pod bodem A) uznán vinným pokračujícím zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 283
odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl
obviněnému uložen trest propadnutí věci (specifikovaných v rozsudku soudu
prvního stupně). Týmž rozsudkem byl pod bodem B) podle § 226 písm. a) tr. ř.
zproštěn obžaloby Okresního státního zástupce v Chebu ze dne 23. 3. 2009, sp.
zn. 1 Zt 36/2009, pro skutky uvedené v obžalobě pod body 4), 6), označené jako
dílčí útoky pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Z podnětu odvolání obviněného byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2
tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 1. 2010, č. j. 7 T
43/2009-444 v odsuzující části a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově
rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným jedním pokračujícím zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku
uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, když pro výkon trestu
odnětí svobody byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněnému
uložen trest propadnutí věci (uvedených ve výroku rozsudku soudu druhého
stupně).
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím
obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Sám dovolatel uvádí, že „důvodem dovolání je, že rozhodnutí
spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když toto jiné nesprávné
hmotně právní posouzení je spatřováno v tom, že byl dovolatel pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou namísto do věznice s dozorem.“ V odůvodnění svého
dovolání poukazuje obviněný jednak na to, že soudy podrobněji nerozlišily, zda
byla použita při jeho zařazení do typu věznice ustanovení zákona platného před
1. 1. 2010, či po uvedeném datu, i když dále uvádí, že s ohledem na aplikaci
ustanovení „§ 56 tr. z.“ je evidentní, že soudy mínily zákon č. 40/2009 Sb.
Obviněný je přesvědčen, že pro výkon trestu odnětí svobody měl být zařazen do
věznice s dozorem, neboť mu byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře
nepřevyšující tři léta a dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody pro
úmyslný trestný čin. Vzhledem k tomu, že touto vadou trpí nejen rozsudek soudu
druhého stupně, ale také rozsudek Okresního soudu v Chebu, obviněný navrhl,
„aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i rozsudek
Okresního soudu v Chebu ve výroku o zařazení dovolatele pro výkon trestu do
věznice s ostrahou a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu
soudu v Chebu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal rozhodl.“
Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání podaném ve prospěch obviněného
rovněž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím,
že také její dovolání směřuje do výroku o zařazení obviněného do nesprávného
typu věznice. Nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na to, že zařazení
pachatele do příslušného typu věznice je hmotně právním institutem, a je tudíž
odkaz na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plně odůvodněn. Vzhledem k tomu, že
Krajský soud v Plzni nesprávně vyhodnotil okolnosti rozhodné pro zařazení
obviněného do adekvátního typu věznice, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku, jímž byl obviněný odsouzen k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku a podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a sám podle § 265m odst.
1 tr. ř. rozhodl a obviněného podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil
do věznice s dozorem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami
oprávněnými (v případě obviněného prostřednictvím obhájce) [§ 265d odst. 1
písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti
stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným a nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky
naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je
současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím
soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání byla podána důvodně.
Obviněného je třeba v souvislosti s podaným dovoláním upozornit na tu
skutečnost, že rozsudkem krajského soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v
odsuzující části zrušen a Krajský soud v Plzni podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám
znovu rozhodl, a to jak o vině obviněného, tak i o trestu a způsobu jeho
výkonu. V této souvislosti pak bylo bezpředmětným v rámci dovolání zabývat se
výtkou obviněného (obhájce) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, ve výroku o
zařazení obviněného do příslušného typu věznice. Krajský soud v Plni ve
veřejném zasedání dospěl k závěru, že jednání obviněného je třeba posoudit
oproti soudu prvního stupně pouze podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a vzhledem k
této právní kvalifikaci uložil obviněnému také oproti soudu prvního stupně
mírnější trest odnětí svobody, v trvání dvou a půl roku. Jak soud prvního
stupně, tak i soud odvolací ve svých rozhodnutích konstatují, že obviněný nebyl
ve výkonu trestu odnětí svobody. Výše uvedenou skutečnost zmiňuje Nejvyšší soud
z pohledu aplikovatelnosti ustanovení § 56 tr. zákoníku (jak soud prvního
stupně, tak i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí zmiňují, že pro
obviněného je příznivější použití zák. č. 40/2009 Sb., proto výhrada obviněného
k nerozlišení použitého zákona je nepřípadná).
Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou zařadí
soud mimo jiné pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin a
nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem. Podle § 56
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem zařadí mimo jiné soud
pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře
nepřevyšující tři léta a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný
čin.
Jak vyplynulo z rozsudku Krajského soudu v Plzni, tento obviněnému
uložil trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin v trvání dva a půl roku,
přitom obviněný nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. Za této situace
nebyly dány podmínky, které jsou uvedeny v § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku,
pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou. Podmínky pro zařazení obviněného
do jiného typu věznice nebyly soudem druhého stupně shledány ani ve smyslu § 56
odst. 3 tr. zákoníku. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání
dva a půl roku a obviněný nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, byl
dán důvod pro zařazení obviněného do věznice s dozorem podle § 56 odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku nikoli do věznice s ostrahou jak učinil soud druhého stupně.
S ohledem na shora uvedenou skutečnost shledal Nejvyšší soud dovolání
obviněného i nejvyšší státní zástupkyně (podané ve prospěch obviněného)
důvodnými a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil výrok o způsobu výkonu
trestu odnětí svobody, kterým byl obviněný rozsudkem Krajského soudu v Plzni
ze dne 21. 4. 2010, č. j. 50 To 95/2010-514, pro výkon trestu odnětí svobody v
trvání dva a půl roku podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušený výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný J. Č.,
pro výkon trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku za pokračující zločin
podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21.
4. 2010, č. j. 50 To 95/2010-514, podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
zařazuje do věznice s dozorem. Vzhledem k tomu, že dovolání směřovala pouze do
výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a Nejvyšší soud rozhodl pouze o
změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody, jako oddělitelném výroku, zůstaly
další výroky tímto rozhodnutím nedotčeny.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann