6 Tdo 926/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. srpna 2007 o dovolání
obviněného R. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1.
2007, č. j. 4 To 287/2006-187, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém
Jičíně pod sp. zn. 20 T 78/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2007, č. j. 4 To 287/2006-187,
bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního
soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 9. 2006, č. j. 20 T 78/2006-159, kterým byl R.
H. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a
trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen
podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání deseti měsíců, když podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59
odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvou let. Dále byl odsouzen podle § 59 odst. 2 tr. zák.,
kdy mu bylo uloženo omezení spočívající v povinnosti podle svých sil uhradit
během zkušební doby škodu trestným činem způsobenou. O nároku poškozeného na
náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2007, č. j. 4 To
287/2006-187, podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod
vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že
„rozhodnutí okresního i krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku, či jiném nesprávném hmotně-právním posouzení“. Shora zmíněný dovolací
důvod je podle jeho mínění dán tím, že jak soud prvního, tak i druhého stupně
jeho vinu dovodily z výpovědí napadených svědků, které se však rozcházely a
výpovědi svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch byly soudy označeny za
nepravdivé. Dále soudu nalézacímu vytýká, že dostatečně nezvážil, „zda důkazy k
jeho odsouzení byly natolik silné, aby mohl dospět k rozsudku, kterým ho
odsoudil“. Dále poukazuje na skutečnost, že nebyl naplněn znak výtržnictví,
„tedy, že byl spáchán na místě veřejném za účasti více osob“. V další části pak
předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, aby následně konstatoval, že
jak nalézací, tak i odvolací soud postupovaly v rozporu se základním hodnocením
důkazů, když jednostranně uvěřily pouze jedné straně a druhou postavily do role
svědků křivě svědčících, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek
(správně má být uvedeno usnesení) Krajského soudu v Ostravě zrušil a tomuto
soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání
obviněného vyjádřila, navrhla postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a
dovolání obviněného odmítnout, neboť obviněným uplatněné námitky pod zmíněný
dovolací důvod nelze podřadit, neboť se výslovně namítá odlišné hodnocení
důkazů soudy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce
zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je
smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně
poukázat na důkazy neprovedené (v souvislosti s námitkou o vrácení věci
státnímu zástupci k došetření). Pro takový případ však musí Nejvyšší soud
konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod
naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce
zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento
(zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu,
který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem
provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a
tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na
základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a
tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané
hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou
rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud
stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se
soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů
a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Jak již bylo shora uvedeno, námitkami obviněný soudům vytýká, že odsuzující
rozsudek vybudovaly na výpovědích těch svědků, jejichž výpovědi se rozcházely a
výpovědi svědků svědčících v jeho prospěch byly soudy označeny za křivé
svědectví. Dále soudům vytýká, že důsledně neposoudily, zda vůbec došlo k
naplnění skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, když podle
jeho názoru nebylo dostatečně zváženo, zda důkazy, které ho mají usvědčovat,
jsou natolik přesvědčivé k uznání viny; že se jednalo o nedůsledný postoj ze
strany soudů je dáno tím, že nebylo zváženo vrácení věci státnímu zástupci k
došetření. V další části dovolání konstatuje, že i pokud by se jednání, kterým
byl uznán vinným dopustil (což však odmítá), nebyl by naplněn znak trestného
činu výtržnictví, tedy že čin byl spáchán na místě veřejnosti přístupném za
účasti více osob. Další námitky, které jednoznačně svědčí pro závěr, že
obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a konstruuje vlastní
skutkový děj odlišný od skutkového zjištění soudy, je argumentace, že poškozený
si jako profesionální řidič, mohl na vozidle škodu způsobit sám a následně
hledat možného pachatele poškození svého vozidla.
Ze shora uvedené argumentace je nepochybné, že obviněným uplatněné námitky
nesměřují do oblasti vymezené ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale
že je jimi namítáno zejména nesprávné hodnocení důkazů. K otázce hodnocení
důkazů a následnému soudy zjištěnému skutkovému stavu se vyjádřil Nejvyšší soud
již shora. Soud prvního stupně ve svém rozsudku zejména na str. 2 – 4 rozvádí
výpovědi jednotlivých svědků, aby tyto výpovědi v souladu s ustanovením § 2
odst. 6 tr. ř. hodnotil, což pak je jím činěno zejména na str. 5 jeho rozsudku.
Soud prvního stupně zmiňuje výpověď obviněného z přípravného řízení, aby
konstatoval, že obviněným tehdy uplatněná obhajoba se rozchází od obhajoby
uplatněné u hlavního líčení. Rovněž tak zmiňuje proč považuje výpovědi svědků
např. M. H. (manželky obviněného), M., S. a P. za nevěrohodné a proč považuje
výpovědi poškozeného K. aj. O. za pravdivé. Značný význam v rámci hodnocení
důkazů pak měla výpověď svědka H., ze které soudy dovodily, že tvrzení manželky
obviněného, pokud jde o kontrolu knihy jízd, docházku do zaměstnání, stav
tachometru, nevyznívají ve vztahu k výpovědi tohoto na věci nezaujatého svědka
přesvědčivě. S hodnotícími závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud
odvolací, který ve svém usnesení zejména na str. 3 – 4 rozvedl hodnotící úvahy
soudu prvního stupně. Zde je třeba poznamenat, že námitky obviněným uplatněné v
rámci řízení o odvolání jsou ve své podstatě obsahově shodné s námitkami, které
byly obviněným uplatněny v mimořádném opravném prostředku – dovolání. Pokud
obviněný soudům vytýká, že hodnotily důkazy jednostranně při nerespektování
zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., je nutno uvést, že z
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá pravý opak, neboť jak soud prvního stupně,
tak i soud druhého stupně ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.
rozvedly své hodnotící úvahy k důkazům ve věci provedeným a logicky také
vysvětlily proč některým z důkazů (výpovědi některých svědků vypovídajících ve
prospěch obviněného) neuvěřily.
Za právní námitku nelze považovat ani zmínku obviněného o tom, že nebyl naplněn
znak trestného činu výtržnictví, neboť čin nebyl spáchán na místě veřejnosti
přístupném za účasti více osob, neboť uvedené je zmiňováno v kontextu s tím, že
obviněný předně tvrdí, že se jednání, pro které byl uznán vinným nedopustil. I
přes uvedenou skutečnost považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že k jednání,
pro které byl obviněný uznán mj. vinným (výtržnictví) došlo na místě veřejnosti
přístupném, a to silnici č. I/58 dne 15. 7. 2007 kolem 15.55 hod., přičemž v
důsledku jednání obviněného se za vozidlem poškozeného vytvořila kolona
vozidel. Zde lze pouze zmínit, že ustanovení § 202 tr. zák. uvádí, k trestnému
činu výtržnictví „kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí
hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, zejména tím, že napadne jiného…“ . Místem
veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí
individuálně neurčených a kde se zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá
neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam
být nemusí).
Všechny shora uvedené námitky jsou právně irelevantní, dovolací důvod vymezený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti lze zmínit
rozhodnutí Ústavního soudu, které se touto otázkou zabývalo. Ústavní soud ve
svém rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl; označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být
pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda
dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit
pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť
pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení,
je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Lze tedy konstatovat, že námitkami, které obviněný v dovolání jako mimořádném
opravném prostředku uplatnil, tento brojí nikoli proti nesprávnému právnímu
posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale brojí
proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily důkazy a k jakému závěru
(skutkovému) na základě hodnocení důkazů dospěly, když toto hodnocení důkazů a
následně zjištěný skutkový stav (s tím spojená právní kvalifikace) není v
souladu s tím, jak důkazy hodnotí obviněný, jaký význam jim přiznává a k jakým
skutkovým závěrům na základě svého hodnocení důkazů dospívá. Obviněný tedy
konstruuje vlastní skutkový stav odpovídající jeho představám odlišný od
skutkového zjištění soudem (v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Ve vztahu k
uvedenému je vhodné zmínit také usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp.
zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno
vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež
odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného
podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann