6 Tdo 93/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
února 2007 o dovolání, které podal obviněný Mgr. R. B., proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 4 To 347/2006, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T
93/2006, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. 3 T 93/2006, byl
obviněný Mgr. R. B. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b
odst. 2, odst. 3 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu
dopustil tím, že
„ 1) v březnu roku 2005 jako statutární zástupce společnosti H. B., s.r.o., v
rozporu s podmínkami pro čerpání dotace, poskytnuté z rozpočtových prostředků
Statutárního města B., použil dotaci ve výši 100.000,- Kč, kterou obdržel v
březnu roku 2005 na úhradu nákladů spojených s uspořádáním „Kvalifikačního
turnaje pro Mistrovství světa juniorů v házené“ pořádaného ve dnech 25.-27. 3.
2005 na jiný než deklarovaný účel, kdy při vyúčtování dotace předložil doklady
o tom, že zaplatil společnosti I. – H. s.r.o.,
- za ubytování juniorského reprezentačního družstva P. dne 19. 4. 2005 příkazem
z účtu fakturu ve výši 26.750, -Kč,
- za ubytování juniorského reprezentačního družstva K. dne 19. 4. 2005 příkazem
z účtu fakturu ve výši 36.750,- Kč,
- a za ubytování juniorského reprezentačního družstva I. dne 19. 4. 2005
příkazem z účtu fakturu ve výši 36.750,- Kč, přičemž v uvedeném hotelu žádné
družstvo ve sjednaném termínu ubytováno nebylo, Statutárnímu městu B. tak
způsobil škodu ve výši 100.000,- Kč,
2) v červenci roku 2005 jako statutární zástupce společnosti H. B., s.r.o.,
použil v rozporu s podmínkami pro čerpání dotace z rozpočtových prostředků J.
kraje dotaci ve výši 60.000,- Kč, poskytnutou v souvislosti s uspořádáním
„Kvalifikačního turnaje pro Mistrovství světa juniorů 2005 v házené“ pořádaného
ve dnech 25.-27. března 2005 na jiný než určený účel a při vyúčtování dotace
předložil doklady o tom, že zaplatil
- za ubytování juniorského reprezentačního družstva Č. dne 19. 4. 2005 příkazem
z účtu fakturu ve výši 35.000,- Kč,
- za ubytování juniorského reprezentačního družstva P. dne 19. 4. 2005 příkazem
z účtu fakturu ve výši 5.000,- Kč,
- a za ubytování rozhodčích, delegáta a dalších hostů turnaje dne 19. 4. 2005
příkazem z účtu fakturu ve výši 20.000,- Kč společnosti I.-H. s.r.o., kde však
ve skutečnosti nikdo z účastníků turnaje v uvedeném termínu ubytován nebyl, J.
kraji tak způsobil škodu ve výši 60.000,- Kč,
3) a dále jako statutární zástupce společnosti H. B., s.r.o., v průběhu roku
2005, část dotace poskytnuté v únoru 2005 Statutárním městem B. společnosti H.
B. výhradně na úhradu neinvestičních výdajů spojených s přípravou a účastí na
soutěžích vrcholového družstva v seniorské kategorii na rok 2005 (házené-muži),
použil v rozporu se sjednanými podmínkami na mzdy hráčů, Statutárnímu městu B.
tak způsobil škodu ve výši 303.230,- Kč,
celkově tak způsobil J. kraji a Statutárnímu městu B., škodu ve výši 463.230,-
Kč.“
Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a
§ 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozenému
Statutárnímu městu B., škodu ve výši 303.230,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.
byl jmenovaný poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na
řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Mgr. R. B., rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 4 To
347/2006, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §
250b odst. 3 tr. ř. obviněného Mgr. R. B. odsoudil k trestu odnětí svobody v
trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr.
zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný Mgr. R. B.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že
provedeným dokazováním bylo spolehlivě zjištěno, že v době, kdy požádal o
předmětné dotace, bylo společnosti H. B., spol. s. r. o., přiděleno pořádání
kvalifikačního turnaje pro mistrovství světa juniorů. V návaznosti na to zmínil
svědeckou výpověď J. Ch., podle níž následně „vyplynuly skutečnosti, které byly
překážkou pořádání turnaje o nichž zřejmě dovolatel nevěděl“. Dále uvedl, že
bylo prokázáno, že v souvislosti s pořádáním turnaje provedl řadu opatření pro
zajištění jeho zdárného průběhu, včetně finančního zajištění, které bylo zčásti
zajištěno formou dotací. Součástí těchto opatření bylo mj. zajištění ubytování
v I.-H. spol. s. r. o., „včetně obvyklých smluvních ujednání odpovídajících
rozsahu a charakteru akce, včetně obvyklých smluvních sankcí.“
V další části odůvodnění svého dovolání se obviněný vyjádřil k jednotlivým
dílčím skutkům uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně.
K bodu 1) uvedl, že „dne 28. 4. 2005 uzavřel Smlouvu o poskytování podpory z
rozpočtových prostředků j. kraje uzavřenou mezi společnosti H. B. s.r.o. a J.
krajem, když tato smlouva byla uzavřena dle § 51, občanského zákoníku“.
Předmětná smlouva podle jeho slov není „ani smlouvou o úvěru ani subvenci a ani
dotaci“, a nejedná se tedy o smlouvu, která by splňovala náležitosti ustanovení
§ 250b tr. zák. jak po stránce formální, tak obsahové. V těchto souvislostech
odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále
jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. Tpjn 301/2003. Dále upozornil, že se v daném
případě jedná o smlouvu s kombinovaným plněním, a to jak finančním, tak
materiálním ze strany společnosti H. B. s. r. o., když se příjemce peněžních
prostředků v bodě IV. odst. 10 smlouvy zavazuje na všech propagačních
materiálech uvádět J. kraj, jakožto poskytovatele části finančních prostředků.
K bodu 2) uvedl, že „dne 21. 3. 2005 uzavřel Smlouvu o poskytnutí dotace z
rozpočtu statutárního města B., když tato smlouva byla uzavřena dle § 51,
občanského zákoníku“. Smlouva podle jeho slov neřeší pravidla, které musí
příjemce finančních prostředků dodržovat, ale odvolává se v článku III.
nadepsaném „Podmínky poskytnutí dotace“ na „Zásady pro poskytování dotací z
rozpočtu města B., schválené dne 2. 9. 2003 a Pravidla pro poskytování dotací z
rozpočtu města B. v oblasti tělovýchovných a sportovních aktivit, ze dne 1. 9.
2003“, což jsou ovšem vnitřní normy města B. a „nejsou nijak závazné pro
příjemce, tedy H. B. spol. s.r.o., neboť nejsou ani součástí smlouvy“. Podle
dovolatele se tedy jedná o „neurčité ujednání nemající právních následků, tím
méně dle § 250 tr. zákona“.
K bodu 3) zmínil, že i smlouva o poskytnutí dotace ze dne 8. 2. 2005 byla
uzavřena podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). V návaznosti na to citoval
její jednotlivé části, přičemž dovodil, že v této smlouvě nejsou uvedeny
podmínky užití dotace. Nelze tedy aplikovat ustanovení § 250b odst. 2 tr. zák.,
„neboť ve smlouvě není určený spolehlivě účel dotace vyjma věty první smlouvy“.
K tvrzení soudů obou stupňů o tom, že v rozporu se sjednanými podmínkami použil
dotace na mzdy hráčů, uvedl, že taková podmínka ve smlouvě vůbec není, navíc
jsou ve smlouvě uvedeny nesrozumitelné a slangové výrazy jako „náklady na platy
sportovců a funkcionářů klubu“. Dále upozornil na to, že žádný z hráčů nebyl v
zaměstnaneckém poměru, ale všichni hráči měli uzavřeny smlouvy se společností
jako obchodní partneři. Společnost H. B. s. r. o., tedy neodváděla žádné
zdravotní a sociální pojištění za hráče, a proto ani výrok soudu, že byly
finanční prostředky použity na mzdy hráčů není založen na žádném relevantním
důkazním prostředku. Dovolatel také připomněl, že provedeným dokazováním bylo
zjištěno, že „uzavíral (smlouvy) jak se statutárním městem B., tak s JmK, již
od r. 2001, bez toho aniž by došlo někdy v minulosti, k spornému čerpání
dotací“.
V navazující části odůvodnění dovolání obviněný konstatoval, že „při porovnání
smyslu § 250, písm. b), tr. zákona a souvisejících judikátů, se závěry obou
soudů je zřejmé, že rozsudky obou soudů jsou naprosto v rozporu s výše
uvedenými judikáty“. Nalézací soud se podle jeho mínění nevypořádal se všemi
skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a skutková zjištění nebyla učiněna
správně. Rovněž odvolací soud nepostupoval podle § 254 tr. ř. Dále citoval
ustanovení § 250b odst. 2 tr. zák., přičemž zmínil zákon č. 253/1997 Sb., jímž
byl novelizován trestní zákon a který doplnil ustanovení o trestném činu
podvodu o další formy podvodných trestných činů, včetně jeho důvodové zprávy. V
návaznosti na to rozvedl stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn.
Tpjn 301/2003. Zejména uvedl, že podle tohoto stanoviska se úvěrovou smlouvou
ve smyslu § 250b tr. zák. rozumí smlouva o úvěru podle § 497 a násl. zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obchodní zákoník“), naproti tomu pod tento pojem nelze podřadit takové typy
smluv, které spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v
poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb. Dodal, že
důvodová zpráva k uvedenému zákonu klade na roveň smlouvu o poskytnutí úvěru s
poskytnutím dotace či subvence. Přitom dotace či subvence je možno poskytovat
pouze ve formě finančních prostředků. „O tom svědčí i dikce § 250b odst. 2 tr.
zák., která kriminalizuje vedle sebe neoprávněné užití úvěru, dotace či
subvence na jiný než určený účel. Z účelu tohoto ustanovení vyplývá, že tyto
formy jsou si postaveny na roveň, a tudíž ustanovení § 250b tr. zák. by mělo
zahrnout pouze úvěry poskytnuté ve formě peněžitých prostředků“
V poslední části svého dovolání obviněný s odkazem na zmíněné stanovisko
trestního kolegia Nejvyššího soudu uvedl, že pojmy jako smlouva o úvěru,
subvence, dotace nelze z důvodu zásady pomocné úlohy trestní represe vykládat
extenzivně, ale naopak lze použít pouze výklad restriktivní. Opakoval pak, že
shora citované smlouvy nemohou být svoji formou ani obsahem typem určitých
smluv, na základě kterých by bylo možno aplikovat § 250b odst. 2 tr. zák.,
neboť se nejedná o typ smluv, který by mohl být restriktivním výkladem takto
vymezen, a dále proto, že účel poskytnutí dotace není ve smlouvě [bod 2)]
vymezen a v posledním případě se jedná o neurčité smluvní ujednání, navíc je
rozsudek odlišný od podmínek stanovených ve smlouvě, když (dovolatel) neměl s
hráči uzavřenou pracovní smlouvu. Závěrem ještě konstatoval, že ve vztahu ke
smlouvám uvedených pod bodem 1) a 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně byly
úhrady provedeny v souladu se smluvními ujednáními uzavřenými v souvislosti s
pořádáním turnaje, byť sankčními, takže rámec těchto smluv nijak nepřekročil.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
„napadené usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 347/2006, ze dne 5. 9.
2006 zrušil a dle ust. § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že
dovolací námitky lze považovat ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu za
relevantní. Dále zdůraznil, že rozhodným závěrem stanoviska trestního kolegia
Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2003 je, že pod pojem „úvěrová smlouva“ ve
smyslu § 250b tr. zák. nelze zahrnout takové formy úvěrových smluv, které
spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytnutí zboží a
služeb na základě tzv. odložených plateb.
V návaznosti na to připomněl, že v posuzované věci obviněný jako statutární
zástupce H. B., spol. s. r. o., uzavřel smlouvy, na základě kterých byly
poskytnuty konkrétní dotace, a to zcela účelově k zabezpečení konkrétních
záležitostí [ad 1) a ad 2)], popř. neinvestiční dotace [ad 3)], a to na základě
příslušných žádostí obviněného. Pokud ten je následně použil ke zcela jiným
účelům, než jak o ně žádal a pro které mu byly z rozpočtových prostředků J.
kraje a Statutárního města B. poskytnuty, naplnilo jeho jednání všechny zákonné
znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250a odst. 2,
odst. 3 tr. zák., jímž byl po právu uznán vinným.
Z obsahu předmětného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu nelze
dovodit, že by jednání obviněného nebylo možno posuzovat jako výše uvedený
trestný čin. Z tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že je
obviněnému kladeno za vinu, že „bez souhlasu oprávněné osoby použil dotaci na
jiný než určený účel a takovým činem způsobil škodu nikoli malou“, což bylo
provedeným dokazováním spolehlivě zjištěno a učiněná skutková zjištění našla
dostatečný odraz i v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Napadené rozhodnutí tedy netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit
cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním,
ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které
jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto
rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku,
kterým byl obviněnému uložen trest.
Obviněný Mgr. R. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné
dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze
považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky zčásti směřují do oblasti
skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení
provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve
skutečnosti zčásti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil
na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše
uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolatel však také namítl, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, odst. 3 tr. zák., neboť předmětné
smlouvy nelze považovat za úvěrové smlouvy, ani za smlouvy o subvenci či
dotaci, navíc nejsou dostatečně určité, pokud jde o stanovení účelu a podmínek
použití dotace. V této souvislosti ve všech případech poukázal na to, že
smlouvy byly uzavřeny podle § 51 občanského zákoníku. Uvedené námitky lze
označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o
námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. se
dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr,
subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel a způsobí takovým činem škodu
nikoli malou.
Dotací se označuje poskytování peněžních prostředků zpravidla bez právního
nároku např. obcím, úřadům, ale i fyzickým a právnickým osobám. Na konkrétní
akce nebo předem stanovené okruhy potřeb se poskytují tzv. účelové dotace,
které mohou být použity jen na určené (přesně vymezené) účely. Právní vztahy
vztahující se k dotacím (jejich vzniku, podmínkám čerpání, využití, kontrole,
zániku apod.) jsou upraveny v rámci vícero právních předpisů (např. zákon č.
128/2000 Sb., o obcích, zákon. č. 129/2000 Sb., o krajích, zákon. č. 250/2000
Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, zákon č. 320/2000 Sb., o
finanční kontrole apod.) přičemž v jednotlivých případech je nutné především
vycházet z obsahu konkrétních smluv, případně právních předpisů (včetně těch
podzákonných), jež se případným smluvním ujednáním stanou součástí jednotlivých
smluv. Ve vztahu k dotacím totiž v rámci platné právní úpravy neexistuje žádný
konkrétní (pojmenovaný) smluvní typ, a proto se zde otevírá poměrně široká
kontraktační volnost.
V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že stran výkladu pojmu dotace či
subvence (event. smlouva o dotaci nebo subvenci) nelze mechanicky přejímat již
shora opakovaně zmiňované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn.
Tpjn 301/2003 publikované pod č. 6/2004 Sb. rozh. tr. Toto stanovisko se totiž
zabývalo výlučně výkladem pojmu „úvěrová smlouva“. Konstatovalo, že úvěrovou
smlouvou ve smyslu § 250b tr. zák. se rozumí smlouva o úvěru podle § 497 a
násl. obchodního zákoníku. Naproti tomu pod tento pojem nelze podřadit takové
typy smluv, které spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v
poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb. Pokud však jde o
dotace či subvence je třeba mít na zřeteli jejich již zmíněnou podstatu a v
případě smluv o poskytnutí dotace či subvence i s přihlédnutím k výše řečenému
vycházet z jejich obsahu a smyslu (tj. poskytnutí finančních prostředků včetně
stanovení účelu a podmínek použití), k němuž směřovala vůle smluvních stran.
Dovolatel (jako statutární zástupce H. B., spol. s. r. o.) uzavřel dvě smlouvy
o poskytnutí dotace z rozpočtu Statutárního města B. a smlouvu o poskytnutí
podpory z rozpočtových prostředků J. kraje k realizaci projektu. Zde je třeba
ve shodě se státním zástupcem zdůraznit, že předmětné dotace byly poskytnuty ke
konkrétnímu, přesně vymezenému účelu, tj. „za účelem uspořádání „Kvalifikačního
turnaje pro Mistrovství světa juniorů 2005“ v házené, … jmenovitě na pronájem
hal, materiální vybavení, ubytování účastníků, cestovné – jízdné z letiště do
B. a zpět, cestovné – jízdné účastníků v B. z haly do hotelu a zpět“ [smlouva
pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, čl. I., dále jen „smlouva č.
1“], k „poskytnutí účelové finanční podpory … na realizaci projektu
Kvalifikačního turnaje pro MS juniorů v házené 2005 …“ [smlouva pod bodem 2)
výroku rozsudku soudu prvního stupně, čl. I., dále jen „smlouva č. 2“] a dále
„za účelem úhrady neinvestičních výdajů spojených s přípravou a účastí na
soutěžích vrcholového družstva v seniorské kategorii na rok 2005 … vyjma …
náklady na platy sportovců …“ [smlouva pod bodem 3) výroku rozsudku soudu
prvního stupně, čl. I., dále jen „smlouva č. 3“].
Všechny tyto smlouvy uvedené v rozsudku soudu prvního stupně byly, jak na to
upozornil dovolatel, uzavřeny podle § 51 občanského zákoníku. Dikce tohoto
zákonného ustanovení stanoví, že: „Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu,
která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu
tohoto zákona“. Tento typ smluv (tzv. nepojmenované - inominátní) je
charakteristický tím, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných
subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude
její forma atd. Důležité je, aby takováto smlouva neodporovala „obsahu nebo
účelu tohoto zákona“ (můžeme říci, aby neodporovala platnému právnímu řádu
obecně), přičemž jednotlivá práva a povinnosti stran vycházejí z konkrétního
obsahu takovéto smlouvy.
V návaznosti na to je třeba zdůraznit (jak již shora částečně učiněno), že
uvedené smlouvy jsou svým obsahem dostatečně určité, srozumitelné a
jednoznačné, jejich předmětem je poskytnutí dotací (finančních prostředků), a
to ke zcela konkrétně (pozitivně i negativně) vymezeným (určeným) účelům.
Přitom nelze dovodit, že by odporovaly smyslu a účelu zákona (občanského
zákoníku).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplývá, že dovolatel „v rozporu s
podmínkami pro čerpání dotace, poskytnuté z rozpočtových prostředků
Statutárního města B., použil dotaci … na úhradu nákladů spojených s
uspořádáním „Kvalifikačního turnaje pro Mistrovství světa juniorů v házené“ …
na jiný než deklarovaný účel“ [bod 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně];
„použil v rozporu s podmínkami pro čerpání dotace z rozpočtových prostředků J.
kraje dotaci … poskytnutou v souvislosti s uspořádáním „Kvalifikačního turnaje
pro Mistrovství světa juniorů 2005 v házené“ … na jiný než určený účel“ [bod 2)
výroku rozsudku soudu prvního stupně]; „část dotace poskytnuté … Statutárním
městem B. … výhradně na úhradu neinvestičních výdajů …. použil v rozporu se
sjednanými podmínkami na mzdy hráčů“ [bod 3) výroku rozsudku soudu prvního
stupně].
Pokud tedy za popsaného stavu obviněný předmětné dotace použil k jinému, než
stanovenému účelu, vědomě a cíleně porušil přijaté smluvní závazky, čímž se
úmyslně dopustil protiprávního jednání.
K bodu 1) a 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně je třeba dále uvést, že
nalézací soud se správně vypořádal s námitkou dovolatele, že tento se dostal do
obtížné situace v důsledku odejmutí pořadatelství předmětného turnaje a
poskytnuté dotace tak byl nucen použít na úhradu dosavadních nákladů (především
tzv. storno poplatků), když konstatoval, že „otázka zavinění změny pořadatele,
je záležitostí mezi H. B. a Českým svazem házené, tudíž bylo věcí společnosti,
potažmo obžalovaného, aby v případě své domněnky o škodě, která mu vznikla, se
domáhal svých práv po svazu soudní cestou nebo arbitrážními prostředky v rámci
tohoto svazu. Tento problém bezpochyby nemůže jít k tíži poškozených, kteří
dotaci poskytli zcela konkrétně za účelem spojených s pořádáním turnaje a
nikoli nějaké náhrady škody či smluvní pokuty mezi pořadateli a dalšími
subjekty“. V této souvislosti je také na místě připomenout, že v obou smlouvách
jsou ustanovení (ve smlouvě č. 1 čl. III. odst. 5 a ve smlouvě č. 2 čl. IV.
odst. 8), jež příjemce (nabyvatele) dotace v případě důležitých změn (což
odejmutí pořadatelství turnaje bezesporu je) zavazují druhou stranu
(poskytovatele dotace) o těchto změnách informovat. To se však nestalo, neboť
jak soud prvního stupně poznamenal, dovolatel „zjevně uváděl při vyúčtování
poškozené v omyl, neboť k tomu přiložil faktury, u kterých údajně měl být
přílohou i seznam ubytovaných účastníků, a to v době, kdy bezpečně věděl o tom,
že k žádnému ubytování na náklady v H. B. nedošlo“. K tomu je třeba dodat, že
podvodné jednání dovolatele při vyúčtování čerpání dotace svědčí o jeho vědomí,
že poskytnuté dotace nepoužívá v souladu s určeným účelem, a současně o tom, že
účel, pro který byly dotace poskytnuty, byl dostatečně konkrétně a jednoznačně
vymezen a byl dovolateli v tomto smyslu zjevný.
K bodu 3) výroku citovaného rozsudku je třeba opětovně zdůraznit, že v samotné
smlouvě je výslovně negativním způsobem určeno, že předmětná dotace nebude
použita „na platy sportovců“ (čl. I.). V tomto smyslu je zapotřebí polemiku
dovolatele o tom, že „ve smlouvě jsou uvedeny naprosto nesrozumitelné a z
hlediska terminologie slengové výrazy, jako „náklady na platy sportovců a
funkcionářů klubu“, jednoznačně odmítnout. V této souvislosti je na místě
odkázat na ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož: „Právní
úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem“ (tedy podle obsahu). Pracovní právo
sice v rámci své úpravy rozlišuje termíny jako mzda, plat, apod. (srov. zákon
č. 262/2006 Sb., zákoník práce) nicméně v daném případě (z hlediska trestního
práva) je bezpředmětné na případné terminologické nepřesnosti poukazovat, neboť
z obsahu daného smluvního ustanovení je zřejmé, že účelem předmětné dotace bylo
její použití na tzv. neinvestiční výdaje a nikoliv na finanční odměnu hráčů. Z
tohoto hlediska je nepodstatné, zda případné finanční plnění hráči obdrželi z
titulu pracovněprávního, obchodněprávního či jiného právního vztahu. Soud
prvního stupně tak co do podstaty věci nepochybil, pokud dospěl k závěru, že
dovolatel část dotace poskytnuté … Statutárním městem B. … výhradně na úhradu
neinvestičních výdajů …. použil v rozporu se sjednanými podmínkami na mzdy
hráčů“. Totéž platí i ve vztahu k odvolacímu soudu, dovodil-li, že pokud dotace
„byly poskytnuty na mzdy hráčů, byly použity v rozporu se sjednanými
podmínkami“.
Rozvedené skutkové okolnosti a závěry tak vyjadřují objektivní i subjektivní
stránku trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, odst. 3 tr. zák.
Dovolatel totiž úmyslně použil ve všech třech případech předmětné dotace na
jiný než určený účel a tímto jednáním způsobil oběma poškozeným celkovou škodu
ve výši 463.230,- Kč (škodu nikoli malou podle § 89 odst. 11 tr. zák. v
kontextu ustanovení § 250b odst. 3 tr. zák.).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepostupoval nalézací ani odvolací soud v
rozporu s trestním zákonem. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci
dovolatele nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím lze ještě konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní
závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z
nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají,
nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se
však v posuzované věci nejedná.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Mgr. R. B. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý