6 Tdo 93/2011-38
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31.
května 2011 o dovoláních, která podali obviněný J.M ., a v jeho prospěch i
neprospěch nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 4 To 45/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 2/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M.a nejvyšší
státní zástupkyně o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 2 T 2/2010, byl
obviněný J. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem přečinu ublížení na
zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146a odst. 3
tr. zákoníku, pokusem přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146a odst. 3 tr. zákoníku a zločinem ublížení na
zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, 5 tr. zákoníku, jichž se
podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 4. 10. 2009 v
době kolem 18.30 hodin v prostoru autobusové zastávky na ulici A.S.v obci S.,
okres B.-v., kde obžalovaný se svou švagrovou L. F. čekal na autobus do B.,
stejně tak jako větší skupina hlučně se bavících osob, které se vracely na
konci víkendu z dvoudenního pobytu na chatě, se obžalovaný dostal nejprve do
slovního konfliktu s jednou z žen z této společnosti, paní V. F., vůči jejímuž
hlučnému a neopatrnému chování (uhodila ho do zad) projevil výhrady, a která se
vůči způsobu, který obžalovaný zvolil (tykání), ohrazovala, a posléze i do
konfliktu brachiálního, neboť ji po pokračující slovní rozepři uhodil do
obličeje a paní F. upadla na zem. Na její obranu vystoupil P. M., (váha 115 kg a výška 183 cm), ze společnosti
V.F., který obžalovaného (váha 85 kg a výška 176 cm) udeřil pěstí do oka, což
mělo za následek poranění pravé očnice s následným hnisavým zánětem a omezením
zraku, chytil ho za oblečení pod krkem a natlačil ho na blízké kamenné
schodiště s kovovým trubkovým zábradlím a přidržel si ho tak, že levou ruku
prostrčil zábradlím a chytil obžalovaného zezadu kolem krku i s částí trubkové
konstrukce zábradlí a pravou ruku mu předloktím přitiskl pod krk a mačkal mu
krk v oblasti ohryzku. Obžalovaný, který tuto situaci prožíval úkorně a v silném rozrušení ze strachu
z toho, že se udusí a ve snaze z této stressové situace za každou cenu
uniknout, dvakrát bodl P.M. nožem zn. Frost o délce čepele 10 cm do levé
poloviny přední plochy hrudníku, čímž mu způsobil bodně řeznou ránu o hloubce
8-9 cm ve IV. - V. mezižeberním prostoru a bodně řeznou ránu o hloubce 1-1,5 cm
v VI. mezižeberním prostoru, obě bez proniknutí do stěny břišní, současně, kdy
se P. M. snažil druhé ráně vyhnout a chytit nůž, způsobil mu i řezné rány na
prostředníku pravé ruky, a poté týmž nožem dvakrát bodl Č. F., manžela V. F.,
který k oběma přiběhl, aby je od sebe odtrhnul, a to do levé strany hrudníku,
čímž mu způsobil bodně řezné poranění hrudníku s průbodem stěny hrudní a
zasažením pravé plíce, srdce a hrudní aorty a průbod stěnou břišní bez poranění
břišních orgánů, s krví v pravé dutině pohrudniční, osrdečníku a dutině břišní;
na následky těchto zranění, přičemž bezprostřední příčinou smrti bylo bodně
řezné poranění srdce a hrudní aorty, Č. F. v následujících minutách na místě
zemřel. Poté, co Č.F. upadl na zem, a k obžalovanému přiběhla manželka poškozeného V. F., chytla ho za oblečení na hrudi a křičela na něho, co to udělal, stejným
nožem bodl do oblasti levé poloviny hrudníku i ji a způsobil ji bodně řeznou
ránu v přední podpažní čáře, cca v VI.
mezižeberním prostoru bez proniknutí do
stěny hrudní. Obžalovaný vzhledem k tomu, že použil shora popsaný nůž, musel vědět, že všem
poškozeným svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví a pro případ, že
ji způsobí, byl s tím srozuměn, přičemž v případě poškozeného Č. F. bez
přiměřených důvodů spoléhal na to, že nezpůsobí smrt.“ Za to byl obviněný podle
§ 146a odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to nože zn. Frost o
délce čepele 10 cm. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti
zaplatit poškozeným V. F. částku 240.000,- Kč, Š. F. částku 240.000,- Kč, E. D. částku 175.000,- Kč, P.M. částku 1.540,- Kč, B.V. částku 175.000,- Kč,
Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, pobočce pro Jihomoravský kraj, územní
pracoviště B. – v. částku 17.812,- Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR,
pobočce B. částku 7.911,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. M. se
zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce
Krajského státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud
v Olomouci. Rozsudkem ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 4 To 45/2010, podle § 258
odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného
zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky
podle § 146a odst. 3, 5 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, neboť „dne 4. 10. 2009,
v době kolem 18:30 hod., v prostoru autobusové zastávky na ulici A. S. v obci
S., okres B. – v., kde obžalovaný se svou švagrovou, L.F., čekal na autobus do
B., stejně tak jako větší skupina hlučně se bavících osob, které se vracely na
konci víkendu z dvoudenního pobytu na chatě, se obžalovaný dostal nejprve do
slovního konfliktu s jednou z žen z této společnosti, V. F., vůči jejímuž
hlučnému a neopatrnému chování (uhodila ho do zad) projevil výhrady, a která se
vůči způsobu, který obžalovaný zvolil (tykání), ohrazovala, a posléze i do
konfliktu brachiálního, neboť ji po pokračující slovní rozepři uhodil pěstí do
obličeje a V. F. upadla na zem. V okamžiku, kdy útok obžalovaného vůči V.F. skončil, na její domnělou obranu
vystoupil P. M., (váha 115 kg a výška 183 cm), ze společnosti V. F., který
obžalovaného (váha 85 kg a výška 176 cm) udeřil pěstí do oka, což mělo za
následek poranění pravé očnice s následným hnisavým zánětem a omezením zraku,
chytil ho za oblečení pod krkem a natlačil ho na blízké kamenné schodiště s
kovovým trubkovým zábradlím a přidržel si ho tak, že levou ruku prostrčil
zábradlím a chytil obžalovaného zezadu kolem krku i s částí trubkové konstrukce
zábradlí a pravou ruku mu předloktím přitiskl pod krk, který mu intenzivně
mačkal v oblasti ohryzku. Obžalovaný, který byl tímto způsobem rdoušen, ve stavu stupňující se úzkosti a
subjektivně prožívaného výrazného pocitu akutního ohrožení na životě, že se
udusí, nejprve v mezích nutné obrany dvakrát bodl P. M. nožem zn. Frost, o
délce čepele 10 cm do levé poloviny přední plochy hrudníku, čímž mu způsobil
bodně řeznou ránu o hloubce 8 - 9 cm ve IV. - V. mezižeberním prostoru a bodně
řeznou ránu o hloubce 1 - 1,5 cm v VI. mezižeberním prostoru, obě bez
proniknutí do stěny břišní, současně, kdy se P. M. snažil druhé ráně vyhnout a
chytit nůž, způsobil mu i řezné rány na prostředníku pravé ruky, a poté, když
se takto vymanil ze sevření P. M., v tomto stavu silného rozrušení a ve snaze z
této stresové situace a z místa činu za každou cenu uniknout, týmž nožem
dvakrát bodl Č.F., manžela V.F., který k oběma přiběhl, aby je od sebe
odtrhnul, a to do levé strany hrudníku, čímž mu způsobil bodně řezné poranění
hrudníku s průbodem stěny hrudní a zasažením pravé plíce, srdce a hrudní aorty
a průbod stěnou břišní bez poranění břišních orgánů, s krví v pravé dutině
pohrudniční, osrdečníku a dutině břišní; na následky těchto zranění, přičemž
bezprostřední příčinou smrti bylo bodně řezné poranění srdce a hrudní aorty, Č. F.
v následujících minutách na místě zemřel, přičemž obžalovaný věděl, že s
ohledem na charakter použitého nože, způsob a větší razantnost vedených útoků
může poškozenému Č. F. způsobit těžké zranění a pro případ, že ho způsobí, byl
s tím srozuměn, a také věděl, že těmito útoky může poškozenému způsobit smrt,
ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takový následek nezpůsobí. Poté, co Č. F. upadl na zem a k obžalovanému přiběhla manželka poškozeného, V. F., chytla ho za oblečení na hrudi a křičela na něho, co to udělal, obžalovaný
ve stejném stavu silného rozrušení a ve snaze i z této stresové situace a z
místa činu za každou cenu uniknout, stejným nožem bodl do oblasti levé poloviny
hrudníku i ji a způsobil jí bodně řeznou ránu v přední podpažní čáře, cca v VI. mezižeberním prostoru, bez proniknutí do stěny hrudní, kteréžto zranění si
vyžádalo dobu léčení více jak sedm dnů, přičemž obžalovaný věděl, že s ohledem
na charakter použitého nože, způsob a byť menší intenzitu útoku, může poškozené
V. F. způsobit lehké zranění a pro případ, že ho způsobí, byl s tím srozuměn“. Za to ho podle § 146a odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §
56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to nože zn. Frost o
délce čepele 10 cm, založeného ve spisu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného
zavázal k povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR,
pobočce pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště B. – v. částku 17.812,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené V. F., Š. F., E. D., B. V., Vojenskou
zdravotní pojišťovnu ČR, pobočku B. a P. M. odkázal s nárokem na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. odvolání státního
zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obviněný a nejvyšší
státní zástupkyně dovolání. Obviněný přitom uplatnil dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejvyšší státní zástupkyně deklarovala naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítl, že obecné soudy se
nedostatečně vypořádaly s jeho námitkou, že pořadí osob, které na něho postupně
zaútočily, nebylo takové, jaké vzaly za prokázané, resp. že tím, kdo na něho
zaútočil první a vyvolal v něm obavu o život, byl nikoli P. M., ale Č. F. V
zápětí uvedl, že pokud se zmýlil a útočníkem, který jej bezprostředně ohrožoval
na životě, byl P.M., pak se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho
obhajobou stran subjektivní stránky jednání ve vztahu k Č. F. a V. F., v
důsledku čehož ve vztahu k těmto osobám chybně posoudil jeho jednání jako
zločin a následný přečin.
Odmítl, že by měl první fyzický kontakt, při němž došlo k útoku na jeho život,
s P.M. s tím, že tímto mužem byl Č. F. Nalézacímu soudu přitom vytkl, že v
tomto směru vycházel ze zjevně nevěrohodných a domluvených svědeckých výpovědí
účastníků konfliktu, zejména z výpovědi P. M. V této souvislosti poukázal na
obsah tvrzení P. M. a B. M. a prohlásil, že pro zásadní rozpory v jejich
výpovědích neměl nalézací soud těmto svědkům věřit a měl vycházet z popisu
skutkového děje, jak jej soudu poskytl on a potažmo i svědkyně L.F. Poznamenal,
že jeho omyl, pokud jde o pořadí osob, s nimiž byl ve fyzickém kontaktu, byl
orgány činnými v trestním řízení dovozován z toho, že uváděl, že muž, který na
něj útočil, měl vousy, protože je cítil na tváři. K tomu podotkl, že soudu
vysvětlil, že nemyslel vousy ve smyslu kníru či bradky, nýbrž neholené strniště
vousů, jež Č.F. měl. Konstatoval, že odvolací soud sice připustil nevěrohodnost
tvrzení svědků, nicméně především vzhledem ke zjištěným směrům způsobených ran
na tělech P. M. a Č. F. dospěl ke stejnému závěru o pořadí osob, s nimiž se
dostal do konfliktu, jako soud nalézací. Prohlásil, že on ale ví naprosto
jistě, že člověk, který jej napadl, přitiskl na zídku se zábradlím a dusil a
vyvolal jeho paniku a strach o život byl Č. F. Další události již podle svých
slov vnímal v panice a strachu o život, oslepen bolestí ze zraněného oka, a
tudíž v jejich líčení připouští nepřesnosti. Seznal, že soudy podcenily výpověď
L.F., jež nebyla na konfliktu zúčastněna, a proto byla emočně nejméně ovlivněná
a zcela věrohodná. Právě nedostatečně hodnocení výpovědi této svědkyně spolu s
neprovedením dodatku znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, který by
vzal v potaz její výpověď, podle něho zapříčinilo chybné ustálení skutkového
děje na verzi, kterou přijaly obecné soudy. Skutková zjištění tak zůstala
neúplná a nebyly hodnoceny důkazy, směřující ve prospěch jiné verze, než verze
přijaté soudem. Dále uvedl, že jakkoli Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) odmítá názor, že dovolání může vytýkat nedostatky ve
skutkových zjištěních, upozorňuje na opačnou judikaturu Ústavního soudu, z níž
vyplývá, že z neúplných skutkových zjištění nelze vyvodit správný právní závěr.
Konkrétně poukázal na nález sp. zn. IV. ÚS 802/02, jenž podle něho lze v jeho
případě aplikovat především proto, že neprovedením doplňku znaleckého posudku a
důsledným nevyhodnocením výpovědi L. F.došlo k opomenutí důkazu. Argumentoval
též nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06.
Následně poznamenal, že pokud i dovolací soud dospěje k závěru o správnosti
skutkových zjištění obecných soudů, pak je pro obhajobu jediným přijatelným
vysvětlením jeho omyl mající základ ve skutečnosti, že události vnímal v panice
a strachu o život a oslepen bolestí ze zraněného oka. V takovém případě však
shledal chybným závěr o jeho vědomí stran následků použití nože při konfliktech
s Č. F. a V. F., jak jej učinil odvolací soud. Zmínil, že podle odvolacího
soudu se ve chvíli, kdy P. M. útočil, nacházel ve stavu stupňující se úzkosti a
subjektivně prožívaného výrazného pocitu akutního ohrožení na životě, že se
dusí, resp. že tento soud vzal v úvahu i značný věkový rozdíl a rozdíl ve
fyzické zdatnosti ve prospěch P.M. Odvolacímu soudu ovšem vytkl, že po ukončení
fyzického kontaktu s P. M. vytvořil jakousi imaginární hranici v jeho
(obviněného) jednání, když do té doby podle soudu druhého stupně jednal v nutné
obraně a od chvíle, kdy se vymanil P. M., jednal jako útočník. Vyjádřil
přesvědčení, že takový závěr je chybný, protože byl vytvořen bez bližšího
odborného zkoumání z hlediska soudně-psychologického. Prohlásil, že aby mohl
být útočníkem, počítajícím s tím, že může způsobit těžkou újmu na zdraví a bez
přiměřených důvodů spoléhajícím se na to, že tento následek nezpůsobí, musel by
splňovat několik zásadních podmínek. Jednou z nich je bod, ve kterém došlo k
ukončení stavu stupňující se úzkosti a subjektivně prožívaného výrazného pocitu
akutního ohrožení na životě, který byl vzat odvolacím soudem za prokázaný.
Tímto se podle jeho názoru odvolací soud nijak blíže nezabýval, nicméně z
kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dovodit, že jím by měl být snad
okamžik, kdy se P. M. vymanil. Takový závěr odmítl s tím, že soud druhé
instance zcela abstrahoval od jeho fyzického a psychického stavu v té chvíli.
Zdůraznil, že byl krátce poté, kdy byl téměř udušen, byl oslepen bolestí z
vážně poraněného oka, velmi špatně viděl a vnímal jen obrysy osob, které se
blížily, aniž byl schopen rozlišit, zda jde o muže či ženu, o nichž
předpokládal, že jde o další útočníky, kteří se v zápětí na něj vrhnou a
dokonají to, co započal útočník první. Jak bylo znalecky objektivizováno, byl
rovněž ve stavu „stupňující se úzkosti“. Za této situace před sebou pouze
šermoval nožem, tedy ne, aby někoho zasáhl, nýbrž proto, aby útočníka odradil.
Proto také ani neví, že poranil V.F. Akcentoval, že šermování nožem mělo za
účel skutečně jen odstrašení ostatních a získání času, aby se dostal pryč z
místa činu, že rozhodně nejednal v úmyslu někoho zranit, což ostatně i odvolací
soud připouští, nepředpokládal však ani to, že tímto šermování může způsobit
těžkou újmu na zdraví. Vůbec totiž tímto směrem neuvažoval. Měl jen panický
strach o svůj život a chtěl z této situace uniknout. Uzavřel, že je přesvědčen,
že i v těchto dvou případech šlo o nutnou obranu a že měl být zproštěn
obžaloby.
S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal buď
Vrchnímu soudu v Olomouci nebo Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby dovolací soud zvážil
jeho věk a ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu trestu
odnětí svobody do rozhodnutí o dovolání.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření
nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr.
ř.
Nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání uvedla, že východiskem pro
posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu je, zda jednání obviněného
spáchané ke škodě poškozeného P. M. bylo samostatným skutkem, nebo trestným
činem spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ke škodě
poškozené V.F. nebo v jednočinném souběhu se zločinem ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, 5 tr. zákoníku spáchaným ke škodě
poškozeného Č. F., případně trestným činem spáchaným v jednočinném souběhu
současně s oběma těmito trestnými činy.
Poznamenala, že pojem skutku není explicitně definován v trestním zákoně ani v
trestním řádu a že jeho výklad podává trestněprávní nauka a na ni navazující
soudní judikatura, podle níž je skutek vymezen jednáním a následkem. Jednáním
se ale rozumí jen takové jednání, které je rozhodné z pohledu jeho
trestněprávního posouzení a současně je kauzální ve vztahu k následku. Za jeden
skutek se považují takové projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou
následku významného z hlediska trestního práva nebo jsou způsobilé (u pokusu)
následek způsobit, bez ohledu na to, zda způsobily (byly způsobilé způsobit)
následek jediný či více následků, resp. jsou podle navazující soudní judikatury
pro tento trestně právně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty
zaviněním (viz rozhodnutí č. 8/1985 a č. 1/1996 Sb. rozh. tr.).
Upozornila, že podle právní teorie i praxe jednočinný souběh připadá v úvahu
tam, kde v rámci zcela nebo zčásti shodným jednáním jsou jedním skutkem
zasaženy různé individuální objekty ochrany a tím způsobeny různé právně
významné následky. Vícečinný souběh naopak předpokládá existenci více skutků a
každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. Připomněla, že
toto rozlišování má na rozhodování orgánů činných v trestním řízení závažné
praktické dopady. Pokud totiž v případě jednočinného souběhu více trestných
činů je pravomocně rozhodnuto o jednom z nich, je tím současně rozhodnuto o
celém skutku. Nelze tudíž dále vést řízení a ani rozhodovat o zbývajících
trestných činech, neboť předchozí rozhodnutí vytvořilo ve vztahu k nim tzv.
překážku rei iudicatae ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Následně konstatovala, že samotná skutečnost, že obviněný se podle soudu
druhého stupně za okolností vylučujících protiprávnost z důvodu nutné obrany
bránil útoku poškozeného P.M. tím, že jej dvakrát bodnul nožem, nebyla ještě
kauzální pro následek v podobě usmrcení poškozeného Č. F. ani pro následek
způsobený na zdraví poškozené V. F. Popsané jednání obviněného vůči poškozenému
Č.F. pak nebylo kauzální pro následek v podobě ublížení na zdraví, které
utrpěla poškozená V. F.
Nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že vzhledem ke skutečnosti,
že v daném případě šlo o činy (skutky) zcela samostatné, jejichž skutkový
základ (jednání) není ani zčásti společný, jde v daném případě o vícečinný
souběh, a proto olomoucký vrchní soud neučinil odpovídající procesní rozhodnutí
ohledně té části jednání obviněného, ve které jako poškozený figuroval svědek
P.M., a které je nutno vnímat jako samostatný skutek. Dodala, že postup
odvolacího soudu je o to problematičtější, že jednání obviněného vůči
poškozenému P.M. popsal v tzv. skutkové větě, která tvoří součást výroku o vině
jeho rozsudku. Skutkové okolnosti jednání obviněného vůči poškozenému P. M.
tedy neměly být součástí pozitivního výroku o vině obviněného jinými skutky, a
odvolací soud měl o tomto skutku (jednání) obviněného rozhodnout samostatným
procesním rozhodnutím [zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř.].
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle 265l odst. 2 tr. ř.
bez zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 4
To 45/2010, přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby rozhodl o odvolání
obviněného podaném proti výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
15. 7. 2010, sp. zn. 2 T 2/2010, pokud jím byl pod bodem 1. výrokové části
rozsudku uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146a odst. 3 tr. zákoníku, kterého se měl
obviněný podle příslušné části rozsudečného výroku soudu prvního stupně
dopustit tím, že: „dne 4. 10. 2009 v době kolem 18.30 hod. v prostoru
autobusové zastávky na ulici A. S. v obci S., okres B.-v., kde obviněný se svou
švagrovou L. F. čekal na autobus do B., stejně tak jako větší skupina hlučně se
bavících osob, které se vracely na konci víkendu z dvoudenního pobytu na chatě,
se obžalovaný dostal nejprve do slovního konfliktu s jednou z žen z této
společnosti, paní V. F., vůči jejímuž hlučnému a neopatrnému chování (uhodila
ho do zad) projevil výhrady, a která se vůči způsobu, který obviněný zvolil
(tykání), ohrazovala, a posléze i do konfliktu brachiálního, neboť ji po
pokračující slovní rozepři uhodil do obličeje a paní F. upadla na zem.
Na její obranu vystoupil P. M., (váha 115 kg a výška 183 cm), ze společnosti
V. F., který obviněného (váha 85 kg a výška 176 cm) udeřil pěstí do oka, což
mělo za následek poranění pravé očnice s následným hnisavým zánětem a omezením
zraku, chytil ho za oblečení pod krkem a natlačil ho na blízké kamenné
schodiště s kovovým trubkovým zábradlím a přidržel si ho tak, že levou ruku
prostrčil zábradlím a chytil obviněného zezadu kolem krku i s částí trubkové
konstrukce zábradlí a pravou ruku mu předloktím přitiskl pod krk a mačkal mu
krk v oblasti ohryzku.
Obžalovaný, který tuto situaci prožíval úkorně a v silném rozrušení ze strachu
z toho, že se udusí a ve snaze z této stresové situace za každou cenu uniknout,
dvakrát bodl P. M. nožem zn. Frost o délce čepele 10 cm do levé poloviny přední
plochy hrudníku, čímž mu způsobil bodně řeznou ránu o hloubce 8 až 9 cm ve IV.
až V. mezižeberním prostoru a bodně řeznou ránu o hloubce 1 až 1,5 cm v VI.
mezižeberním prostoru, obě bez proniknutí do stěny břišní, současně, kdy se P.
M. snažil druhé ráně vyhnout a chytit nůž, způsobil mu i řezné rány na
prostředníku pravé ruky ...“. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v
posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření
obviněného k uvedenému dovolání nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu § 265h
odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2010, sp. zn.
4 To 45/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a),
resp. h) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody
uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z podstatné
části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž
neúplné důkazní řízení (neprovedení doplňku znaleckého posudku z oboru soudního
lékařství), nesprávné hodnocení důkazů (své výpovědi, jakož i výpovědí svědků
P. M., V. F., B. M. a L. F.) a vadná a neúplná skutková zjištění, přitom
současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (od
skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.
Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad - sekundárně - vyvozuje
závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry
vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné
nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, resp. o jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento
svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení,
nesprávného hodnocení důkazů a vadných a neúplných skutkových zjištění, pak tím
soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž
porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), k) a l) tr. ř.],
které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obviněný ovšem dále namítl, že i jeho jednání ve vztahu k poškozeným Č. F. a V.
F. mělo být posouzeno jako nutná obrana. Takovou námitku lze sice formálně pod
jím uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit,
Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací
přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není
trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená
způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím
proti zájmu chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným
činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní
zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné
obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho
protiprávnost. Účelem nutné obrany je umožnit občanům ochranu vlastních zájmů,
ale i zájmů jiných osob, společnosti a státu. V souvislosti s tím je nutno
zdůraznit, že musí platit zásada, podle níž riziko vyvolané útokem nese útočník
a nikoli obránce.
Podle platného znění ustanovení § 29 tr. zákoníku tedy nutná obrana
předpokládá:
a) odražení přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním
zákonem
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útokem se rozumí úmyslné jednání člověka (zpravidla konání, příp. též
opomenutí) - protiprávní čin, který však nemusí být nutně činem trestným. Útok
musí hrozit přímo (tj. bezprostředně) nebo trvat. Podle okolností případu musí
tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou,
nemusí však být neočekávaný. Útok nesmí být přerušen ani ukončen. Byl-li útok
přerušen nebo ukončen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v
úvahu. Pokud útok tvoří skutkovou podstatu trestného činu, může útok hrozit
přímo již ve stadiu přípravy nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin, za
podmínky, že hrozí bezprostředně. Ukončení útoku není totožné s dokonáním
trestného činu. Limitní moment nutné obrany je dán okamžikem, kdy pominulo
nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem nebo tyto zájmy jsou již porušeny
a nehrozí nebezpečí dalších škod. Nutná obrana se proto připouští až do
dokončení trestného činu, u trestného činu trvajícího, pokud je protiprávní
stav udržován. Proti útoku, který je již dokončen není nutná obrana přípustná
(viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha
: C. H. Beck, 2009, s. 330 – 334).
U nutné obrany není, na rozdíl od krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku
podmínkou subsidiarita (podmínkou nutné obrany není, že se bránící nemohl
vyhnout útoku jinak). Obrana ale nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu
útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě
útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být
způsobilá k jistému odvrácení útoku bez rizika pro napadeného, silnější než
útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně)
přehnaná. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k
subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin
útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.
Pod pojem způsob útoku, který vyjadřuje nejen způsob provedení útoku, ale i
další okolnosti charakterizující posuzovanou událost (mj. osobu útočníka, jeho
vlastnosti a úmysly, jež se při útoku projevily, použité zbraně i hrozící
součinnost dalších osob doprovázejících útočníka, jakož i další okolnosti, za
nichž byl útok spáchán, a to za podmínky, že je možno podřadit pod pojem
„způsob útoku“ a že byly známé i zcela zjevné poškozenému obránci), lze
zahrnout jen poměr intenzity útoku a obrany, nikoli už poměr hrozící a vzniklé
škody neboli poměr ohroženého a obětovaného právního statku. Neznamená to
ovšem, že poměr mezi ohroženým a obětovaným právním statkem (chráněným zájmem)
již nehraje vůbec žádnou roli, poněvadž zde musí být jistý korektiv v případech
mimořádného nepoměru ohrožených a obětovaných zájmů [viz Kratochvíl, V. a kol.
Trestní právo hmotné (obecná část). Brno: Masarykova univerzita, 1994]. Nutná
obrana není proto zpravidla vyloučena neúměrností mezi napadeným a obětovaným
zájmem, neboť je možno beztrestně chránit i zájem nižší kategorie nebo v
konkrétním případě méně závažný, a to i obětováním zájmu vyššího nebo v daném
případě významnějšího (viz Solnař, V. Základy trestní odpovědnosti. Praha:
Academia, 1972). Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle
poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem
třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná a kromě toho též, je-li zcela
neúměrná jeho intenzitě i významu.
Trestní zákon nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany, je proto třeba
posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany i
všechny další okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu
společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům (viz Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck,
2009, s. 334).
O vybočení z mezí nutné obrany jde tehdy, jestliže sice některé její podmínky
byly dány, avšak nebyly dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces
extenzivní a exces intenzivní.
Exces extenzivní je dán tehdy, jestliže obrana nebyla provedena v době, kdy
útok přímo hrozil nebo trval – může jít o obranu předčasnou nebo naopak obranu
v době, kdy již útok skončil (jde o exces co do doby zákroku).
Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin
obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem
charakterizujícím způsob útoku. Podle ustanovení § 13 tr. zák. (§ 29 tr.
zákoníku) nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně
nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikované pod č.
20/2008 Sb. rozh. tr.).
Na tomto místě je vhodné připomenout, že odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl mj. následující: „Poté, co se obžalovaný za použití nože
vymanil z držení P. M., nastala další fáze konfliktu, kdy podle znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická
psychologie, se obžalovaný nacházel ve stavu stupňující se úzkosti a
subjektivně prožívaného výrazného pocitu akutního ohrožení na životě a
projevoval snahu z této stresové situace za každou cenu uniknout, tak jako i z
místa činu, jak potvrdil tuto skutečnost obžalovaný ve svých výpovědích. V
tomto okamžiku se v jeho blízkosti ocitl poškozený Č. F., jenž, jak vyplynulo z
provedeného dokazování, chtěl páchanému násilí vůči obžalovanému zabránit, a
kterého však obžalovaný rovněž dvakrát bodl do hrudníku a způsobil mu takové
zranění, kterému poškozený na místě činu podlehl. V další fázi konfliktu, v
době, kdy se obžalovaný snažil z místa činu uniknout a v psychickém stavu, ve
kterém se nacházel, byl dostižen poškozenou V. F., která ho chytla za oblečení
a vyčítala mu způsobený následek jejímu manželovi, tuto obžalovaný rovněž bodl
nožem a následně z místa činu ujel na kole.“ Dále seznal, že : „obžalovaný poté, co se vymanil z držení P. M., ocitl se v
jeho blízkosti poškozený Č.F., jenž projevoval snahu vzniklému konfliktu
zabránit. V tomto okamžiku vůči jeho tělesné integritě zaútočil obžalovaný a
dvakrát ho bodl nožem do hrudníku, přičemž mu způsobil taková zranění, kterým
poškozený na místě podlehl. Z těchto skutkových okolností přitom vyplývá, že v
této fázi skutkového děje již útok vůči tělesné integritě obžalovaného
objektivně netrval, ani nehrozil. V teoretické rovině se obžalovaný mohl
domnívat, že se jedná o dalšího útočníka, jak naznačil ve svých výpovědích, a v
právní rovině by se mohlo jednat ze strany obžalovaného o skutkový omyl
ovlivňující formu zavinění za způsobený následek. Nicméně odvolací soud je toho
názoru, že obžalovaný již v tomto okamžiku sledoval záměr ze vzniklé stresové
situace a z místa činu za každou cenu uniknout. To v zásadě potvrdil i
obžalovaný ve svých výpovědích a koresponduje to i se zjištěným chováním
obžalovaného po útoku na poškozeného Č. F. a s jeho intenzivní snahou z místa
činu uprchnout. K návrhu intervenujícího státního zástupce u veřejného zasedání
byl obžalovaný dovyslechnut k tomu, zda v této fázi skutkového děje vnímal
některé slovní projevy přítomných osob, obžalovaný připustil, že slyšel „pusť
ho“, kdy tento výkřik byl adresovaný tomu, kdo ho držel. Myslel si, že ženský
hlas napomíná toho člověka, aby ho pustil, ale nic se v jednání útočící osoby
nezměnilo. Odvolací soud je proto toho názoru, že obžalovaný, ač byl fyzickým
útokem svědka P. M. otřesen, částečně vnímal okolí a vnímal i poškozeného Č. F. jako překážku bránící mu v útěku z místa činu, vůči kterému realizoval útok a
poškozenému způsobil smrtelné zranění.
Teprve z tohoto jednání obžalovaného
bylo pak možno vyvodit vůči němu trestní odpovědnost, stejně tak jako i v
případě poškozené V.F., která poté, co její manžel upadl na silnici smrtelně
zraněn, dostihla obžalovaného, tohoto chytla za oděv a vyčítala mu způsobený
následek, přičemž obžalovaný, jenž poškozenou vnímal opět jako překážku bránící
mu v útěku, tuto jedenkrát bodl nožem do oblasti levé poloviny hrudníku.“
V návaznosti na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková
zjištění soudů dříve ve věci činných nepochybně svědčí o tom, že obviněný v té
fázi skutkového děje, jež se odehrála poté, co se za použití nože vymanil z
držení P.M., již nečelil přímo hrozícímu, resp. trvajícímu útoku ze strany
některého z účastníků předmětného konfliktu. Z těchto důvodů nelze než ve shodě
se soudem druhého stupně uzavřít, že v daném případě byla nutná obrana
obviněného ve vztahu k osobě Č. F. a V. F. vyloučena z důvodu tzv. extenzivního
excesu.
Za těchto okolností bylo na místě zvážit otázku případného pozitivního
skutkového omylu obviněného o existenci podmínek nutné obrany, tj. okolností
vylučujících protiprávnost a trestnost jeho činu.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že podle skutkových závěrů
odvolacího soudu, obviněný v okamžiku, kdy zaútočil na poškozené Č.F. a V. F.,
sledoval záměr za každou cenu uniknout ze vzniklé stresové situace a z místa
činu, resp. že ač byl otřesen předchozím fyzickým útokem svědka P. M., částečně
vnímal okolí a vnímal i poškozené Č. F. a V. F., a to pouze jako překážku
bránící mu v útěku z místa činu. Podle skutkových závěrů odvolacího soudu tedy
byl obviněný, ač ve stavu silného rozrušení, dostatečně orientován do té míry,
že věděl, že již vůči němu žádný útok není veden ani mu útok ze strany jiné
osoby nehrozí. Právě s ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal, že v
posuzované trestní věci nebyla ze strany odvolacího soudu učiněna taková
skutková zjištění o okolnostech a souvislostech skutku, která by opravňovala k
právnímu závěru, že obviněný jednal ve vztahu k poškozeným Č. F. a V. F. (bodl
je nožem) v tzv. putativní nutné obraně.
Právní závěry soudu druhého stupně stran naplnění podmínek nutné obrany, resp.
tzv. putativní nutné obrany je tak možno ve vztahu ke skutku, jak je popsán v
tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, označit za správné.
Dále je třeba poznamenat, že trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné
pohnutky podle 146a odst. 3 tr. zákoníku (a stejně tak přečin ublížení na
zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku) je úmyslným
trestným činem.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz
předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu
předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým
úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel
rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní
realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními
zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem
podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když
skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní
části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných
rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je
společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných
skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U
přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový
následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje
aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je
možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností,
která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný.
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně,
lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z
okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení)
nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu).
Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z
nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Stran zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve
smyslu § 146a odst. 5 tr. zákoníku (způsobení smrti poškozeného) je třeba
vycházet ze zásady vyjádřené v § 17 písm. a) tr. zákoníku, podle níž k
okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o
těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje
případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Ve vztahu k následku
v podobě smrti poškozeného zde tedy postačí jeho zavinění z nedbalosti.
Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel :
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit
zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové
porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o
tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 16 odst.
1 písm. b) tr. zákoníku].
Nutno dodat, že zavinění musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující
objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním
pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel
alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro
pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel
neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz rozsudek publikovaný pod č.
20/1981 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud na tomto místě toliko stručně konstatuje, že ze shora popsaných
skutkových závěrů odvolacího soudu zřetelně plyne úmyslné zavinění obviněného
ve formě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu
k újmě na zdraví způsobené poškozené V. F. a ve vztahu k těžké újmě na zdraví
způsobené poškozenému Č. F., zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný
vztah mezi jednáním a následkem. Obviněný totiž s ohledem na charakter
použitého nože a způsob a razanci útoků (poškozeného Č. F. bodl s větší
razantností dvakrát do oblasti hrudníku, poškozenou V. F. bodl do oblasti
hrudníku jednou menší intenzitou síly) věděl, že svým jednáním může takové
následky na zdraví jmenovaných poškozených způsobit, a pro případ, že je
způsobí, s tím byl srozuměn. Je sice skutečností, že v době činu se obviněný
nacházel ve stavu silného rozrušení, to však jeho úmyslné zavinění nevylučuje.
V tomto směru je třeba odkázat na zjištění odvolacího soudu, vyplývající ze
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické
psychologie, podle něhož byly rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného v
době činu plně zachovány. Ostatně, privilegovaná skutková podstata vymezená v
ustanovení § 146a odst. 3 tr. zákoníku, resp. § 146a odst. 1 tr. zákoníku, jak
již uvedeno, přímo vychází z toho, že pachatel jedná sice za subjektivního
stavu, který ho z hlediska trestního postihu výrazně privileguje, avšak přesto
úmyslně (byť v eventuálním úmyslu), jak tomu bylo i v posuzované věci.
Následek v podobě smrti poškozeného Č. F. i příčinný průběh k němu vedoucí jsou
potom kryty zaviněním obviněného ve formě nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, když tento věděl, že svým jednáním může způsobit smrt
poškozeného Č. F., ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek
nezpůsobí. Nutno dodat, že v daném případě nešlo o nepředvídatelný příčinný
průběh skutku, který by vylučoval zavinění obviněného, neboť vzhledem ke
konkrétním okolnostem skutku bylo v možnostech obviněného smrt poškozeného
předvídat (v této souvislosti lze opět poukázat na charakter použité zbraně a
způsob vedení útoku obviněného a dále na závěry znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, podle něhož byly
rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného v době činu plně zachovány).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném
rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí
chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok
jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho
měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho
vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho
uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl
určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného
rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Námitky obsažené v dovolání nejvyšší státní zástupkyně tedy byly z hlediska jí
deklarovaného dovolacího důvodu uplatněny relevantně. Nejvyšší soud ovšem
shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Pojem skutku není v trestním zákoníku ani v trestním řádu výslovně definován.
Jeho výklad podává trestněprávní nauka a na ni navazující soudní judikatura,
podle níž je skutek vymezen jednáním a následkem. Jednáním se přitom rozumí jen
takové jednání, které je rozhodné z pohledu jeho trestněprávního posouzení a
současně je kauzální ve vztahu k následku. Za jeden skutek se považují takové
projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z
hlediska trestního práva nebo jsou způsobilé (u pokusu) následek způsobit, bez
ohledu na to, zda způsobily (byly způsobilé způsobit) následek jediný či více
následků, resp. jsou podle navazující soudní judikatury pro tento trestně
právně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (viz
rozhodnutí č. 8/1985 a č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Následek, který je znakem
některého konkrétního trestného činu, spojuje dílčí akty (útoky) do jednoho
skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky. K jednání pak
musí přistoupit zavinění, přičemž je nutné, aby pachatel jednal v té formě
zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu trestného činu.
Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny směřují k
témuž následku relevantnímu pro trestní právo. Týž trestněprávně relevantní
následek spojuje tyto akty, neboť je tu k němu příčinný vztah i zavinění.
Naproti tomu jiný následek, např. cíl nerozhodný z hlediska trestního práva,
nevytváří takové pojítko. Obdobný cíl by však mohl spojovat dílčí akty v jeden
skutek, pokud by byly dány podmínky pokračování. Za jediný skutek z hlediska
hmotného práva se totiž vždy považuje i pokračování v trestném činu, trestný
čin hromadný a trestný čin trvající. Jedním skutkem je také celý vývoj trestné
činnosti od přípravy přes pokus, resp. i několik neúspěšných pokusů až k
dokonání činu. Ve všech těchto případech je jednota vytvářena vztahem k témuž
následku – znaku některé skutkové podstaty. Jednotu skutku lze také vyjádřit
tím způsobem, že dva nebo více trestných činů má alespoň zčásti společné
jednání [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 130, 131].
Dále je možno ve shodě s nejvyšší státní zástupkyní poznamenat, že jednočinný
souběh připadá v úvahu tam, kde v rámci zcela nebo zčásti shodným jednáním jsou
jedním skutkem zasaženy různé individuální objekty ochrany a tím způsobeny
různé právně významné následky. Souběh vícečinný potom předpokládá existenci
více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin.
Rozlišování jednočinného a vícečinného souběhu má na rozhodování orgánů činných
v trestním řízení závažné praktické dopady. Pokud je v případě jednočinného
souběhu více trestných činů pravomocně rozhodnuto o jednom z nich, je tím
současně rozhodnuto o celém skutku. Nelze tudíž dále vést řízení a ani
rozhodovat o zbývajících trestných činech, neboť předchozí rozhodnutí vytvořilo
ve vztahu k nim tzv. překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1
písm. f) tr. ř.
V dané trestní věci Nejvyšší soud považuje za vhodné též připomenout, že
obviněný byl napadeným rozsudkem uznán vinným (ohledně jednání ve vztahu k
poškozenému Č. F.) zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §
146a odst. 3, 5 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí
těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného
omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání
poškozeného, způsobí-li takovým činem smrt, a dále (ohledně jednání ve vztahu k
poškozené V. F.) přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §
146a odst. 1 tr. zákoníku, který spáchá, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na
zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného
hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i
zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho
další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na
takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele
(tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze
vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli.
Se zřetelem k povaze právní kvalifikace jednání obviněného ve vztahu k
poškozeným Č. F. a V. F., jejímž znakem je v obou případech silné rozrušení
pachatele ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, se
Nejvyššímu soudu jeví jako správné rozhodnutí odvolacího soudu ponechat v tzv.
skutkové větě výroku o vině svého rozsudku i popis té části skutkového děje,
jež byla nakonec posouzena jako nutná obrana obviněného vůči útoku svědka P.M.
Právě popis této části skutkového děje včetně jednání obviněného vůči P. M. zde
totiž vyjadřuje důvody silného rozrušení ve smyslu skutkových podstat podle §
146a odst. 1 tr. zákoníku a § 146a odst. 3 tr. zákoníku, a tudíž tvoří
neoddělitelnou součást následného skutkového děje, jenž vyústil ve smrt
poškozeného Č. F. a v ublížení na zdraví poškozené V.F. Současně je možno
konstatovat, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je právní kvalifikace
celého předmětného skutku podrobně a srozumitelně rozebrána.
Nejvyšší soud se tedy neztotožňuje s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že v
rozsudku soudu druhého stupně absentuje odpovídající procesní rozhodnutí
ohledně té části jednání obviněného, v níž jako poškozený figuroval svědek P. M.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného a nejvyšší státní zástupkyně odmítl. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný s odkazem na § 265o odst. 1 tr. ř. požádal o
přerušení výkonu jemu uloženého trestu, je třeba uvést, že se jednalo o podnět,
nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na
přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §
265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda
senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu napadeného rozhodnutí
neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému
postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2011
Předseda
senátu :
JUDr. Vladimír Veselý