6 Tdo 932/2013-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2013 o
dovolání, které podal obviněný P. R, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 19. 3. 2013, sp. zn. 10 To 109/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 16/2006, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 49 T 16/2006,
byl obviněný P. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem loupeže
podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění
jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 19. listopadu 2004 kolem 10:30 hodin v
P., K P., společně s odsouzenými P. U., M. B. a zemřelým R. V., vyhledali
poškozeného M. K., s cílem donutit jej vydat peníze z údajného dluhu, který měl
mít poškozený u odsouzeného U., přičemž když obžalované poškozený uviděl, dal
se na útěk, načež ho obžalovaný R. s odsouzeným B. a zemřelým V. dohonili,
chytili a proti jeho vůli spoutali, přetáhli mu přes hlavu kuklu a donutili jej
nasednout do automobilu Ford Windstar, majitelky J. J., které užíval odsouzený
P. U., a které řídil obžalovaný R. a odvezli jej do objektu motelu Mejto,
s.r.o., na adrese P., M., kde již čekal odsouzený U., zde poškozeného
připoutali k židli a požadovali vyplacení dluhu a za přítomnosti obžalovaného
poškozenému odsouzený U. a zemřelý V. dávali elektrické šoky z paralyzéru do
spánků, krku, rukou, chodidel a rozkroku, a požadovali vyplacení částky ve výši
400.000,- Kč až 1.000.000,- Kč, přičemž mu hrozili, že pokud nezaplatí,
proženou jemu nebo jeho synovi kuli hlavou, zároveň mu na hlavu tiskli hlaveň
pistole a poté, co jim poškozený přislíbil vyplacení částky 200.000,- Kč, jej
přinutili sdělit PIN kód k platební kartě, kterou u něho nalezli, načež jej
zemřelý R. V., odsouzený M. B. a obžalovaný P. R. odvezli k Parku Hostivař v
P., kde s použitím platební karty poškozeného vybral V. z bankomatu částku
9.000,- Kč, a poté poškozeného odvezli zpět do objektu na adrese P., K P., kde
jej propustili“. Za tento trestný čin a za trestný čin násilí proti skupině
obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., trestný čin
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., trestný čin nedovoleného ozbrojování
podle § 185 odst. 1 tr. zák. a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky
a jedu podle § 284 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jimiž byl uznán vinným
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 3 T 440/2009,
byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák.
odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon
byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 55 odst.
1 písm. a), odst. 2, 3 tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné
majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku blíže popsaných. Současně byl zrušen
výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2011, sp.
zn. 3 T 440/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 10 To
109/2012, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a l) tr.
ř. s tím, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném
zasedání, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, obviněnému byl uložen trest, který zákon
nepřipouští a rozhodnutím odvolacího soudu byl zamítnut řádný opravný
prostředek proti rozsudku nalézacího soudu, přičemž v řízení předcházejícím
byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že ačkoliv
odvolacímu soudu včas sdělil, že se vzhledem ke své zdravotní nezpůsobilosti
nemůže veřejného zasedání o odvolání účastnit, tento soud jeho žádosti o
odročení jednání nevyhověl a veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti. Tímto
postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a ustanovení o přítomnosti
obviněného ve veřejném zasedání.
Nalézacímu soudu obviněný vytkl, že mu sice uložil souhrnný trest ve vztahu k
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 3 T 440/2009,
ovšem nikoli ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6.
2011, sp. zn. 3 T 58/2007, který nabyl právní moci dne 27. 6. 2011. Připomněl,
že ohledně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 3 T 58/2007 Vrchní soud
v Praze ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 10 To 16/2012, uvedl, že
podmíněný trest nebyl přeměněn v nepodmíněný a uplynula zákonná doba, kdy je
možné takovýto trest nařídit. Obviněný akcentoval, že v té době měl Vrchní soud
v Praze na mysli rozsudek ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 T 58/2007, ale že v
totožné trestní věci vydal Obvodní soud pro Prahu 2 dne 27. 6. 2011 další
rozsudek. Dodal, že při veřejném zasedání jeho obhájce doložil usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 12. 2012, jímž bylo rozhodnuto o tom, že
vykoná trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 3 T 58/2007. Návrh na provedení důkazu
opisem z jeho rejstříku trestů odvolací soud zamítl, čímž se jeho rozhodnutí
stalo nepřezkoumatelným, zejména pokud jde o ukládaný trest. Tímto postupem
odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a výsledkem je uložení trestu,
který zákon za dané situace nepřipouští.
Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů dospěly k
nesprávnému právnímu závěru, když jeho jednání kvalifikovaly jako trestný čin
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Konstatoval, že na rozdíl od
spoluobviněného U., který byl uznán vinným trestným činem vydírání, byl on
(obviněný) uznán vinným trestným činem loupeže, přičemž podle jeho mínění pro
takový postup nebyl žádný důvod. Prohlásil, že soud k obviněným nepřistupoval
rovným způsobem, když ke spoluobviněnému U. byl podstatně shovívavější. Přitom
zdůraznil, že na rozdíl od jmenovaného spoluobviněného nebyl iniciátorem celého
jednání, ale v podstatě plnil přání a pokyny dalších osob, resp. že jeho osobě
svědčily polehčující okolnosti spočívající v tom, že právě na jeho popud došlo
k ukončení používání paralyzéru a že se doznal. Přesto soud prvního stupně jemu
uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, zatímco u spoluobviněného U. upustil
od uložení souhrnného trestu. Soudy se tedy vůbec nezabývaly mírou, jakou se
měli pachatelé na spáchání trestného činu podílet, mírou nebezpečnosti jednání
každého z nich pro společnost, ani tím, zda jeho jednání dosahuje nezbytné
úrovně, aby je bylo možno kvalifikovat jako trestný čin, popř. mírou této
nebezpečnosti ve vztahu k ukládanému trestu, čímž se dopustily nesprávného
hmotně právního posouzení. Obviněný rovněž poznamenal, že nelze dovodit jeho
úmysl zmocnit se cizí věci. Vyslovil názor, že měl být obžaloby zproštěn, resp.
pokud by soudy dospěly zákonným způsobem hodnocení důkazů k tomu, že spáchal
trestný čin, pak to mohl být pouze trestný čin vydírání, nikoliv trestný čin
loupeže. Uzavřel, že soudy nižších stupňů se svými skutkovými závěry v
některých směrech dostaly do extrémního nesouladu s provedenými důkazy,
hodnotily procesně nepoužitelné důkazy, příp. hodnotily důkazy nezákonným
způsobem (vždy braly v úvahu pouze část těchto důkazů svědčících v jeho
neprospěch), což vedlo k nesprávné právní kvalifikaci.
V neposlední řadě obviněný argumentoval, že pokud by nepodal odvolání
proti rozsudku nalézacího soudu, účastnil by se rozhodnutí prezidenta republiky
č. 1/2013 Sb., o amnestii (viz čl. III.). Protože se odvolal pouze on, nemůže
být výsledné rozhodnutí v jeho neprospěch oproti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Jelikož by bez jeho odvolání byl účasten amnestie a trest by mu byl
podmíněně prominut, měl odvolací soud v souladu se zásadou zákazu reformace in
peius rozhodnout, že se účastní rozhodnutí o amnestii.
Závěrem prohlásil, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení zcela odkázal
na argumentaci soudu prvního stupně, a tedy v jeho rozhodnutí vlastně absentuje
odůvodnění, neboť se vůbec nevypořádal s odvolacími důvody a jeho rozhodnutí je
tak prakticky nepřezkoumatelné.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil jak napadené
usnesení Vrchního soudu v Praze, tak uvedený rozsudek Městského soudu v Praze a
aby Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout, příp. aby Nejvyšší soud sám znovu rozhodl ve věci.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn v případě, že
byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání. Ve vztahu k veřejnému zasedání, konanému v odvolacím řízení,
může k naplnění tohoto dovolacího důvodu dojít následujícími způsoby (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
Především se tak může stát porušením § 263 odst. 4 tr. ř., což však v dané věci
nenastalo, protože obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání Vrchního
soudu v Praze ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Přítomnost
obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud
rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a dal tak
jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat, což
však rovněž nelze v dané věci aplikovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo
obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit
obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá,
výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a
svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými
důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se
veřejného zasedání.
K tomu státní zástupce poznamenal, že obviněný konkrétně ve svém dovolání
uvedl, že nebyl schopen účasti u předmětného úkonu ze zdravotních důvodů. Jak
ovšem vyplývá ze zjištění Vrchního soudu v Praze, obviněný související omluvu
sice předložil včas, nicméně nikoli řádně, neboť poukazoval toliko na zdravotní
problémy existující delší dobu před nařízeným jednáním, aniž by bylo zřejmé,
zda tyto obtíže trvají a zda skutečně brání obviněnému v účasti. Za takových
okolností podle státního zástupce Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud
realizoval veřejné zasedání bez obviněného, což současně značí, že k naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedošlo.
V souvislosti s odkazem obviněného na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. [resp. § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.] státní zástupce konstatoval, že při posuzování oprávněnosti tvrzení
dovolatele o tom, zda tento důvod existuje, je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v
rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad
mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na
straně druhé. Státní zástupce shledal, že taková situace však v přezkoumávaném
řízení nenastala, neboť skutkové závěry, vyslovené soudy činnými dříve ve věci,
mají v provedeném dokazování svoji oporu a nejsou s nimi v žádném, natož
extrémním, rozporu. Soudům činným dříve ve věci lze přisvědčit i pokud jde o
hmotně právní posouzení zjištěného skutkového děje, neboť tento zcela a plně
poskytuje podklad pro závěr, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu
zmocnit se cizí věci, tedy naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Současně obviněný svým jednáním
zjevně naplnil i materiální stránku tohoto deliktu. Státní zástupce doplnil, že
určité aspekty jednání obviněného, jenž zejména bránil dalšímu užití paralyzéru
vůči poškozenému, byly zohledněny ve výroku o trestu, který byl obviněnému
uložen na samé dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Obviněný v dané
souvislosti také poukazoval na právní posouzení jednání spoluobviněného P. U.
Takový postup je ovšem nepřípadný, neboť jmenovaný se neúčastnil celého
skutkové děje. Jeho cílem tak také zjevně bylo přesvědčit (i za užití násilí)
poškozeného, aby uhradil určitou finanční částku (údajný dluh), avšak činil tak
s tím, aby úhrada byla provedena někdy v budoucnu (srov. rozhodnutí publikované
pod č. 30/1981 Sb. rozh. tr.). Naopak, obviněný se podílel i na (následném)
nucení poškozeného, aby zaplatil (byť nižší) částku okamžitě, výběrem z
bankomatu. Výchozí skutkové okolnosti, a v návaznosti na to i následná právní
kvalifikace, jsou tudíž rozdílné. Ani v daném rozsahu tedy nelze soudům činným
dříve ve věci ničeho vytknout.
Naproti tomu se státní zástupce ztotožnil s těmi námitkami obviněného, jimiž s
odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je v
této souvislosti nerelevantní] napadl výrok o trestu stran správnosti dovození
vztahu souhrnnosti. Již v rámci ve věci dříve vydaných rozhodnutí, tj. rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 49 T 16/2006, a rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 10 To 16/2012 (následně
zrušených usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 49 T
16/2006, postupem podle § 306a odst. 2 tr. ř.), bylo konstatováno, že
posuzovaná trestná činnost obviněného je v souběhu s jeho další trestnou
činností, projednávanou v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 3 T 58/2007, v níž bylo původně rozhodnuto rozsudkem ze dne 16. 5.
2007. Souhrnný trest však v konečném důsledku uložen nebyl, a to z důvodu ve
smyslu § 35 odst. 3 tr. zák. Státní zástupce zdůraznil, že ve zmíněné věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 58/2007 však s ohledem na
další procesní okolnosti bylo opětovně rozhodnuto rozsudkem ze dne 27. 6. 2011,
jehož zohlednění již citovaný § 35 odst. 3 tr. zák. nebránil. Soudy dříve činné
ve věci tudíž měly toto rozhodnutí ve svých závěrech zohlednit, a pokud tak
neučinily, dopustily se pochybení ve formě jiného nesprávného hmotně právního
posouzení.
K té části dovolací argumentace, jíž se obviněný domáhal užití rozhodnutí
prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, publikovaného pod č. 1/2013
Sb., státní zástupce uvedl, že se domnívá, že ve věci nelze zohlednit
skutečnost, která nenastala, tedy nelze zohlednit, že kdyby byl obviněný
nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ten nabyl právní moci,
mohlo se na něj vztahovat rozhodnutí o amnestii – zmíněné odvolání totiž podáno
bylo, a proto podmínky pro užití amnestie stran obviněného nebyly zcela zjevně
naplněny. Navíc, po zohlednění výše citovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro
Prahu 2, resp. jeho vztahu souběhu s nyní projednávanou trestnou činností, ani
hypoteticky užití amnestie nemusí připadat v úvahu.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle § 265k odst. 1, 2
tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i další
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a aby následně podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu
přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně
vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i v případě
odlišného stanoviska Nejvyššího soudu bylo jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 10
To 109/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody
uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v
rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna,
čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z
ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl.
38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mj. na to, aby jeho věc byla
projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat
tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení
rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se
rozhodne.
Obviněný namítl, že ačkoliv odvolacímu soudu včas sdělil, že se vzhledem ke své
zdravotní nezpůsobilosti nemůže veřejného zasedání o odvolání účastnit, tento
soud jeho žádosti o odročení jednání nevyhověl a veřejné zasedání konal v jeho
nepřítomnosti. Takovou dovolací námitku je třeba považovat ve vztahu k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně
relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně
neopodstatněnou.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.,
který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve
veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §
263 odst. 4 tr. ř. (v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve
výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen
tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání
vzdává), neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje
podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího
důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat
obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v
nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na
ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je
třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom
on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho
nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a
řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému
objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání,
jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení § 263 tr. ř. Toto
ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a
není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o
veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného
ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě
nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v
jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný
nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve
vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného
jednání podmíněna zněním § 263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení § 263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou
podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se
použije obecné ustanovení § 233 tr. ř.
Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání
osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí
státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání
podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby
nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě
zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění
připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu § 233 odst. 1
tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného
při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného
zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému
zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla
porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při
veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky § 254 tr. ř.
přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto jej o konání
veřejného zasedání toliko vyrozumíval.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že odvolací soud nařídil
veřejné zasedání na den 19. 3. 2013 v 9.00 hodin. O tomto veřejném zasedání byl
obviněný vyrozuměn dne 1. 2. 2013 (viz č. l. 3077 spisu), tedy s dostatečným
časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu
ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř.
Z úředního záznamu založeného na č. l. 3084 spisu vyplývá, že dne 19. 3. 2013 v
7.58 hodin (tedy krátce před zahájením veřejného zasedání) obviněný telefonicky
sdělil soudu druhého stupně, že se omlouvá z dnešního veřejného zasedání, neboť
je nemocen. Uvedl, že je čtyři dny v pracovní neschopnosti, má zlomené žebro,
nesouhlasí s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a žádá o odročení
tohoto jednání s tím, že se ho chce zúčastnit. Dále sdělil, že soudu zašle
poštou kopii dokladu o pracovní neschopnosti. K tomu lze poznamenat, že v
trestním spisu není založen žádný doklad o pracovní neschopnosti obviněného ve
vztahu ke dni 19. 3. 2013, ani lékařská zpráva, jež by prokazovala, že obviněný
skutečně nebyl schopen se tohoto dne dostavit k veřejnému zasedání.
Jak již bylo výše uvedeno, důvodem odročení veřejného zasedání může být pouze
řádná omluva, tedy řádně odůvodněná (a podložená) omluva (žádost). Za takovou
však nelze považovat ničím nepodložené shora uvedené sdělení obviněného.
Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za vhodné připomenout rovněž závěry
Vrchního soudu v Praze, podle nichž: „Pokud jde o procesní otázku, která
nastala před začátkem veřejného zasedání před odvolacím soudem, je nutno
odkázat na to, že obžalovaný věděl o jeho konání s větším časovým předstihem a
jeho údajná zdravotní nezpůsobilost nastala rovněž delší dobu před konáním
veřejného zasedání. Obžalovaný nepředložil jediný důkaz o tom, že není ze
zdravotních důvodů veřejného zasedání schopen. Odvolací soud proto rozhodl v
nepřítomnosti obžalovaného.“
Nad uvedený rámec Nejvyšší soud stran zmínky obviněného o dokladu o pracovní
neschopnosti stručně konstatuje, že potvrzení lékaře o dočasné pracovní
neschopnosti, resp. rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti, samo o
sobě neprokazuje, že obviněný není schopen dostavit se k veřejnému zasedání
soudu (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5
Tdo 442/2003).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že omluvu obviněného z veřejného zasedání, které se dne 19. 3. 2013 konalo u
Vrchního soudu v Praze, nelze označit za řádnou a důvodnou.
K tomu je namístě dodat, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a
jeho průběh případným, řádně nedoloženým nebo nedůvodným požadavkům obviněného.
Naopak, je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a
chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu.
Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného
zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu oprávněně vytýkat,
jestliže veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného. Za tohoto stavu
nebylo možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve
veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek
(odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého
práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto
nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu
důvodu žádné opodstatnění.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b)
tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla
zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut
řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud
druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání)
rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek
stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné
dovolací námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů
podle § 265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují zčásti právě do oblasti
skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž nesprávné hodnocení
důkazů a vadná skutková zjištění. Též z uvedených skutkových (procesních)
výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi
skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní
kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z
vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani
věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp.
zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. nelze podřadit námitku, jíž
se obviněný domáhal užití rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1.
1. 2013, publikovaného pod č. 1/2013 Sb. Nelze totiž přihlížet k pouze
hypotetickému faktu, že kdyby byl obviněný nepodal odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně a ten nabyl právní moci před 1. 1. 2013, mohlo se na něj
vztahovat rozhodnutí o amnestii – zmíněné odvolání totiž podáno bylo, a proto
podmínky pro případné užití amnestie stran obviněného nebyly zcela zjevně
naplněny.
Nutno také připomenout, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky
lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a
odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové
části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného
rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného
rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí
nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád
II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck 2013, s. 3148).
Obviněný však také namítl, že zjištěný skutek byl v jeho případě nesprávně
právně posouzen jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ač měl
být posouzen pouze jako trestný čin vydírání (podle § 235 odst. 1 tr. zák.), a
že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 3 T 440/2009, nikoli ve vztahu k
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 3 T 58/2007,
který nabyl právní moci dne 27. 6. 2011. Uvedené námitky formálně spadají pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že námitku
směřující proti výroku o trestu nelze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. - viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti
jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se
cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní
svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit), záleží v použití
násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání
kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití
fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím,
které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být
vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z
dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li
se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy
prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený
kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se
cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet.
Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí
nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné,
zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení
moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen
stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc
vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin
loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat
jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor
oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj.
odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i
představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl
svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel
rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní
vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat
objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými
ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se
vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické.
Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené
ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň
v obecných rysech.
Jsou-li shora uvedená skutková zjištění soudu první instance potvrzená
rozhodnutím odvolacího soudu hodnocena v kontextu s výše rozvedenými
teoretickými východisky, je možno konstatovat, že nalézací (ani odvolací) soud
nepochybil, pokud jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák. Z těchto skutkových zjištění jednoznačně plyne, že
obviněný proti jinému (proti poškozenému M. K.) užil (společně s dalšími
osobami) násilí (to spočívalo již v chycení poškozeného, jeho spoutání,
donucení k usednutí do osobního automobilu, připoutání k židli), a to zcela
zjevně v úmyslu zmocnit se cizí věci (cílem zjištěného jednání bylo donutit
poškozeného neprodleně zaplatit určitou finanční částku, přičemž není pochyb o
tom, že ve vztahu k obviněnému šlo o věc, k níž neměl žádné právo, tedy věc
cizí).
Pro úplnost lze v daných souvislostech konstatovat, že trestný čin loupeže je
dokonán již použitím pohrůžky bezprostředního násilí nebo násilí v úmyslu
zmocnit se cizí věci. Dojde-li v důsledku pohrůžky bezprostředního násilí nebo
násilí již přímo ke zmocnění se cizí věci, pak tím je předmětný trestný čin
dokončen. Z těchto hledisek tedy byl trestný čin loupeže dokonán již tím, že
obviněný (společně s dalšími osobami) v úmyslu zmocnit se věci poškozeného,
tedy cizí věci, užil vůči poškozenému násilí.
Z popsaných okolností je tedy zřejmá také subjektivní stránka trestného činu –
zavinění obviněného. Jak již řečeno, obviněný se (společně s dalšími osobami)
dopustil na poškozeném násilí způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně vědomě a cíleně právě proto, aby se
zmocnil jeho věcí.
K námitce týkající se absence materiální stránky trestného činu Nejvyšší soud
nejprve v obecné rovině uvádí následující skutečnosti. Podle ustanovení § 3
odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je
nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato
zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že
některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše
nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně)
naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně
nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr.
zák.
Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v judikatuře, přičemž
podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný
naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval
vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst.
2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních
znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v
běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy,
pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly
naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně
odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když
tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného
činu této skutkové podstaty.
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak
konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují
závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě
pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu loupeže podle § 234 odst.
1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům
této trestné činnosti. Poukázat je v této souvislosti třeba zejména na
skutečnost, že čin byl spáchán již za použití násilí (k naplnění skutkové
podstaty trestného činu loupeže přitom postačí pohrůžka bezprostředního
násilí), že se jej obviněný dopustil společně s dalšími osobami a že tento čin
byl nejen dokonán, ale i dokončen.
Není proto možné přisvědčit námitkám obviněného v tom smyslu, že výroková část
rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k jeho osobě neobsahuje zákonné znaky
trestného činu loupeže. Nejvyšší soud shledal, že v tzv. skutkové větě výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně jsou ve vztahu k obviněnému popsány
všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením
všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného
činu.
Nejvyšší soud uzavírá, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a
skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není
nesoulad, tedy, že soudy nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když
jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním
nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto
rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní
věci nejedná.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že neobstojí ani výhrada obviněného vůči výroku
o trestu založená na tvrzení, že mu měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 3 T 58/2007
[tato výhrada formálně odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., nelze ji podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. – viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.]. V tomto směru postačí stručně
konstatovat, že na výrok o trestu z tohoto rozsudku dopadlo a bylo aplikováno
rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013. Usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 3 T 58/2007, bylo
rozhodnuto, že obviněný je účasten předmětné amnestie a promíjí se mu uložený
trest. Nutno dodat, že podle čl. IV odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky o
amnestii se ve vztahu k tomuto odsouzení na obviněného hledí, jako by nebyl
odsouzen. Se zřetelem k ustanovení § 35 odst. 3 tr. zák. pak nepřichází v úvahu
k tomuto odsouzení uložení souhrnného trestu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně
relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Pro úplnost je na místě dodat, že pokud obviněný namítal existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. i v souvislosti s dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (podle jeho tvrzení byl rozhodnutím
odvolacího soudu zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nalézacího
soudu, přičemž v řízení předcházejícím byl dán rovněž tento důvod dovolání),
pak v tomto směru neuplatnil žádné argumenty.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý