USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2024 o dovolání, které podali obvinění M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram a M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 2 To 11/2024-735, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 11/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“ nebo „městský soud“) ze dne 1. 12. 2023, č. j. 49 T 11/2023-630, byli obvinění M. P. a M. Š. (dále „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustili společně se spoluobviněným M. P. tím, že dne 14. 3. 2023 v době kolem 17:00 hodin vlákali pod záminkou prodeje jízdního kola poškozeného P. P., nar. XY, kterého doprovodil jeho bratr poškozený E. G., nar. XY, do přízemního bytu ul. XY XY, Praha XY, kam je z ulice před domem zavedl obž. P., přičemž je následně v předmětném bytě společným jednáním napadli pěstmi a kopy směřované převážně na obličej a horní část těla, kdy tento útok zahájil obž. P. úderem do poškozeného P. P. a obž. Š. zaútočil na poškozeného G., po několika minutovém útoku poškozené posadili na sedačku v bytě a následně je obž. P. vyzval, aby vyndali věci ze svých kapes, což oba poškození učinili a poškozený G. pachatelům vydal peněženku, mobilní telefon a tašku s nářadím a poškozený P. peněženku s finanční hotovostí 4 800 Kč a mobilní telefon, obž. Š. stál opodál a už do věci nezasahoval, následně byl poškozený G. i se všemi svými věcmi z bytu propuštěn, pošk. P. byl po promazání messengerové komunikace vrácen mobilní telefon a peněženka bez hotovosti, přičemž mu obž. P. sdělil, že mu pošk. P. dluží částku ve výši 70 000 Kč plus 10 000 Kč za výdaje, kdy se oba muži domluvili, že mu poškozený P. následující den přinese první splátku ve výši nejméně 10 000 Kč, následně byl také propuštěn, kdy pachatelé společným jednáním způsobili poškozenému P. škodu ve výši 4 800 Kč a poranění zahrnující kraniotrauma, tržné rány cca 2,5 cm v oblasti obočí, krvácení z pravého ucha a z nosu, která si vyžádala lékařské ošetření, a poškozenému G. újmu na zdraví.
2. Za tento trestný čin byli odsouzeni podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému P. P., nar. XY, částku 4 800 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Praha, pobočka pro Hl. m. Prahu a Středočeský kraj, IČ 41197518, částku 14 449 Kč se zákonným úrokem z prodlení 15 % p. a. od 9. 11. 2023 do zaplacení.
3. O odvolání obviněných a spoluobviněného P. rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 1. 2024, č. j. 2 To 11/2024-735, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení vrchního soudu podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
5. Obviněný P. je opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítá, že skutkový stav nebyl dostatečně prokázán a soud prvního stupně se dostatečně nezabýval otázkou jeho skutečného úmyslu. Ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by mezi osobami v bytu byla předem dojednaná dohoda o cíli návštěvy, konkrétně, že by jím byla majetková restituce mezi obviněnými a poškozenými za použití násilí. Nebyl tak prokázán jeho úmysl použít násilí či bezprostřední pohrůžku násilí. Pouze poškozené do bytu přivedl a dalšímu dění jen přihlížel, přičemž nemohl odejít, jelikož byt obýval. Poškozený P. nedokázal uvést, zda se na něm dopustil násilí. Tvrzení poškozeného G., že ho měl dovolatel kopnout do hlavy, nebylo prokázáno. Poškozený P. by ho měl být schopen identifikovat jako osobu dopouštějící se násilí, kdyby skutečně na poškozeného G. zaútočil. V tomto směru se soud v pochybnostech přiklonil ke skutkové verzi nepříznivé pro obviněného, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Nebyla tak dodržena zásada materiální pravdy podle § 2 odst. 5 tr. ř. Soud prvního stupně si vytvořil úsudek o skutkovém stavu věci především na základě výpovědí poškozených, kteří byli v době incidentu pod vlivem návykových látek a mezi jejich výpověďmi se vyskytují rozpory ve vztahu k osobě dovolatele. Mělo tak být rozhodnuto podle zásady in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného. Obviněný rovněž namítá, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku a pokračuje obecným popisem objektivní a subjektivní stránky nutné k naplnění znaků trestného činu loupeže, přičemž uzavírá, že mu jeho spáchání nebylo prokázáno.
6. Obviněný Š. opřel svoje dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V první řadě uvádí, že poškozeného G. sice udeřil ranami menší intenzity, ovšem domníval se, že se z jeho strany jedná o obranu, neboť si myslel, že poškozený se na něj chystá zaútočit. Nebylo tudíž prokázáno, že by použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci nebo proto, aby poškozeného nutil něco konat či strpět. Jakmile si uvědomil svůj omyl, tak útoku na poškozeného zanechal. Násilí jím použité nedosahovalo ani intenzity dostatečné ke způsobení ublížení na zdraví a poškozený G. nepřišel o žádnou ze svých věcí. Jelikož se domníval, že se brání domnělému útoku poškozeného G., tak mezi uhozením poškozeného z jeho strany a jednáním spoluobviněných P. a P. neexistuje příčinná souvislost. Nelze uzavřít, že by spáchal trestný čin loupeže ve spolupachatelství, neboť to vyžaduje společný úmysl spolupachatelů. Jeho úmysl byl odlišný od spoluobviněných. Špatně vyhodnotil jednání poškozeného G. jako útok a v předmětném bytě byl za jiným účelem než konfrontace s poškozenými. Nepředpokládal, že dojde k užití fyzického násilí. Jeho jednání je třeba posuzovat izolovaně od jednání spoluobviněných, jeho zavinění zcela absentuje.
7. Závěrem svých dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 2 To 11/2024-735, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2023, č. j. 49 T 11/2023-630, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvádí, že dovolatelé uplatňují již dříve užitou obhajobu, kterou rozporují, že by užili násilí v úmyslu zmocnit se věcí poškozených. S těmito námitkami se soudy již vypořádaly, a to soud prvního stupně v bodech 33. – 35. jeho rozsudku a odvolací soud v bodech 19. – 30. jeho usnesení. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje a odkazuje na ni.
9. Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem vztahují ho k alternativnímu skutkovému zjištění, že nejednali násilně v úmyslu zmocnit se cizích věcí. Obsahově tedy spadají tyto námitky do oblasti procesní. Ani jedno dovolání však neodpovídá požadavkům kladeným na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o výhrady obviněného P., ten sice ve svém dovolání uvedl první variantu označeného dovolacího důvodu, sám však neuvedl, že by mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy byl zjevný rozpor. Hovoří pouze o „rozporu“. Zákonodárce přitom při zavedení tohoto důvodu dovolání mínil reagovat pouze na nejextrémnější vady dokazování označované v judikatuře Ústavního soudu jako tzv. extrémní nesoulad. Obviněný Š. dokonce uplatnil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., aniž by k němu přiřadil hmotněprávní argumentaci. Celkový obsah argumentace obviněných směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Takové výhrady však v zásadě nelze uplatňovat v dovolacím řízení s výjimkou již zmíněných krajních případů nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, k čemuž státní zástupce odkazuje na četnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Námitky dovolatelů neodpovídají žádnému důvodu dovolání.
10. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
12. Dovolatelé, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), svůj mimořádný opravný prostředek založili na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. též (obviněný P.) dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jimi vznesené námitky obsahově odpovídají jimi uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
13. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, pokud · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], nebo · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [první a druhá varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Označený dovolací důvod explicitně uplatnil pouze obviněný P., který tak rozporuje skutková zjištění soudu prvního stupně. Tuto část jeho argumentace proto Nejvyšší soud posoudil podle jeho první alternativy (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů). Nemůže však být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu.
15. Dovolatel se přitom vůči skutkovým zjištěním soudu vymezuje na velmi obecné a povrchní úrovni, když v podstatě jen tvrdí, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán, a to především stran jeho zavinění, případně i jeho jednání spočívajícího ve fyzickém napadání poškozených a odebírání jim jejich věcí. Činí tak na podkladě velmi strohých poukazů na údajné rozpory mezi výpověďmi poškozených. Tyto námitky se nijak neodlišují od běžných výhrad uplatňovaných v odvolacím řízení spočívajících v prostém nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními.
16. Pokud jde o účast dovolatele na fyzickém napadání poškozených a odebírání věcí z jejich dispozice, pak skutková zjištění soudů nelze považovat za nedostatečně podložená, tj. taková, o nichž by existovaly pochybnosti vyvolávající nutnost aplikace zásady in dubio pro reo. Z odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že soud učinil závěry o konkrétním způsobu účasti obviněného na daném skutku na podkladě provedeného dokazování. Především lze odkázat na vzájemně se podporující výpovědi poškozených, jimiž podané údaje zapadají do kontextu zbylých skutkových zjištění vyplývajících z listinných důkazů (lékařské zprávy, fotodokumentace zranění poškozeného G., úřední záznam ze dne 14. 3. 2023), případně i z výpovědí samotných obviněných, kteří částečně doznali jejich protiprávní jednání. Jak soud prvního stupně důvodně poznamenal, obvinění účelově popírají pouze skutečnosti svědčící o použití násilí či jeho pohrůžky za účelem zmocnění se věcí poškozených, jakož i to, že v tomto jednání byli vedeni společným záměrem. Nejvyšší soud tudíž vzhledem k popsané povaze zmíněné dovolací argumentace obviněného odkazuje na relevantní části rozsudku soudu prvního stupně (zejména body 5. – 7., 31. – 33.) a usnesení odvolacího soudu (zejména bod 20. a 24.). V tom rozsahu, v němž na podkladě svých skutkových výhrad dovolatel sekundárně tvrdí nesprávnou právní kvalifikaci jeho skutku, tudíž rovněž nelze shledat, že by naplnil jím formálně uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jeho první alternativy) totiž musí dovolatel vycházet ze skutkového stavu vyjádřeného v napadeném rozhodnutí (resp. rozsudku soudu prvního stupně, pokud se s jeho zjištěními ztotožní soud odvolací), což ovšem dovolatel nečiní (viz dále).
17. Obhajoba obviněného Š., resp. jeho dovolací argumentace, rovněž spočívá v setrvání na jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů. Konkrétně uvádí, že poškozeného G. fyzicky napadl jen proto, že se domníval, že na něj poškozený chce sám zaútočit. Jakmile zjistil, že tomu tak není, tak s útokem přestal. Jedná se v podstatě jen o tvrzení, na kterém dovolatel trvá, aniž by uvedl, resp. osvědčil jakýkoliv rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, který by byl podřaditelný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Až na tomto podkladě se sekundárně snaží zpochybnit závěr o naplnění subjektivní stránky, resp. i společného jednání či úmyslu mezi ním a spoluobviněnými, tedy podmínek nutných k posouzení jeho činu jako spáchaného ve spolupachatelství.
18. Jeho námitky tak neosvědčují naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (který ani formálně neuplatnil) a nevedou k jakémukoliv zpochybnění závěru soudu prvního stupně o tom, že věděl, za jakým účelem byli poškození do předmětného bytu vylákání, ani o tom, že fyzický útok na poškozeného G. vedl, nikoliv z důvodů tzv. putativní nutné obrany, ale kvůli údajnému dluhu poškozeného P. (viz bod 33. rozsudku soudu prvního stupně). Nelze tak akceptovat ani námitky dovolatele, jež druhotně vyplývají z jeho tvrzení o putativní nutné obraně, tedy to, že mezi jeho jednáním a jednáním spoluobviněných neexistuje žádná spojitost, resp. že jednal v odlišném úmyslu, a je tudíž nutné jeho jednání posuzovat izolovaně, nikoliv jako učiněné ve spolupachatelství (trestného činu loupeže). IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. Pokud jde o námitky obviněného Š., pak jak již bylo zmíněno výše, jeho výhrady směřující ke zpochybnění naplnění subjektivní stránky, resp. o absenci společného jednání či úmyslu mezi ním a spoluobviněnými, se zcela míjejí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jsou založeny na jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů. Jako takové byly vypořádány výše a Nejvyšší soud se jimi tudíž v této části svého rozhodnutí dále nezabývá.
20. Jmenovaný obviněný ve své argumentaci dále zmiňuje i to, že násilí použité vůči poškozenému G. bylo nižší intenzity. K této námitce se již vyjadřoval odvolací soud (v bodě 28. jeho usnesení), když uvedl, že postačí malá intenzita násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, aby došlo ke spáchání trestného činu loupeže, pokud toto bylo adekvátní k ovlivnění poškozeného, za účelem zmocnění se jeho věci. Ani v tomto ohledu se však nejedná o námitku, z níž by bylo zřejmé, k čemu směřuje. Tato by zdánlivě mohla spadat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho variantě, kterou je sledována náprava nesprávného právního posouzení skutku, nicméně jejímu podřazení pod zmíněný dovolací důvod brání to, že není obviněným dostatečně konkretizovaná (co do významu, který jí obviněný přikládá).
21. Podobně povrchně koncipovanou námitku obsahuje i dovolání obviněného P., když uvádí, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá mezi spoluobviněnými předem dojednaný cíl návštěvy daného bytu spočívající ve snaze domoci se majetkové restituce skrze použití násilí. Uvedená výhrada však z jeho strany rovněž není konkretizována takovým způsobem, aby bylo možné shledat, že namítá specifickou vadu hmotněprávního posouzení, tedy spočívající kupříkladu v nesouladu tzv. skutkové věty a na ni navázané právní kvalifikace ve výroku odsuzujícího rozsudku. Ostatně zmíněnou námitku ve svém dovolání zařadil mezi námitky skutkového charakteru, nikoliv do jeho části, ve které je formálně
namítáno nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navíc, jak soud prvního stupně uvedl v bodě 35. jeho rozsudku, pro spáchání trestného činu loupeže ve spolupachatelství je v této trestní věci podstatné, že jakmile byli spoluobvinění na místě činu, tak již jednali společně se stejným úmyslem, když užili násilí za účelem zmocnění se věcí poškozených. Pro závěr o jejich spolupachatelství tudíž není nutné, aby byli na fyzickém napadání poškozených a zmocňování se jejich věcí předem domluveni.
22. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že v rámci dovolacího řízení se neuplatňuje tzv. revizní princip, na základě něhož by měl z vlastní iniciativy vyhledávat případné vady napadených rozhodnutí. Rovněž není jeho úkolem, aby za dovolatele jimi uplatněné námitky nově formuloval nebo ty, které jsou nekonkrétně vyjádřené, konkretizoval. Pro splnění požadavků plynoucích ze zákonné úpravy dovolání je ostatně vyžadováno, aby obviněný své dovolání podal prostřednictvím osoby právně erudované – tj. obhájce.
V.
Způsob rozhodnutí
23. Z uvedeného hodnocení plyne, že dovolací námitky obviněných nenaplnily jimi uplatněné dovolací důvody ani jiné důvody dovolání. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovoláních obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
24. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu