6 Tdo 946/2024-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný S. A. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 6. 2024, č. j. 6 To 132/2024-245, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 8 T 134/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 29. 4. 2024, č. j. 8 T 134/2023-197, byl obviněný S. A. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 11. 10. 2023 v době kolem 11:00 hodin v Bratislavě ve Slovenské republice u hlavního vlakového nádraží po předchozí domluvě s další neztotožněnou osobou za slíbenou úplatu 250 USD za každou převezenou osobu, za účelem nelegálního převozu do České republiky a následně do Spolkové republiky Německa, naložil do osobního motorového vozidla značky Ford S-Max, registrační značky XY, 5 občanů Syrské arabské republiky bez cestovních dokladů a povolení k pobytu na území České republiky, tyto osoby dle instrukcí od neznámé osoby vozidlem převezl ze Slovenské republiky do České republiky přes hraniční přechod XY, okres XY, Česká republika, přičemž byl v obci XY dne 11. 10. 2023 v době kolem 13:20 hodin zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 340 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 6. 2024, č. j. 6 To 132/2024-245, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Veroniky Plickové Dvořákové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Své dovolání zaměřil proti výroku o trestu. Podle jeho mínění soudy prvního a druhého stupně nesprávně postupovaly při ukládání trestu, konkrétně nedostatečně hodnotily následky uloženého trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, neboť soudem stanovená zkušební lhůta zasahuje do okamžiku, kdy budou příslušné správní orgány posuzovat nárok na prodloužení jeho zaměstnanecké karty. Připomenul, že jeho rodina je závislá na jeho výdělcích a bez jeho příjmu nebude schopna nadále v České republice fungovat.
6. Podle § 46e odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále též „zákon o pobytu cizinců“), ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, je pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu důvodem pro zrušení zaměstnanecké karty. V případě zrušení oprávnění k pobytu podle § 37 odst. 1 písm. a) tohoto zákona přitom není stanovena Ministerstvu vnitra povinnost zabývat se dopady tohoto rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince, jako je tomu v případě zrušení pobytového oprávnění z důvodu uvedených v § 37 odst. 2 tohoto zákona. Má za to, že trest by měl být co nejvíce individualizovaný, tedy měl by být uložen přiměřeně osobě pachatele, jeho rodinným a majetkovým poměrům. Byl mu však uložen trest, který mu fakticky znemožní vykonávat legální práci na území České republiky. Zákon přitom umožňuje uložení peněžitého trestu, což soudy neučinily a tento svůj postup neodůvodnily.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 6. 2024, č. j. 6 To 132/2024-245, v celém rozsahu a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který připomenul, že určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však není nyní posuzovaný případ, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání desíti měsíců (jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu), tedy přípustný druh trestu a v rámci předvídané trestní sazby podle § 340 odst. 2 tr. zákoníku, která v horní hranici dosahuje až pěti let. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. zákoníku ani výslovně neuplatnil obviněný v tomto mimořádném opravném prostředku.
9. Obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně je třeba konstatovat, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Na uvedené se upozorňuje v souvislosti s námitkou obviněného, jíž se domáhal adekvátnějšího zohlednění kritérií definujících jeho rodinné, případně osobní a majetkové poměry, a to ve spojení s jeho dočasným pobytem v České republice z důvodů zájmu na pokračování v pracovní aktivitě, jakož i naznačoval vhodnost alternativní délky zkušební doby podmíněně odloženého trestu odnětí svobody.
10. Zásah Nejvyššího soudu by mohl být výjimečně možný, pokud by uložený trest vykazoval výrazné ústavněprávní nedostatky, tj. byl-li by extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Naznačené pochybení však ve věci obviněného nelze dovodit. Ohledně v dovolání nyní avizovaných dopadů trestu odnětí svobody ve vztahu k rodině obviněného je možné doplnit, že jde o negativní důsledky, které tvoří nerozlučnou součást tohoto druhu sankcionování, aniž by šlo o zvýšeně specifické okolnosti na straně obviněného, které by musely být přezkoumány k vyloučení možnosti uložení tohoto trestu a jeho výměry soudem. Nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nevylučuje absolutně uložení dokonce nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči.
11. Jestliže obviněný dále vytýkal soudům nižších stupňů, že pochybily, pokud mu neuložily peněžitý trest, potom je nutné zdůraznit, že námitky proti neuložení peněžitého trestu nelze též podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. V posuzované věci nebyl peněžitý trest uložen jako alternativní sankce, neboť obviněný sám v hlavním líčení uváděl, že aktuálně nedisponuje finančními prostředky, z nichž by mohl být tento trest uhrazen. Uložení peněžitého trestu tak bránila překážka jeho nedobytnosti. Současně je třeba přihlížet k povaze a závažnosti trestné činnosti obviněného z oblasti nelegálního převaděčství, za kterou by peněžitý trest nebyl zcela odpovídající sankcí, což zmiňuje také odvolací soud.
12. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
14. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání.
15. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Úvodem je na místě upozornit, že samotný výrok o trestu je možno z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).
17. Dále je nutno zdůraznit, že ze strany obviněného se jedná o opakování argumentace, kterou uplatnil v předcházejícím řízení a s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly. 18. Pokud dovolatel namítl, že soudy nebyla dostatečně zvažována jeho situace s ohledem na to, že zkušební doba jeho podmíněného odsouzení bude končit v době rozhodování o jeho nároku na prodloužení zaměstnanecké karty, nezbývá než v souladu se státním zástupcem odkázat na příslušné pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů, kde se s touto otázkou vypořádaly. Je proto zcela nadbytečné, aby jejich argumentaci Nejvyšší soud opakoval. Pouze zdůrazní, co uvedl již soud prvního stupně (viz bod 16. rozsudku), tedy že přestože v případě zrušení oprávnění k pobytu podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců není stanovena Ministerstvu vnitra povinnost zabývat se dopady tohoto rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince, judikatura dovodila, že i v těchto případech připadá v úvahu přímá aplikace čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zakotvuje právo na respektování soukromého a rodinného života.
19. Trestní soudy jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu povinny při ukládání trestu zohlednit nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Projevem této povinnosti je zvážení uložení alternativních trestů namísto trestu nepodmíněného, který má ze své podstaty dopady na dítě. Podle Ústavního soudu to však neznamená, že „by nejlepší zájem dítěte dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte absolutně znemožňoval uložení [nepodmíněného trestu odnětí svobody] jeho rodiči. Obecné soudy tak při ukládání tohoto druhu trestu musí k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19-2). Tím spíš uvedené platí při podmíněném odsouzení k trestu odnětí svobody. To nemůže bez dalšího představovat porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť nezasahuje do rodinného či soukromého života obviněného. Právě díky podmíněnému odsouzení může obviněný nadále pečovat o svoji rodinu, a to včetně jejího finančního zabezpečení.
20. Taktéž v případě námitky dovolatele o neuložení peněžitého trestu vyplývají z rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně důvody, proč k uložení tohoto trestu nepřistoupil. Ten mimo jiné v bodě 17. svého rozsudku uvedl: „obžalovaný u hlavního líčení vyjádřil, že nemá dostatek finančních prostředků na úhradu peněžitého trestu, byl nucen si vzít v nedávné době půjčku a další půjčku by již nezvládl splácet – peněžitý trest by tak mohl reálně splácen jen formou přiměřených měsíčních splátek ze svého příjmu“. Odvolací soud dokonce sdělil, že by peněžitý trest pro charakter a závažnost trestné činnosti ani ve spojení s trestem propadnutí věci za adekvátní nepovažoval (viz bod 7.).
V. Způsob rozhodnutí
21. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
22. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 11. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu