6 Tdo 949/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný B. K., proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 To 194/2008, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 156/2007, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 11 T 156/2007, byl
obviněný B. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění
jmenovaného soudu dopustil tím, že: „v P. dne 24. 4. 2006 jako jednatel
společnosti K. U. s.r.o., se sídlem Ch., ul. L., IČO, se společností D. L.
a.s., se sídlem v B., ul. Ú., IČO, uzavřel:
- smlouvu o úvěru č. na vozidlo Škoda Octavia, VIN, které fyzicky převzal dle
Předávacího protokolu dne 12. 5. 2006 ve společnosti H. a.s., ul. P., P., za
podmínek, že z celkové pořizovací ceny ve výši 512.939,- Kč, měl uhradit část
kupní ceny ve výši 51.293,- Kč jako akontaci, což však neučinil, zbývající část
uhradila společnost D. L. a.s. ve výši 461.645,- Kč, později zaplatil již jen
jedinou splátku ve výši 9.645,- Kč dle splátkového kalendáře; do současnosti
vlastníkovi vozidla společnosti D. L. a.s. jiné částky neuhradil a předmětné
vozidlo nemá;
- smlouvu o úvěru č. na vozidlo zn. Škoda Octavia, VIN, které fyzicky převzal
dle Předávacího protokolu dne 12. 5. 2006 ve společnosti H. a.s., ul. P., P.,
za podmínek, že z celkové pořizovací ceny ve výši 528.158,- Kč, měl uhradit
část kupní ceny ve výši 52.815,- Kč jako akontaci, což však neučinil, zbývající
část uhradila společnost D. L. a.s. ve výši 475.342,- Kč, později zaplatil již
jen jedinou splátku ve výši 9.932,- Kč dle splátkového kalendáře; do
současnosti vlastníkovi vozidla společnosti D. L. a.s. jiné částky neuhradil a
předmětné vozidlo nemá;
- smlouvu o úvěru č. na vozidlo Škoda Octavia, VIN, které fyzicky převzal dle
Předávacího protokolu dne 12. 5. 2006 ve společnosti H. a.s., ul. P., P., za
podmínek, že z celkové pořizovací ceny ve výši 517.300,- Kč měl uhradit část
kupní ceny ve výši 51.730,- Kč jako akontaci, což však neučinil, zbývající část
uhradila společnost D. L. a.s. ve výši 465.570,- Kč, později zaplatil již jen
jedinou splátku ve výši 9.727,- Kč dle splátkového kalendáře; do současnosti
vlastníkovi vozidla společnosti D. L. a.s. jiné částky neuhradil a předmětné
vozidlo nemá;
přičemž již v době uzavření předmětných úvěrových smluv, jakož i následně dne
24. 4. 2006 v B. při sjednání Smluv o zajišťovacím převodu práva věděl, že
dohodnuté finanční splátky hradit nebude, tedy úmyslně vylákal, poskytnutím
nepravdivých informací o budoucí úhradě leasingových splátek od společnosti D.
L. a.s. finanční prostředky na zakoupení vozidel, kdy se všemi předmětnými
vozidly naložil doposud nezjištěným způsobem, čímž společnosti D. L. a.s., se
sídlem B., ul. Ú., jako vlastníkovi těchto vozidel způsobil celkovou škodu ve
výši nejméně 1.373.253,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného
vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr.
zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu
pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit
na náhradě škody poškozené společnosti D. L. a.s. částku 1.373.253,- Kč. Podle
§ 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem nároku
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 To 194/2008,
z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm.
b) tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř.
obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti D.
L., a.s., částku 682.084,- Kč s tím, že podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal
poškozenou společnost se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že bylo
prokázáno, že uzavřel dne 24. 4. 2006 nejenom smlouvy o úvěru a smlouvy o
zajišťovacím převodu práva, ale i tzv. zajišťovací směnky, které byly podmínkou
uzavření předmětných smluv. Jestliže tedy dospěl soud prvního stupně k závěru,
že okolnost podpisu směnek je z hlediska trestného činu podvodu pouze formálním
jednáním, kterým obviněný navenek deklaroval svoji odpovědnost, avšak ve
skutečnosti zamlčel pravou podstatu a cíl svého jednání, a odvolací soud tuto
skutečnost akceptoval, je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. T 770 v sešitě č. 13/2005, podle kterého vylákání
půjčky za použití tzv. zajišťovací směnky je za splnění dalších podmínek
trestným činem podvodu spáchaným prostřednictvím směnky ve smyslu § 17 odst. 1
písm. b) tr. ř., pokud taková směnka měla sloužit jako jeden z prostředků -
vedle uzavřené smlouvy o půjčce a nepravdivých tvrzení - k získání peněz. V
návaznosti na to obviněný dovodil, že soud prvního stupně měl po daných
skutkových zjištěních a po zhodnocení provedených důkazů jednat v souladu s
ustanovením § 222 odst. 1 tr. ř. a věc postoupit věcně příslušnému soudu.
Obviněný také vyjádřil nesouhlas se závěrem Krajského soudu v Brně, který podle
něho v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v daném případě nejde o to, že by
nemohla být trestná činnost bez použití směnek spáchána, a směnky jsou zde
běžným zajišťovacím institutem. Obviněný přitom zdůraznil, že je nutné mít na
zřeteli zjištěný skutkový děj, z něhož je zcela zřejmé, že bez podpisu
příslušných směnek by nikdy k uzavření předmětných úvěrových smluv nedošlo.
Pokud tedy soudy obou stupňů spatřují trestný čin obviněného v tom, že již při
uzavření úvěrových smluv věděl, že splátky hradit nebude, měl od počátku v
úmyslu vylákat prostředky k pořízení vozidel, a tak naplnil po subjektivní i
objektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, nelze pak
směnky považovat pouze za běžný zajišťovací institut, který s předmětnou
trestnou činností nemá co do činění, ale, s odkazem na uvedený názor Nejvyššího
soudu, za prostředek ke spáchání trestné činnosti obviněného.
V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný dovodil, že s ohledem na
ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodoval ve věci nepříslušný soud.
Z těchto důvodů v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 To
194/2008, případně i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2008, sp.
zn. 11 T 156/2007, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v
Brně, případně Městskému soudu v Brně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Uvedl, že dovolání shledává důvodným. Konstatoval, že ze
skutkové věty odsuzujícího rozsudku (soudu prvního stupně) sice existence
směnky a tím méně jejího použití jako prostředku ke spáchání trestné činnosti
nevyplývá, nicméně z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že podle skutkových
zjištění soudu prvního stupně obviněný k zajištění pohledávky směnku skutečně
podepsal. Zmíněný soud toliko vyslovil pochybnost o reálných možnostech
obviněného takovou směnku zaplatit a žádné další závěry z existence této směnky
nevyvodil. Stejně tak ani soud odvolací věcnou nepříslušnost soudu v naznačeném
smyslu neshledal. V uvedené souvislosti státní zástupce poukázal na to, že
zcela shodnou problematiku již řešil Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 4 Tz
195/2004 se závěrem, že k projednání předmětné věci je věcně příslušný krajský
soud coby soud nalézací.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b)
tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. vyhověl a z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 To 194/2008, rozsudek Městského soudu v Brně
ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 11 T 156/2007, i všechna další rozhodnutí na tyto
rozsudky obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a věc podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně jako soudu nalézacímu k
projednání a rozhodnutí. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit
rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou
činnost podle § 265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 To
194/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání
opírá, lze podřadit pod důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve
věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen,
ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Se zřetelem k okolnostem projednávaného případu je třeba poukázat na to, že
věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly
upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz § 16 a § 17 tr.
ř.). Prakticky se zde jedná o případy, v nichž ve věci rozhodl v prvním stupni
okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože
předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1
tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak
rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila
výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně.
Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení
došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§ 18 tr. ř.).
Z těchto hledisek lze uplatněnou dovolací argumentaci pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. formálně podřadit, Nejvyšší soud však shledal,
že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že podle § 17 odst. 1 písm. b) tr.
ř. ve znění účinném v době rozhodování soudů obou stupňů i nyní koná v prvním
stupni krajský soud řízení o trestných činech spáchaných mj. prostřednictvím
směnek, šeků a jiných cenných papírů, pokud zákonným znakem těchto trestných
činů je způsobení značné škody (tj. podle § 89 odst. 11 tr. zák. škody
dosahující částky nejméně 500.000,- Kč) nebo získání značného prospěchu. Pokud
jde o směnku, lze ji zpravidla definovat jako dlužnický cenný papír vydaný v
zákonem stanovené formě, kterým se určitá osoba (směnečný dlužník) zavazuje
směnečnému věřiteli zaplatit v určitém místě a čase peněžní částku na směnce
uvedenou.
Nejvyšší soud se již v některých svých rozhodnutích zabýval otázkou, kdy se
jedná o trestný čin spáchaný prostřednictvím směnek. Dospěl k závěru, že
podmínkou příslušnosti krajského soudu ke konání trestního řízení v prvním
stupni ve věcech uvedených v § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že trestný čin
byl spáchán nikoli jen pouhým odcizením, zpronevěrou, zničením a zpravidla ani
pouhým vylákáním směnek (či jiných cenných papírů), ale že byl spáchán s
využitím jejich speciálních vlastností jako zvláštních finančních nástrojů.
Podle těchto hledisek vylákání půjčky za použití tzv. zajišťovací směnky lze za
splnění dalších podmínek považovat za trestný čin podvodu spáchaný
prostřednictvím směnky ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud
taková směnka měla sloužit jako jeden z prostředků - vedle smlouvy o půjčce a
nepravdivých tvrzení pachatele - k získání peněz (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz 195/2004, publikovaný v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 770. v sešitě č.
13/2005).
Podle popisu skutku se obviněný dopustil trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tím, že (stručně shrnuto) úmyslně vylákal
poskytnutím nepravdivých informací finanční prostředky na zakoupení vozidel. Z
tohoto popisu přitom nevyplývá, že by předmětný skutek a trestný čin spáchal
prostřednictvím směnky.
Za tohoto stavu věci by nebyl věcně příslušným krajský soud.
Lze ovšem připustit, že podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
obviněný v souvislosti s jednotlivými smlouvami o úvěru podepsal směnku
(směnky).
Z pohledu výše zmíněných skutečností stran věcné příslušnosti krajského soudu
by pak se zřetelem k uvedenému skutkovému zjištění bylo jistě možno vést úvahy
v tom smyslu, že i v posuzované věci byla dána věcná příslušnost krajského
soudu jako soudu prvního stupně. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tomu
tak není.
Důvodem úpravy § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. byl
především požadavek potřebné specializace soudců rozhodujících věci, které jsou
zpravidla právně i skutkově složité a které vyžadují i potřebné odborné
znalosti týkající se problematiky v něm uvedených majetkových hodnot, jakožto
prostředků páchání závažné finanční a bankovní kriminality. Záměrem zákonodárce
tedy bylo určení věcné příslušnosti krajského soudu, jako soudu prvního stupně,
pro případ rozhodování trestních věcí spáchaných různými formami nakládání s
cennými papíry, deriváty a jinými majetkovými hodnotami obchodovatelnými na
kapitálovém trhu nebo jejich napodobeninami a padělky včetně machinací s nimi v
obchodně právních vztazích a spáchaných nezákonnými operacemi s těmito
hodnotami na finančních trzích.
Pokud jde o trestné činy spáchané prostřednictvím směnek, mělo by tak předmětné
zákonné ustanovení dopadat na případy, kdy podstatou protiprávního jednání bylo
využití specifické povahy směnečných vztahů, jinak řečeno, kdy ke spáchání
takového jednání mělo dojít v rámci těchto směnečných vztahů při jejich
skutečném naplňování.
Není proto na místě dovozovat věcnou příslušnost krajského soudu v situaci, kdy
směnka byla bez splnění dalších podmínek pouze formálně jedním z prostředků,
resp. průvodním jevem, spáchání činu, avšak ve skutečnosti podle postoje
pachatele neměla reálně dojít naplnění, byla tedy podle úmyslu pachatele pouze
listinou bez věcného základu.
Tento závěr odpovídá právnímu názoru vyloženému ve Zprávě o analýze a
vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k
soudnímu řízení publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. (str. 603, 604).
V posuzovaném případě podle zjištění soudu prvního stupně byla „okolnost
podpisu směnek pouze formálním jednáním obžalovaného“, „reálné zaplacení směnky
… pouze nepravdivým a prázdným gestem jeho obhajoby.“ Nutno dodat, že
posuzovaný případ se svojí povahou a závažností nijak nevymykal jiným případům
trestného činu podvodu, které běžně řeší v prvním stupni okresní soudy, a
rozhodně nepatřil mezi případy do té míry složité a náročné, aby přes formální
existenci směnek souvisejících s podvodným jednáním obviněného mělo jít o věc,
na kterou co do věcné příslušnosti dopadá režim ustanovení § 17 odst. 1 písm.
b) tr. ř.
Za tohoto stavu není na místě dovozovat, že by měl být k projednání věci
příslušný krajský soud jako soud prvního stupně. Senát Nejvyššího soudu
rozhodující tuto věc k tomu dodává, vědom si shora citovaného rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz 195/2004, (a rozhodnutí
obdobných), že nebyly naplněny podmínky pro předložení věci velkému senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. ve
znění pozdějších předpisů.
Tím spíše je třeba učinit závěr, že v posuzovaném případě není věcná
příslušnost krajského soudu dána, je-li vzato v úvahu, že došlo ke změně
zákonné úpravy této problematiky. Podle § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve znění
zákona č. 41/2009 Sb. koná v prvním stupni řízení krajský soud o trestných
činech spáchaných prostřednictvím investičních nástrojů, které jsou přijaty k
obchodování na regulovaném trhu nebo o jejichž přijetí k obchodování na
regulovaném trhu bylo požádáno, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich
zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu, i
tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší než pět let.
Podle této zákonné úpravy již spáchání činu prostřednictvím směnky nebude hrát
roli při určování věcné příslušnosti krajského soudu. Směnky totiž nelze
považovat za investiční nástroje, s nimiž by se obchodovalo na regulovaném
trhu, což vyplývá zejména z ustanovení § 3 odst. 1, 2, 3 zákona č. 256/2004
Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. V tomto
smyslu došlo zákonem č. 41/2009 Sb. k zúžení pravomoci krajských soudů.
Byť jde o zákonnou úpravu účinnou od 1. 1. 2010 a byť se procesní úkony
provádějí podle zákona účinného v době jejich konání, nelze podle přesvědčení
Nejvyššího soudu od této nové úpravy odhlížet. Jednak z ní totiž lze dovodit,
že trestná činnost páchaná prostřednictvím směnek ve své podstatě nevykazuje
parametry trestné činnosti, která pro svoji závažnost a skutkovou a právní
náročnost má být v prvním stupni řešena již krajským soudem, jednak by za
situace, kdy již za krátkou dobu pozbude spáchání činu prostřednictvím směnky
charakter okolnosti spoluurčující věcnou příslušnost krajského soudu, postrádal
reálné opodstatnění závěr, že napadené rozhodnutí nemůže obstát a že ve věci má
řízení konat v prvním stupni krajský soud. Ten by totiž (pokud by bylo dovolání
obviněného vyhověno) vedl nalézací řízení v době, kdy již k tomu bude
jednoznačně věcně příslušným okresní soud. V daných souvislostech je třeba z
pohledu rozhodování Nejvyššího soudu ještě dodat, že zákon č. 41/2009 Sb. nemá
takové přechodné a závěrečné ustanovení, jež by stanovilo, že řízení již
zahájená se dokončí podle dosavadních právních předpisů.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý