obžalovaný J. N. jako plátce daně z příjmů s účinností od 1. 1. 1993 a daně z
přidané hodnoty s účinností od 11. 6. 1993, registrovaný u F. ú. v O.., na
základě osvědčení o registraci č. j. ze dne 13. 7. 1993, v době od 11. 6. 1993
do 31. 12. 1993 jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty, podnikající pod
obchodním jménem J. N. na základě živnostenského listu, vydaného dne 29. 9.
1992 Ú. m. o. M. O. a P. pod č. j. s předmětem činnosti koupě zboží za účelem
jeho dalšího prodeje a prodej, tyto ropné produkty takto nakoupil a dále prodal
již jako „(položka celního sazebníku, zahrnující komodity s různými sazbami
spotřební daně) – motorovou naftu NM 30 (popř. NM4B)“, ač byl nejméně srozuměn
s tím, že tyto eventuálně nebyly a ani nebudou zdaněny spotřební daní. Takto
jednal v rozsahu, který je podrobně rozvedený v bodech 1 - 6 výroku rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci.
Za tento trestný čin a za výše uvedené sbíhající se trestné činy byl obviněný
J. N. odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k
souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let a osm měsíců. Podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a
prodej na dobu osmi let. Současně byly zrušeny výroky o trestech z trestních
příkazů Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2002, sp. zn. 15 T 257/2000 a ze
dne 16. 7. 2002, sp. zn. 15 T 15/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto
výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Obviněný Ing. P. K. byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání pěti let a osmi měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti na dobu osmi
let.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali oba obvinění dovolání. Obviněný
J. N. z důvodů uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný Ing. P. K.
z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
Obviněný J. N. se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle jeho
názoru všechny provedené důkazy měly vést k jinému závěru, než k závěru o jeho
vině. Rozsudku vrchního soudu vytýká nesprávnost právních závěrů a s tím
související nesprávnost závěrů o vině a uloženém trestu. Obviněný sice
připouští, že pro zakoupenou palivovou směs v dokladech použil označení
motorová nafta, avšak toto učinil jen na základě požadavků odběratelů, přičemž
označení změnil naprosto bezelstně, neboť byl přesvědčen, že plátcem spotřební
daně je společnost L. s. r. o. Uvedl, že podle názoru vrchního soudu nebylo
zcela jednoznačně prokázáno, že by chtěl zkrátit daň a přímo k tomuto
směřoval, pouze lze dovodit, že věděl, že svým jednáním může zkrátit daň a pro
případ, že se tak stane, byl s tímto srozuměn. Obviněný je však přesvědčen, že
u něho lze hovořit, při skutkovém stavu jak ho považuje za prokázaný vrchní
soud, maximálně o nedostatečné míře potřebné opatrnosti a že je vyloučena jeho
odpovědnost za úmyslný trestný čin. Obviněný se domnívá, že pokud tedy vrchní
soud nevyslovil, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem,
případně, že nebylo prokázáno, že by se předmětného skutku dopustil on, učinil
tak rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný J. N. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a v souladu s ustanovením §
265k odst. 1 tr. ř. toto rozhodnutí zrušil ve výroku o vině a trestu, včetně
výroku o trestu zákazu činnosti ohledně skutku podrobně popsaného ve výroku
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 4 To 11/2004, a
podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci zprošťujícím rozsudkem podle § 226
písm. b) tr. ř., protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem,
případně podle § 226 písm. c) tr. ř., tedy, že se nezákonného jednání
nedopustil obviněný. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu
odložil na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 4 To 11/2004 (§ 265o odst.
1 tr. ř.).
Obviněný Ing. P. K. k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že
podle článku 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má obviněný
právo nechat přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Za
takovýto soud vyššího stupně nelze však považovat soud, který se v předchozím
řízení k věci vyjádřil jednoznačně ve svém předchozím rozhodnutí a dal
jednoznačně najevo svůj názor na právní posouzení věci vycházející z odlišného
hodnocení důkazů, když vyslovil nesouhlas s hodnocením důkazů tak, jak jej
učinil nalézací soud v původním řízení, kdy obviněného obžaloby zprostil.
Jestliže za této situace nalézací soud po zrušení svého rozhodnutí závazný
právní názor odvolacího soudu respektoval, potom přezkum takovéhoto rozhodnutí
stejným odvolacím soudem, který se již dříve vyslovil jednoznačně o jeho vině
již nemůže působit věrohodně, a již vůbec nelze tvrdit, že výrok o vině a
trestu přezkoumal soud vyššího stupně nezávisle a nestranně. Takový postup
postrádá podle názoru obviněného naplnění základního účelu přezkumného resp.
opravného řízení.
Obviněný se proto domnívá, že o jeho věci měl rozhodovat jiný odvolací soud.
Pokud se tak nestalo, rozhodoval v jeho věci odvolací soud, který byl vyloučen
z projednávání věci, neboť nebyl nestranným soudem.
K důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Ing. P. K. uvedl,
že mezi právním závěrem o vině tímto trestným činem a vykonanými důkazy je dán
extrémní nesoulad. Odvolací soud ho neměl uznat vinným trestným činem za
skutek, který nespáchal a ani spáchat nemohl. Je přesvědčen, že se nemohl
dopustit trestného činu zkrácení daně jako spolupachatel s obviněným J. N.,
který tvrdil, že plátcem daní nebyl. Již z této skutečnosti vyplývá logický
závěr, že výrobu motorové nafty provedl obviněný J. N., byť administrativní
cestou, (změnou označení komodity), sám bez jakékoliv součinnosti s firmou L.
s. r. o. Podle obviněného nešlo o žádné překupování zboží a tzv. postupnou
změnu v daňových dokladech, neboť společnost L. s. r. o. komoditu lehký topný
olej zakoupila a následně prodala jako palivovou směs v důsledku pochybení
obviněného, který však vycházel z označení komodity v celním sazebníku. Protože
byl plátce daně bezpečně a jednoznačně zjištěn rozhodnutím správce daně,
správního soudu, ale i nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. II.
ÚS 157/97, obviněný odmítá výtku odvolacího soudu, že jeho jednání směřovalo
právě k tomu, aby tato otázka zůstala nejasná a sporná a daní nebyl zatížen
žádný z obviněných.
Podle názoru obviněného Ing. P. K. nemohou obstát závěry odvolacího soudu, že
on a obviněný J. N. společným jednáním sledovali společný cíl zkrácení daně,
protože obviněný J. N. nikdy netvrdil, že by ke změně komodity došlo po
vzájemné dohodě s ním. Tento obviněný potvrdil, že obviněného Ing. P. K. jako
fyzickou osobu nezná, a že s ním o změně komodity nejednal.
Obviněný Ing. P. K. dále namítal, že v napadené věci došlo k neodůvodněným
průtahům. Poukázal na to, že obvinění mu bylo sděleno dne 21. 11. 1994 a
napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci mu byl doručen počátkem dubna roku
2004, takže trestní řízení trvalo do konečného rozhodnutí odvolacího soudu
téměř 10 let. Z tohoto důvodu podle jeho názoru nemůže obstát právní závěr
odvolacího soudu, že se dopustil kvalifikovaného trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1, 4 tr.
zák., protože podle zákona se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší
trestní sazby přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně
zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Jestliže měl
trestnou činnost spáchat téměř před deseti lety jako jeden z jednatelů obchodní
společnosti, tak tato skutečnost podstatně snižuje stupeň nebezpečnosti
trestného činu pro společnost a odvolací soud neměl přistoupit k právnímu
posouzení vytýkaného jednání jako kvalifikovaného trestného činu a to ve smyslu
ustanovení § 148 odst. 1, 4 tr. zák. Při podstatně mírnějším právním posouzení
vytýkaného jednání mu měl být uložen mírnější trest odnětí svobody s podmíněným
odkladem na přiměřenou zkušební dobu.
Z těchto v dovolání podrobně rozvedených důvodů obviněný Ing. P. K. navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal věc tomuto
soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný rovněž navrhl, aby předseda
senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí,
proti němuž podal dovolání. V této souvislosti poukázal na jeho nepříznivý
zdravotní stav, kdy trpí řadou závažných onemocnění, které přímo ohrožují jeho
život. Proto není schopen výkonu trestu odnětí svobody.
K podaným dovoláním se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru
jsou námitky obviněného J. N. primárně námitkami skutkovými. K tomu uvedl, že
odvolací soud opakovaně konstatoval, že obviněný J. N. byl se skutečností, že
daň nebyla dodavatelem, tj. společností L. s. r. o., odvedena, srozuměn a na
podkladě tohoto skutkového zjištění učinil závěr o existenci nepřímého úmyslu
[§ 4 písm. b) tr. zák.] na straně obviněného. Pokud dovolatel prosazuje verzi,
podle které jednal v dobré víře a označení komodity v dokladech měnil pouze na
podkladě požadavků odběratelů, jde o námitku primárně skutkovou. Námitky tohoto
druhu se však s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ani s jiným dovolacím důvodem nekryjí. Vzhledem k výše
uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. N.
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu,
než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
Pokud se týká dovolání obviněného Ing. P. K., pak námitky uplatněné v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podle názoru státního
zástupce uvedenému dovolacímu důvodu sice formálně odpovídají, nelze je však
považovat za důvodné. Uvedený dovolací důvod je dán tehdy, jestliže ve věci
rozhodl vyloučený orgán. Tento dovolací důvod nelze použít, jestliže tato
okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla
jím před rozhodnutím orgánu soudu druhého stupně namítnuta. Skutečnost uváděná
v dovolání, tj. že Vrchní soud v Olomouci zrušil usnesením ze dne 16. 9. 2003,
sp. zn. 4 To 85/2003, předcházející zprošťující rozsudek soudu prvního stupně
ohledně obviněného Ing. K., logicky musely být dovolateli známy již před
vydáním dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a již z tohoto
důvodu nemůže být v rámci dovolání uplatňována. Dále státní zástupce poukázal
na to, že případy, kdy je soudce vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení
proto, že již byl ve věci činný, jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 30 odst.
2 tr. ř. Případ, kdy soudce odvolacího soudu zaujal k věci právní názor v
souvislosti s rozhodováním o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácením
věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, zde uveden není. Názor
prezentovaný dovolatelem, podle kterého by zřejmě měli být z rozhodování v
předmětné trestní věci vyloučeni nejenom soudci senátu 4 To Vrchního soudu v
Olomouci, ale všichni soudcové tohoto soudu, se již zcela vymyká platné právní
úpravě důvodů vyloučení orgánů činných v trestním řízení (§ 30 tr. ř.) a v
podstatě neguje oprávnění odvolacího soudu zaujmout k věci v rámci postupu
podle § 259 odst. 1 tr. ř. závazný právní názor.
K námitkám uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. státní zástupce uvedl, že lze pod tento dovolací důvod podřadit námitku,
podle které se obviněný trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. nemohl dopustit, protože plátcem
spotřební daně byl obviněný J. N. Tuto námitku však státní zástupce nepovažuje
za důvodnou. Trestný čin podle § 148 tr. zák. není podle něho trestným činem s
tzv. speciálním subjektem a jeho pachatelem i spolupachatelem může být nejen
subjekt daně, ale každý, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň nebo jiná
platba nebyla jemu nebo i jinému subjektu vůbec vyměřena nebo nebyla vyměřena v
zákonné výši. Z dalších námitek lze pod uvedený dovolací důvod podřadit toliko
námitku, podle které nebyly splněny podmínky pro aplikaci kvalifikované
skutkové podstaty podle § 148 odst. 4 tr. zák. Ani tuto námitku však nepovažuje
státní zástupce za důvodnou, protože již stanovením určité okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím
naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro
společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší
trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu
pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti
nedosáhne stupně společenské nebezpečnosti odpovídajícího nejlehčím v praxi se
běžně vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové
podstaty. V předmětné trestní věci výše daňového úniku více než třikrát
překročila spodní hranici škody velkého rozsahu a již z tohoto důvodu nelze
uvažovat o tom, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání
obviněného Ing. P. K. by nedosahoval ani dolní hranice typové společenské
nebezpečnosti daňových trestných činů, kterými byla způsobena škoda velkého
rozsahu. Podle názoru státního zástupce délka trestního řízení není okolností,
která by měla z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost nějaký
podstatný význam. Délku trestního řízení ani nelze dost dobře zařadit pod
některé z hledisek, které spoluurčují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost,
která jsou příkladmo uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Další zjištění
odvolacího soudu o součinnosti mezi oběma obviněnými vylíčená v tzv. skutkové
větě a rozvedená v odůvodnění soudního rozhodnutí (včetně např. zjištění, že
jednání obou obviněných směřovalo právě k tomu, aby otázka, kdo byl plátcem
daně, zůstala sporná a nejasná, a aby spotřební daní a vyšší daní z přidané
hodnoty nebyl zatížen žádný z nich – viz str. 19 rozsudku) jsou zjištěními
skutkovými. Pokud Ing. P. K. tato skutková zjištění odmítá a poukazuje na
jejich důkazní nepodloženost, jde o námitky směřující proti skutkovému základu
napadaného rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno výše v souvislosti s dovoláním
obviněného N., nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. ani v rámci jiného dovolacího důvodu námitky tohoto druhu uplatňovat.
Protože dovolání obviněného Ing. P. K. svým obsahem deklarovaným dovolacím
důvodům alespoň částečně odpovídá, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud
podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o
dovolání zjevně neopodstatněné.
Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustavením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. učinil rozhodnutí o obou dovoláních v neveřejném zasedání, přičemž s
rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše
navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněných J. N. a Ing. P. K. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h)
tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými - obviněnými prostřednictvím svých
obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.). Obě dovolání obsahují i
obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody.
K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
uplatnili oba obvinění
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je
zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně
právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů
provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo
že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném
hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají
skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní
posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně
dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném
zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě
procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již
třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém
případě by se dostával do role soudu prvého stupně, který je z hlediska
uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat
prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba
připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další
mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr.
ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Obviněný J. N. sice ve svém dovolání poukazuje na zákonný důvod dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozsudek vrchního soudu, kterým byl
uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle
§ 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku, popř. jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale tuto námitku vůbec
blíže nerozvedl a nepodložil žádnými argumenty. Naopak jeho konkrétní argumenty
v dovolání uvedené vycházejí z jiných důvodů, které v zákoně jako dovolací
důvody uvedeny nejsou. O tom, že jde o skutkové námitky, svědčí tvrzení
obviněného, že všechny provedené důkazy měly vést k jinému závěru, než k
závěru o jeho vině (č. l. 1309 trestního spisu) a že nebylo prokázáno, že by se
předmětného skutku dopustil (č. l. 1310 trestního spisu). Předmětem jeho
dovolacích námitek se totiž staly výhrady zaměřené výlučně proti správnosti
skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení
skutku, a proti hodnocení provedených důkazů, jak o tom svědčí konkrétní
námitky uvedené v dovolání. Je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných
námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., ale nestačí jen formální poukaz
na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
I obviněný Ing. P.K.část svého dovolání opřel o námitky vytýkající nedostatečná
skutková zjištění a nesprávné hodnocení důkazů s cílem navodit změnu ve
skutkových zjištěních a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Jde o
námitku obviněného, že ho soud prvního stupně nemohl uznat vinným trestným
činem za skutek, který nespáchal a trestného činu se nemohl dopustit jako
spolupachatel s obviněným J.N., protože „výrobu motorové nafty“ provedl
obviněný Jan Novotný sám bez jakékoliv součinnosti s firmou L. s. r. o.
Pokud by oba obvinění podali dovolání jen z těchto důvodů, bylo by nutné je
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to jako dovolání podaná z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Obvinění J. N. a Ing. P. K. však uplatnili i námitky týkající se hmotně
právního posouzení, které by mohly založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., pokud by byly důvodné. U obviněného J. N. šlo o námitku, že je
vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin, takže namítá, že není
naplněna subjektivní stránka trestného činu, když svůj vztah k následku
považuje za nedostatečnou míru potřebné opatrnosti. U obviněného Ing. P. K. šlo
o výhrady, že nebyl plátcem spotřební daně, a proto se nemohl dopustit
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, 4 tr. zák. Dále namítal, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu o
splnění podmínek pro aplikaci kvalifikované podstaty podle § 148 odst. 4 tr.
zák. vzhledem k tomu, že ke spáchání trestné činnosti mělo dojít téměř před
deseti lety.
Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu (v daném případě trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4
tr. zák.) se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, které vyplývají z
provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla
dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad
správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení
nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Na zavinění a jeho formu lze
usuzovat ze všech konkrétních okolností případu, za kterých ke spáchání
trestného činu došlo a ze všech významných důkazů, včetně doznání obviněného,
pokud existuje. Nelze proto jen ze skutečnosti, že obviněný popírá zavinění,
jak to bylo v případě obviněného J. N. vyvodit, že zjištění zavinění a jeho
formy nepřichází v úvahu. Zavinění lze zjistit i na podkladě jiných důkazů,
nejenom z doznání obviněného. Může to být i určité chování pachatele, neboť i
jednání je projevem jeho vůle. V případě obviněného J. N. šlo zejména, jak
zdůraznil Vrchní soud v Olomouci, „…o dohodu o společném obchodování (prodej a
koupi komodity), z jehož obsahu, okolností a sledovaném účelu vyhnout se
placení spotřební daně byli obžalovaní srozuměni s tím, že ve vztahu k těmto
obchodním případům dojde eventuálně ke zkrácení spotřební daně, popř. daně z
přidané hodnoty…“, z čehož Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru o srozumění
se zkrácením daní. Byly to tyto okolnosti případu, ze kterých Vrchní soud v
Olomouci došel ke správnému závěru o nepřímém úmyslu [§ 4 písm. b) tr. zák.].
Proto nemohla námitka obviněného J. N. vztahující se k subjektivní stránce v
tomto směru obstát.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo,
pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou
jim podobnou povinnou platbu a tímto činem způsobí škodu velkého rozsahu. U
obviněného Ing. P. K. přicházela v úvahu alternativa „ kdo ve větším rozsahu
zkrátí daň “. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující částky nejméně
5.000.000,- Kč (§ 89 odst. 11 tr. zák.). Pachatelem i spolupachatelem může být
nejen subjekt daně ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná
daň nebyla vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena
ve větším rozsahu. Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. nemusí být totožný, a
nelze proto zaměňovat daňovou povinnost a trestní odpovědnost.
Již Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí zdůraznil, že samotný závěr o
tom, kdo byl plátcem daně, není relevantní pro trestní odpovědnost za žalovaný
trestný čin (str. 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Protože, jak již
byl výše uvedeno, subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. nemusí být totožný, může být
uznán vinným tímto trestným činem i spolupachatel, což se stalo v případě
obviněného Ing. P. K. Proto jeho námitka, že nemůže být pachatelem tohoto
trestného činu, neboť nebyl plátcem daně, nemůže obstát.
Závěr obou soudů, že obviněný Ing. P. K. se dopustil trestné činnosti jako
spolupachatel (§ 9 odst. 2 tr. zák.) s obviněným J. N., je závěr skutkový,
který je vyjádřený ve výroku rozsudku odvolacího soudu slovy„…společně se
podíleli…“, který není dovolací soud oprávněn přezkoumávat, jak již bylo
zdůrazněno. Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný ing. P. K. spáchal skutek
tak, jak je uvedeno v rozsudku Vrchního soudu Olomouci.
Závěr Vrchního soudu Olomouci, že obviněný Ing. P. K. se dopustil trestného
činu ve spolupachatelství s obviněným J. N. není v extrémním nesouladu s
vykonanými skutkovými zjištěními a nejde o vykonstruovaný závěr, jak namítá
obviněný Ing. P. K., protože soud prvního stupně podrobně rozvedl a zhodnotil
důkazy, ze kterých dovodil „…Vzájemnou součinnost a propojenost všech
obviněných…“ (str. 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), na základě
kterých došel k závěru o spolupachatelství obviněných.
Rovněž nemůže obstát námitka obviněného Ing. P. K., že nebyly splněny podmínky
pro aplikaci kvalifikované podstaty podle § 148 odst. 4 tr. zák. s poukazem na
dlouhou dobu trvání trestního stíhání. Podle § 88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti,
která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže
pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného
činu pro společnost. Odvolací soud spatřoval okolnost, která pro svou závažnost
podstatně zvýšila stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, ve výši
způsobené škody, která několikanásobně převýšila dolní hranici škody velkého
rozsahu (5.000.000,- Kč) a v délce doby, po kterou byla trestná činnost
páchána. Rozsah způsobené škody je tak veliký, že nemohla jeho vliv na stupeň
společenské nebezpečnosti snížit ani dlouhá doba, po kterou bylo vedeno trestní
stíhání.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného
Ing. P. K. jsou v tomto směru neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který uplatnil
jen obviněný Ing. P. K.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže ve věci
rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost
byla dovolateli již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta /§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., věta za
středníkem/. Zákon výslovně neumožňuje, aby dovolatel, věděl-li o podjatosti
soudce, který ve věci rozhodoval, namítal tuto skutečnost až v
dovolání.
Obviněný Ing. P. K. věděl o skutečnostech, které podle něho zakládají dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ještě v řízení před soudem
prvního stupně, protože byly již obsaženy v rozhodnutí Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 4 To 85/2003, které mu bylo doručeno dne
24. 9. 2003. Z trestního spisu Krajského soudu v Ostravě Nejvyšší soud zjistil,
že obviněný v mezidobí od 16. 9. 2003 do 2. 3. 2004, kdy rozhodl znovu Vrchní
soud v Olomouci jako soud odvolací, obviněný Ing. P. K. tuto skutečnost
nenamítl a neučinil tak ani v odvolání. Za této situace dospěl Nevyšší soud k
závěru, že námitky obviněného jsou v tomto směru neopodstatněné.
I když důvod neopodstatněnosti spočíval v nesplnění formálních podmínek,
považuje Nevyšší soud za potřebné se vyjádřit k vlastnímu důvodu, který vedl
obviněného k závěru, že je dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b)
tr. ř. Tento důvod se uplatní, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán a to v
případě, že dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, který byl ve věci
vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. Žádný z důvodů uvedených v tomto
ustanovení nebyl v případě obviněného Ing. P. K. dán. Ve věci nerozhodovali
soudci, kteří by měli poměr k projednávané věci, k osobám, kterých se řízení
týkalo, k jejich obhájcům, nebo k orgánům, kteří prováděli vyšetřování. Důvod,
který obviněný uvádí, v souvislosti s kterým poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 11 Tvo 36/2003, může být důvodem pro odnětí a
přikázání věci podle § 25 tr. ř., jak ostatně rozhodl Nejvyšší soud, ale nemůže
být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že relevantní námitky, které
v dovolání obvinění J. N. a Ing. P. K. uplatnili, nemohou obstát, a proto
Nejvyšší soud konstatuje, že popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině v
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 4 To 11/2004,
odpovídá použitá právní kvalifikace. Z obsahu obou dovolání a po porovnání z
hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantních
námitek v něm uvedených s těmi, které byly vzneseny v rámci odvolacího řízení,
je navíc patrno, že obvinění opakují výtky v řízení již dříve uplatněné, s
nimiž se odvolací soud dostatečně a logicky vypořádal.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných J. N. a Ing. P. K.
odmítl jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž byl oprávněn
postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněných J. N. a Ing. P. K. na odklad
výkonu rozhodnutí (pravomocně uloženého trestu odnětí svobody), který učinili v
dovoláních. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového
návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil.
Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto podnětu samostatným výrokem, přičemž
předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst.
1 tr. ř. Pokud obviněný Ing. P. K. poukázal na svůj špatný zdravotní stav,
Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7.
2004, sp. zn. 46 T 8/2000, kterým byla zamítnuta žádost odsouzeného o odklad
trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal