6 Tdo 96/2022

6 Tdo 96/2022-1293

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovolání, které podala obviněná M. T. K., nar. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2021, č. j. 6 To 148/2019-1226, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 52/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. T. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2018, č. j. 27 T 52/2015-1067, byla obviněná M. T. K. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustila (spolu s obviněným P. H.) tím, že společným jednáním, po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úloh, jménem S. M. (dříve O. s. M.), IČ: XY, se sídlem XY, XY, v němž obžalovaná K. zastávala funkci předsedkyně a obžalovaný H.

působil jako člen, požádali Ústecký kraj o poskytnutí neinvestiční dotace (příspěvku) z fondu hejtmanky Ústeckého kraje na projekt „Kouzla sakrálních památek Ústeckého kraje“ ve výši 3.000.000 Kč, jehož cílem mělo být zmapování a přiblížení sakrálních památek Ústeckého kraje návštěvníkům, a to formou webové prezentace a tištěné publikace, přičemž v žádosti o poskytnutí dotace uvedli, že budou vytvořeny profesionální obrazové a textové podklady, a že na zhotovení díla budou nad rámec dotace poskytnuté Ústeckým krajem vynaloženy finanční prostředky S.

M. ve výši 1.300.000 Kč, a cena díla, na jehož vytvoření dotaci žádali, bude celkem 4.300.000 Kč, a takto si počínali s úmyslem a vědomím toho, že projekt nebude vytvořen v kvalitě popsané v žádosti o dotaci, bude realizován za podstatně nižší cenu než je v žádosti o poskytnutí dotace uvedeno, a realizaci jednotlivých částí projektu zajistí prostřednictvím subdodávek společností S. O., IČ: XY, C. v likvidaci (dříve C.), IČ: XY, M., IČ: XY, a A. O., IČ: XY, které v době podání žádosti o dotaci a realizaci díla ovládali, nebo v nich měli majetkové podíly, a tím si opatří doklady pro vyúčtování poskytnuté dotace v požadované výši, tj. ve výši 4.300.000 Kč bez DPH, ačkoli takové náklady ve skutečnosti vynaloženy nebudou, a získají tak finanční prostředky i pro vlastní potřebu, když poté, kdy obžalovaná K.

dne 15. 3. 2010 podala jako předsedkyně S. M. žádost o dotaci, a obžalovaný H. dne 25. 5. 2010 na základě plné moci ze dne 24. 5. 2010 uzavřel jménem obžalované K. za S. M. smlouvu o poskytnutí neinvestiční dotace z Fondu hejtmanky Ústeckého kraje k realizaci projektu „Kouzla sakrálních památek Ústeckého kraje“, byla Ústeckým krajem S. M. dne 1. 6. 2010 dotace ve výši 3.000.000 Kč poskytnuta, čímž poškozenému Ústeckému kraji, IČ:70892156, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, způsobili škodu ve výši 3.000.000 Kč.

2. Obviněná byla za tento trestný čin odsouzena podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Pro úplnost je nutno dodat, že uvedeným rozsudkem byl uznán vinným shodným zločinem i spoluobviněný P. H., jemuž byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let, včetně povinnosti podle § 82 odt. 2 tr. zákoníku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněné uložena povinnost, společně a nerozdílně se spoluobviněným P. H., zaplatit na náhradě škody poškozenému Ústeckému kraji částku 3.000.000 Kč.

3. O odvolání obviněné a spoluobviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 3. 2021, č. j. 6 To 148/2019-1226, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ohledně obou obviněných ve výrocích, jimiž jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen výkon trestu odnětí svobody na zkušební dobu v trvání pěti let a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody každému z obviněných podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozený Ústecký kraj s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Radima Vicherka dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž bylo proti obviněné vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné.

5. Podle obviněné soud druhého stupně pracuje s hypotetickou škodou, neboť sám připouští, že škoda sice vznikla, nicméně neví přesně v jaké výši, ovšem v rozhodnutí dále vychází ze škody ve výši 3.000.000 Kč. V trestním řízení je takový postup nepřípustný a rozsudek odvolacího soudu je v této části úvah o výši škody zcela nepřezkoumatelný. Z uvedeného závěru soudu je zřejmé, že nebylo objasněno, zda škoda vůbec vznikla, případně v jaké výši. Za škodu totiž nelze považovat výši celé dotace (3 mil. Kč), když proti této dotaci existuje poskytnuté protiplnění, na které odvolací soud sám upozorňuje a odůvodňuje jím výrok, kterým odkázal poškozeného na civilní řízení. Dovolatelka trvá na tom, že v řízení prokázala, že dotace byla vyčerpána v celé výši, a to včetně částky, jež měla být poskytnuta jako spolufinancování zpracovatelem (1.300.000 Kč). Proto Ústeckému kraji žádná škoda nevznikla, ani nemohla vzniknout. K tomuto odkazuje na závěrečnou zprávu a vyúčtování dotace ze dne 16. 3. 2011, která je součástí spisu. Poškozený toto vyúčtování schválil bez výhrad. Neshledal, že by nějaká část dotace byla nevyčerpaná a v trestním řízení bylo prokázáno, že sjednané plnění poškozený přijal a nereklamoval. Nadto poškozený v občanskoprávním řízení ani nevymáhá náhradu škody. Vzhledem k výše uvedenému byla nesprávně aplikována skutková podstata podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, neboť k tomu je třeba prokázat výši vzniklé škody, a to škody skutečné, nikoliv jen hypotetické. Z hlediska prokazování výše škody odvolací soud nehodnotil důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

6. Zcela nepřezkoumatelné je pak i ponechání v platnosti povinnosti obviněné uložené podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, aby podle svých sil nahradila škodu. Jedná se o nemožnou podmínku, když odvolací soud výši škody nestanovil. Dovolatelka tudíž netuší, v jaké výši má škodu podle svých sil nahrazovat tak, aby nenahrazení škody nebylo vykládáno v její neprospěch v případě žádosti o vydání rozhodnutí o osvědčení se ve zkušební době.

7. Soud druhého stupně se v napadeném rozsudku vrátil k verzi skutku vymezeného v obžalobě, tedy k verzi neprofesionální kvality zpracování projektu, na rozdíl od soudu prvního stupně, který se zaměřil na nesplnění povinnosti jeho spolufinancování. Obviněná v této souvislosti namítla porušení jejího práva na obhajobu a porušení totožnosti skutku. Tuto výhradu odvolací soud odbyl tvrzením, že jí v obhajobě nebylo bráněno a mohla se hájit způsobem, jaký uzná za vhodný, přičemž skutek byl sice poněkud odlišně popsán, avšak zůstal totožný alespoň v části jednání a následků. Z hlediska obhajoby je podle dovolatelky nicméně podstatné, že nevěděla, k jakému jednání a jakému následku ji má zaměřit. Může se totiž efektivně hájit pouze proti skutku vymezenému v obžalobě, přičemž soud nemůže vést dokazování a hodnocení důkazů k jinému skutku.

8. Je totiž podstatný rozdíl mezi tím, zda je její jednání skutkově vymezeno tak, že mělo dojít k neprofesionálnímu zpracování projektu, nebo zda má protiprávní jednání spočívat v tom, že nesplnila svoji finanční spoluúčast. V jednom případě totiž jde o to, že nekvalitně zpracovala projekt a v druhém případě uvádí poskytovatele dotace v omyl o rozsahu její finanční spoluúčasti, kterou neposkytla. Následek rovněž není totožný, neboť v prvním případě je následkem nekvalitně zpracovaný projekt zhotovený v ceně dotace včetně spolufinancování a v případě druhém je následkem projekt zpracovaný v nižší hodnotě, než jaká byla předpokládána smlouvou.

9. Závěr odvolacího soudu o tom, že podle žádosti o dotaci měly být vytvořeny profesionální obrazové a textové brožury, což se však nestalo, byl podle dovolatelky učiněn svévolně, bez podkladu v provedeném dokazování. Soud druhého stupně tuto svoji úvahu podložil pouze konstatováním, že tato skutečnost je zřejmá „i laikovi z pouhého nahlédnutí do vytvořené brožury“ (viz bod 14. jeho rozsudku). Při svém hodnocení nevycházel z provedených důkazů, ale poskytl jen subjektivní hodnocení, pro které nemá odpovídající odborné schopnosti. Navíc není jasné, co si pod pojmem „profesionální obrazové a textové podklady“ představit, když trestněprávní předpisy neupravují kritéria pro hodnocení „profesionality“. Obecně lze o profesionálním zpracování hovořit, když je nějaký projekt zpracovaný osobou v rámci její profese a za úplatu. V trestním řízení však nebylo žádným důkazem zjištěno, že by projekt nezpracoval profesionál. Za kvalitu konečného zpracování přitom odpovídá S. M., který uzavřel příslušnou smlouvu a projekt nechal zpracovat pověřenými osobami (částečně subdodavateli, což však není podstatné). Není to tudíž dovolatelka, kdo by měl nést jakoukoliv právní odpovědnost.

10. Pokud by byl pojem profesionality zpracování vykládán ve vztahu ke kvalitě projektu, pak je nutné uvést, že míra profesionálního zpracování může být posouzena pouze odběratelem, tj. poskytovatelem dotace. Je tedy vhodné zopakovat, že Ústecký kraj brožury převzal a schválil vyúčtování čerpání dotace. Nelze než konstatovat, že byl s kvalitou díla zcela spokojen. Skutečnost, že se projekt jeví jako neprofesionální státnímu zástupci a následně odvolacímu soudu, není právně relevantní, neboť nejde o znak skutkové podstaty a profesionalita zpracování není ani objektivně měřitelné kritérium, když k jejímu posouzení nejsou stanovena žádná kritéria, jako např. norma ČSN, smluvní ujednání stran atd. Odvolací soud tedy nemůže na základě svého subjektivního názoru uzavřít, že došlo k naplnění znaků aplikované skutkové podstaty, zejména pak ve vztahu k subjektivní stránce. Obviněná rovněž konstatuje, že pro závěr o její vině nejsou ve spise obsaženy žádné přímé či nepřímé důkazy, které by tvořily ucelený řetězec nutný pro takový závěr.

11. Obviněná se rovněž domnívá, že trestní stíhání bylo proti její osobě vedeno, ačkoliv bylo nepřípustné. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku totiž nebyla jednoznačně zjištěna výše způsobené škody. Pokud by obviněná připustila, že se dopustila daného trestného činu v podobě jeho základní skutkové podstaty podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, pak trestní odpovědnost za něj byla při zahájení trestního stíhání již promlčena. Činu se měla obviněná dopustit dne 15. 3. 2010 a trestní stíhání zahájil policejní orgán usnesením ze dne 8. 12. 2014 (doručeným obviněné 17. 12. 2014). Podle § 34 tr. zákoníku zaniká trestní odpovědnost uplynutím promlčecí doby tří let u trestných činů, jejichž horní hranice trestní sazby činí méně než tři roky. Horní hranice trestní sazby výše citované základní skutkové podstaty činí dva roky. V trestní věci obviněné tedy došlo k zahájení trestního stíhání až po více než čtyřech letech od jeho údajného spáchání. Podle obviněné tak došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. Závěrem svého dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2021, č. j. 6 To 148/2019-1226, v celém rozsahu a současně tak zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž navrhuje, aby Nejvyšší soud přikázal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem, event. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám rozhodl o zastavení trestního stíhání pro jeho nepřípustnost podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.

13. Nejvyšší státní zástupce, se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle kterého obviněná ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnila již před nalézacím i odvolacím soudem.

14. S námitkami uplatněnými dovolatekou se již soudy obou stupňů vypořádaly. Nalézací soud tak učinil velmi obsáhle, přičemž odvolací soud na tuto argumentaci odkázal v bodě 11. svého rozsudku. Dále v bodě 20. svého rozsudku soud druhého stupně v souladu s ustálenou judikaturou vysvětlil, proč nedošlo k porušení totožnosti skutku. V bodě 25. svého rozsudku zase jasně rozlišil mezi výší způsobené škody a výší škody nahrazované. Státní zástupce přitom na argumentaci soudů odkazuje a dodává následující.

15. Stran námitek týkajících se výše způsobené škody uvádí, že obviněná dezinterpretuje úvahy odvolacího soudu, když především zaměňuje jeho závěry o způsobené škodě a o škodě dosud neuhrazené. Odvolací soud tyto jednoznačně odlišuje. Samotná náhrada škody přitom nemá vliv na škodu způsobenou již dokonaným trestným činem. Státní zástupce rovněž podotýká, že se jedná spíše o námitky skutkové povahy, podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho nyní účinném znění. Výše škody v celé částce byla zjištěna správně a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.

16. Ve vztahu k údajnému porušení totožnosti skutku je třeba uvést, že tato námitka neodpovídá žádnému důvodu dovolání, přičemž zmíněný výklad odvolacího soudu v tomto směru je logický a v souladu s ustálenou judikaturou. Ohledně výhrad k závěru odvolacího soudu, že oproti žádosti o poskytnutí dotace byly výstupy projektu neprofesionální, státní zástupce zmiňuje, že tento není ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. Soudy daný skutkový závěr o nízké kvalitě vytvořených materiálů odůvodnily, neboť fotografie byly neodborně upravované a texty byly plagiáty děl jiných autorů.

17. Dovolatelka uplatnila též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Tvrzené promlčení trestní odpovědnosti však založila na skutkovém zjištění ohledně výše způsobené škody odlišném od toho, jež učinily soudy. Námitky v tomto směru však státní zástupce označil za zjevně neopodstatněné.

18. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Rovněž vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatelky takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda vznesené námitky svým obsahem vyhovují uplatněným důvodům dovolání.

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím úpravě účinné do 31. 12. 2021, podle aktuálně účinné právní úpravy jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.

Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak při posuzování námitek uplatněných pod tímto dovolacím důvodem musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve

výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

22. Nejvyšší soud však i při vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) právní úpravou účinnou do 31. 12. 2021 připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

23. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je ovšem nutno uvést, že v tomto případě dovolatelka žádné takové námitky nevznesla.

24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je „proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné“. Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodech ustanovení § 11 odst. 1, 2 tr. ř. anebo § 11a tr. ř., za kterých nelze trestní vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. § 11 odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v těchto ustanoveních jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1, 2 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod

25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání

26. Stěžejní dovolací námitkou je tvrzení, že jednáním, které je obviněné kladeno za vinu, ve skutečnosti nevznikla škoda, neboť došlo k řádnému předání zhotoveného díla objednateli – Ústeckému kraji – z jehož strany následně proběhla kontrola splnění podmínek dotace, která neshledala žádných pochybení. V souladu s dotační smlouvou byla poskytnutá dotace v celé výši 3.000.000 Kč využita pro deklarovaný účel, přičemž z vlastních prostředků příjemce dotace – spolku M. – byla, rovněž v souladu s dotační smlouvou, uhrazena částka 1.300.000 Kč.

27. Takto formulovaná námitka, poukazující na občanskoprávní rozměr vztahu mezi zadavatelem a zhotovitelem by v obecné rovině po formální stránce mohla naplňovat deklarovaný dovolací důvod nesprávného hmotně právního posouzení. V tomto konkrétním případě však obsahově namítané skutečnosti vycházejí z odlišného hodnocení provedených důkazů obviněnou. Je proto třeba zdůraznit, že skutečnost, že způsob hodnocení důkazů soudy nekoresponduje s představami dovolatele, není sama o sobě dovolacím důvodem. V tomto případě z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů. Oba nižší soudy postupovaly důsledně podle požadavků ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V odůvodnění pak v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou a proč jí neuvěřily. Soud prvního stupně se hodnocení důkazů velmi pečlivě věnoval na stranách 48 – 57 (v bodech 344. – 391.) svého rozsudku, kde podrobně rozvedl své hodnotící úvahy i závěry, k nimž na základě provedených důkazů dospěl. S přihlédnutím k odvolací argumentaci pak tyto úvahy dále rozvedl soud odvolací, který k návrhu obhajoby doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, předloženým obhajobou, přičemž jeho zpracovatele rovněž vyslechl. Následně i on podrobně hodnotil důkazní stav v kontextu doplněného dokazování, přičemž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

28. Nejvyšší soud považuje za podstatné zejména zopakovat správný závěr nižších soudů, že vztah spolku XY a Ústeckého kraje nebyl obchodně právním vztahem mezi zhotovitelem a objednatelem, jak jej popisovala dovolatelka, nýbrž byl založen smlouvou o poskytnutí dotace, vycházející ze zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů č. 250/2000 Sb. Podle této smlouvy byl příjemce oprávněn k přijetí dotace výlučně při splnění podmínek ze smlouvy vyplývajících. Šlo jednak o dokončení Projektu (který byl definován v Žádosti o příspěvek) ve stanoveném termínu, ale rovněž o spolufinancování ze strany příjemce tak, aby podíl prostředků z dotace na nákladech projektu byl 69,77 %.

29. Jak vyplývá ze skutkových zjištění nižších soudů, příjemce v tomto případě podmínku spolufinancování nesplnil. Vzhledem k vyčerpávajícímu popisu rozhodných skutečností v obou rozsudcích není nutno opakovat úvahy, které k těmto skutkovým závěrům vedly, a postačí pouze odkázat na příslušné pasáže rozhodnutí nižších soudů. Samotná skutečnost, že příjemce dotace žádné vlastní prostředky na financování Projektu nepoužil, vede k závěru, že dotaci v plné výši čerpal neoprávněně. Jak dále správně zjistily soudy nižších stupňů, neodpovídal Projekt ani obsahově deklarované úrovni profesionálních obrazových a textových podkladů.

V provedeném dokazování bylo jednoznačně prokázáno, že textová část obsahovala významný podíl plagiátů, jak to vyplývá z výpovědi svědka T. Š. a znaleckého posudku Ing. Jana Janky. Takto pořízené texty přitom znehodnocují celý výstup Projektu v podobě brožury i již neprovozovaných webových stránek, neboť nelze akceptovat jakékoli využití díla, obsahujícího pasáže porušující autorská práva třetích osob. Hodnocení profesionality fotografií je pak v uvedeném kontextu poněkud nadbytečné. I tak lze ovšem souhlasit se závěry soudů, že fotografie jsou nekvalitní (odst. 386.

rozsudku soudu prvního stupně) či neodborně provedené (odst. 14. rozsudku odvolacího soudu), učiněnými na základě odborného vyjádření J. K. i vlastního hodnocení listinného důkazu – samotné brožury. Poměrně obsáhlý výklad obviněné k definici pojmu „profesionální“, založený na pouhém zpracování díla za peníze pak je nutno zcela odmítnout, neboť jednak sémantický význam pojmu „profesionální obrazové a textové podklady“ nelze omezit jen na dílo, za které bude zaplaceno, a jednak, jak již bylo výše uvedeno, nelze poskytnutí dotace interpretovat jako úhradu za zhotovení díla, neboť takový záměr by musel být založen smlouvou o dílo, nikoli poskytnutím dotace, takže ani skutečná povaha vztahu spolku M.

ke zpracování Projektu uvedené definici obviněné neodpovídá. Pro úplnost je pak možno zmínit, že závěrečná kontrola, provedená orgány Ústeckého kraje, není pro tuto věc nikterak validní, neboť ze závěrečné zprávy je zřejmé, že byla provedena pouze formálně a na základě údajů poskytnutých příjemcem dotace, aniž by tyto byly dále přezkoumávány. Zvláště ironickou je pak zmínka o zajišťování autorských práv po dobu dvou měsíců roku 2010, kterážto činnost byla už v žádosti o příspěvek uvedena jako součást položky „Příprava dat pro Projekt včetně autorských práv k textům…“, ohodnocené částkou 1.050.000 Kč.

30. Nejvyšší soud tedy shodně se soudy nižších stupňů konstatuje, že jednání dovolatelky (společně s dalším obviněným) naplnilo znaky skutkové podstaty dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, a to jak ve formě uvedení nepravdivého, tak i hrubě zkresleného údaje, jak to přiléhavě definoval soud prvního stupně v odst. 396. svého rozsudku. Není pochyb ani o výši škody, způsobené tímto jednáním, a to ve výši celé poskytnuté dotace 3.000.000 Kč, neboť, jak bylo vyloženo výše, příjemce dotace nesplnil podmínku spolufinancování Projektu, na který žádné vlastní prostředky nevynaložil, a tedy smluvním poměrem podílu dotace ve výši 69,77 % nákladů mu žádná dotační částka nenáležela. Nelze také uvažovat o jakémkoli obohacení Ústeckého kraje, neboť textová část brožur ve významné míře porušuje autorské právo třetí osoby, pročež nemůže být jakkoli dále distribuována, a tedy sloužit svému účelu.

31. Nedůvodnou je pak i námitka vytýkající porušení totožnosti skutku. Podstatou této námitky je argumentace, že zatímco obžaloba (a následně i odvolací soud) spatřovala naplnění skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu v neprofesionální kvalitě zpracovaného projektu, soud prvního stupně se zaměřil na nesplnění povinnosti spolufinancování projektu z vlastních prostředků. Tím mělo dojít k porušení práva obviněné na obhajobu, neboť jí nebylo předem známo, jakým směrem se bude dokazování ubírat. Nejvyšší soud konstatuje, že takto koncipovaná námitka neodpovídá deklarovanému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v nyní účinném znění. Pro úplnost lze nicméně konstatovat, že porušení totožnosti skutku dovolací soud neshledal, přičemž lze v podrobnostech odkázat na vyčerpávající odst. 20. rozsudku odvolacího soudu, který je této problematice věnován. Je také na místě poznamenat, že odvolací soud svým rozsudkem do výroku o vině nezasáhl, takže nelze tvrdit, že by se v tomto směru odchýlil od závěrů soudu prvního stupně.

32. Deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) pak neodpovídá ani námitka ve vztahu k výroku o trestu, a to ponechání povinnosti k nahrazení škody podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku (podle aktuálně účinné právní úpravy § 82 odst. 3 tr. zákoníku). Nejvyšší soud se jí proto blíže nezabýval.

33. Pokud pak obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., založila tvrzenou nepřípustnost jejího trestního stíhání na promlčení, vyplývajícím ze skutkového děje odlišného, než jak byl zjištěn nižšími soudy. Fakticky tak uvedený dovolací důvod mohl být relevantní jen v případě, že by bylo vyhověno jejím námitkám uplatněným podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k tomu, že tyto námitky byly shledány nedůvodnými, není důvodnou ani námitka nepřípustnosti jejího trestního stíhání, neboť podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku činí promlčecí doba deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let, přičemž horní hranice trestní sazby podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku (odpovídající skutku, kladenému obviněné za vinu) činí 8 let. V. Způsob rozhodnutí

34. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že dovolatelkou uplatněné námitky nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

35. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 3. 2022

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Roman Raab