U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2017 o dovolání,
které podal obviněný V. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
16. 5. 2017, sp. zn. 10 To 172/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 103/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného V. H. o d m í
t á .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 2 T
103/2016, byl obviněný V. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem
těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku,
jehož se dopustil tím, že
„dne 31. května 2016 v 10:15 hodin řídil po silnici III. třídy č. 22922 v km
0,734 v kat. obce Ř., okr. R., své osobní vozidlo Renault Twingo, r. z. .....,
ve směru od obce K. na obec Ř. a při projíždění prudší pravotočivé zatáčky
nepřizpůsobil rychlost vozidla povaze a stavu mokré vozovky, s vozidlem dostal
smyk a přejel do protisměru, kde se čelně střetl s vozidlem Škoda Felicia, r.
z. ......., které řídila poškozená L. F., nar. ......, jedoucí v opačném směru
z Ř. na K., v důsledku střetu došlo k těžkému poranění řidičky F., která
utrpěla zranění spočívající v tříštivé zlomenině pravé čéšky, podstoupila
operaci ve FN Motol, kde jí byla zlomenina fixována kovovým materiálem a kde
byla hospitalizována do 4. 6. 2016, poškozená byla omezena v obvyklém způsobu
života po dobu 2 měsíců nutností odlehčovat pravou dolní končetinu s nasazenou
rigidní ortézou, v únoru 2017 podstoupila další plánovanou operaci a nadále
podstupuje rehabilitace, V. H., jako řidič motorového vozidla, porušil
důležitou povinnost vyplývající mu ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, a to zejména ust. § 11 odst. 1, podle kterého se na
pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při
pravém okraji vozovky, a ust. § 18 odst. 1, podle kterého rychlost jízdy musí
řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu,
předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace,
její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je
možno předvídat, smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit
vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.“
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti
čtyř měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena rovněž přiměřená
povinnost ve zkušební době podle svých sil zaplatit náhradu škody způsobené
jeho trestnou činností. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti
nahradit poškozené L. F. (dále jen „poškozená“) a poškozené Zdravotní
pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky ve výroku rozsudku
specifikovanou škodu.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Praze
ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 10 To 172/2017, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst.
2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o náhradě škody
poškozené. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že
obviněný byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán zaplatit poškozené náhradu
bolestného ve výši 53.941 Kč a náhradu škody ve výši 17.310 Kč.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný
dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s
tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení jeho
zavinění.
5. V podaném mimořádném opravném prostředku uvedl, že bylo na soudu, aby
podrobně zkoumal jeho zdravotní stav, neboť se jevilo vysoce pravděpodobným, že
dopravní nehoda byla způsobena právě jeho zdravotní indispozicí. Jelikož tak
neučinily orgány činné v trestním řízení, sám předložil soudu znalecký posudek
z oboru zdravotnictví. Připomněl závěry znalce, že autonehoda byla velmi
pravděpodobně v příčinné souvislosti se závažným poškozením aortální srdeční
chlopně s nutností následné kardiochirurgické operace s výměnou chlopně
bioprotézou, jakož i skutečnost, že soud prvního stupně tento posudek
nepovažoval za znalecký posudek ve smyslu § 106 a § 110a tr. ř. Následně
citoval pasáž rozsudku odvolacího soudu, v němž se tento vypořádal s odvolacími
námitkami stran zkoumání zdravotního stavu obviněného jakožto příčiny dopravní
nehody a s předloženým znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. V návaznosti
na to soudu druhého stupně vytknul zásadní pochybení, pokud jednoznačné závěry
znalce z oboru zdravotnictví bez dalšího odmítl s poukazem na závěry znalce z
oboru silniční dopravy, jakož i zamítnutí doplnění dokazování navrženým
výslechem znalce z oboru zdravotnictví či případným vypracováním revizního
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Odvolací soud tak podle obviněného
postupoval v příkrém rozporu s kategorickým imperativem § 109 tr. ř., jelikož
si učinil vlastní laické posouzení jeho zdravotního stavu, k čemuž odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 161/79. Namítl proto, že soud druhého
stupně dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci stran zavinění, přičemž v
posuzované věci se jedná o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů
nižších stupňů a provedenými důkazy. Opětovným poukazem na závěry znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví zdůraznil, že u něho nemohlo být dáno zavinění,
ale ani protiprávnost, načež vyslovil názor, že výsledek dokazování „rozhodně
spíše“ svědčí o tom, že dopravní nehodu nezavinil, než že by se dopustil
pochybení, takže existují důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. o
tom, že spáchal trestný čin.
6. K výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě škody uvedl, že tento
dovoláním výslovně nenapadá. Pouze nad rámec toho poukázal na zjevnou
terminologickou neshodu mezi výroky soudů nižších stupňů, kdy nalézací soud
používá pojem „škody na zdraví“, zatímco soud druhého stupně používá pojem
„náhrada bolestného“, což není škoda (tedy újma na jmění), ale imateriální
(nehmotná) újma.
7. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený
rozsudek soudu druhého stupně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil.
8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) tak, že obviněný v něm
opakuje svou změněnou obhajobu z hlavního líčení, že příčinou nehody byla
přechodná ztráta jeho vědomí v důsledku jeho srdeční vady, k čemuž poukazuje na
závěry znaleckého posudku, který si opatřil a namítá extrémní rozpor tohoto
posudku s učiněným skutkovým zjištěním. Poté, co státní zástupce shrnul
podstatné okolnosti souzeného jednání, konstatoval, že obviněný závěry znalce z
oboru dopravy nepřijímá ani neodmítá, nýbrž je v podstatě ignoruje. Připomněl,
že na novou obhajobu obviněného přiléhavě reagoval zejména odvolací soud na
str. 6 a 7 napadeného rozsudku, s jehož úvahami se plně ztotožnil a v
podrobnostech na ně odkázal. Dodal, že obviněný ani nenaznačuje, v jaké fázi
skutkového děje se měla projevit jím tvrzená ztráta vědomí, a jestliže bylo
rozhodující příčinou nehody nepřiměřeně rychlé najetí do zatáčky, musel by
vztáhnout svou ztrátu vědomí právě k této příčině a takové bezvědomí by muselo
skončit bezprostředně na počátku zatáčky, jinak by jelo vozidlo rovně, nicméně
obviněný nic takového netvrdí, resp. uvádí, že „zkameněl“ až při průjezdu
zatáčkou. Navíc by se podle státního zástupce jednalo o již třetí verzi jeho
obhajoby, která by se jevila ještě méně důvěryhodná než verze druhá. Tvrzení o
extrémním rozporu tak označil za zcela neopodstatněné s tím, že extrémní rozpor
se znaleckým posudkem z oboru dopravy naopak vykazuje tvrzení, že příčinou
nehody bylo „zkamenění“ obviněného v zatáčce a nikoliv nepřiměřená rychlost již
v průběhu najíždění do ní. Poznamenal, že stejně by se mohl hájit řidič, jenž
by se stokilometrovou rychlostí přiblížil k přechodu pro chodce a ve chvilkovém
bezvědomí někoho srazil, pokud by ovšem před přechodem intenzivně brzdil a
podle svědků se do poslední chvíle snažil ovládat své vozidlo. Z hlediska
dovolání tak shledal podstatným, že obviněný se domáhá pouze změny skutkových
zjištění a že takové námitky nenaplňují žádný z důvodů dovolání.
9. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a z hlediska § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
10. Obviněný pak v replice k vyjádření státního zástupce konstatoval, že
tento nijak nekonkretizuje tvrzenou „změnu obhajoby“, přičemž z celého
trestního spisu má být zřejmé, že obviněný žádná skutková tvrzení neměnil. Za
absolutně neodůvodněné označil tvrzení státního zástupce, že by neuvedl
„učiněné skutkové zjištění“ s tím, že předmětem dovolání ani nemá být polemika
se skutkovými zjištěními, ale výtky vůči pochybením, která jsou dovolacím
důvodem, resp. dosahují ústavněprávních rozměrů. Pokud mu státní zástupce
přičítá, že „ani nenaznačuje, v jaké fázi … se měla projevit ztráta vědomí, …,
musel by dovolatel vztáhnout ztrátu vědomí právě k této příčině“, tak podle
obviněného zcela pomíjí, že se jedná o trestní řízení, které je ovládáno
zásadou oficiality, resp. zásadou vyšetřovací, kde každá ze stran nemá
povinnost a břemeno tvrzení a důkazní, nýbrž je povinností orgánů činných v
trestním řízení zjistit skutkový stav, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
Poté konstatoval, že na rozdíl od soudů nižších stupňů a státního zástupce nemá
odvahu laicky posuzovat, nakolik a od jakého okamžiku se jeho zdravotní stav
podílel na vzniku dopravní nehody, když ostatně v dovolání odvolacímu soudu
vytýká, že si v rozporu se zákonem, judikaturou a závěry znalce z oboru
zdravotnictví sám učinil „odborné“ závěry o zdravotním stavu obviněného, resp.
jeho vlivu na vznik dopravní nehody. Otázku, kdy ke chvilkové ztrátě jeho
vědomí došlo, totiž měly orgány činné v trestním řízení položit znalci z oboru
zdravotnictví, a nikoliv toto břemeno přenášet na obviněného. Srovnání s
řidičem, jenž „se stokilometrovou rychlostí přiblížil k přechodu pro chodce“
shledal zcela nepřiléhavým a neetickým, i kdyby jej použil v civilním řízení
advokát protistrany. Následně vyslovil neporozumění tvrzení státního zástupce,
že „extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým
zjištěním trpí úvahy dovolatele“ s tím, že cílem daného tvrzení má být toliko
snaha o dehonestaci jeho osoby. Uzavřel tak, že státní zástupce s nosnými
důvody dovolání prakticky vůbec nepolemizuje. Dále v celé šíři odkázal na
komplexní argumentaci dovolání a připomněl, že Nejvyšší soud je povinen v rámci
dovolání posoudit, zda nebyla porušena jeho základní práva, včetně práva na
soudní ochranu. Nadto poznamenal, že nelze uvažovat tak, že je senior s vážnou
srdeční vadou odsouzený „jen k podmíněnému trestu“, takže je neúčelné zatěžovat
orgány činné v trestním řízení dlouhým zkoumáním skutkového stavu, jak podle
něho činí státní zástupce, a to s ohledem na jeho praktickou neochotu zabývat
se nosnými důvody dovolání, ale i neuctivou součást názvu souboru, jímž bylo
zasláno jeho vyjádření.
11. Ze shora uvedených důvodů obviněný setrval na svém návrhu, aby
dovolací soud napadený rozsudek podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho
odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017,
sp. zn. 10 To 172/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §
265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném
zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě.
17. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o
něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat
zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen
formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
18. V posuzované věci nicméně všechny uplatněné dovolací námitky směřují
do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný
vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení provedených důkazů (především
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví) a vadná skutková zjištění (ohledně
příčiny dopravní nehody). Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů,
vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící
závěr (že příčinou dané nehody byla vysoce pravděpodobně jeho zdravotní
indispozice). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě
vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozuje své tvrzení o nesprávném
hmotně právním posouzení dané věci s tím, že nemohla být naplněna subjektivní
stránka trestného činu, ani jeho protiprávnost.
19. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými
soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné
hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v nesprávném
hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních, tedy v porušení
procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové
námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
20. V obecné rovině lze konstatovat, že Nejvyšší soud zasahuje do
skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s
ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý
proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je
extrémní nesoulad. K tomu lze dále poznamenat, že o tzv. extrémní nesoulad se
jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s
důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem
toho, co je obsahem provedených důkazů.
21. Obviněný deklaruje existenci extrémního nesouladu mezi provedenými
důkazy a skutkovými závěry napadeného rozhodnutí, a to konkrétně mezi znaleckým
posudkem z oboru zdravotnictví, podle něhož byl vysoce pravděpodobnou příčinou
dopravní nehody aktuální zdravotní stav obviněného, a skutkovým zjištěním, že
příčinou dopravní nehody bylo jeho zaviněné porušení příslušných ustanovení
zákona č. 361/2000 Sb.
22. S takovou výhradou se však nelze ztotožnit. Především z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu, jenž doplnil dokazování o zmíněný znalecký posudek z
oboru zdravotnictví, se podávají jasné a logické úvahy, které vyvracejí
obhajobu obviněného, že by příčinou dopravní nehody měla být jeho zdravotní
(srdeční) indispozice. Soud druhého stupně na str. 6-7 svého rozsudku podrobně
vyložil, proč nelze přijmout zmíněnou obhajobu ani závěry znaleckého posudku o
příčině dopravní nehody. Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že soud není
bezpodmínečně vázán skutkovými závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku,
jelikož i tyto podléhají zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.
ř., když navíc vyvození právních závěrů (včetně příčinné souvislosti mezi
jednáním obviněného a následkem trestného činu) přísluší toliko soudu, nikoliv
znalci. V daných souvislostech lze poukázat zejména na konstatování odvolacího
soudu, že s ohledem na další v řízení provedené důkazy (mj. výpověď obviněného
z přípravného řízení, ale částečně i z hlavního líčení, výpověď poškozené,
znalecký posudek z oboru dopravy, jakož i listinné důkazy) lze mít za
jednoznačně prokázané, že příčinou vyjetí obviněného do protisměru nebyla
skutečnost, že by při průjezdu zatáčkou v důsledku svého zdravotního stavu
ztratil možnost směr jízdy ovládat, nýbrž to, že najel do zatáčky rychlostí
vyšší, než byla pro průjezd bezpečná, a dostal se do smyku, který již nedokázal
bezkolizně zvládnout. Za daného stavu bylo zároveň nadbytečné, aby soud druhého
stupně prováděl další navrhované důkazy v podobě výslechu znalce z oboru
zdravotnictví či zpracování revizního znaleckého posudku z daného oboru. Se
zřetelem k výše uvedeným skutečnostem nutno odmítnout tvrzení obviněného o
existenci extrémního rozporu mezi znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a
skutkovými závěry stran příčiny dopravní nehody, jakož i jeho výhrady vůči
způsobu hodnocení daného znaleckého posudku. Nadto lze pouze ve stručnosti
poznamenat, že obviněný v rámci své výpovědi učiněné v přípravném řízení žádné
zdravotní potíže nezmiňoval (když doslovně uvedl, že „neměl jsem žádné
zdravotní potíže … na dotaz uvádím, že jsem během jízdy na sobě necítil žádnou
náhlou indispozici … celou dobu před nehodou a v průběhu nehody jsem byl při
vědomí a vnímal jsem okolí“, viz č. l. 28-29 spisu), přičemž takovou obhajobu
začal uplatňovat až v řízení před soudem. Změnu obhajoby mu ovšem nelze
přičítat k tíži, Nejvyšší soud tím toliko reaguje na jeho námitku k vyjádření
státního zástupce, podle níž žádná skutková tvrzení v průběhu řízení neměnil,
což je však v rozporu s obsahem provedených důkazů.
23. V kontextu shora uvedeného je pak zapotřebí konstatovat, že soudy
nižších stupňů (zejména soud odvolací) si byly vědomy důkazní situace,
vycházely z dostatečného důkazního základu a z odůvodnění jejich rozhodnutí je
patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – v
souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. je zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními i
přijatými právními závěry. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu
dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával,
přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je,
že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů na straně jedné a
provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není
extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
24. V této souvislosti je navíc vhodné poukázat na závěry Ústavního
soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že
ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2
Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší
soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva
a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní
předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými
důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní
prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu
soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v
řízení před soudy nižších stupňů.
25. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových
závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto dovozuje vadnost
právního posouzení skutku, tak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu
uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze
zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle
něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje
právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním
právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.
26. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší
soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu