6 Tdo 969/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2005 dovolání, které podal obviněný Z. L., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 3 To 597/2004, jenž rozhodoval jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1
T 56/2003, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2.
2005, sp. zn. 3 To 597/2004, z r u š u j e , a to pouze v části, jíž bylo
podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, jednak proti výroku o vině
trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému
prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a jednak proti výroku o trestu, vše v
rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 1 T 56/2003.
Dále se částečně z r u š u j e rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20.
9. 2004, sp. zn. 1 T 56/2003, a to ve výroku o vině trestným činem
neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §
249a odst. 2 tr. zák. pod bodem 2) a ve výroku o trestu.
Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vyškově p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 1 T 56/2003,
byl obviněný Z. L. uznán vinným:
1) trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.,
kterého se měl dopustit tím, že jako otec nezletilých dětí, a to syna O. L., a
R. L., ač byl povinen podle zákona o rodině a na základě rozsudku Okresního
soudu ve Vyškově ze dne 19. 6. 2000, 5 Nc 523/98, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 49 Co 7/2000, který nabyl
právní moci dne 23. 8. 2001, měsíčně přispívat částkou 2.500,- Kč na obě děti,
splatnou k rukám matky H. L., trvale bytem S., v době od měsíce září 2001 do
zahájení trestního stíhání dne 30. 12. 2002 vyživovací povinnost řádně a v plné
výši neplnil a za shora uvedené období zůstal dlužen na výživném částku v
celkové výši 40.000,- Kč, přičemž k 29. 3. 2003 uhradil částku 15.000,- Kč,
2) trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému
prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v
objektu bydlení č. p. ve S. na pozemku par. č. zastavěná plocha, zapsaného
dosud m. j. na listu vlastnictví č. katastru nemovitostí pro obec a katastrální
území S., u Katastrálního úřadu ve V. nacházejícího se ve S., v době od měsíce
března 1999 do sdělení obvinění dne 10. 8. 2001 znemožňoval své manželce H. L.
jeho užívání zejména tak, že vyměnil zámky u vstupních dveří a garážových vrat
a doposud nereagoval na manželčiny ústní a písemné výzvy k vydání nových klíčů.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 249a odst. 2 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti
měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. L. odvolání, které bylo usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 3 To 597/2004, podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Vůči usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve
Vyškově podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho
názoru rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měl být uplatněný
dovolací důvod naplněn. Pokud jde o trestný čin zanedbání povinné výživy podle
§ 213 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě 1) rozsudečného výroku,
připustil, že v uvedeném období výživné skutečně řádně a včas neplatil a v této
souvislosti mu vznikl na výživném dluh. Přesto je přesvědčen, že rozhodnutí
soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení tohoto skutku.
Základním předpokladem zavinění u zmíněného trestného činu, ať už ve formě
úmyslu či nedbalosti, je objektivní schopnost pachatele takového činu
vyživovací povinnost řádně a včas plnit. Podle názoru obviněného se soudy obou
stupňů vypořádaly s jeho obhajobou, že se s platbami výživného ocitl v prodlení
z důvodu nedostatku finančních prostředků, kdy objektivně nebyl schopen výživné
platit, velmi formálně a nepřesvědčivě. V této souvislosti navíc poukázal na
svou zdravotní újmu, jež má prokazatelně charakter trvalého postižení, což
výrazně omezuje jeho možnosti na trhu práce.
K trestnému činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému
prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. v bodě 2) rozsudečného výroku obviněný
uvedl, že tento čin lze spáchat pouze na oprávněné osobě. Musí jít o osobu,
která má k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru právo užívání, v jehož výkonu
by jí pachatel tohoto trestného činu bránil. Obviněný namítl, že soud prvého
stupně zaměřil obsáhlé dokazování výhradně ke zjištění, z jakých důvodů a za
jakých okolností H. L. z domu odešla a zda, popř. jakým způsobem jí ve vstupu
do domu a jeho případném dalším užívání zabránil. Pokud jde o vlastnické či
jiné právo H. L. k předmětné nemovitosti, tak prvostupňový soud v rozsudku
ocitoval výpověď jmenované, která „předpokládá, že nemovitosti by měly být ve
společném jmění“, současně však připouští, že o této otázce je veden soudní
spor. Soud dále konstatoval, že v tomto sporu (4 C 808/2000) proběhlo poslední
jednání dne 15. 7. 2004 a bylo odročeno. Nepovažoval však za nutné vyčkat
výsledku řízení a postavení oprávněné osoby ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák.
dovodil z předpokladu, že dům je ve společném jmění manželů a z dřívějšího
faktického stavu, kdy dům po určitou dobu s jmenovanou i s dětmi společně
užívali. Obviněný zdůraznil, že dne 6. 10. 2004 byla žaloba H. L. ve věci 4 C
808/2000 zamítnuta, čímž bylo jednoznačně určeno, že vlastnické právo k domu
neměla. Podle jeho mínění nemůže obstát názor okresního soudu, že by se
předmětného trestného činu mohl dopustit tím, že poškozené bránil, aby si z
domu odnesla své osobní věci, neboť jí pouze zabránil v nekontrolovaném
přístupu do domu, kdy nebyl přítomen. Ani odvolací soud se nepokusil zjistit
současný stav civilního řízení a uvedené pochybení soudu prvého stupně
nenapravil, ačkoliv v době rozhodování o odvolání bylo již zmíněné civilní
řízení pravomocně skončeno.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek okresního soudu a věc
vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že právní relevanci lze přiřknout pouze těm námitkám obviněného,
které napadají postup soudu při řešení předběžných otázek. U trestného činu
zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. je předběžnou otázkou,
zda obviněný byl v dotčeném období vůbec schopen řádně a včas plnit výživné. V
případě trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k
nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. je předběžnou otázkou, zda
poškozená H. L. byla v inkriminovaném období oprávněna užívat dům ve výlučném
vlastnictví obviněného a zda vůbec reálně mohlo dojít k poškození jejích
užívacích práv. Státní zástupkyně uvedla, že při rozhodování o vině soud
samostatně posuzuje rozsah vyživovací povinnosti jako předběžnou otázku ve
smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací
povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním
rozhodnutím, přičemž kritériem pro určení rozsahu vyživovací povinnosti je
ustanovení § 85 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, a to v aktuálním znění. Podle
jejího názoru soud při dokazování zaměřil svoji pozornost na rozsah vyživovací
povinnosti obviněného, pečlivě zjišťoval jeho majetkové poměry, skutečnosti,
zda byl zaměstnán, byl evidován na úřadu práce, pobíral příspěvek v
nezaměstnanosti od úřadu práce, byl v pracovní neschopnosti a pobíral
nemocenské dávky. Správně přihlédl i k majetkovým poměrům obviněného, když
zhodnotil, že vlastní nemovitosti, jejichž část kupní smlouvou prodal za částku
400.000,- Kč a rovněž poukázal na nájemní smlouvu, z níž pobírá měsíčně nájem
ve výši 10.000,- Kč (včetně energií 12.500,- Kč). Obviněný proto měl vždy
takový příjem, aby z něj mohl hradit výživné na své syny, a tudíž v tomto směru
je nutno jeho námitky posoudit jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně
však shledala důvodnými námitky dovolatele proti výroku o vině trestným činem
neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §
249a odst. 2 tr. zák. Soud prvého stupně došel k nesprávnému závěru, že v
souvislosti s rozhodováním o vině není zapotřebí řešit jako předběžnou otázku
vlastnictví k předmětné nemovitosti. Z tvrzení obviněného, které je potvrzeno
rozhodnutím Okresního soudu ve Vyškově ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 4 C
808/2000, bylo prokázáno, že jediným výlučným vlastníkem předmětného domu je
obviněný Z. L. Za trvání manželství sice H. L. a dvěma synům vzniklo užívací
právo k předmětné nemovitosti, avšak jmenovaná dala jednoznačně trvalým
opuštěním domácnosti najevo, že uvedenou nemovitost již nehodlá užívat a v této
přebývat. Její snahou bylo pouze odnést si z domu svoje věci, v čemž jí
obviněný bránil tím, že vyměnil zámky u vstupních dveří. Tímto způsobem však
nezasahoval do užívacího práva poškozené, neboť ta dala najevo trvalým
opuštěním domácnosti, že dům již užívat nechce. Jednání obviněného by v daném
případě mohlo být posouzeno jako přestupek.
Státní zástupkyně proto navrhla,
aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená soudní rozhodnutí a Okresnímu soudu ve
Vyškově přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Rovněž
navrhla, aby dovolací soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnutí učil
v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného
dovolání předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst.
2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1,
2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze
aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin,
ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto
vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v
právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom
plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady
právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky
sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší
soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a
posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen
vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně
a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž
skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět nebo opakovat.
Obviněný spatřuje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu předně v tom, že v
souvislosti s posuzováním subjektivní stránky trestného činu podle § 213 odst.
1 tr. zák. soudy nepřihlédly k jeho objektivní neschopnosti řádně a včas plnit
vyživovací povinnost. Dále namítá, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2)
rozsudečného výroku soudy nesprávně vyřešily otázku vlastnického, resp.
užívacího práva poškozené k předmětnému domu a v návaznosti na to nesprávně
vyhodnotily zákonný znak „oprávněná osoba“ ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák.
Takto koncipované námitky obviněného vytýkají nesprávné posouzení tzv.
předběžných otázek (§ 9 odst. 1 tr. zák.), jež mají vliv na právní kvalifikaci
skutku či na jiné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Nejvyšší soud proto mohl posoudit, zda napadená rozhodnutí vykazují namítané
právní vady.
Předně nutno uvést, že předběžnou otázkou se rozumí taková otázka, která sama
není předmětem trestního řízení, avšak její vyřešení je předpokladem rozhodnutí
o vlastním předmětu řízení. Podle § 9 odst. 1 tr. ř. platí, že orgány činné v
trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v trestním řízení
vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí
soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým
rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle § 9 odst. 2
tr. ř. orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně otázky
týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech
občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno,
vyčkají jeho vydání.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. se dopustí
ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo
zaopatřovat jiného. Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je
založen na ustanovení zákona o rodině a vztahuje se na vyživovací povinnost
vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její
předchozí určení soudem. Trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu
se odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení
zákona o rodině. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se
rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v
naturální formě. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je
oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění
vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §
96 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších zákonů. Po
subjektivní stránce může být tento čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Zavinění
se musí vztahovat i na normativní znak skutkové podstaty, kterým je zákonná
povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Pachatelem může být pouze osoba,
která je povinna vyživovat nebo zaopatřovat jiného, přičemž předpokladem
trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné
plnit. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině
samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z
jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným
občanskoprávním rozhodnutím.
Uvážíme-li tato obecná východiska na posuzovaný případ, lze konstatovat, že
soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněného Z. L. uznaly vinným trestným
činem zanedbání povinné výživy ve smyslu § 213 odst. 1 tr. zák.
V projednávané trestní věci je obviněný otcem dvou dětí. Povinnost rodičů
vyživovat své děti upravuje ustanovení § 85 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., o
rodině, ve znění pozdějších zákonů (dále v tomto odstavci jen „zákon“) tak, že
oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a
majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů.
Ustanovení § 85 odst. 3 zákona stanoví, že při určení rozsahu jejich vyživovací
povinnosti se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně
pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou
domácnost. Vzhledem k námitce obviněného, že soudy nedostatečně posoudily jako
předběžnou otázku jeho objektivní schopnost výživné plnit je vhodné připomenout
i znění § 96 odst. 1 zákona, které stanoví, že při určení výživného soud
přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem
a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a
majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého
důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového
prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
Z tzv. právní věty k bodu 1) výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve
Vyškově vyplývá, že obviněný Z. L. se úmyslně vyhýbal plnění své zákonné
povinnosti vyživovat jiného. Z popisu skutku téhož výroku plyne, že obviněný
jako otec nezletilých dětí neplnil vyživovací povinnost ohledně dvou svých
nezletilých synů řádně a v plné výši od září 2001 do zahájení trestního stíhání
dne 30. 12. 2002 a za uvedené období zůstal dlužen na výživném částku v
celkové výši 40.000,- Kč, přičemž k 29. 3. 2003 uhradil částku 15.000,- Kč.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud dostatečně zvažoval
majetkové a výdělkové poměry obviněného, z nichž důvodně odvodil jeho schopnost
a možnost v předmětné době přispívat na výživu svých nezletilých synů. Pokud
obviněný tyto závěry soudu ve svém dovolání zpochybňuje, nelze s jeho názorem
souhlasit. V rámci předběžné otázky soud prvého stupně na podkladě provedeného
dokazování zjišťoval, zda možnosti obviněného byly takové, aby mu umožnily
hradit stanovené výživné, případně hradit výživné, které mu umožňovala jeho
aktuální sociální situace včetně zdravotního stavu jeho osoby (zabýval se nejen
tím, jaké příjmy měl z pracovního poměru, případně z dávek státní sociální
podpory nebo nemocenského pojištění, ale zda měl i příjmy další včetně toho, že
i přes trvalé zdravotní postižení byl schopen konat s příslušnými úlevami
soustavné zaměstnání). V odůvodnění rozsudku k činu obviněného mimo jiné
konstatoval: „…po celou dobu uvedenou v obžalobě měl příjem. Bylo to jednak z
pracovního poměru u zaměstnavatelky Š., případně z dávek státní sociální
podpory a sociálního pojištění. Takovýto příjem sice byl v minimální výši a sám
o sobě by neodpovídal výživnému v uvedené celkové výši, avšak obžalovaný by i
za takové situace mohl platit přinejmenším část tak, aby výživa nezletilých
byla zajišťována i z jeho strany. Obžalovaný však měl ještě příjmy další.“ V
této spojitosti prvostupňový soud uvedl: „…prodal nemovitosti v katastrálním
území V. za částku 400.000,-Kč v průběhu roku 2000. Bylo to ještě v době před
obdobím uvedeným v obžalobě, avšak již v době, kdy o výživném bylo soudem I.
stupně rozhodnuto. Z takto získané částky nad rámec běžných příjmů mohl uhradit
celé do té doby dlužné výživné a část těchto prostředků ponechat na zaplacení
běžného výživného do budoucna. Takto však obžalovaný neučinil. Nemůže přitom
obstát obhajoba obžalovaného, že z této částky pokryl jiné dluhy. Dluh na
výživném nezletilých dětí měl být pro obžalovaného dluhem prvořadým. On však na
výživu nezletilých nepřispěl ničím ani částečně až do března 2003, kdy
jednorázově zaplatil k rukám matky H. L. částku 15.000,- Kč. Touto platbou,
jakož i další ve výši 5.000,- Kč a 1.500,- Kč podle výpovědi poškozené,
obžalovaný sice část dlužného výživného splatil, avšak tuto část považoval soud
za velice malou s ohledem na skutečnost, že dluh na výživném začal vznikat již
dříve, než je uvedeno v obžalobě. Je potom zřejmé, že na tento dluh mělo být
zaplaceno podstatně více, a to příkladmo z příjmu, který obžalovaný začal
pravidelně pobírat od října 2003 za pronájem vlastního domu (měsíčně 10.000,-
Kč včetně úhrady energie 12.500,- Kč)“. Na základě těchto skutkových zjištění
okresní soud uzavřel, že pokud obviněný řádně neplnil vyživovací povinnost v
období od září 2001 do prosince 2002, ačkoliv měl k dispozici měsíční příjem a
další příjem přinejmenším z prodané nemovitosti, musel být srozuměn, že tímto
jednáním bude porušen významný společensky chráněný zájem na výživě nezletilých
dětí (vše na str. 3 až 5 odůvodnění rozsudku).
S poukazem na tyto skutečnosti ohledně zjištěných majetkových a výdělkových
poměrů dovolatele Nejvyšší soud konstatuje, že výtky vznesené v dovolání
obviněným Z. L. stran zpochybnění jeho objektivní schopnosti plnit v uvedeném
období výživné a v níž spatřoval chybné posouzení subjektivní stránky
vytýkaného trestného činu, nelze akceptovat. V posuzovaném případě obviněný
zjištěným jednáním naplnil všechny formální i materiální znaky skutkové
podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.
včetně úmyslného zavinění. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně aplikovaná právní věta. Pokud by
nebyly ve věci uplatněny i další námitky, které by vyžadovaly jiné rozhodnutí
ve věci (viz níže), přicházelo by v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř., a to jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný Z. L. také vznesl výhrady k právní kvalifikaci skutku pod bodem 2)
rozsudečného výroku jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu,
bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., jehož
nesprávnost odvozuje od chybného posouzení vlastnického práva k předmětnému
domu včetně související otázky, zda poškozená H. L. byla v rozhodném období
oprávněnou osobu užívat předmětnou nemovitost, jak to vyžaduje ustanovení
zmíněného trestného činu.
Jelikož v tomto případě Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání
podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno
[správnost právního posouzení skutku ve výroku o vině v bodě 2) v rozsudku
soudu prvého stupně, s níž se ztotožnil i odvolací soud], v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející,
přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému
prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě v
užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Objektem
skutkové podstaty tohoto trestného činu je zájem na ochraně užívacího práva
oprávněné osoby k určité nemovitosti. Oprávněnou osobou, které svědčí užívací
právo, je především vlastník či spoluvlastník domu, bytu nebo nebytového
prostoru, pokud je zároveň uživatelem. Oprávnění vlastníka věci je v obecném
smyslu vymezeno v ustanovení § 123 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších zákonů (dále jen „obč. zák.“), přičemž se jedná o právo
předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s
ním. Za bránění v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru je třeba
považovat jakékoliv neoprávněné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby,
jež spočívá nejen ve znemožnění přístupu do těchto objektů, ale i v takových
zásazích do užívacího práva, které jeho výkon znemožňují nebo podstatným
způsobem narušují. Pro zavinění ve formě úmyslu (§ 4 tr. zák.) je nezbytné, aby
vůle pachatele (ve formě chtění nebo srozumění) směřovala k zákonem
předpokládanému následku (účinku).
Pro posouzení, zda jednání obviněného Z. L. vykazuje znaky trestného činu, jímž
byl uznán vinným, bylo nutno určit, zda poškozená H. L. byla ve smyslu § 249a
odst. 2 tr. zák. oprávněnou osobou ve vztahu k užívání předmětného rodinnému
domu, ve kterém po dobu trvání manželství s obviněným až do svého odchodu žila.
V souvislosti s tím měl soud prvého stupně v rámci předběžné otázky
jednoznačně stanovit, kdo byl vlastníkem dané nemovitosti, neboť od
vlastnického titulu bylo možno odvíjet užívací právo poškozené a posuzovat
jednání obviněného, pro které byl obžalován.
Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že soud se neztotožnil s
obhajobou obviněného spočívající v tvrzení, že po odchodu ze společné
domácnosti poškozená nebyla oprávněna dům užívat z důvodu jeho výlučného
vlastnického práva k této nemovitosti. V této souvislosti prvostupňový soud
poukázal, že stavebníky předmětného domu byli obviněný i poškozená jako
manželé, když oběma bylo vydáno stavební povolení a kolaudační povolení pouze
na obviněného Z. L., avšak podle stavebního úřadu mělo být vydáno na oba
stavebníky. Rovněž připomněl v této věci vedený a v době rozhodování trestní
věci neukončený soudní spor o určení vlastnického práva k dané nemovitosti u
Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 808/2000. Z těchto skutečností
dovodil: „Za této situace ještě výpis z katastru nemovitostí, v němž je
obžalovaný veden jako jediný vlastník, sám o sobě nevylučuje možnost, že vklad
měl být proveden jako společné jmění manželů.“ I přes toto nejednoznačné
zjištění ohledně vlastnictví k nemovitosti (soud nepovažoval za nutné tuto
otázku řešit jako předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.), je zřejmé, že soud
prvého stupně svůj závěr o tom, že poškozená byla oprávněnou osobou ve smyslu §
249a odst. 2 tr. zák. opřel o konstatování: „…popsané nemovitosti, tedy i dům
č. p. v době trvání manželství užívali obžalovaný, poškozená i jejich děti
jakožto společné bydlení. Přinejmenším z tohoto titulu tedy jak poškozená H.
L., tak obě nezletilé děti byly osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 249a
odst. 2 tr. zák.. V tomto domě měly umístěny mimo jiné i své osobní věci,
případně věci, které nezbytně potřebovaly k životu. Tyto věci byly buď věcmi
osobní potřeby nebo spadaly do společného jmění manželů. Za užívání prostorů
domu je tedy nutno považovat i takové jednání, kdy si poškozená pro svoje věci
osobní potřeby nebo věci dětí do domu opakovaně přicházela. Tím, že obžalovaný
znemožnil poškozené do domu přístup výměnou zámků, neoprávněně jí v užívání
domu bránil.“ K subjektivní stránce prvostupňový soud uvedl, že obviněný musel
být přinejmenším srozuměn s tím, že poškozená má právo do domu vstupovat,
třeba i z toho důvodu, aby si uvedené věci odnesla nebo je jinak využívala (vše
na str. 4 až 6 rozsudku).
Jak již bylo výše konstatováno, bylo pro posouzení trestní odpovědnosti
obviněného stěžejním určení užívacího titulu poškozené H. L. k předmětnému
domu, jež bylo možno v prvé řadě odvodit z existence či neexistence
spoluvlastnického práva jmenované k této nemovitosti. Okresní soud
nepostupoval správně, když tuto předběžnou otázku ponechal stranou. Pokud by
totiž učinil zjištění, že nemovitost byla ve společném jmění manželů,
vlastnické právo k ní by svědčilo obviněnému i poškozené společně a nedílně a
každý z nich by měl právo užívat a udržovat tento společný majetek (srov. znění
§ 145 obč. zák.). Pokud by za tohoto stavu obviněný bránil H. L. v užívání
společného domu zejména tím, že vyměnil zámky u vstupních dveří a garážových
vrat, odmítl dát jí klíče a ani jinak poškozené neumožnil přístup do domu,
činil by tak v rozporu s oprávněním jmenované vyplývajícího z jejího
spoluvlastnického práva. V takovém případě by jeho jednání naplňovalo znaky
trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák.
Pokud by však okresní soud dospěl k závěru, že obviněný byl výlučným vlastníkem
domu, situace by byla odlišná. H. L. by dům oprávněně užívala nikoliv z titulu
společného jmění manželů, ale z titulu rodinného vztahu - manželství s
obviněným jako výlučného vlastníka rodinného domu. Právo poškozené na bydlení v
domě, by bylo odvozeno jen z existujícího manželského vztahu, a to až do zániku
tohoto vztahu rozvodem manželství. Právní mocí rozsudku o rozvodu manželství by
zanikl právní titul k užívání této nemovitosti poškozenou.
V posuzované věci poškozená bydlela ve zmíněném domě až do svého odchodu ze
společné domácnosti, ke kterému došlo za trvání manželství. Prvostupňový soud
rovněž poukázal na skutečnost, že poškozená se z domu odstěhovala i s
nezletilými dětmi, aniž by si vzala všechny své osobní věci a věci nezletilých
synů, přičemž po svém odchodu se snažila několikrát dostat do domu právě za
účelem odvozu zmíněných věcí. Z těchto okolností dovodil existenci užívacího
práva poškozené k domu i po opuštění společné domácnosti.
Za tohoto stavu bylo nutno zkoumat, zda v době posuzovaného skutku již platně
zanikl právní důvod k užívání předmětného domu poškozenou či nikoliv, zejména
při náležitém zvážení konkrétních okolností jejího odchodu ze společné
domácnosti, a to ještě za trvání manželství. V návaznosti na to bylo nutno
posoudit, zda její jednání bylo možno kvalifikovat jako trvalé opuštění
domácnosti, které by mělo za následek zánik jejího užívacího práva k domu nebo
zda její užívací právo nezaniklo a byla nadále z titulu odvozeného právního
důvodu oprávněna dům užívat (až do zániku manželství včetně případné aplikace §
712 obč. zák. - srov. též rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek - věci trestní pod č. 49/1997/I). Pokud by poškozená dala trvalým
opuštěním domácnosti najevo, že dům již užívat nechce, šlo by z její strany v
případě předmětného skutku o užívání bez právního důvodu a v jednání obviněného
by chyběla protiprávnost - bránění oprávněné osobě v jeho užívání, která je
mimo jiné podmínkou trestnosti trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák.
Pro úplnost je namístě připomenout, že trvalé opuštění domácnosti je nejenom
úkonem faktickým, ale i právním (srov. znění § 34 obč. zák.) a musí být
svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští, tj. nesmí být
motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním
společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z důvodu
nedostatečného posouzení předběžné otázky spočívající v náležitém objasnění
vlastnictví k předmětné nemovitosti a dalších výše popsaných okolností nebylo
možno spolehlivě určit, zda se obviněný Z. L. svým jednáním dopustil trestného
činu, jímž byl uznán vinným. V posuzovaném případě obviněný podal dovolání
důvodně, neboť v souvislosti s popsanými vadami nelze považovat rozsudek soudu
prvého stupně ve výroku o vině pod bodem 2) za správný, přičemž v důsledku
tohoto nedostatku je chybný i výrok o uloženém trestu, který na výrok o vině
navazuje. Vadné je též usnesení krajského soudu, neboť zmíněná pochybení soud v
odvolacím řízení nenapravil. Proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 3 To
597/2004, a to pouze v části, jíž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání
obviněného, jednak proti výroku o vině trestným činem neoprávněného zásahu do
práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a
jednak proti výroku o trestu, vše v rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne
20. 9. 2004, sp. zn. 1 T 56/2003. Dále částečně zrušil rozsudek Okresního soudu
ve Vyškově ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 1 T 56/2003, a to ve výroku o vině
trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému
prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. pod bodem 2) a ve výroku o trestu.
Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poté Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Vyškově
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po částečném zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného Z. L.
dostala do procesního stadia řízení před soudem prvého stupně. Úkolem Okresního
soudu ve Vyškově bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících
ustanovení trestního řádu, věc v hlavním líčení v potřebném rozsahu znovu
projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud ponechává
na úvaze prvostupňového soudu v jakém rozsahu doplní dokazování u hlavního
líčení (mohou je navrhnout i strany trestního řízení), aby po vyhodnocení všech
provedených důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. zjistil skutkový stav věci
v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (zejména by se měl
zaměřit na otázku vlastnictví k předmětnému domu a existenci užívacího práva
poškozené k němu včetně určení, zda H. L. byla v předmětném období oprávněnou
osobou ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák.) a ten v souladu se zákonem právně
posoudil. V této souvislosti lze ve smyslu znění § 265s odst. 1 tr. ř. odkázat
na právní názor vyslovený v tomto usnesení. Soud prvého stupně opětovně zváží,
zda obviněný vytýkaným jednáním naplnil všechny formální a materiální znaky
skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu
nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. V každém případě
skutkové a právní závěry rozvede v odůvodnění rozhodnutí tak, aby z něj byly
zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že napadená rozhodnutí byla v uvedeném rozsahu
zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto nemůže v novém
řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadených rozhodnutí nebylo
možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k