Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4.
2009, sp. zn. 23 To 262/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst.
1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp.
konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v
předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do
oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné
důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Současně
přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a
vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (jednak tvrdí, že se
jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, resp. že nebylo prokázáno, že
by se skutek, za který byl odsouzen, stal, a jednak prohlašuje, že poškozená
utrpěla inkriminovaného dne pouze méně závažné zranění, než jaké zjistily soudy
nižších stupňů). Až sekundárně – právě a pouze z uvedených skutkových
(procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako
trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
(přitom vyjadřuje přesvědčení o přiléhavosti právní kvalifikace podle § 221
odst. 1 tr. zák.), resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný v úvodu
dovolání sice namítá, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s
vykonanými skutkovými zjištěními, avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní
argumenty, ze kterých by existence takového rozporu mezi skutkem zjištěným
soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením měla vyplývat. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obviněným ve skutečnosti spatřován
pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5,
6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním
základě. Je zřejmé, že ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl
zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně
právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové
(procesní), jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve
svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění
vyvozoval, že se trestného činu vůbec nedopustil, resp. že spáchal nejvýše
trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Takové námitky pod
výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného
prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných
již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil
na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený
(ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení,
nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších
stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný
neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky
určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody
dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného
rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí
předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného
rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí
nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád.
Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076). Jestliže tedy
obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku brojí proti odůvodnění
rozhodnutí soudu druhého stupně, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod
uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za
přípustnou.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že rozsah činnosti
Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení je určován uplatněnými dovolacími
námitkami, tedy dovolatelem. V této souvislosti je pak vyloučeno akceptovat a
za důvodné označit takové závěry státní zástupkyně, které nejsou obsahově
podmíněny rozsahem námitek vymezených obviněným. Za takové situace se jedná o
vyjádření státní zástupkyně nad rámec dovolatelem vymezených námitek.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2009
Předseda
senátu :
JUDr. Vladimír Veselý