6 Tdo 992/2014-17
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2014 o
dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných J. D. ,
L. H. , F. K., T. V. , a M. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 17. 12. 2013, sp. zn. 8 To 423/2013, jako soudu stížnostního v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 177/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 1 T
177/2013, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. s odkazem na § 188 odst. 1
písm. f) tr. ř. a podle § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno trestní
stíhání obviněných J. D. , L. H. , F. K. , T. V. a M. N. pro skutky
popsané pod body 1 – 3 výroku předmětného usnesení, jimiž měli obvinění J. D.
, L. H. , F. K. a T. V. naplnit zákonné znaky přečinů výtržnictví podle §
358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněný M. N. pak zákonné znaky přečinů výtržnictví podle § 358 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku. Podle § 307 odst. 3 tr. ř. (soudem byl nesprávně uveden odkaz na §
307 odst. 2 tr. ř.) byla současně obviněným J. D. , L. H. , F. K. a T. V.
stanovena zkušební doba v trvání patnácti měsíců, obviněnému M. N. pak
zkušební doba v trvání dvou roků.
Usnesení soudu prvního stupně napadli poškození P. U. a V. N. ,
zastoupení zmocněncem JUDr. Martinem Klimem, stížnostmi, v nichž namítli, že
nebyly splněny všechny podmínky pro postup soudu podle § 307 odst. 1 tr. ř.,
zejména jim nebyla uhrazena celá škoda způsobená trestným činem, neboť obvinění
jim odmítli zaplatit náklady vzniklé přibráním zmocněnce. O těchto stížnostech
rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 8 To
423/2013, jímž je podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení podal v neprospěch všech shora jmenovaných
obviněných dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), přičemž
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l), písm. f) tr. ř.
V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku, pro
vyřešení otázky přípustnosti dovolání v této trestní věci, zmínil, že situace
je do určité míry specifická v tom, že usnesení soudu prvního stupně bylo
napadeno pouze stížnostmi poškozených, nikoli též stížností státního zástupce.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 11 Tdo
577/2003, podle něhož je dovolání obecně přípustné ohledně toho obviněného,
který podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, resp.
ohledně něhož podal opravný prostředek státní zástupce či jiná oprávněná osoba,
však dovodil, že v předmětné trestní věci je dovolání přípustné.
K samotné podstatě dovolání pak poznamenal, že ačkoli i s ohledem na
vyslovenou právní kvalifikaci jednání obviněných lze ve věci případně zvažovat
postup ve smyslu § 307 odst. 1 tr. ř., pro jeho definitivní aplikaci je
především nutné dovodit naplnění všech podstatných podmínek stanovených zákonem
či z něj vyplývajících, a až v závislosti na tom učinit adekvátní rozhodnutí.
Následně konstatoval, že se lze ztotožnit s tím, že většina podmínek nezbytných
pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněných byla v dané
trestní věci naplněna. Současně však zdůraznil, že zákonné podmínky nezbytné
pro postup podle § 307 odst. 1 tr. ř. musí být splněny kumulativně, k čemuž
podle jeho názoru v projednávané trestní věci nedošlo, jelikož nebyla naplněna
podmínka uvedená v § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. - poškozeným P. U. a V.
N. nebyla způsobená škoda v plném rozsahu nahrazena, ani nebyla uzavřena
dohoda o její náhradě, ani nebyla učiněna jiná potřebná opatření k její
náhradě. Pokud jde o škodu způsobenou trestnými činy, tuto obvinění nahradili
jak zdravotním pojišťovnám, kterým nárok vznikl v souvislosti s ošetřením
poškozených, tak i většině dalších poškozených. Rovněž poškození P. U. a V.
N. škodu prostřednictvím svého zmocněnce vyčíslili, konkrétně na částku
20.840 Kč v případě poškozeného V. N. a částku 18.913 Kč v případě
poškozeného P. U. Takto vyčíslená škoda sestávala z částek spojených s
bolestným, újmou na majetku, náhradou nákladů spojených s léčením a ušlou
mzdou, a rovněž z nákladů spojených s právním zastoupením, respektive s
přibráním zmocněnce JUDr. Klima. Zatímco první část nárokované a vyčíslené
škody obvinění nijak nezpochybňovali, poškozeným ji hodlali nahradit, a dokonce
ji i uhradili (přičemž skutečnost, že poškození tuto část úhrady odmítli
převzít, nelze klást obviněným za vinu a zmíněná okolnost sama o sobě by
možnosti využití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání nebránila),
zbylou část škody, konkrétně náklady spojené s přibráním zmocněnce, obvinění
uhradit odmítli. Oba soudy však dovodily, že tato část, tedy náklady spojené s
přibráním zmocněnce, nejsou součástí přímé škody, a tudíž pro podmíněné
zastavení trestního stíhání není jejich úhrada nezbytným předpokladem. Podle
dovolatele není tento závěr správným.
Podmíněné zastavení trestního stíhání, jakožto jedna z forem tzv. odklonu v
trestním řízení, je prostředkem, který primárně slouží k urovnání konfliktu či
konfliktního vztahu mezi poškozeným a obviněným. Jde o prostředek tzv.
restorativní justice zaměřující se nikoli na represi, ale spíše na obnovení
poměrů mezi poškozeným a obviněným. Jedním z nezbytných předpokladů však je to,
aby pachatel odčinil škodlivé následky, které svým trestným činem způsobil,
tedy aby nahradil škodu či tuto jiným obdobným způsobem dořešil. Náhrada škody
způsobené činem by tedy měla být pravidelným způsobem vyrovnání obviněného s
poškozeným. Škodu jako takovou lze definovat jako újmu spočívající ve zmenšení
majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo
nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1970 sp. zn. Cpj. 87/70). Skutečnou škodou
je nejen již nastalé snížení majetkového stavu poškozeného, ale může jí být i
to, co poškozený musí vynaložit na nápravu škodného stavu, který dříve vznikl.
Z důkazů zajištěných v rámci trestní věci vyplynulo, že poškozeným P. U. a
V. N. vznikla újma na zdraví i na majetku, a to právě v souvislosti s
trestnými činy spáchanými obviněnými. Pro to, aby poškození svůj nárok řádně
uplatnili, oprávněně a v souladu s trestním řádem udělili plnou moc zmocněnci
JUDr. Martinu Klimovi. V přímé souvislosti s tímto krokem poškozených a v
důsledku trestných činů obviněných bezpochyby poškozeným vznikly další náklady
související s řádným uplatněním jejich nároků v trestním řízení. Obvinění proto
byli, podle názoru dovolatele, povinni ke splnění podmínky pro podmíněné
zastavení trestního stíhání uvedené v § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. uhradit i
takto vzniklé a uplatněné nároky poškozených, případně byli povinni uzavřít
dohodu o jejich náhradě či učinit jiná obdobná opatření k jejich náhradě.
K závěru soudů, že uplatněné náklady poškozených spojené s přibráním zmocněnce
tvoří pouze součást nákladů trestního řízení, jejichž náhradu lze uložit jen
takovému obviněnému, který byl uznán vinným, a pokud tedy obvinění nebyli
pravomocně uznáni vinnými, nelze jim povinnost k úhradě nákladů řízení uložit,
dovolatel namítl, že rozhodování ve smyslu § 154 tr. ř. se uplatňuje a má své
místo jen v případě, kdy je soudy v souvislosti s rozhodováním o vině
obviněného rozhodováno i o nároku na náhradu škody podle § 228 tr. ř. či § 229
tr. ř. Pokud by však bylo rozhodnuto o odklonu v podobě podmíněného zastavení
trestního stíhání, aniž by před tímto rozhodnutím byla dořešena otázka nákladů
poškozených vzniklých například v souvislosti s přibráním zmocněnce, v případě
následného osvědčení obviněného po uplynutí zkušební doby by poškozený byl
paradoxně v horší situaci, než která by nastala v případě trestního stíhání a
uznání obviněného vinným. Nároku na náhradu nákladů, které mu v rámci trestního
řízení vznikly, by se totiž již v trestním řízení podle § 154 tr. ř. nedomohl a
jeho jedinou možností by bylo domáhat se dodatečně, se značným časovým odstupem
od spáchaného skutku, svých nároků v řízení ve věcech občanskoprávních. Tento
požadavek je podle dovolatele v rozporu s výše vyloženým principem podmíněného
zastavení trestního stíhání.
V této souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal na rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 13 To 490/2006, podle něhož
povinnost k náhradě nákladů poškozeného skutečně nelze uložit obviněnému, u
kterého bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o
schválení narovnání, to ale nebrání poškozenému v řízení předcházejícím
podmíněnému zastavení trestního stíhání uplatnit své nároky na náhradu
dosavadních nákladů poškozeného do dohody ohledně náhrady škody způsobené
pachatelem. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 2.
1971, sp. zn. 4 Cz 1/1971, s tím, že byť jde o civilní rozhodnutí staršího
data, které řešilo do určité míry odlišný případ, lze z něj mimo jiné dovodit,
že náklady poškozeného spojené s účelným uplatněním jeho práva v trestním
řízení vedeném proti pachateli jsou majetkovou újmou, neboť v souvislosti s
nimi došlo ke zmenšení majetku poškozeného. Tato újma přitom vznikla v příčinné
souvislosti s protiprávním jednáním pachatele. Poškozenému přitom nelze upírat
právo, aby k řádnému uplatnění svých nároků použil služeb odborníka (advokáta).
Pokud Okresní soud v Třebíči v usnesení o podmíněném zastavení trestního
stíhání konstatoval, že uplatněný nárok poškozených vždy ve výši 10.000 Kč
spočívající v nákladech zmocněnce není doložen žádným důkazem a jde pouze o
jednu z položek uplatněného nároku ze strany poškozených, pak k tomu nejvyšší
státní zástupce uvedl, že návrh na uložení povinnosti obviněným nahradit
způsobenou škodu byl poškozenými v dané trestní věci uplatněn včas, přičemž
záležitostí dalšího dokazování by bylo ověřování přesné výše náhrady škody,
zejména ve smyslu prokazování výše uplatněných nákladů spojených s přibráním
zmocněnce poškozenými.
S ohledem na shora uvedené nejvyšší státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že i
nárok poškozených na náhradu nákladů spojených s přibráním zmocněnce je třeba
považovat za újmu vzniklou v souvislosti s trestným činem obviněných a před
případným rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání by měl být i
tento dořešen některým ze způsobů naznačených v § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pokud se tak v projednávané trestní věci nestalo, nebyla splněna podmínka
uvedená v tomto zákonném ustanovení. Okresní soud v Třebíči tedy rozhodl ve
věci všech obviněných o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307
odst. 1 tr. ř. za absence k tomu zákonem stanovených podmínek. Jeho pochybení
přitom nenapravil ani Krajský soud v Brně z podnětu stížnosti poškozených. Tím
došlo k naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f) a
l) tr. ř.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání za užití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 8 To 423/2013, i předcházející
usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 1 T 177/2013,
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval
podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Okresnímu soudu v Třebíči, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud
shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než
předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním
věci v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřili J. D. a M.
N. Oba shodně uvedli, že se naprosto ztotožňují s názorem vysloveným v
usneseních soudu prvého i druhého stupně. Podotkli, že společně s ostatními
obviněnými uhradili škodu zdravotním pojišťovnám, i ostatním poškozeným a
patřičnou finanční částku, kterou však poškození P. U. a V. N. odmítli
převzít. Pokud si jmenovaní poškození sami přibrali zmocněnce a nebyl jim
ustanoven soudem, měli za to, že tyto náklady (za zmocněnce) nejsou součástí
přímé škody a měli by si je hradit sami poškození. Oba také souhlasili s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Vyjádření ostatních obviněných
neměl Nejvyšší soud do dne konání neveřejného zasedání k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání v dané věci je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,odst. 2
písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení o podmíněném
zastavení trestního stíhání [usnesení uvedenému pod písmenem f) § 265a odst. 2
tr. ř.]. Namístě je dodat a v tomto směru přisvědčit nejvyššímu státnímu
zástupci, že tento závěr plyne i z jím citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 11 Tdo 577/2003, podle něhož je dovolání obecně
přípustné ohledně toho obviněného, který podal řádný opravný prostředek proti
rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. ohledně něhož podal řádný opravný
prostředek státní zástupce či jiná oprávněná osoba. Nejvyšší státní zástupce je
podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro
nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v
neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a
na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo
rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního
stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o
schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že argumentaci dovolání nejvyššího státního
zástupce je možno formálně subsumovat pod oba jím uplatněné dovolací důvody,
jde však o námitky (a tím i dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné.
Podle § 307 odst. 1 tr. ř. může v řízení o přečinu soud a v přípravném
řízení státní zástupce se souhlasem obviněného trestní stíhání podmíněně
zastavit, jestliže se obviněný k činu doznal, nahradil škodu, pokud byla činem
způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná
potřebná opatření k její náhradě, vydal bezdůvodné obohacení činem získané,
nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná
opatření k jeho vydání, a dále jestliže vzhledem k osobě obviněného, s
přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně
takové rozhodnutí považovat za dostačující.
Účelem tohoto zákonného ustanovení je poskytnout podezřelému či
obviněnému z přečinu možnost odklonu spočívající v tom, že není nutné
přistoupit k vyslovení viny a trestu. Je proto určeno pro takové případy, v
nichž je vhodné klást větší důraz na výchovný účel před represí a upřednostnit
nahrazení škody poškozenému před vyslovením viny a příp. uložením a výkonem
trestu odsouzeným. Preferuje tedy nápravu škodlivých následků protiprávního
jednání před represivním trestním postihem obviněného. Jednou z podmínek je tak
(jak shora citováno), že obviněný, resp. podezřelý musí nahradit škodu, pokud
byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřít dohodu, nebo
učinit jiné potřebné opatření k její náhradě.
Podstatou dovolání nejvyššího státního zástupce je námitka, že i nárok
poškozených na náhradu nákladů spojených s přibráním zmocněnce je třeba
považovat za újmu vzniklou v souvislosti s trestným činem obviněných a před
případným rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání by měl být i
tento dořešen některým ze způsobů naznačených v § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Lze v obecné rovině připustit, že náklady související s přibráním
zmocněnce jsou svého druhu majetkovou újmou na straně poškozeného, a stejně tak
lze připustit, že tyto náklady mají svůj původ (jsou v příčinné souvislosti) se
skutkem (přečinem), pro který je obviněný trestně stíhán a ohledně něhož jsou
vedeny úvahy o podmíněném zastavení. Je však třeba zdůraznit právě skutečnost,
že trestní řád striktně rozlišuje škodu způsobenou trestným činem a náklady
trestního řízení, mezi něž zahrnuje i náklady vzniklé přibráním zmocněnce.
Podle § 154 odst. 1 tr. ř. byl - li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na
náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného
obohacení, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové
újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení uložena, povinen nahradit
poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním
řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Z uvedeného hlediska lze
považovat ustanovení § 154 tr. ř. za ustanovení speciální ve vztahu k
ustanovení § 43 tr. ř., jelikož náklady vzniklé poškozenému v souvislosti s
trestním řízením považuje za samostatný, specifický institut (majetkovou újmu
sui generis), který netvoří součást škody způsobené trestným činem.
Nutno přitom akcentovat, že rozhoduje - li soud (ve standardním
trestním řízení, resp. trestním stíhání) o uplatněném nároku poškozeného na
náhradu škody, nemůže poškozenému v rámci výroku o povinnosti obviněného k
náhradě škody přiznat náklady trestního řízení.
Již se zřetelem k této zásadní skutečnosti je zřejmé, že za škodu v pojetí
trestního řádu, jejíž úhrada, resp. dohoda o její úhradě, případně opatření k
její úhradě je podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání, nelze
považovat náklady poškozeného vzniklé v rámci trestního řízení (v souvislosti s
trestním stíháním konkrétní osoby jako obviněného) včetně nákladů spojených s
přibráním zmocněnce.
To platí tím spíše, že nikdy nelze předjímat, zda v průběhu řízení
nedojde k rozhodnutí o tom, že se v trestním stíhání původně podmíněně
zastaveném pokračuje a že tak trestní stíhání, resp. trestní řízení bude
probíhat standardním způsobem, což pak musí platit i pro rozhodování o náhradě
škody a nákladech řízení. Pokud by náklady řízení na straně poškozeného měly
být v případě uplatnění institutu podmíněného zastavení trestního stíhání
považovány za škodu, kterou musí obviněný uhradit nebo s poškozeným o její
náhradě uzavřít dohodu, anebo učinit jiná potřebná opatření k její náhradě, pak
by v případě rozhodnutí o pokračování v trestním stíhání původně podmíněně
zastaveném došlo k nepřijatelné anomálii ve srovnání s trestním stíháním, resp.
trestním řízením, provedeným od počátku standardním způsobem. Je proto zjevně
nedůvodné rozlišovat mezi obsahem pojmu škoda v rámci řízení o podmíněném
zastavení trestního stíhání a řízení standardního. V daných souvislostech je
třeba poukázat i na prakticky obsahově totožnou dikci užitou stran pojmu škoda
v ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. (škoda, jež byla poškozenému trestným činem
způsobena) a v ustanovení § 307 odst. 1 tř. (škoda, byla-li činem způsobena).
Argumentuje-li dovolatel rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové
(přesněji Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích) ze dne 31.
10. 2006, sp. zn. 13 To 490/2006, publikovaným pod č. 13/2008 Sb. rozh. tr.,
pak je namístě konstatovat, že Nejvyšší soud nijak toto rozhodnutí
nezpochybňuje, současně je třeba uvést, že toto rozhodnutí nečiní závěr o tom,
že by náklady zmocněnce byly součástí škody, jejíž uhrazení, resp. dohoda o
její úhradě či jiná opatření k její úhradě, by bylo podmínkou pro podmíněné
zastavení trestního stíhání. Druhá právní věta pak pouze obecně konstatuje, že
poškozený může vůči obviněnému uplatnit nárok na náhradu dosavadních nákladů
trestního řízení (nákladů právního zastoupení zmocněncem) do dohody ohledně
náhrady škody způsobené pachatelem ve fázi řízení o podmíněném zastavení
trestního stíhání. Nejde však o podmínku pro rozhodnutí podle § 307 odst. 1 tr.
ř. Dlužno dodat, že zmíněná druhá právní věta není v odůvodnění předmětného
rozhodnutí nijak argumentačně podložena.
K uvedenému je třeba dále zdůraznit, a to i v souvislosti s odkazem dovolatele
na shora citovaná civilní rozhodnutí, že rovněž občanskoprávní řízení jasně
rozlišuje mezi škodou jako objektivní hmotně právní kategorií, která je
předmětem žalobního návrhu, a náklady řízení (mezi něž patří i odměna za
zastupování), jež stranám sporu vzniknou právě v souvislosti s uplatněním
nároku na náhradu škody a řízením o něm (§ 137 o. s. ř.). Patří se dodat, že
výrok o náhradě nákladů řízení zpravidla (nikoli však bezvýjimečně) závisí (je
založen) na výsledku řízení o meritu věci, jímž je vlastní, žalobcem nárokovaná
náhrada škody (§ 142 až § 150 o. s. ř.).
Nad tento rámec je namístě (jak ostatně důvodně učinil již soud prvního
stupně) uvést, že poškozenými uplatňovaný nárok na náhradu nákladů spojených s
přibráním zmocněnce nebyl náležitě vyúčtován (v podání zmocněncem vypracovaném
byly tyto náklady vyjádřeny pouze celkovou částkou 10.000 Kč ve vztahu ke
každému z poškozených) a především nebylo doloženo, že by tyto náklady již byly
poškozenými uhrazeny, tedy, že jim skutečně vznikly.
Přitom, právě se zřetelem k ustanovení § 154 odst. 1 tr. ř., platí, že
poškozený nemůže nárokovat více, než co skutečně zmocněnci zaplatil, maximálně
však tolik, kolik přísluší zmocněnci podle advokátního tarifu (srov. např.
Gřivna, Gřivnová: Určení výše odměny advokáta jako zmocněnce poškozeného v
trestním řízení, Bulletin advokacie 11-12/2005, str. 46 a násl.). Lze doplnit,
že Ústavní soud neshledal tento výklad předmětného ustanovení, podle nějž nelze
dovodit, že by v případě zvoleného zmocněnce bylo možno uplatňovat jiné náklady
než ty, které již skutečně poškozenému vznikly, jako ústavně nesouladný (srov.
např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2311/12).
Na uvedeném nic nemění námitka dovolatele, že návrh na uložení povinnosti
obviněným nahradit způsobenou škodu byl poškozenými v dané trestní věci
uplatněn včas, přičemž záležitostí dalšího dokazování by bylo ověřování přesné
výše náhrady škody, zejména ve smyslu prokazování výše uplatněných nákladů
spojených s přibráním zmocněnce poškozenými.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody
Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyššího
státního zástupce odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý