6 Tdo 995/2016-I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. prosince 2016 v trestní
věci obviněného A. J., podle § 265l odst. 4 tr. ř. per analogiam t a k t o :
Obviněný A. J. s e n e b e r e d o v a z b y .
Na podkladě dovolání, která podali obviněný A. J. proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014 a
nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. Š. proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 31/2015, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014, rozhodl
Nejvyšší soud dne 13. 12. 2016 pod sp. zn. 6 Tdo 995/2016 tak, že
I. podle § 265k odst. 1 tr. ř. k dovolání nejvyššího státního zástupce
zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To
31/2015, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na
zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu,
II. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. k dovolání obviněného A. J. zrušil usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015 a jemu
předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T
13/2014, v části týkající se tohoto obviněného. Současně také zrušil další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 261 tr. ř. zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, v části
týkající se obviněného P. Š. III. podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že obviněný A. J. v současné době vykonává
souhrnný trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015. Ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. uvádí, že vykonává-li se na obviněném trest
odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o
tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšší soud ze spisu Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T
13/2014, zjistil, že v předmětné trestní věci byl obviněný stíhán a následně
odsouzen, a to v souvislosti s dovoláním napadeným rozhodnutím. Obviněný A. J. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T
13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, odsouzen za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z tohoto rozsudku a za s ním se sbíhající pokus zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 tr. zákoníku k §
240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 7. 12. 2010, č. j. 7 T 84/2009-1472, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 1 To 31/2011-1560, podle § 209
odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3
tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku byl
obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu deseti let. Podle
§ 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu uložený obviněnému
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 1 To 31/2011-1560,
ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 84/2009, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 a § 229
odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Z vyžádaných zpráv Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl usnesením Okresního
soudu v Pardubicích ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 0 PP 126/2015, podmíněně
propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 3 To 31/2011, z
Věznice Pardubice. Zkušební doba byla podle § 89 odst. 1 tr. zákoníku stanovena
v trvání dvou let. Ve výkonu trestu odnětí svobody ve věci vedené u Krajského
soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, č. j. 7 T 84/2009-1472, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 3 To 31/2011-1560,
byl obviněný od 27. 5. 2013 (se započtením vazby) do 15. 7. 2015. Do výkonu
trestu v předmětné trestní věci obviněný nastoupil dne 26. 1. 2016. S ohledem
na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejsou dány
důvody, aby byl obviněný brán Nejvyšším soudem do vazby ve věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 6 Tdo 995/2016
Datum rozhodnutí: 13.12.2016
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Podvod, Úmysl
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí: D
6 Tdo 995/2016-49
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. prosince
2016
o dovolání obviněného A. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11.
11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014, a o dovolání nejvyššího
státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. Š., proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 31/2015, v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se k dovolání nejvyššího státního
zástupce z r u š u j e usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015,
sp. zn. 5 To 31/2015.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí
na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání obviněného A. J. z
r u š u j e usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To
72/2015 a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12.
2014, sp. zn. 40 T 13/2014, v části týkající se tohoto obviněného. Současně se
zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 261 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, v části týkající se obviněného P.
Š.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p
ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
1) Obvinění A. J. a obviněný P. Š. byli rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, uznáni vinnými trestným činem
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustili
tak, že …po vzájemné dohodě, s cílem vylákat od společnosti Viva leasing, a. s., finanční prostředky, použít je pro svoji potřebu a neuhradit dohodnuté
splátky, dohodli zpětný leasing souboru technologických zařízení, v jehož rámci
jimi ovládaná společnost Extra auto, s. r. o. prodala společnosti Viva leasing,
a.s., uvedený soubor technologických zařízení za částku 18.840.000,- Kč a
vzápětí si ho na leasing pronajala, a při realizaci této operace dne 1. 10. 2010 uzavřel obviněný P. Š., jednající z pozice jednatele společnosti Extra
auto s.r.o., v přítomnosti obviněného A. J., podle jehož instrukcí postupoval,
v sídle společnosti Viva leasing, a.s. s touto společností nejdříve jako
prodávající kupní smlouvu, jejímž převodem byl převod uvedeného souboru
zařízení na tuto společnost, a vzápětí jako nájemce leasingovou smlouvu, na
jejímž základě získala společnost Extra auto s.r.o. daný soubor zařízení zpětně
do leasingového pronájmu, a téhož dne vystavil jménem společnosti Extra auto
s.r.o. na řad společností Viva leasing, a.s., blankosměnku bez vyplněné
směnečné sumy, tuto podepsal zároveň jako ručitel-avalista, a to společně s
obviněným A. J., jenž tak učinil jednak sám za sebe, jednak jako jednatel
společnosti Gaudare, s.r.o., a při té příležitosti podepsal rovněž dohodu o
předání a vyplnění směnky mezi společností Extra auto s.r.o., jakožto
výstavcem, a společností Viva leasing, a.s., jakožto věřitelem, načež podle
smluvních podmínek uzavřené leasingové smlouvy byla z celkové částky, která
měla být vyplacena společnosti Extra auto s.r.o., odečtena akontace a první
leasingová splátka v celkové výši 8.729.430,- Kč, takže v průběhu října zaslala
společnost Viva leasing, a.s., na účet společnosti Extra auto s.r.o., vedený u
Raiffeisenbank, a.s., ve splátkách (specifikovaných ve výroku o vině rozsudku)
celkovou částku 9.579.427,- Kč, přičemž v návaznosti na to disponent výše
uvedeného účtu, obviněný P. Š., v měsíci říjnu roku 2010 celou tuto částku z
účtu postupně odčerpal, a to jednak hotovostními výběry, jednak převody na účet
vedený u Raiffeisenbank, a.s., ve prospěch společnosti Best Credit Group, a.s.,
jehož jediným disponentem byl obviněný A. J., a na účet společnosti Extra auto
s.r.o., k němuž měli dispoziční právo oba obvinění, převedl obviněný P. Š. z
tam označeného účtu Extra auto s.r.o., na další tam specifikované bankovní účty
této obchodní společnosti, jakož i na tam vedený účet společnosti Best Credit
Group, a.
s., tam uvedené finanční částky a dále vybral tam uvedenou finanční
hotovost, přičemž další měsíční splátky ve výši 1.601.790,- Kč na základě
uzavřené leasingové smlouvy platné vždy k prvnímu dni v měsíci nebyly v
sjednaných termínech ani později hrazeny, obvinění použili finanční prostředky
získané od společnosti Viva leasing a.s., způsobem neumožňujícím společnosti
Extra auto s.r.o., vyprodukovat zdroje na splnění závazků z uzavřené leasingové
smlouvy, umožnili zásadní znehodnocení předmětu leasingu – dané apretizační
výrobní linky pro produkci sklovláknité síťoviny – a tímto jednáním způsobili
společnosti Viva leasing a.s., nyní KCP Invest a.s., celkovou škodu ve výši
nejméně 9.210.666,- Kč (podrobněji viz rozsudek soudu prvního stupně).
2) Obviněný A. J. byl za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku z tohoto rozsudku a za s ním sbíhající se pokus zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 tr. zákoníku k §
240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 7. 12. 2010, č. j. 7 T 84/2009-1472, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 1 To 31/2011-1560, odsouzen
podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst.
1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu
deseti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu
uložený obviněnému rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2011, č. j. 1
To 31/2011-1560, ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T
84/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228
odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti
na náhradu škody.
3) Obviněný P. Š. byl za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 tr.
zákoníku z tohoto rozsudku a za s ním se sbíhající pokus trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k §
148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. z rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, č. j. 7 T 84/2009-1472, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 1 To 31/2011-1560,
odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří
let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému
výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a podle § 73 odst. 1
tr. zákoníku byl mu současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti
let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu uložený
obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, č. j. 7 T
84/2009-1472, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku
poškozené společnosti na náhradu škody.
4) Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný A. J.
(proti všem výrokům) a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v
Praze v neprospěch obviněných A. J. a P. Š. (pouze proti výroku o trestu)
odvolání.
5) Vzhledem k tomu, že nebyly splněny procesní podmínky pro projednání
odvolání obviněného A. J. a odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obou
obviněných pouze do výroku o trestu, vyloučil Vrchní soud v Praze trestní věc
obviněného A. J. k samostatnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 5 To
72/2015. Trestní věc obviněného P. Š. byla dále vedena pod sp. zn. 5 To
31/2015, přičemž odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného P.
Š. proti výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014,
sp. zn. 40 T 13/2014, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9.
2015, sp. zn. 5 To 31/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Odvolání obviněného
A. J. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podané v
neprospěch tohoto obviněného proti výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, byla usnesením Vrchního soudu
v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodná zamítnuta.
6) Dne 19. 7. 2016 předložil Městský soud v Praze Nejvyššímu soudu
dovolání, které podal obviněný A. J. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015. Uvedené dovolání bylo u Nejvyššího
soudu zapsáno pod sp. zn. 6 Tdo 996/2016. Současně však bylo také předloženo
dovolání nejvyššího státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch
obviněného P. Š. do výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v
Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 31/2015, a toto dovolání bylo u
Nejvyššího soudu zapsáno pod sp. zn. 6 Tdo 995/2016.
7) Vzhledem k tomu, že obě usnesení Vrchního soudu v Praze (ze dne 23.
9. 2015, sp. zn. 5 To 31/2015, ve věci obviněného P. Š., a ze dne 11. 11. 2015,
sp. zn. 5 To 72/2015, ve věci obviněného A. J.), se vztahují k téže trestní
věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014, a s
přihlédnutím k obsahu a vzájemné souvislosti obou uvedených rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze, která navazují na uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, byly dány podmínky pro společné řízení,
a proto rozhodl Nejvyšší soud dne 30. 8. 2016 pod sp. zn. 6 Tdo 996/2016, podle
§ 23 odst. 3 tr. ř. per analogiam o spojení obou věcí ke společnému projednání
a rozhodnutí s tím, že obě věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 6 Tdo 995/2016.
8) Obviněný A. J. podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, dovolání, ve
kterém uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Jako
stěžejní argument k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
uvedl nesprávný výpočet škody způsobené poškozené společnosti předmětným
trestným činem, a to zejména z důvodu neodečtení hodnoty předmětu kupní
smlouvy, jejíž vlastnictví poškozená společnost na základě uvedené smlouvy
nabyla. Obdobný argument vztahující se k nesprávnému výpočtu škody obviněný
použil rovněž při nezohlednění výše daně z přidané hodnoty, kterou byla
poškozená společnost oprávněna uplatnit „na vstupu k odpočtu“. V souvislosti s
uvedenými námitkami zpochybňuje samu podstatu odsouzení pro trestný čin
podvodu. V rámci uvedeného dovolacího důvodu obviněný rovněž zpochybnil samotný
výpočet hodnoty předmětu výše uvedené kupní smlouvy a s tím související
rozhodnutí soudů o odmítnutí jím navrhovaných důkazů, které nebylo podle názoru
obviněného dostatečně odůvodněno. Pochybení v odůvodnění napadeného rozhodnutí
spatřuje obviněný taktéž v nedostatečném vypořádání se odvolacího soudu s
doplňujícím přednesem obhájce obviněného při veřejném zasedání. V rámci dalšího
z uplatněných dovolacích důvodů týkajícího se nesprávnosti výroku o trestu,
uplatněného v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
obviněný vytkl soudům nižších stupňů především nepřiměřenou přísnost uloženého
trestu, a to zejména s ohledem na jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu
odnětí svobody uloženého za trestný čin, který je s předmětným trestným činem
ve vícečinném souběhu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
9) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila
svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření nejprve
shrnula dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřila k
uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.
Dále konstatovala, že ač jde v případě námitek týkajících se nesprávného
hodnocení předmětného jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zák. o námitky, které jsou podřaditelné pod
uplatněné dovolací důvody, je třeba je hodnotit jako zjevně neopodstatněné.
Státní zástupkyně se tak plně ztotožnila se závěry soudů nižších stupňů o výši
škody, která byla předmětným trestným činem způsobena, jakož i se správností
dokazování provedeného ve vztahu k této skutečnosti. Ve vztahu k dalšímu okruhu
námitek souvisejících s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
státní zástupkyně vyjádřila své přesvědčení o nepodřaditelnosti těchto námitek
pod uvedený dovolací důvod. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby
Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a
vyjádřila svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
10) Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, které podal v neprospěch
obviněného P. Š. do výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014,ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze
ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 31/2015, uplatil dovolací důvody uvedené v §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť se domnívá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku, ačkoliv byly v řízení mu předcházejícím dány
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť řádným
opravným prostředkem napadené rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, v důsledku čehož byl obviněnému uložen trest mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Na podporu tohoto svého tvrzení nejvyšší státní zástupce argumentoval
především absencí vyjádření mimořádných okolností, způsobilých odůvodnit postup
nalézacího soudu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce dále
rozsáhle doplnil, že okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu podle § 58
odst. 1 tr. zákoníku, které byly v rozhodnutí soudů nižších stupňů uvedeny,
svým charakterem odpovídají spíše okolnostem polehčujícím ve smyslu ustanovení
§ 41 tr. zákoníku, a proto nejsou dostatečně způsobilé uvedený postup soudů
nižších stupňů odůvodnit.
11) Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 31/2015, podle § 265k
odst. 1 tr. ř. za podmínek uvedených v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož
zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T
13/2014, v části týkající se výroku o trestu odnětí svobody uloženého P. Š.,
jakož zrušil i všechna další rozhodnutí na takto zrušený rozsah napadených
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v
Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], shodně
jako dovolání nejvyššího státního zástupce. Obě dovolání byla podána osobami
oprávněnými [v případě obviněného prostřednictvím obhájce § 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.; v případě nejvyššího státního zástupce – nejvyšším státním
zástupcem § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem
ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
13) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
14) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst.
2 tr. ř.).
15) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší
soud uvádí, že uvedený dovolací důvod se uplatní, jestliže byl obviněnému
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným.
16) Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
K dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného P. Š.
proti výroku o trestu
17) Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím shora uvedených dovolacích
důvodů [§ 265b odst. 1 písm. g), l), h) – viz výklad shora bod 13-16] vyjádřil
své přesvědčení, že odvoláním státní zástupkyně napadený rozsudek soudu prvního
stupně spočíval na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, vztahujícím se k
aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku kterého byl obviněnému uložen
trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž
byl uznán vinným.
18) Nejvyšší soud uvádí, že v kontextu obsahu dovolacích námitek, mu
přísluší přezkoumat pouze to, zda napadeným rozsudkem bylo důvodně rozhodnuto o
mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve
shodě se zákonným hlediskem vymezeným v § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nepřísluší
mu zkoumat rozsah tohoto snížení, vyjádřený ve výměře uloženého trestu. V tomto
ohledu již jde o otázku přiměřenosti trestu v mezích daných na jedné straně
spodní hranicí sazby a na druhé straně limitem snížení podle § 58 odst. 3 tr.
zákoníku. Řešení této otázky proto nespadá do rámce tohoto dovolacího důvodu.
19) Nejvyšší soud z těchto důvodů soustředil svoji pozornost na
posouzení otázky, zda napadené rozhodnutí (a jemu předcházející rozsudek) je
zatíženo nejvyšším státním zástupcem tvrzenou právní vadou.
20) V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané
věci uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku s
trestní sazbou odnětí svobody v trvání od pěti do deseti let. Jestliže mu byl
napadeným rozsudkem uložen trest odnětí svobody ve výměře tří let podmíněně
odložený na zkušební dobu v trvání pěti let, jde nesporně o trest vyměřený pod
spodní hranicí zákonné trestní sazby.
21) K uvedené problematice je zapotřebí uvést, že ustanovení § 58 odst.
1 tr. zákoníku zakotvuje tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu
odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to konkrétní okolnosti
případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že použití zákonné (nesnížené)
sazby trestu odnětí svobody – a to s ohledem na její dolní hranici - by bylo
pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že lze dosáhnout nápravy pachatele i
trestem odnětí svobody kratšího trvání.
22) Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně, což znamená, že
musí být splněny zároveň. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody
uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí
opírat o zhodnocení všech okolností případu a poměrů pachatele, nestačí tedy
jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice.
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze
opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele, anebo o obě tato hlediska
zároveň. Vždy ovšem bude stačit splnění alespoň jednoho z nich.
23) Okolnostmi případu z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku se rozumí zejména všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování
povahy a závažnosti spáchaného trestného činu (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku).
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze odůvodnit i okolnostmi, které jsou
znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud jejich
význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových
trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Nelze je však
dovozovat pouze z mírnější alternativy, kterou byla naplněna určitá skutková
podstata (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 5/1966 Sb. rozh.
trest.). Okolnostmi případu ve smyslu tohoto ustanovení mohou být i takové
skutečnosti, které nejsou nutnou součástí příslušné skutkové podstaty, pokud se
v dané kvalitě a kvantitě pravidelně nevyskytují [Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 690 s.].
Hodnocení povahy a závažnosti trestného činu a možnosti nápravy pachatele
vzájemně úzce souvisí, protože některé okolnosti (např. recidiva pachatele)
ovlivňující možnost nápravy pachatele, mnohdy vyplývají z okolností rozhodných
i pro stanovení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a hodnotí se v
rámci osoby pachatele. Proto postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze
odůvodnit poukazem jen na malou závažnost spáchaného trestného činu, anebo jen
na dobré možnosti nápravy pachatele, neboť nestačí izolované posuzování každého
z těchto hledisek.
24) Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení
trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu.
Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim
již v rámci okolností případu, jinak musí být z hlediska § 58 odst. 1 tr.
zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné
(nesnížené) trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto
pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a
byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné,
majetkové a jiné poměry pachatele , které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku
jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 1. vydání. Praha : C. H. Beck,
2009, 690 s.).
25) Okolnosti případu nebo poměry pachatele mohou odůvodnit postup podle
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku jenom za předpokladu, že by použití nesnížené trestní
sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že lze
dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Při posuzování splnění
této zákonné podmínky je třeba vycházet z odůvodněného předpokladu, jak bude
působit trest odnětí svobody v určité výši na konkrétního pachatele jako na
objekt trestu s tím, že k nápravě pachatele (ale zároveň k ochraně společnosti)
může a musí postačovat i trest odnětí svobody kratšího trvání, než jaká je
dolní hranice příslušné trestní sazby. Dále je nutno zohlednit i všechna
kritéria ovlivňující druh trestu a jeho výměru stanovená v § 39 tr. zákoníku,
včetně okolností polehčujících a přitěžujících podle § 41 a 42 tr. zákoníku.
Není vyloučeno, aby k dosažení nápravy pachatele mu byl uložen též jiný
přípustný druh trestu (§ 53 odst. 1 tr. zákoníku) nebo i ochranné opatření (§
98 tr. zákoníku) vedle sníženého trestu odnětí svobody tak, aby byl doplněn
chybějící účinek té části trestu odnětí svobody, o kterou byl zkrácen postupem
podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až
139. Komentář, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 691 s.).
26) Z naznačeného výkladu je patrné, že argumentace nejvyššího státního
zástupce uplatněným dovolacím důvodům odpovídá. Dovolatel podal obsáhlý výklad
podmínek aplikace institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody, včetně
odkazů na judikaturu, jež tyto podmínky konkretizuje. Základním dovolacím
argumentem je, stručně řečeno, zdůraznění výjimečnosti institutu mimořádného
snížení trestu odnětí svobody a přesvědčení dovolatele, že tato výjimečnost v
daném případě nebyla pouhým souhrnem existence polehčujících okolností dána, a
dále poukaz na nedostatečné odůvodnění ze strany soudů nižších stupňů.
27) Nejvyšší soud k těmto úvahám připomíná, že soud prvního stupně
uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání tří let, tedy mimo trestní
sazbu (pod její spodní hranici), přičemž zvolený postup odůvodnil především
jeho nižším podílem na spáchané trestné činnosti, včetně téměř nulového
prospěchu, který předmětnou trestnou činností získal. Tento trest byl
obviněnému uložen jako trest podmíněný, se zkušební dobou v trvání pěti let.
Výši uvedeného trestu nalézací soud odůvodnil uložením dalšího trestu,
bránícího obviněnému ve výkonu dalších podnikatelských aktivit, ve spojitosti s
kterými se dopustil postihované trestné činnosti. V neposlední řadě pak jako
další z okolností ospravedlňujících mimořádné snížení trestu soud prvního
stupně uvedl dobu, která od spáchání trestného činu uplynula, jakož i
skutečnost, že obviněný dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Nutno
podotknout, že oproti odůvodnění výroku o vině je odůvodnění výroku o trestu
značně kusé a již zcela postrádá jakoukoli zmínku o tom, že by se soud zabýval
hledisky vymezenými pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, mj. konkrétně uvedl, zda to byly poměry pachatele nebo okolnosti
případu, které v kontextu s požadavkem nepřiměřené přísnosti trestu pro
obviněného a okolnosti možnosti nápravy obviněného uložením trestu kratšího
trvání, jej vedly k závěru o vhodnosti použití uvedeného ustanovení.
28) Odvolací soud v reakci na námitky státní zástupkyně obsažené v
odvolání, kterými zpochybnila správnost výše uvedeného postupu soudu prvního
stupně, doplnil argumentaci soudu prvního stupně v tom, že s ohledem na další
skutečnost, jíž byla snaha obviněného uhradit způsobenou škodu, kdy k tomuto
účelu uzavřel s poškozenou společností dohodu o splátkách, kterou úspěšně
plnil, hodnotil postup nalézacího soudu jako souladný se zákonem, když mj.
uvedl, že aplikace podmínek ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je v případě
obviněného Š. hraniční.
29) Nejvyšší soud tedy shrnuje, že okolnosti, pro které byl obviněnému
uložen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby § 209 odst. 5 tr.
zákoníku spočívaly podle zjištění soudů nižších stupňů v tom, že k osobě
obviněného nebyly zjištěny negativní poznatky, je nutno na něj pohlížet jako na
osobu netrestanou, na škodě se podílel menší měrou než spoluobviněný, nekončila
u něj převážná část zisku, napomohl k objasnění stíhané trestné činnosti,
přičemž soud druhého stupně ještě doplnil, že s poškozenou společností uzavřel
„Dohodu o splátkách“ a uhradil 300 000 Kč a doposud nebyl ve výkonu trestu
odnětí svobody.
30) V rámci komplexního posouzení věci považuje Nejvyšší soud za
potřebné odkázat také na rozhodnutí č. 11/1968-I. Sb. rozh. tr., které uvádí,
že nelze vyloučit, že by více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen
obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabylo v konkrétním případě
takového významu, že by je bylo možno hodnotit jako okolnosti případu ve smyslu
§ 58 tr. zákoníku (význam tohoto rozhodnutí nelze přehlédnout v rámci
případného rozhodování o trestu).
31) Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně se se závěrem soudu prvního
stupně ztotožnil, aniž by sám podrobněji rozvedl úvahy soudu prvního stupně,
které sice pokládal za hraniční avšak správné, nemůže Nejvyšší soud z
odůvodnění jeho rozhodnutí dovodit, které byly ony okolnosti případu (poměry
pachatele) spolu s dalšími kumulativně stanovenými podmínkami, které jej vedly
k závěru o správnosti použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže bylo shora
Nejvyšším soudem poukázáno na rozhodnutí č. 11/1968-I. Sb. rozh. tr., je nutno
současně také upozornit na rozh. č. II/1967 Sb. rozh. tr., a z něj plynoucí
závěr, že za obvyklé (ve většině případů), nikoliv výjimečné okolnosti případu,
které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici, lze
stěží podřadit vedení řádného života před činem, upřímnou lítost, dobrovolnou
náhradu škody. Na shora uvedené okolnosti poukazují rozhodnutí soudů nižších
stupňů, aniž by konkretizovaly, v čem byly tyto okolnosti případu, které jsou
zpravidla aplikovatelné v rámci příslušné trestní sazby tak intenzivní a tak
závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu a odůvodňovaly
postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Zmínit je rovněž možné rozhodnutí č.
6/2014 Sb. rozh. tr. či rozhodnutí č. 24/2015 Sb. rozh. tr. V souvislosti s
argumentací soudů ohledně podílu jednotlivých obviněných na spáchané trestné
činnosti je nutno nad rámec jejich úvah poukázat na to, že obvinění byli uznáni
vinnými trestným činem podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to jako
spolupachatelé, a sám soud prvního stupně zmiňuje (str. 37 rozsudku), že „škoda
jimi způsobená je velká, činí téměř dvojnásobek hraniční škody velkého
rozsahu“. Zmiňují-li soudy ve svých rozhodnutích, že převážná část zisku
skončila u obviněného J. a nikoli obviněného Š., pak je potřebné uvést a brát v
úvahu při posuzování okolností případu a vypořádání se v odůvodnění rozhodnutí
skutečnost, že jediným disponentem s účtem, kam byly poškozenou společností
peníze poukázány, byl obviněný Š., který jednak část prostředků zaslal na účet,
ke kterému měl dispoziční právo pouze obviněný J., a část na účet, ke kterému
měli dispoziční právo oba obvinění. Ze skutkového zjištění mj. vyplývá, jaké
konkrétní částky byly zaslány na účet, k němuž měl dispoziční právo obviněný J.
a jaké částky z celkové sumy 9 579 427 Kč byly zaslány na společný účet. Bez
povšimnutí soudů rovněž zůstalo skutkové zjištění, že obviněný vybral v
hotovosti částku 467 000 Kč, která je podstatně vyšší než částka, kterou
splatil a nelze na ni nahlížet izolovaně při existenci již výše uvedeného
dispozičního práva obviněného Š. Za situace, kdy byl soudy obviněnému ukládán
souhrnný trest, bylo potřebné také tuto okolnost – předchozího odsouzení
posuzovat v komplexu dalších okolností [soud prvního stupně k obviněnému Š.
uvedl, že mu toto odsouzení přitěžovalo (neshledal však žádné zásadnější
přitěžující okolnosti), bylo však v podstatě vyváženo tím, že napomohl k
objasnění nyní stíhané trestné činnosti – viz str. 38 rozsudku].
32) S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy z rozhodnutí
soudu druhého stupně, který považoval za správné úvahy soudu nižšího stupně,
nevyplývá (shodně jako rozhodnutí soudu prvního stupně), které byly ony
okolnosti případu (poměry pachatele) spolu s dalšími kumulativně stanovenými
podmínkami, které jej vedly k závěru o správnosti použití § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, rozhodl Nejvyšší soud tak, že zrušil rozhodnutí napadené dovoláním
nejvyššího státního zástupce (dále byla také zrušena rozhodnutí obsahově na
zrušené usnesení navazující). Z předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu
nevyplývá, že je vyloučen postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Vyplývá z
něj, že při ukládání trestu nebylo v rozhodnutích řádně odůvodněno, které byly
ony okolnosti, které byly tak intenzivní a závažné, že výjimečně snižovaly
závažnost trestného činu, zda některé z nich nebyly např. posuzovány několikrát
ve prospěch obviněného. V neposlední řadě nutno poukázat na rozhodnutí č.
I/1965 a z něj plynoucí závěr, že použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je výjimkou
a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno.
K dovolání obviněného A. J.
33) Nutno podotknout, že v bodě I. dovolání obviněný odkazuje na
dovolací důvody, které uplatňuje; v bodě II. shrnuje skutkové závěry soudů obou
stupňů; v následujícím bodě opět označeném II. zmiňuje zákonná, judikaturní a
teoretická východiska dovolacích námitek, kde odkazuje na komentáře k trestnímu
zákoníku a namítá, že „vzhledem k použité právní kvalifikaci jednání obviněného
v souvislosti s uzavírám dvoustranných právních jednání při sjednávání tzv. zpětného leasingu jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zák., za
současného použití kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu se
zákonným znakem v podobě těžšího následku – škody velkého rozsahu“ je nutno na
škodu nahlížet ve smyslu rozhodnutí č. 71/1971 Sb. rozh. tr., kdy „škoda
představuje hodnotu, o kterou byl zmenšen majetek poškozeného, nikoli obohacení
pachatele“. Dále poukazuje na teoretické závěry k definici omylu a otázku omylu
ve vztahu k leasingovým smlouvám a poukazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího
soudu, zabývajících se otázkou trestné činnosti v rámci leasingových vztahů. Z
těchto rozhodnutí poukazuje např. na to, že „z dikce skutkové podstaty
trestného činu podvodu vyplývá, že v rámci právního posouzení je nezbytné
pečlivě identifikovat vzniklou škodu, přesně ji označit a kvalifikovat a
zejména přesně označit subjekt, který byl tímto trestným činem poškozen (v jaké
výši) a stejným způsobem označit i subjekt, který se takovým jednáním
obohatil“. V následném bodě III. označeném jako vlastní námitky proti
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení odkazuje opětovně na rozhodnutí Nejvyššího
soudu (sp. zn. 5 Tz 272/2001 a sp. zn. 3 Tdo 767/2012) s tím, že je nutno si
uvědomit, komu vznikla škoda, z jakého jednání (např. z jednání, kdy pachatel v
kupní smlouvě zamlčí okolnosti, že nemůže na kupujícího přejít vlastnické právo
k předmětu, který má být předmětem zpětného leasingu; či jde o vadu, která
snižuje oproti představám kupujícího cenu věci, zamlčení finanční situace
leasingového nájemce k leasingovému pronajímateli atd.), když uvedené vztahy si
soud druhého stupně neujasnil. Opětovně poukazuje na to, že „škodou může být
jen hodnota, o kterou byl zmenšen majetek poškozeného, nikoliv výše obohacení
pachatele“. Ze strany poškozené společnosti šlo podle mínění obviněného o
smlouvu odvážnou, do které ji nikdo nenutil, a má-li být zkoumáno, o jakou
hodnotu se majetek poškozené společnosti zmenšil, pak se nelze obejít bez
znaleckého posouzení předmětné linky. Za nesprávný rovněž považuje závěr soudů
ohledně „části kupní ceny, tvořené částkou, odpovídající výši daně z přidané
hodnoty“. Další výhrady (viz bod IV. dovolání) označil obviněný jako
„nedostatečná zjištění skutkového stavu a ústavní deficity napadeného
rozhodnutí“. V této části argumentuje tím, že skutkový stav nebyl zjištěn v
souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.
ř., a k tomu účelu měli být vyslechnuti
svědci, kteří by se mohli vyjádřit k tomu, za jakou částku chtěla poškozená
společnost předmětnou linku prodat, a pokud by se jednalo o částku svědky
zmiňovanou, nemohla by poškozené společnosti vzniknout žádná škoda, a tím by
nebyl naplněn znak škody u trestného činu podvodu. Uvedené návrhy však byly
zamítnuty s konstatováním, že by na skutkových závěrech nemohly ničeho změnit,
což podle obviněného v souvislosti s ústavním deficitem spočívajícím v
nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně jsou okolnosti, pro
které nemůže rozhodnutí soudu druhého stupně obstát.
34) Pokud jde o námitky obviněného, musí Nejvyšší soud předně uvést, že
trestného činu podvodu se dopustí pachatel, který mj. „sebe nebo jiného obohatí
tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli
nepatrnou“. Ze skutkového zjištění vyplývá, že obvinění „po vzájemné domluvě“,
kterou obviněný popírá, přistoupili k jednání se společností VIVA leasing a.
s., s cílem od této společnosti vylákat finanční prostředky, které chtěli
použít pro svoji potřebu. Vzhledem k tomu, že soudy hodnotí jednání obviněných
jako jednání s cílem vylákat, je potřebné na celou situaci nahlížet v kontextu
veškerých úkonů činěných ze strany obviněných. Soud prvního stupně v odůvodnění
svého rozhodnutí uvádí, že obvinění potřebovali finanční prostředky (viz str.
34), neboť pociťovali akutní nedostatek finančních prostředků (str. 12
rozsudku), a proto zpětný leasing byl příležitostí, jak finanční zdroje získat.
Ze skutečností uváděných soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí se
mj. naskýtá také možný závěr, že primárním zájmem obviněných tedy nebylo
získání finančních prostředků z tzv. zpětného leasingu na zprovoznění
apretizační linky na výrobu perlinky, neboť jak uvedl obviněný A. J. JUDr. P.
H., generálnímu řediteli společnosti VIVA leasing a. s. (viz č. l. 19 rozsudku)
či jak uvedl obviněný P. Š. (viz č. l. 14 rozsudku) – inkasované peníze v rámci
zpětného leasingu měly být obratem převedeny na společnost Best Credit Group a.
s. a měly být využity na překlenutí tehdejšího akutního nedostatku
disponibilních finančních prostředků. To, jak budou hrazeny splátky zpětného
leasingu, obviněný (Š.) neřešil, a to ani se zástupci společnosti VIVA leasing
a. s. (viz str. 15) rozsudku.
35) Z výše uvedeného vyplývá, že obvinění potřebovali finanční
prostředky a vzhledem k omezenému přístupu k bankovním úvěrům, byla forma
zpětného leasingu příležitostí jak tyto získat. Proto došlo k jednání se
společností VIVA leasing a.s., která přistoupila na jednání o tzv. zpětném
leasingu.
36) Jak již bylo uvedeno shora, skutkové zjištění soudu prvního stupně
spočívající v konstatování „vzájemné domluvy s cílem vylákat finanční
prostředky a použít je pro svoji potřebu“ má podle soudu prvního stupně
vystihovat znaky trestného činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými. Veškeré
další skutkové zjištění je však již soustředěno jen na popis uzavírání
leasingové smlouvy s tím, kdy a v jakých částkách byly finanční prostředky od
poškozené společnosti zaslány na účet společnosti Extra auto s. r. o., kdo, kdy
a na jaké účty došlé finanční prostředky dále přeposílal (téměř tři strany
výroku ze tří a půl strany), s následným konstatováním, že použité finanční
prostředky byly použity způsobem, který neumožňoval společnosti Extra auto s.
r. o. vyprodukovat zdroje na splnění závazků z uzavřené leasingové smlouvy,
umožnili zásadní znehodnocení předmětu leasingu a způsobili poškozené
společnosti škodu ve výši nejméně 9 210 666 Kč (aniž by byl konkrétně vymezen
znak uvedení v omyl, v jakém jednání obviněných spočíval).
37) Z popisu skutku tedy vyplývá pouze tolik, že obvinění jednali po
vzájemné domluvě, což obviněný J. zpochybňuje. V případě těchto námitek
považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že ke skutkovému zjištění, že obvinění
jednali „po vzájemné domluvě“ se podrobně vyjádřil soud prvního stupně v
obsáhlém odůvodnění svého rozsudku, kde popsal jednotlivé úkony provedené
obviněným J. a obviněným Š. (viz např. str. 12 – obv. Š. informoval obviněného
J. o možnosti zpětného leasingu; str. 14 – obv. J. požádal obv. Š., aby
kontaktoval VITA leasing a. s., s poptávkou zpětného leasingu; str. 17-18 –
svědci T., Š., PhDr. K. popsali pracovní vztah obviněných, případně jednání s
nimi atd.). S uvedeným závěrem se ztotožnil soud druhého stupně a Nejvyšší soud
pouze dodává, že uvedené závěry soudů jsou logické, vyplývají z provedených
důkazů a nesvědčí o libovůli soudů při hodnocení důkazů.
38) Dále je v rozhodnutích soudů nižších stupňů argumentováno tím, „že
cílem obviněných bylo vylákat od poškozené společnosti finanční prostředky,
použít je pro svoji potřebu a neuhradit dohodnuté splátky“. V souvislosti s
tímto skutkovým zjištěním však z celého skutkového zjištění nevyplývá, v čem
spatřoval soud prvního stupně onen zákonný znak „uvádění někoho v omyl“, který
byl vyjádřen v právní větě.
39) V této souvislosti se naskýtá několik alternativ jednání obviněných,
která by mohla vykazovat znak uvedení v omyl a která jsou okrajově zmíněna v
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak dle názoru Nejvyššího soudu
nejsou vyjádřena v popisu skutku. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně
se naskýtá možnost dovození „úmyslu uvést společnost VITA leasing a. s., v
omyl“ např. z konstatování, že obvinění uváděli poškozené společnosti
nepravdivé údaje ohledně své solventnosti k hrazení splátek leasingové smlouvy.
Mohli však také poškozenou společnost uvádět v omyl již tím, že zamlčeli stav
předmětu kupní smlouvy. Zde nelze přehlédnout, byť uvedená skutečnost vyplývá z
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, že k hodnotě předmětu kupní smlouvy
a následné hodnotě předmětu leasingové smlouvy se sešla (28. 3. 2012) komise
složená z konstruktéra, který linku vyvinul (Ing. M. K.), ředitele společnosti
Lamitek s.r.o., která linku vyrobila (J. S.) a majitele společnosti ConTek s.
r. o., která provedla elektroinstalaci jejího řídícího systému, přitom bylo
konstatováno, že její demontáž byla neprofesionální, některé z klíčových
součástí chyběly atd. Podstatné však bylo zjištění, že nebyla provozuschopná –
a to již od jejího nákupu společností Extra auto s. r. o. (uvedené skutečnosti
jsou v souladu se závěry uvedenými v rozsudku na str. 14, kdy obviněný Š.
uvedl, že záměr o zprovoznění linky byl odsunut do budoucna, mj. s ohledem na
to, že linka nebyla úplná). Soudy pak dospěly k závěru, že s ohledem na
vyjádření uvedené komise a prodej linky dne 4. 9. 2014 za částku 121 000 Kč,
komponenty, které byly v posuzovaném případě předmětem leasingu, měly tržní
hodnotu odpovídající ceně dosažené při jejich prodeji.
40) V souvislosti s otázkou podvodu a vzniku škody považuje Nejvyšší
soud za vhodné uvést, že trestný čin podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku je
dokonán obohacením pachatele nebo jiného, přičemž tato skutečnost má význam i
pro stanovení výše škody. Zásadně přitom platí, že došlo-li podvodným vylákáním
peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle § 209 tr.
zákoníku, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to,
zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí.
Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její
části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, viz
rozh. č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba podotknout, že škodou na cizím
majetku se rozumí újma majetkové povahy. Jedná se tak nejen o zmenšení majetku,
tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak
byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká
věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 3614 s.
2057).
41) Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně lze dovozovat, že
uvádění zástupců poškozené společnosti v omyl mohl zmíněný soud spatřovat mj.
také v tom, že tzv. zpětný leasing byl pouze „zástěrkou“ k získání finančních
prostředků od kupující společnosti VIVA leasing a. s., čemuž by mohlo odpovídat
odůvodnění jeho rozhodnutí (viz str. 36 rozsudku), kde uvedl, že ze strany
obviněných „šlo v posuzovaném případě o získání finančních hodnot a tzv. zpětný
leasing – tedy odprodej daného předmětu leasingu a jeho zpětný leasingový
pronájem – byl pouze prostředkem k dosažení tohoto cíle“. Stručně řečeno,
uvedené konstatování v odůvodnění soudu prvního stupně by bylo možno
interpretovat tak, že obvinění svým jednáním uvedli poškozenou leasingovou
společnost v omyl tvrzením nepravdivých skutečností, kdy jejich úmysl
nesměřoval k uzavření leasingu, který by řádně chtěli splácet, ale k okamžitému
získání a použití finančních prostředků z kupní smlouvy, přičemž k navození
serióznosti svého jednání použili právě institut tzv. zpětného leasingu, který
měl poškozeným garantovat návratnost jejich investice (takto jednoznačně však
skutkové zjištění, které je převzaté z obžaloby nevyznívá).
42) Vzhledem k tomu, že z popisu skutku není zřejmé, zda základní znak
trestného činu podvodu – uvedení jiného v omyl spatřoval soud prvního stupně v
tom, že obvinění poškozenou společnost uvedli v omyl tím, že této při uzavírání
leasingové smlouvy zamlčeli svoji finanční situaci (v tomto směru však skutkové
zjištění neobsahuje žádné konkrétní zjištění), nebo v tom, že zpětný leasing
byl jen zástěrkou – prostředkem k získání finančních prostředků s tím, že takto
k celé transakci přistupovali (tomuto závěru by odpovídalo odůvodnění rozsudku
– viz str. 36), či zamlčeli vady na předmětné lince, nemohl rozsudek soudu
prvního stupně obstát, mj. i za situace, kdy ve skutkovém zjištění soud prvního
stupně uvádí, že další měsíční splátky na základě leasingové smlouvy nebyly
hrazeny z důvodu, že získané finanční prostředky od společnosti VIVA leasing a.
s. byly použity způsobem, který neumožňoval vyprodukovat zdroje na plnění
závazků, ke kterým se v leasingové smlouvě obvinění zavázali a umožnili zásadní
znehodnocení předmětu leasingu. Posledně uvedené skutkové zjištění (viz shora
uvedené kurzívou) může vzbuzovat zdání jiné právní kvalifikace, než která byla
soudem prvního stupně použita. Za situace, kdy soud prvního stupně doslovně ve
svém odůvodnění uvádí, že zpětný leasing byl pouze prostředkem k získání
finančních hodnot, přičemž takto jednoznačně nevyznívá skutkové zjištění, je
Nejvyšší soud toho názoru, že v tomto směru není skutkové zjištění plně v
souladu s odůvodněním rozhodnutí, což lze dokumentovat i na již zmíněné části
skutkového zjištění, že „obvinění umožnili zásadní znehodnocení předmětu
leasingu“, neboť uvedená součást skutkového zjištění může navozovat zdání, že
obvinění následně, po uzavření leasingové smlouvy a získání finančních
prostředků od poškozené společnosti, znehodnotili předmět leasingu. Z
odůvodnění rozsudku (str. 26-27) však přitom vyplývá, že předmět leasingu
„apretizační linka nebyla provozuschopná – a to již od jejího nákupu
společností Extra Auto s. r. o“ (nikoli od společnosti Extra Auto s. r. o).
Soud prvního stupně na základě důkazů, k předmětu leasingu shromážděných,
dospěl k závěru, že „komponenty, které byly v posuzovaném případě předmětem
leasingu, měly tržní hodnou odpovídající ceně dosažené při jejich odprodeji
společnosti Replastic s. r. o.“.
43) Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že tento věnoval
mimořádnou pozornost otázce finanční situace obviněných, společností, ve
kterých obvinění působili (např. podepsali blankosměnku bez vyplněné směnečné
sumy – viz str. 2, str. 36 rozsudku; v prosinci roku 2010 činil zůstatek
společnosti Extra auto s. r. o. 762 573,21 Kč, v lednu 2011 již pouhých 27
344,65 Kč, k finanční situaci – viz str. 27-29 rozsudku, nebylo pro ně reálné
získat bankovní úvěry – str. 35), rovněž tak i otázce existence apretizační
výrobní linky, stejně jako jednáním, která proběhla mezi obviněnými a zástupci
poškozené společnosti. Na základě provedených důkazů získal soud prvního stupně
řadu informací – skutečností, které začlenil do obsáhlého skutkového zjištění,
aniž by však pro případ, kdy se rozhodl jednání obviněných kvalifikovat jako
trestný čin podvodu, vyjádřil ve skutkovém zjištění základní znak tohoto
trestného činu, tj. vyjádřil, v jakém jednání obviněných spatřuje „uvádění v
omyl“ poškozené společnosti. Vzhledem k tomu, že nejen popis skutku, ale i
odůvodnění rozhodnutí neumožňuje učinit jednoznačný závěr o vině obviněných
(případně oprávněnosti zvolené právní kvalifikace), musel Nejvyšší soud zrušit
nejen dovoláním obviněného A. J. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, ale také jemu předcházející rozsudek
soudu prvního stupně – Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T
2014. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který byl zrušen rozsudek soudu prvního
stupně prospíval také spoluobviněnému P. Š., byl podle § 261 tr. ř. zrušen
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014,
také ohledně tohoto obviněného. Vzhledem k podanému dovolání Nejvyššího
státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného P. Š. do výroku o
trestu, muselo být i o tomto dovolání rozhodnuto, a to způsobem, který vyplývá
z výroku tohoto usnesení. Vzhledem k tomu, že ve své podstatě na základě
rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo ke zrušení ve věci vydaných rozhodnutí
Vrchním soudem v Praze, jak ohledně obviněného P. Š., tak i obviněného A. J.,
stejně jako rozsudku soudu prvního stupně, kterým byli oba obvinění uznáni
vinnými, vrací se trestní věc obviněných soudu prvního stupně. Je tedy
potřebné, aby si soud prvního stupně po projednání věci ujasnil (při
respektování § 265s tr. ř.), a v případě uznání vinny v popisu skutku
jednoznačně, stručně a přehledně popsal jednání obviněných s vyjádřením
zákonných znaků, příslušného trestného činu. Nejvyšším soudem bylo k případnému
ukládání trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, již shora uvedeno, že použití
tohoto ustanovení není vyloučeno, je však vázáno na splnění zákonem uvedených
podmínek, a proto je nutno, pokud soud přistoupí k aplikaci tohoto ustanovení,
aby se v odůvodnění důsledně vypořádal se všemi podmínkami zákonem stanovenými
pro jeho použití (např. vzal v úvahu i realizaci - plnění „Dohody o splátkách“
v případě obviněného P. Š.). S ohledem na skutečnost, že byl zrušen rozsudek
soudu prvního stupně, stalo se bezpředmětným reagovat na námitku obviněného A. J.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu