6 Tz 1/2024-11511
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila a soudců Mgr. Pavla Götha a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných J. F. a V. R. proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 10 To 303/2020-11166, a rozhodl takto:
I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 10 To 303/2020-11166, byl porušen zákon v neprospěch - obviněného V. R. ve výroku pod bodem I. v části, v níž byl uznán vinným jednáním popsaným pod bodem IV. výroku o vině rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17 T 142/2011-11050, a to v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř., - obviněné J. F. ve výroku pod bodem II. v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení mu předcházejícím ve výroku o vině pod bodem IV. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17 T 142/2011-11050, a to v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se částečně zrušují - rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 10 To 303/2020-11166, ve všech výrocích týkajících se obviněného V. R. a ve výroku o zamítnutí odvolání obviněné J. F., - rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17 T 142/2011-11050, v části týkající se všech výroků učiněných ve vztahu k obviněným V. R. a J. F., - všechna další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ přikazuje, aby věc v části týkající se obviněných V. R. a J. F. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále „soud prvního stupně“, příp. „soud“) ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17 T 142/2011-11050, byla obviněná J. F. (dále také „obviněná“) uznána vinnou trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. spáchaným ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a obviněný V. R. (dále také „obviněný“) byl uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku a pokračujícím zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jichž se dopustili způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Za tyto trestné činy byla obviněná J. F. odsouzena podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. V případě obviněného V. R. bylo podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k jeho odsouzení z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 2. 2019, č. j. 14 T 215/2012-2915, který nabyl právní moci dne 30. 9. 2019 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, č. j. 10 To 154/2019-3027.
3. O odvoláních obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 10 To 303/2020-11166, kterým ho podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného V. R. (za použití § 261 tr. ř. i ohledně spoluobviněné M. P.). Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci rozhodl tak, že uznal obviněného V. R. pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pokračujícím přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu ohledně obviněného V. R. ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 2. 2019, č. j. 14 T 215/2012-2915, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, č. j. 10 To 154/2019-3027. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné J. F. zamítl.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 10 T 303/2020-11166, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“ nebo „stěžovatel“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných. Podle ministra spravedlnosti došlo rozsudkem odvolacího soudu k porušení zákona v neprospěch obviněného R. v § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř., § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve spojitosti s § 24 odst. 1 písm. c), § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 a § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Týmž rozsudkem odvolacího soudu došlo podle stěžovatele k porušení zákona v neprospěch obviněné F. v § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. V řízení mu předcházejícím byl podle něj rozsudkem soudu prvního stupně porušen zákon v její neprospěch v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve spojitosti s § 10 odst. 1 písm. c), § 158 odst. 1 písm. a), § 250a odst. 1, 3 tr. zák.
5. Podle ministra spravedlnosti došlo k odsouzení obviněných na základě procesně nepřípustné výpovědi spoluobviněné Š. ze dne 25. 8. 2009, neboť k jejímu výslechu došlo před oznámením obvinění zbylým obviněným. Vzhledem k okolnostem věci přitom není možné na tuto výpověď nahlížet jako na neodkladný úkon, a to ani s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 2 Tzn 9/96. Zadržení obviněných totiž bylo možné a lhůta k němu končila až po provedení výslechu obviněné Š. Rovněž měla být o tomto úkonu vyrozuměna obhájkyně obviněného R., což se nestalo. Daná výpověď pak byla čtena v hlavním líčení podle § 207 odst. 2 tr. ř., ačkoliv tato mohla být pouze předestřena postupem podle § 212 tr. ř. Obvinění nebyli o výslechu spoluobviněné Š. vyrozuměni a neměli tak možnost účasti na tomto úkonu, např. i v zastoupení obhájcem, a nebyla tak dodržena zásada kontradiktornosti. Soud prvního stupně pochybil, když založil usvědčení obviněných právě na výpovědi spoluobviněné Š. (na rozdíl od zbylých obviněných, jejichž vina byla dovozena i na podkladě dalších provedených důkazů). Odvolací soud poté pochybil, když akceptoval takový způsob hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně. Na uvedeném nic nemění, že částečně zrušil odvoláními napadený rozsudek, protože sám znovu rozhodl na podkladě skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně. Obvinění sice svými odvoláními nebrojili proti tomu, že výpověď spoluobviněné Š. byla procesně nepoužitelná, touto skutečnosti se však odvolací soud měl přesto zabývat, neboť je to jeho povinnost ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Bez předmětné výpovědi by přitom nebylo možné dovodit zavinění na straně obviněných.
6. Podle ministra spravedlnosti je stížnost pro porušení zákona v projednávané věci přípustná, ačkoliv v ní již rozhodoval Nejvyšší soud, a to odmítnutím dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Stížnost totiž nesměřuje proti tomuto rozhodnutí, neboť Nejvyšší soud se dovoláními věcně nezabýval a k nyní namítané problematice se nevyjádřil.
7. S ohledem na výše uvedené proto ministr spravedlnosti navrhl Nejvyššímu soudu, aby · podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 10 To 303/2020-11166, byl ve vztahu k obviněnému R. ve výroku pod bodem I. v části, v níž byl uznán vinným jednáním popsaným pod bodem IV. výroku o vině rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17 T 142/2011-11050, porušen zákon v jeho neprospěch jednak v § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř., jednak v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve spojitosti s § 24 odst. 1 písm. c), § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 a § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a ve vztahu k obviněné F. ve výroku pod bodem II. porušen zákon v její neprospěch v § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení mu předcházejícím ve výroku o vině pod bodem IV. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17 T 142/2011-11050, a to v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve spojitosti s § 10 odst. 1 písm. c), § 158 odst. 1 písm. a), § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009; · s odkazem na § 269 odst. 2 tr. ř. v odpovídající části zrušil ve vztahu k oběma obviněným rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 10 To 303/2020-11166, a rovněž zrušil ve výroku o vině pod bodem IV. ohledně obou obviněných rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17 T 142/2011-11050, a konečně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a · v souladu s § 270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) zrekapitulovala argumentaci ministra spravedlnosti a uvedla, že se s ní ztotožňuje. Proto navrhla, aby jí Nejvyšší soud vyhověl způsobem specifikovaným ve stížnosti pro porušení zákona. Zároveň uvedla, že pokud by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem než uvedeným v § 274 odst. 2, 3 tr. ř., pak pro tento případ souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 274 odst. 4 tr. ř. ve znění účinném od 8. 12. 2021.
9. Obviněná se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřila tak, že se k ní připojuje a žádá, aby byla rozhodnutí soudů v její trestní věci zrušena, neboť byla vydána pouze na podkladě jediného důkazu, který byl procesně nepoužitelný. Dodala, že navíc navrhovala provedení důkazů, které by prvotní výpověď spoluobviněné Š. zpochybnily, ale tyto provedeny nebyly.
III. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona
10. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval, zda je stížnost pro porušení zákona přípustná, a to vzhledem ke skutečnosti, že v předmětné věci již rozhodoval usneseními ze dne 18. 8. 2021, č. j. 6 Tdo 880/2021-11415 (o dovolání obviněného Š.) a ze dne 30. 8. 2021, č. j. 6 Tdo 881/2021-11422 (o dovolání obviněné F.) jako soud dovolací. Podle § 266 odst. 1 tr. ř. není stížnost pro porušení zákona přípustná, pokud směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. V dané věci ovšem ministr spravedlnosti svoji stížnost směřuje pouze proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a co je podstatné, ve svých rozhodnutích se nevyjádřil k problematice řešené ministrem spravedlnost ve stížnosti pro porušení zákona, neboť procesní neúčinnost důkazu dovolateli nebyla namítána. Ministr spravedlnosti proto v postupu dovolacího soudu žádná pochybení neshledává, jím podaná stížnost proti jeho rozhodnutím nesměřuje, a jelikož v nich není k nyní nastoleném problému zaujat Nejvyšším soudem žádný právní názor, překážka ve smyslu § 266 odst. 1 tr. ř. není dána. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud přistoupil k projednání podané stížnosti pro porušení zákona.
IV. Relevantní právní úprava
11. Podle § 2 odst. 5 tr. ř. věty první orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
12. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
13. Podle § 207 odst. 2 tr. ř. věty první se protokol o dřívější výpovědi obžalovaného přečte jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona.
14. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
15. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. věty první rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn.
IV. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
16. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
IV./1. Okolnosti rozhodné pro posouzení věci
17. V první řadě je třeba přisvědčit ministru spravedlnosti, že výpověď Š. z přípravného řízení opatřená dne 25. 8. 2009 byla zásadní pro odsouzení obviněných, pokud jde o skutek popsaný pod bodem IV. rozsudku soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že jak soud prvního stupně (bod 133. jeho rozsudku), tak odvolací soud (bod 12. jeho rozsudku) vyslovil závěr o vině obviněných, a tedy i o naplnění subjektivní stránky trestných činů, za které byli odsouzeni, pouze na podkladě této výpovědi, která byla čtena v hlavním líčení dne 20. 11. 2019 postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. (č. l. 10931 p. v.). V konkrétnosti vyjádřeno, závěr o vině obviněných V. R. a J. F. založil na tom, že podle zmíněné výpovědi neměla být spoluobviněná Š. u nehody vůbec přítomna. Obvinění však z pozice policistů přivolaných k dopravní nehodě (podle závěrů soudů opřených o tuto výpověď) sepsali protokol o nehodě, v němž označili spoluobviněnou Š. jako řidičku, přičemž uvedený protokol ji měli nechat podepsat.
18. Dále Nejvyšší soud podotýká, že ze spisového materiálu vyplývá, že k výslechu obviněné Š. došlo dne 25. 8. 2009 (č. l. 612–615), přičemž opis usnesení o zahájení jejich trestného stíhání pro předmětný skutek obvinění převzali až dne 31. 8. 2009 (č. l. 92 p. v.). Účinky zahájení trestního stíhání vůči osobě, proti níž se řízení vede, nastávají až ve chvíli, kdy je jí sděleno obvinění, k čemuž v případě, že je obviněnému zasílán opis usnesení vydaného podle § 160 odst. 1, nebo při rozšíření trestního stíhání o další skutky podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř., dochází jeho převzetím. Z obsahu spisu proto vyplývá, že výslech obviněné Š., obsahující údaje, o něž se soudy opřely při vyslovení viny obviněných V. R. a J. F., byl proveden před tím, než začali být pro jednání v něm popsané trestně stíháni. Z obsahu spisu rovněž plyne, že o tomto výslechu nebyli obvinění vyrozuměni, stejně jako obhájkyně V. R., v té době již trestně stíhaného pro jiný skutek (bod III. výroku rozsudku soudu), ač uplatnila požadavek, aby o provádění procesních úkonů, týkajících se jejího klienta, vyrozumívána byla. Přitom převzetí obhajoby obviněného spolu s žádostí obhájkyně o včasné vyrozumění o všech vyšetřovacích úkonech podle § 165 odst. 5 tr. ř. bylo orgánům činným v trestním řízení oznámeno již dne 23. 6. 2009 (č. l. 511, 512).
IV./2. Právní závěry plynoucí z výše uvedených skutkových zjištění
19. Zjištění ohledně okamžiku, kdy byl ve stadiu přípravného řízení proveden výslech obviněné Š. a kdy ve vztahu k témuž skutku došlo k zahájení trestního stíhání obviněných R. a F. vede k závěru, že by poznatky z ní plynoucí byly vůči těmto obviněným procesně přípustným důkazem pouze za situace, že by ji bylo možno označit za důkaz neodkladný nebo neopakovatelný.
20. Tento výslech byl sice podle protokolu o jeho provedení považován za neodkladný úkon, nicméně takovému jeho posouzení nelze přisvědčit. Ničím totiž není přesvědčivě doloženo, že by jeho provedení nemohlo být odloženo do okamžiku následujícího po zahájení trestního stíhání obviněných R. a F. Ostatně rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako rozsudek odvolacího soudu, neobsahuje hodnocení daného výslechu obviněné Š. jako neodkladného úkonu. Neodkladnost takového úkonu a z něj vyplývající procesní použitelnost důkazu vůči spoluobviněným, kteří pro týž skutek ještě nebyli trestně stíháni, je nutné posuzovat z hlediska objektivních překážek. Takovou překážku by mohlo založit např. to, že v době provádění výslechu obviněného ještě není známa identita osob, které na činu participovaly, případně to, že jsou na útěku. V projednávané věci však taková ani obdobná situace nenastala, což vyplývá již z toho, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 8. 2009 bylo pro příslušný skutek (bod IV. rozsudku) vydáno nejen vůči obviněné H. Š., ale současně i vůči obviněným R. a F. (č. l. 90-92). Ze zjištění o doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání oběma jmenovaným obviněným plyne, že se před trestním stíháním neskrývali a byli tudíž pro orgány činné v trestním řízení dosažitelní. Nelze tak dovodit, že by prvotní výslech obviněné Š. proběhl jako úkon neodkladný, event. neopakovatelný, když nebylo důvodu domnívat se, že obviněnou Š. nebude možné vyslechnout v soudním stadiu řízení, případně opětovně po sdělení obvinění spoluobviněným ještě ve stadiu přípravného řízení.
21. Vzhledem k odlišně vyznívající výpovědi obviněné Š. učiněné u hlavního líčení nelze vadným shledávat samotný postup soudu podle § 207 odst. 2 tr. ř. Jeho prostřednictvím si mohl soud opatřit (v závislosti na posouzením věrohodnosti té či oné vzájemně si odporující výpovědi) procesně účinný důkaz pro své rozhodnutí. Zjevnou vadou při jeho rozhodování o vině spoluobviněných však bylo, že si neujasnil, že z důvodů výše vyložených nemůže být výpověď této obviněné procesně účinným důkazem ve vztahu k spoluobviněným R. a F.
22. Z výše provedeného výkladu je zřejmé, že soudy založily závěr o vině obviněných v podstatě jen na podkladě (vůči nim) procesně nepoužitelné výpovědi spoluobviněné Š. ze stadia přípravného řízení. Konkrétně ve vztahu k postupu soudu prvního stupně lze uvést, že jím byl porušen zákon v § 2 odst. 6 tr. ř. v neprospěch obou obviněných, neboť v rámci hodnocení důkazu chybně posoudil jeho zákonnost, resp. přípustnost ve vztahu k některým obviněným, čímž překročil mantinely zásady volného hodnocení důkazů. Bez zahrnutí poznatků plynoucích z prvotní výpovědi obviněné Š. do svých úvah by za stavu zbylé důkazní materie nemohl obstát závěr soudu o vině obviněných. Vzhledem k tomu, že tento důkaz vůbec neměl být ve vztahu k obviněným hodnocen, došlo v jejich neprospěch i k porušení zákona v § 2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyl a ani nemohl být zjištěn skutkový stav věci (skrze hodnocení procesně přípustných důkazů), o němž nejsou důvodné pochybnosti.
23. Obvinění v rámci svých odvolání rozporovali prvotní výpověď spoluobviněné Š. pouze z obsahového hlediska a nenamítali její procesní nepoužitelnost ve vztahu k nim. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. ovšem musí odvolací soud přihlédnout i k vadám nevytýkaným v odvolání, pokud tyto mají vliv na správnost výroků, proti nimž odvolání směřuje. To se však nestalo, jelikož odvolací soud plně akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně vyplývající z výpovědi obviněné Š. z přípravného řízení. Její přípustnosti se věnoval pouze v bodě 12., když podotkl, že ji považuje za procesně použitelnou.
24. Postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. by však z důvodu podstatných rozporů mezi dvěma výpověďmi obviněné Š. mohl soud prvního stupně protokol o její dřívější výpovědi číst k důkazu jen tehdy (viz bod 16.), pokud by byl výslech proveden po sdělení obvinění. Tento požadavek byl splněn jen vůči obviněné Š., nikoli však i ve vztahu k obviněným, v jejichž prospěch byla podána stížnost pro porušení zákona. V obecnosti tedy nedošlo (jak již bylo zmíněno výše) k pochybení, pokud byl zvolen postup podle § 207 odst. 2 tr. ř., neboť obviněná Š., jejíž dřívější výpověď byla čtena v hlavním líčení, byla před výslechem obeznámena s tím, že proti ní bylo zahájeno trestní stíhání.
25. Odvolací soud však měl zohlednit to, že soud prvního stupně postupoval nesprávně (v rozporu s výše označeným § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), když dřívější výpověď obviněné Š. hodnotil i k tíži obviněných, kterým v době jejího opatření ještě nebylo sděleno obvinění. Obsah této výpovědi totiž vůči nim nemohl být použit. Jelikož z tohoto hlediska napadené rozhodnutí soudu nepřezkoumal, porušil tím § 254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k oběma obviněným, a to v jejich neprospěch.
26. Ve vztahu k obviněnému R. odvolací soud porušil zákon v jeho neprospěch i v § 259 odst. 3 tr. ř., neboť po zrušení napadeného rozsudku sám rozhodl na podkladě nesprávně zjištěného skutkového stavu, založeného na hodnocení procesně nepoužitelného důkazu.
27. V neprospěch obviněné F. pak porušil zákon v § 256 tr. ř., neboť její odvolání zamítl, ačkoliv bylo důvodné.
28. Nejvyšší soud nevyslovil porušení zákona v dalších ministrem spravedlnosti označených ustanoveních, jelikož se jedná o hmotněprávní ustanovení, k jejichž chybné aplikaci došlo až druhotně v návaznosti na procesní pochybení soudů. Jinak řečeno, soudy založily závěr o správnosti právní kvalifikace skutku pod bodem IV. výroku rozsudku soudu na chybných procesních premisách vyplývajících z nesprávně provedeného dokazování. To však neznamená, že hmotněprávní posouzení daného skutku tak, jak byl soudy, byť chybným postupem, zjištěn, bylo provedeno nesprávně. Ostatně obsahově tímto směrem nemíří ani námitky obsažené v právě projednávané stížnosti pro porušení zákona.
V. Způsob rozhodnutí
29. S ohledem na výše uvedené rozhodl Nejvyšší soud o podané stížnosti o porušení zákona způsobem uvedeným ve výroku tohoto rozsudku.
30. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 10 To 303/2020-11166, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. R. ve výroku pod bodem I. v části, v níž byl uznán vinným jednáním popsaným pod bodem IV. výroku o vině rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17 T 142/2011-11050. Porušení zákona shledal v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř. z důvodů vyložených výše.
31. U obviněné J. F. byl citovaným rozsudkem zákon v její neprospěch porušen ve výroku pod bodem II. v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení mu předcházejícím též rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 1. 2020, č. j. 17 T 142/2011-11050, konkrétně ve výroku pod bodem IV., a to v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
32. Nejvyšší soud proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. rozhodl o částečném (neboť oběma rozsudky bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných, v jejichž prospěch stížnost pro porušení zákona nebyla podána) zrušení označených rozhodnutí, přičemž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 10 To 303/2020-11166, ohledně obviněného V. R. zrušil ve všech výrocích. Byť bylo konstatováno porušení zákona z důvodu důkazním řízení nepodloženého skutkového zjištění jen ve vztahu k jednání tohoto obviněného (a obviněné J. F.) popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem IV., právní kvalifikace skutku de iure vyjádřená v rozsudku odvolacího soudu, tj. posouzení tohoto jednání obviněného společně s jednáním popsaným pod bodem III. výroku rozsudku soudu prvního stupně jako označených pokračujících trestných činů spáchaných dvěma dílčími útoky (dne 19. 1. 2008 a dne 17. 3. 2008), odůvodnila zrušení celého výroku o vině a na něj navazujícího výroku o trestu. Nejvyšší soud proto rozhodl o zrušení všech výroků učiněných odvolacím soudem ve vztahu k tomuto obviněnému [tedy i výroku, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k tomuto obviněnému zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně].
33. Důsledkem tohoto řešení bylo to, že vyvstala rovněž potřeba zrušení všech výroků, které vůči němu vyslovil soud prvního stupně. Jeho výroku o vině učiněnému vůči obviněnému je třeba vytknout stejné pochybení ohledně zjištění skutkového stavu věci, který se projevuje v důkazní nepodloženosti výroku o vině popsaném v bodě IV. Z důvodu toho, že tento skutek byl posouzen jako dílčí útok pokračujících trestných činů, bylo nutno zrušit celý výrok o vině, potažmo pak i na něj navazující výrok o trestu.
34. V případě obviněné J. F. byl rozsudek odvolacího soudu zrušen ve výroku o zamítnutí jejího odvolání a rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, které vůči ní vyslovil uvedený soud.
35. Zbývá dodat, že bylo nutno zrušit i všechna další rozhodnutí, která byla učiněna ve vztahu k oběma obviněným v obsahové návaznosti na označené části rozsudků, neboť z povahy věci plyne (a zákon to proto vyžaduje), že nemohou nadále obstát ani ta posléze vydaná obsahově navazující rozhodnutí, která v důsledku zrušení stížností pro porušení zákona napadených částí rozsudků pozbyla podkladu.
36. Rozsudek Nejvyššího soudu se nikterak nedotkl závěrů, které soudy nižších stupňů učinily ve vztahu k ostatním obviněným, o nichž bylo ve společném řízení rozhodnuto. Platí to i ve vztahu k obviněné M. P., u níž odvolací soud aplikoval § 261 tr. ř., a to s přihlédnutím k závěrům učiněným vůči obviněnému V. R., u něhož ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně přistoupil z důvodu potřeby aplikace zákona č. 333/2020 Sb. Důvod, pro který přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení označených rozsudků soudů nižších stupňů ohledně obviněných V. R. a J. F., nikterak neprospívá M. P. odsouzené pro jiné skutky.
37. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Jeho úkolem je, aby při vázanosti právní názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozsudku (§ 270 odst. 4 tr. ř.) o vině obviněných skutky, které byly popsány v bodech III. a IV. jeho rozsudku, znovu rozhodl. Na jeho uvážení, event. iniciativě státního zástupce se ponechává, zda důkazní řízení doplní další dokazováním, tj. provedením důkazu, který by byl procesně využitelný při řešení otázky viny obviněných.
38. Nejvyšší soud o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodl za podmínek § 274 odst. 3 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. K veřejnému vyhlášení rozsudku došlo vyvěšením jeho písemného vyhotovení na úřední desce Nejvyššího soudu (§ 274a odst. 2 tr.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu