6 Tz 102/2022-772
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2022 v senátě
složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila a soudců Mgr. Pavla Götha a Mgr.
Romana Raaba stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch obviněné D., IČ XY, naposledy se sídlem XY, XY, t.
č. vymazané z obchodního rejstříku, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze
dne 27. 7. 2020, č. j. 1 T 40/2020-731, a rozhodl takto:
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 1 T 40/2020,
byla obviněná právnická osoba D. (dále jen „obviněná“), uznána vinnou přečinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku, za což byla podle § 16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zákon č. 418/2011
Sb.“), odsouzena k trestu zrušení právnické osoby. Vzhledem k tomu, že obviněná
i státní zástupce se vzdali odvolání a prohlásili, že netrvají na písemném
vyhotovení odůvodnění, přičemž obviněná zároveň prohlásila, že si nepřeje, aby
v její prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby (srov. § 129 odst. 2 tr.
ř.), nabyl citovaný rozsudek právní moci dne 27. 7. 2020.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná přečinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku dopustila tím, že jako právnická osoba původně vystupující pod názvem
G. C. podala dne 25. 10. 2017 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací
období září 2017, v němž neoprávněně uplatnila nárok na nadměrný odpočet DPH
poté, co v měsíci září 2017 byly zaneseny do jejího účetnictví nejméně dvě
fiktivní faktury od smyšleného dodavatele N. A., IČ: XY, a to faktura číslo
20170069 ze dne 14. 9. 2017 na celkovou částku 1 216 459 Kč a faktura číslo
2017077 ze dne 25. 9. 2017 na celkovou částku 1 207 461 Kč, ač ke zdanitelnému
plnění z těchto faktur ve skutečnosti nedošlo, a takto v úmyslu získat daňovou
výhodu zkrátila daň z přidané hodnoty o 420 680 Kč, čímž České republice,
zastoupené Finančním úřadem pro Kraj Vysočina, Tolstého 2, Jihlava, způsobila
škodu nejméně v této výši, a jelikož se tohoto jednání dopustil její jednatel
L. Č., tak se jí jeho jednání přičítá. (Trestní stíhání jmenovaného jednatele v
téže věci pro obsahově totožně vymezený skutek bylo v hlavním líčení konaném
dne 27. 7. 2020 podmíněně zastaveno se stanovením zkušební doby v trvání 1
roku).
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 1 T
40/2020, podal ministr spravedlnosti (dále též „stěžovatel“) ve prospěch
obviněné D. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministra spravedlnosti
byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 1 T
40/2020, porušen zákon v ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. v
neprospěch obviněné D.
4. Stěžovatel poukázal na znění ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. a uvedl, že trest zrušení právnické osoby je nejpřísnějším druhem trestu, který
lze uložit trestně odpovědné právnické osobě. Jednou z podmínek je, že činnost
trestně odpovědné právnické osoby spočívala zcela nebo převážně v páchání
trestného činu nebo trestných činů. Činnost právnické osoby spočívá zcela v
páchání trestného činu nebo trestných činů, pokud se právnická osoba vůbec
nezabývala legální činností, ale výlučně aktivitami zakládajícími její trestní
odpovědnost nebo i trestní odpovědnost jednajících fyzických osob. Převážným
pácháním trestného činu nebo trestných činů v činnosti právnické osoby se
rozumí situace, kdy se jedná o nadpoloviční většinu činnosti dané právnické
osoby, resp. protiprávní činy fyzických osob, které se přičítají právnické
osobě jako její trestné činy. Nestačí však, byla-li trestná činnost právnické
osoby jen ojedinělým vybočením z jejího jinak legálního působení. Podle názoru
stěžovatele nebyla v předmětné věci splněna základní podmínka pro uložení
trestu zrušení právnické osoby spočívající v kriminálním charakteru její
činnosti. Vzhledem k absenci odůvodnění soudního rozhodnutí nelze zjistit,
jakými úvahami se Okresní soud v Třebíči při ukládání trestu řídil. Z
provedeného dokazování však neplyne, že by faktická činnost právnické osoby
spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů,
resp. že by se tato právnická osoba mimo výše uvedeného přečinu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku vůbec
dopustila nějaké jiné trestné činnosti. Obviněná taktéž nebyla dříve pro jinou
trestnou činnost odsouzena. V průběhu roku 2017 pracovala na cca 20 stavebních
zakázkách, ve kterých zajišťovala převážně subdodávky. Podle výpovědi
tehdejšího jednatele L. Č. se u několika zakázek nepodařilo být v zisku, proto
se dopustil nezákonného jednání. Právnická osoba se tedy zabývala stavební, tj. nepochybně legální činností. Podle názoru stěžovatele tedy základní podmínka
pro uložení trestu zrušení právnické osoby splněna nebyla. Jednání spočívající
v neoprávněném uplatnění nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty je
nutno považovat za v podstatě ojedinělý exces v jinak legální činnosti
obviněné. Na tom nic nemění ani vyjádření opatrovníka obviněné, který u
hlavního líčení prohlásil, že jaký trest bude zvolen, ponechává na úvaze soudu. Podmínky pro uložení trestu zrušení právnické osoby jsou v § 16 odst. 1 zákona
č. 418/2011 Sb. stanoveny kogentně a nemohou být měněny či rozšiřovány. Pokud
Okresní soud v Třebíči přesto obviněné uložil podle § 16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. trest zrušení právnické osoby, byl takovým rozhodnutím v
neprospěch obviněné porušen zákon. Tento trest nemůže sloužit jako pragmatický
nástroj k ukončení ekonomické činnosti právnické osoby nahrazující standardní
civilní proceduru zrušení korporace podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních
korporacích.
Účelem trestu zrušení právnické osoby je eliminace právnické osoby
z jakéhokoliv dalšího působení, a to proto, že její činnost byla shledána zcela
či většinově jako kriminální. Uložení trestu zrušení právnické osoby obviněné
při absenci zákonných podmínek pro uložení tohoto trestu tedy bylo ve zřejmém
rozporu s účelem trestu, jak to má na mysli § 266 odst. 2 tr. ř.
5. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2
tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 7. 2020, sp.
zn. 1 T 40/2020, byl porušen zákon v neprospěch obviněné právnické osoby D. v §
16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. tento
rozsudek zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněné a zrušil také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1
tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ke stížnosti
pro porušení zákona uvedl, že se s touto stížností ztotožňuje, když z
provedeného dokazování nevyplývá, že by faktická činnost právnické osoby
spočívala zcela nebo převážně v páchání trestné činnosti. Vytýkané jednání
spočívající v neoprávněném uplatnění nároku na nadměrný odpočet daně z přidané
hodnoty bylo v podstatě excesem v jinak legální činnosti této právnické osoby
podnikající v oblasti stavebnictví. Souhlasil tedy s návrhem ministra
spravedlnosti a dodal, že pokud by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným
způsobem než uvedeným v § 274 odst. 2 a 3 tr. ř., souhlasí s rozhodnutím v
neveřejném zasedání (§ 274 odst. 4 tr. ř. ve znění účinném od 8. 12. 2021).
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
7. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a
shledal, že zákon z důvodů vytýkaných ministrem spravedlnosti nebyl porušen v
takové míře, aby bylo nutno stížnosti pro porušení zákona vyhovět.
8. Lze souhlasit se stěžovatelem, že z obsahu posuzovaného trestního spisu
(neboť argumentace nalézacího soudu pro uložení trestu zrušení právnické osoby
není na základě § 129 odst. 2 tr. ř. obsažena v odůvodnění písemného vyhotovení
napadeného rozsudku) nevyplývá, že by činnost obviněné D., tj. trestně
odpovědné právnické osoby, měla výhradně kriminální charakter, resp. že by
faktická činnost této právnické osoby spočívala zcela nebo převážně v páchání
trestné činnosti, když nebylo zjištěno, že by se obviněná dopustila jiného
trestného činu než právě přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, a to jednáním popsaným ve skutkové
větě výroku o vině, přičemž v období předcházejícím trestné činnosti vykazovala
relativně standardní podnikatelskou činnost na úseku stavebních zakázek. Potud
se jeví argumentace stěžovatele formálně v souladu s § 266 odst. 2 tr. ř. ,
podle něhož lze proti výroku o trestu stížnost pro porušení zákona podat jen
tehdy, jestliže je trest ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného
činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém
rozporu s účelem trestu. Přitom podle § 16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. soud
může uložit trest zrušení právnické osobě se sídlem v České republice, pokud
její činnost spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činů nebo
trestných činů. Trest zrušení právnické osoby nelze uložit, vylučuje-li to
povaha právnické osoby.
9. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že jmenovaná obviněná, v době
spáchání trestného činu vystupující pod názvem G. C., poté, co prostřednictvím
jednatele podala dne 25. 10. 2017 přiznání k dani z přidané hodnoty, v němž
neoprávněně uplatnila nárok na nadměrný odpočet DPH, kterýmžto jednáním
způsobila České republice škodu nejméně ve výši 420 680 Kč, byla převedena na
nového a nekontaktního majitele ukrajinské národnosti, což jistě nutno
považovat ze strany dosavadních statutárních orgánů za postup svědčící o snaze
zbavit se odpovědnosti za předchozí jednání jménem právnické osoby. Z obsahu
trestního spisu, zejména z výpisu z obchodního rejstříku, se podává, že dne 17.
10. 2018 došlo k převodu obchodního podílu původních společníků (a současně
jednatelů) L. Č. a L. L. na osobu O. T., který se stal zároveň jednatelem
(téhož dne došlo i ke změně názvu společnosti z G. C. na D., přičemž dne 20. 2.
2019 byla změněna adresa sídla této společnosti). Podle zprávy Ministerstva
vnitra České republiky přitom neměl O. T. v České republice žádné povolení k
pobytu nad 90 dnů a podle zprávy Úřadu práce České republiky neprochází
jmenovaný celorepublikovou databází a nebylo mu vydáno povolení k zaměstnání.
Protože byl O. T. pro policejní orgán zcela nekontaktní, byl dokonce již v
přípravném řízení obviněné D. ustanoven opatrovník. Je tedy evidentní, že
převod obchodních podílů na ukrajinského občana, tzv. bílého koně, který je pro
české orgány státní správy osobou nekontaktní, ani nebyl zjištěn jeho jakýkoli
relevantní pohyb na území České republiky, byl čistě účelovou transakcí (v
rámci páchání mj. daňové trestné činnosti obecně nijak neobvyklou),
realizovanou v návaznosti na spáchání trestné činnosti, z níž plynul finanční
zisk, a učiněnou se záměrem zbavit se odpovědnosti, ať už občanskoprávní či
trestněprávní. Zjevně přesně rok od podání daňového přiznání, které je uvedeno
v úvodu popisu skutku zakládajícího trestnou činnost, tak jednatelé fakticky
vytvořili z obchodní společnosti pouhou tzv. skořápku, tedy subjekt bezobsažný,
nikým fakticky neovládaný, bez jakékoli další perspektivy v oblasti podnikání.
Tato situace zůstala neměnnou až do doby rozhodnutí nalézacího soudu (i poté do
rozhodnutí Nejvyššího soudu – viz níže). Lze tak uzavřít, že existence obchodní
společnosti, byť vykazovala v minulosti řádné podnikání a nespáchala jiný
trestný čin, byla dominantně završena obdobím výlučného zneužití k daňové
trestné činnosti a posléze o jakoukoli její další činnost není žádného zájmu.
10. Za popsaných okolností proto Nejvyšší soud neshledal postup nalézacího
soudu, který obviněnou odsoudil podle § 16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. k
trestu zrušení právnické osoby (kdy povaha právnické osoby a priori uložení
tohoto druhu trestu nevylučovala), jako postup, kterým by došlo k natolik
zásadnímu porušení zákona, že by bylo nutno cestou podaného mimořádného
opravného prostředku přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí v části
týkající se výroku o trestu. Nejvyšší soud dospěl k závěru o nedůvodnosti
podané stížnosti pro porušení zákona nejen s ohledem na shora uvedenou
evidentní snahu o přenesení odpovědnosti za předchozí trestné jednání, ale
rovněž s ohledem na skutečnost, že vyhovění návrhu ministra spravedlnosti by
nemělo za následek stav, který by komukoli prospěl a který by bylo možno
pojmout jako ochranu některé z ústavních hodnot prostřednictvím mimořádného
opravného prostředku v trestním řízení. Ani opatrovník obviněné D. v řízení
před nalézacím soudem neshledal důvody proti jejímu zrušení a v návaznosti na
pravomocný odsuzující rozsudek byla obviněná obchodní společnost dnem 25. 1.
2022 z obchodního rejstříku vymazána poté, co došlo k řádnému skončení
likvidace. Nejvyšší soud zohlednil též časový odstup cca 5 roků od spáchání
trestné činnosti a cca 2 roků od právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně,
kdy se zrušení původně uloženého trestu nejeví nijak účelné ani odůvodněné
zájmem na ochraně práv dotčené právnické osoby či veřejným zájmem na její další
existenci, který nelze dovodit ani existencí odlišných postupů pro zrušení
obchodní společnosti podle ustanovení zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních
korporacích. Zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze
dne 27. 7. 2020, sp. zn. 1 T 40/2020, a vrácení věci uvedenému soudu k novému
projednání a rozhodnutí by postrádalo jakýkoliv smysluplný účel a bylo by ryze
formalistickým úkonem, jenž by byl nadto v rozporu i se zásadou procesní
ekonomie.
11. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podanou
ministrem spravedlnosti proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 7.
2020, sp. zn. 1 T 40/2020, zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako
nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth