6 Tz 30/2011 - 19
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. října 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných Ing. J. T. a L. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 42 T 22/2008, a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř. t a k t o :
Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 42 T 22/2008, byl ve prospěch obviněných Ing. J. T. a L. P. p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal u Městského soudu v Praze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 1 KZV 72/2006, obžalobu (č. l. 812 a násl. spisu), jež kladla za vinu spáchání trestného činu ohrožení utajované informace, a to obviněnému Ing. J. T. podle § 106 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obviněné L. P. podle § 106 odst. 1 tr. zák., jehož se měli dopustit tím, že obviněná L. P. úmyslně, s cílem zjistit pro H. V. D. M. a P. J. B., zda výrobek firmy P., s. r. o., splňuje technické parametry pro možný prodej i nizozemské armádě a věděla, že tyto informace obsahuje směrnice NATO AEP 54, klasifikovaná stupněm utajení „Důvěrné“ podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, vyzvídala tyto utajované informace od pracovníka Ministerstva obrany ČR Ing. J. T. způsobem, že po vzájemné předchozí domluvě si dali schůzku dne 21. 3. 2006 v P., V. n., v době od 15:30 hod. do 17:45 hod. v restauraci „E.“, kde Ing. J. T., jako osoba určená k seznamování se s utajovanými skutečnostmi v rozsahu „Tajné“ na základě dílem osvědčení č., vydaného NBÚ s platností do 12. 12. 2006, dílem disponující osvědčením NBÚ ze dne 8. 3. 2006 pro cizí moc na stupeň utajení „Tajné – NATO“ č. s platností do 12. 12. 2006, jí požadované utajované informace, které předtím ofotil ze směrnice, sdělil, a to i přesto, že věděl o tom, že L. P. je nepovolanou osobou k seznamování se s takto utajovanými informacemi, čímž porušili nejméně § 65 odst. 2 zák. č. 412/2005 Sb., neboť nezachovali povinnost mlčenlivosti o takové informaci a umožnili přístup neoprávněným osobám.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. 42 T 22/2008 (č. l. 857 a násl. spisu), které nabylo právní moci téhož dne, bylo podle § 224 odst. 5 tr. ř. přerušeno trestní stíhání obviněných Ing. J. T. a L. P. s tím, že věc bude současně předložena Ústavnímu soudu. Toto se stalo návrhem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 42 T 22/2008 (č. l. 861 a násl. spisu), na zrušení ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění návrhu bylo blíže konstatováno, že zmíněné zákonné ustanovení, které má být při řešení věci aplikováno, a jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Bylo tvrzeno, že znemožňuje jednak právo obviněných na obhajobu, a tudíž na spravedlivý proces jako takový a jednak provedení důkazů v hlavním líčení, které podléhají příslušnému stupni utajení cizí moci, jejich čtením.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 7/09 (č. l. 887 a násl. spisu), byl výše zmíněný návrh Městského soudu v Praze zamítnut. Z odůvodnění rozhodnutí v podrobnostech vyplývá, že Ústavní soud neshledal rozpor ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb. s ústavním pořádkem České republiky. Současně mimo jiné konstatoval: „…i pro projednávaný případ platí principy spravedlivého procesu a presumpce neviny, takže orgány činné v trestním řízení nemohou použít jako důkaz nic, k čemu by odepřely obhajobě přístup, což mimochodem platí i o soudu samotném, pro který nelze v daném případě s ohledem na jasnou dikci smlouvy uplatnit ani ustanovení § 58 odst. 1 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb. Mezinárodní závazek dle Dohody o bezpečnosti informací má přednost a je na orgánech činných v trestním řízení, zda dokáží vést trestní řízení i při jeho zachování a nebo od takového řízení budou muset upustit.“ Ústavní soud připustil, že v konkrétních případech může aplikace ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb. vyvolávat jisté problémy a pochybnosti. V této souvislosti zdůraznil: „…účelem zajištění spravedlivého procesu musí být v průběhu celého trestního řízení přihlíženo k tomu, aby u obviněného nedošlo k omezení jeho procesního práva na obhajobu. Za situace, kdy se právo obviněného na seznámení se s listinnými důkazy vztahuje k důkazům, které jsou součástí spisu, jsou to orgány činné v trestním řízení, které rozhodují, s ohledem na povahu a závažnost trestného činu, jaké důkazy se ve spisu ponechají a které vyloučí, či které provedou a zda je vyhodnotí jako pro řízení použitelné či nikoliv (§ 2 odst. 5 tr. ř.) tak, aby ke kolizi napadeného ustanovení s příslušnými ustanoveními trestního řádu nedošlo, a aby byla obviněnému poskytnuta ochrana všech jeho procesních práv.“
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 42 T 22/2008 (č. l. 903 a násl. spisu), bylo podle § 224 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto, že se pokračuje v trestním stíhání obviněných Ing. J. T. a L. P. , neboť pominul důvod přerušení podle § 224 odst. 5 tr. ř.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 42 T 22/2008 (č. l. 907 a násl. spisu), jež nabylo právní moci dnem 27. 7. 2010, bylo podle § 231 odst. 1 tr. ř. za použití § 223 odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obou obviněných pro skutek kvalifikovaný (obžalobou) jako trestný čin ohrožení utajované informace, a to u obviněného Ing. J. T. podle § 106 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a u obviněné L. P. podle § 106 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění rozhodnutí soud mimo jiné připomněl, že Dohoda o bezpečnosti informací, kterou je Česká republika vázána, je součástí jejího právního řádu a má přednost před zákonem, což se týká i závazku České republiky ve vztahu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Konstatoval, že v dané trestní věci nelze umožnit stranám, aby se seznámily se dvěma přílohami, kterými bylo navrhováno provedení důkazu v hlavním líčení ve stupni „Vyhrazené“ a „Důvěrné“, protože se jedná o utajované informace ve vztahu k cizí moci, k Severoatlantické alianci. Zdůraznil, že v hlavním líčení tudíž není, s ohledem na vyhlášenou mezinárodní smlouvu, možné provést stěžejní listinný důkaz k prokázání viny obviněných, který měl být podle obžaloby utajovanou informací, jež měla být jimi vyzvídána a vyzrazena, a ve svém důsledku je důvodem, proč bylo celé trestní stíhání vedeno. Uvedl, že za stávající situace nelze rozhodnout, zda se obvinění Ing. J. T. a L. P. skutečně dopustili jednání, které je jim kladeno za vinu, a není možné posoudit míru jeho škodlivosti. Dodal, že neprovedením zmíněných důkazů v hlavním líčení by soud porušil jednu ze základních zásad trestního řízení uvedenou v § 2 odst. 4 tr. ř. Za dané situace proto nelze dospět k případnému závěru o tom, zda jednání obviněných naplňuje znaky žalovaného trestného činu či zda by se mohlo případně jednat o naplnění zákonných znaků přestupku podle § 148 a násl. zákona č. 412/2005 Sb.
Proti naposledy citovanému usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných Ing. J. T. a L. P. . V odůvodnění mimořádného opravného prostředku připomněl postup Městského soudu v Praze ve věci po podání obžaloby, který napadenému rozhodnutí předcházel. Rovněž zmínil i nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 7/09. Namítl, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních § 231 odst. 1 tr. ř. v souvislosti s ustanoveními § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to ve prospěch obou obviněných. Současně poukázal na znění těchto zákonných ustanovení.
Ministr spravedlnosti konstatoval, že podstatu věci, jež k zastavení trestního stíhání nezbytně vedla, shledal Městský soud v Praze v kolizi dvou mezinárodních smluv. Na jedné straně to byla Dohoda mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o bezpečnosti informací, publikovaná Sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 75/2001 Sb. m. s. (k novelizaci zákona č. 412/2005 Sb. zákonem č. 119/2007 Sb. vlastně došlo proto, aby závazkům z ní plynoucím bylo učiněno zadost); na straně druhé pak Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dále ministr spravedlnosti vytkl, že použitý důvod pro zastavení trestního stíhání je evidentně nepřiléhavý. Uvedl, že pojmově lze připustit, že orgány činné v trestním řízení, a zejména soud, se mohou dostat do faktické důkazní nouze, a to již vzhledem ke kolizi ustanovení § 51b odst. 1 tr. ř. a § 58 odst. 6 zák. č. 412/2005 Sb., ve znění zák. č. 119/2007 Sb., přičemž posledně uvedené ustanovení je ve vztahu k prvnímu evidentně lex specialis. Rovněž ocitoval znění ustanovení § 51b odst. 1 až odst. 3 tr. ř. a § 58 odst. 1 až odst. 6 zák. č. 412/2005 Sb. ve znění zák. č. 119/2007 Sb. V návaznosti na to zmínil, že obviněným a jejich obhájcům skutečně nelze - počínaje dnem 24. 5. 2007 - umožnit přístup k utajovaným informacím cizí moci, v konkrétním případě klasifikovaným stupněm „Důvěrné - NATO“. I pak by ovšem mělo dojít k věcnému projednání podané obžaloby, načež teprve po provedení důkazů, jež - samozřejmě za dodržení práva obviněných na obhajobu, přičemž pokud jde o znalecké posudky a listinné důkazy, jsou podstatná zejména ustanovení § 213, § 214 a § 215 odst. 4 tr. ř. - provést lze, a po jejich vyhodnocení v intencích § 2 odst. 6 tr. ř. by mělo být meritorně rozhodnuto, tj. po vyhodnocení konkrétní důkazní situace třeba i zprošťujícím výrokem. Takový je koneckonců i smysl odůvodnění předmětného nálezu Ústavního soudu.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zdůraznil, že Městským soudem v Praze aplikovaný důvod pro zastavení trestního stíhání obviněných podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nemůže obstát; nepřípustnost trestního stíhání by totiž musela z příslušné mezinárodní smlouvy expressis verbis vyplývat, což však v konkrétním případě nepochybně nebylo. S ohledem na popsané skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí: - podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 42 T 22/2008, jímž bylo podle § 231 odst. 1 tr. ř. za užití § 223 odst. 1 tr. ř. a z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno jejich trestní stíhání pro trestný čin ohrožení utajované informace, a to u obviněného Ing. J. T. podle § 106 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a u obviněné L. P. podle § 106 odst. 1 tr. zák., byl porušen zákon v ustanoveních § 231 odst. 1 tr. ř. v souvislosti s ustanoveními § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to ve prospěch obou obviněných.
Ke stížnosti pro porušení zákona se prostřednictvím obhájce písemně vyjádřila obviněná L. P. . V podrobnostech uvedla, že Městský soud v Praze správně upustil od řízení v dané trestní věci, neboť vzhledem k právnímu stavu konstatoval nepřípustnost trestního stíhání obviněných a trestní stíhání zastavil. Upozornila, že pokud by, jak nesprávně dovozuje ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, mělo dojít k projednání věci, tj. k provedení důkazů navrhovaných obžalobou, a to kromě dvou utajovaných příloh ve stupni „Vyhrazené“ a „Důvěrné“, vedlo by to k zneužití práva chráněného ústavním pořádkem České republiky. Došlo by totiž k porušení práva na spravedlivý proces včetně presumpce neviny, a to omezením práva obviněné na obhajobu. Za situace, kdy součástí spisu jsou listinné důkazy, s kterými se ani soud, státní zástupce, obhájci a obvinění nemohou seznámit, nelze v rámci zachování zásady trestního řízení zakotvené v § 2 odst. 4 tr. ř. vyloučit zmiňované dvě utajované přílohy bez toho, aniž by nedošlo ke kolizi s příslušnými ustanoveními trestního řádu, resp. ke kolizi dvou mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítl.
U veřejného zasedání konaného o stížnosti pro porušení zákona se k věci vyjádřily další strany trestního řízení. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se plně ztotožnil se stížností pro porušení zákona včetně toho, jak by měl Nejvyšší soud rozhodnout. Naproti tomu obhájce obviněného Ing. J. T. v podrobnostech konstatoval, že Městský soud v Praze postupoval zcela správně, když trestní stíhání zastavil. Proto navrhl zamítnutí stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon porušen byl.
Podle § 231 odst. 1 tr. ř. platí, že vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v § 223 odst. 1 a 2, § 223a odst. 1 nebo § 224 odst. 1 a 2 tr. ř., soud rozhodne o zastavení trestního stíhání nebo o jeho přerušení, o podmíněném zastavení trestního stíhání, anebo o schválení narovnání. Ustanovení § 223 odst. 1 tr. ř. zakotvuje, že soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. Ze znění § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. zakotvuje, že orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. platí, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Praze důsledně podle výše citovaných ustanovení trestního řádu, když napadeným usnesením ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 42 T 22/2008, zastavil trestní stíhání obviněných Ing. J. T. a L. P. , jak bude rozvedeno v další části tohoto usnesení.
Z ustanovení § 51b odst. 1 tr. ř. plyne, že jsou-li v trestním řízení projednávány utajované informace, musí být tlumočník, obviněný, zákonný zástupce obviněného, obhájce, zúčastněná osoba, poškozený, zmocněnec poškozeného, zmocněnec zúčastněné osoby, důvěrník obžalovaného, znalec, osoby podávající odborné vyjádření, jakož i další osoby, které se podle zákona musí zúčastnit trestního řízení, předem poučeny podle zvláštního právního předpisu. Podle § 51b odst. 2 tr. ř. platí, že poučení podle odstavce 1 provede v přípravném řízení policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu. Ten, kdo toto poučení provedl, založí písemný záznam o poučení do trestního spisu. Ustanovení § 51b odst. 3 tr. ř. zakotvuje, že poučení podle odstavce 1 není potřebné u těch osob, které se prokáží platným osvědčením fyzické osoby pro příslušný stupeň utajení utajovaných informací a poučením, vydanými podle zvláštního právního předpisu.
Rovněž je potřebné poukázat na ustanovení § 58 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění zákona č. 119/2007 Sb. (dále v tomto odstavci „jen zákon“). Podle § 58 odst. 1 zákona platí, že osobami, které mají přístup k utajované informaci všech stupňů utajení bez platného osvědčení fyzické osoby a poučení, jsou a) prezident republiky, b) poslanci a senátoři Parlamentu, c) členové vlády, d) Veřejný ochránce práv a zástupce Veřejného ochránce práv, e) soudci a f) prezident, viceprezident a členové Nejvyššího kontrolního úřadu. Z ustanovení § 58 odst. 2 zákona vyplývá, že osoby uvedené v odstavci 1 mají přístup k utajované informaci ode dne zvolení nebo jmenování do funkce po dobu jejího výkonu a v rozsahu nezbytném pro její výkon.
Podle § 58 odst. 3 zákona platí, že přístup k utajovaným informacím bez platného osvědčení fyzické osoby lze umožnit fyzické osobě jednající ve prospěch zpravodajské služby, informátorovi nebo fyzické osobě, které je poskytována zvláštní ochrana podle zvláštního právního předpisu, nebo příslušníku zpravodajské služby, který je zařazen v záloze zvláštní. Poučení této osoby provede ten, kdo jí přístup k utajované informaci umožní. Této osobě nelze umožnit přístup k utajované informaci cizí moci.
Ustanovení § 58 odst. 4 zákona zakotvuje, že zvláštní právní předpis stanoví, které fyzické osoby a za jakých podmínek mají přístup k utajované informaci bez platného osvědčení fyzické osoby v trestním řízení, v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním, a to v rozsahu nezbytném pro uplatnění jejich práv a plnění povinností v těchto řízeních. Přístup k utajovaným informacím lze v těchto případech umožnit pouze na základě poučení podle odstavce 5. Ze znění § 58 odst. 5 zákona vyplývá, že poučení podle § 2 písm. i) zákona u osob uvedených v odstavci 4 provede ten, o němž to stanoví zvláštní právní předpis.
Poučení se provede přiměřeně způsobem uvedeným v § 9 odst. 1 zákona; poučení musí dále obsahovat spisové označení věci, která je předmětem řízení, a poučení o tom, že údaje o osobách, které mají přístup k utajované informaci podle odstavce 4, jsou Úřadem evidovány a mohou být využity způsobem stanoveným tímto zákonem.
Podle § 58 odst. 6 zákona platí, že osoby uvedené v odstavcích 1 a 4 nemají, s výjimkou prezidenta republiky, předsedy Senátu Parlamentu, předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu, předsedy vlády a ministra zahraničních věcí, přístup k utajované informaci cizí moci.
Z citovaných ustanovení § 58 zákona č. 412/2005 Sb., ve znění zákona č. 119/2007 Sb. je očividné, že stranám trestního řízení nelze umožnit přístup k utajovaným informacím cizí moci, což ostatně platí i o soudu samotném. Konkrétně jde v této trestní věci o dvě přílohy se stupněm utajení „Vyhrazené“ a „Důvěrné“, přičemž se jedná o utajované informace ve vztahu k NATO. V nálezu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 7/09, Ústavní soud neshledal rozpor ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb. s ústavním pořádkem České republiky a upozornil, že zrušením tohoto ustanovení by se vůbec neotevřel prostor pro zpřístupnění utajovaných informací NATO, ty by byly i nadále pod ochranou platné mezinárodní smlouvy a z ní vyplývajícího závazku podle čl.
1 odst. 2 Ústavy. Jak již bylo shora řečeno, Městský soud v Praze shledal v usnesení, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona, důvod pro zastavení trestního stíhání obviněných Ing. J. T. a L. P. v kolizi dvou mezinárodních smluv, a to Dohody mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o bezpečnosti informací, která byla publikována Sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 75/2001 Sb. m. s. a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [konkrétně zmínil čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy].
S napadeným rozhodnutím je nutno plně souhlasit v tom směru, že orgány činné v trestním řízení musí respektovat a dodržovat i Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod včetně čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy (stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují) a příslušných protokolů, které ji doplňují.
Právo na obhajobu a spravedlivý proces rozhodně patří k nejdůležitějším právům obviněné osoby v trestním řízení. Podle Nejvyššího soudu v přezkoumávaném rozhodnutí Městský soud v Praze oprávněně poukázal na zásadu bezprostřednosti promítnutou ve znění § 220 odst. 2 tr. ř. (pro soud stanoví, že při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil). Dále přiléhavě argumentoval tím, že soud je povinen vytvářet skutkový stav za účasti a případné součinnosti stran a pod jejich kontrolou, včetně uplatnění kontradiktorních prvků (§ 215 tr.
ř.). Rovněž zmínil ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř., jež mimo jiné zakotvuje, že orgány činné v trestním řízení musí trestní věci projednávat „…s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení…“.
Nejvyšší soud však nemůže akceptovat názor Městského soudu v Praze, že neprovedením výše uvedených dvou důkazů v hlavním líčení, by porušil některé zmiňované zásady trestního řízení včetně jedné ze zásad stanovené v § 2 odst. 4 tr. ř. [zjevně byla myšlena zásada zdrženlivosti (přiměřenosti)]. Současně je nutno souhlasit s názorem ministra spravedlnosti, jak byl vysloven ve stížnosti pro porušení zákona, že mělo dojít k věcnému projednání obžaloby. Teprve po provedení důkazů a po jejich vyhodnocení ve smyslu znění § 2 odst. 6 tr. ř., a to vše při dodržení práva obviněných Ing. J. T. a L. P. na obhajobu, mělo být meritorně rozhodnuto, případně – s ohledem na konkrétně zjištěný skutkový stav – i zprošťujícím rozsudkem. Podle názoru Nejvyššího soudu by takový postup v dané trestní věci byl se shodě s tím, co bylo Ústavním soudem vysloveno v závěru předmětného nálezu (viz citace z rozhodnutí popsaná výše). Lze též oprávněně poznamenat, že Městským soudem v Praze použitý důvod pro zastavení trestního stíhání obviněných podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je nesprávný i z důvodu, že nepřípustnost trestního stíhání by musela přímo plynout z příslušné mezinárodní smlouvy, což splněno nebylo.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 42 T 22/2008, byl ve prospěch obviněných Ing. J. T. a L. P. porušen zákon v ustanoveních § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jelikož zákon byl porušen pouze ve prospěch obviněných, přičemž v takovém případě trestní řád neumožňuje zjištěný nedostatek napravit, bylo toliko rozhodnuto tzv. akademickým výrokem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
Předseda senátu: JUDr. Jiří H o r á k