6 Tz 40/2018-40
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného zemřelého L. S., nar. XY, proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 10/54, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl, t a k t o :
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 10/54, byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) v neprospěch obviněného L. S.
Tento rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného L. S. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. z. (zákon č. 86/1950 Sb., dále jen tr. zák.) spočívající v tom, že „19. 11. 1953 u svého útvaru v R., po nástupu základní vojenské služby odmítl obléci si služební stejnokroj a konati povinnosti související s výkonem této služby a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův“.
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 10/54, byl obviněný L. S. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. z. [zákon č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále jen tr. zák.)] a byl podle § 270 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, dále ke ztrátě čestných práv občanských v trvání pěti roků. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.
Podle zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 spáchal obviněný uvedený trestný čin tím, že dne „19. 11. 1953 u svého útvaru v R., po nástupu základní vojenské služby odmítl obléci si služební stejnokroj a konati povinnosti související s výkonem této služby a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův“.
Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného u Nejvyššího soudu dne 22. 11. 2018 stížnost pro porušení zákona, ve které vytkl shora uvedenému rozsudku nesprávnost výroku o vině. Poukázal na to, že obviněný byl odsouzen za to, že uplatnil právo na svobodu svědomí, které i v té době bylo garantováno § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), přičemž dále došlo k porušení § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., trestního řádu, podle kterého bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Podle ministra spravedlnosti došlo rovněž k porušení § 166 zák. č. 87/1950 Sb., trestního řádu. Dále ve stížnosti pro porušení zákona poukázal na to, že obviněný byl ještě před tímto rozhodnutím uznán vinným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. Vt 16/52 ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 11. 9. 1952, sp. zn. Vto 183/52 trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který vykonal [uvedený rozsudek i další na něj navazující rozhodnutí byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 7 Tz 79/2017, a obviněný byl podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn]. S ohledem na shora uvedené skutečnosti ministr spravedlnosti závěrem podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 a § 166 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 10/54, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a trestní stíhání obviněného podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., pro skutek spočívající v tom, že 19. 11. 1953 u svého útvaru v R., po nástupu základní vojenské služby odmítl obléci si služební stejnokroj a konati povinnosti související s výkonem této služby a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův“ zastavil, neboť trestní stíhání je nepřípustné.
Obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller se plně ztotožnil se závěry ministra spravedlnosti. Poukázal na to, že v předmětné trestní věci se jednalo o obdobné jednání, pro které byl obviněný již dříve odsouzen. S ohledem na toto zjištění se ztotožnil s návrhem ministra spravedlnosti, načež dodal, že jsou dostatečné podklady k tomu, aby Nejvyšší soud mohl postupovat podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil, jak činí některé senáty Nejvyššího soudu nebo trestní stíhání obviněného podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. zastavil.
Intervenující státní zástupkyně se plně ztotožnila s obsahem přednesené stížnosti pro porušení zákona a závěrem navrhla, a to ve shodě, s již dříve zaslaným písemným vyjádřením, aby Nejvyšší soud této stížnosti pro porušení zákona vyhověl, a vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon, napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí obsahově navazující zrušil a sám rozhodl podle § 271 odst. 1 tr. ř. tak, že trestní stíhání obviněného zastaví.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
S ohledem na omezené množství listin, které měl Nejvyšší soud k dispozici [pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP – 47 ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 10/54], mohl tento z rozsudku, který byl napaden stížností pro porušení zákona konstatovat, že obviněný byl uznán vinným pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. z. (zákon č. 86/1950 Sb., dále jen tr. zák.) spočívající v tom, že „19. 11. 1953 u svého útvaru v R., po nástupu základní vojenské služby odmítl obléci si služební stejnokroj a konati povinnosti související s výkonem této služby a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův“. Dále ze spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 79/2017 zjistil, že obviněný byl ještě před rozhodnutím, které je nyní přezkoumáváno na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona, uznán vinným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. Vt 16/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 11. 9. 1952, sp. zn. Vto 183/52, rovněž trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který vykonal, když jednání obviněného spočívalo v tom, že „dne 15. 4. 1952 u svého útvaru v Š. odmítl převzít jemu přidělenou zbraň a vykonávat dále vojenskou základní službu s odvoláním se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení“.
Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení.
Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce.
Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“. Dále je nutno přiměřeně odkázat na právní názor Ústavního soudu vyslovený v jeho nálezu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/05 (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.
2. 2005, sp. zn. 4 Tz 14/2005).
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí s ohledem na závěry plynoucí z výše uvedených rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP-47 postupoval v rozporu se zákonem, když svým rozsudkem ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 10/54, uznal obviněného vinným trestným činem podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. z. přesto, že obviněný byl již v minulosti odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. Vt 16/52 ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 11. 9. 1952, sp. zn. Vto 183/52, pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který vykonal, když jednání obviněného spočívalo v tom, že „dne 15. 4. 1952 u svého útvaru v Š. odmítl převzít jemu přidělenou zbraň a vykonávat dále vojenskou základní službu s odvoláním se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení“. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný byl již pro stejný skutek odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. Vt 16/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 11. 9. 1952, sp. zn. Vto 183/52, byla v případě odsouzení obviněného rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP – 47 ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 10/54, porušena zásada ne bis in idem, tedy že nikdo nemůže být dvakrát postižen pro týž skutek.
S ohledem na shora zjištěné skutečnosti Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP – 47 ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 10/54, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. z. (zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon). Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám a podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. trestní stíhání obviněného zastavil, neboť dřívější trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu