6 Tz 47/2024-815
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Ivo Kouřila a Mgr. Ondřeje Vítů o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, a proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, takto:
I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, a dále pravomocným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, byl porušen zákon v ustanovení § 155 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 30. 9. 2020, a to v neprospěch obviněného D. P.
II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, a dále usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2017, č. j. 12 T 77/2016-605, byl obviněný D. P. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném v době rozhodnutí) zařazen do věznice s dozorem.
2. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené M. P. (dále jen „poškozená“) částku ve výši 10 586,80 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví a částku 50 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v podobě fyzických a duševních útrap. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti výše uvedenému odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2017, č. j. 12 T 77/2016-605, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 6 To 126/2017, zamítl.
4. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, byla podle § 155 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 30. 9. 2020 obviněnému uložena povinnost uhradit státu náklady zmocněnce poškozených zvlášť zranitelných obětí, nezletilých dětí AAAAA (pseudonym), a BBBBB (pseudonym) (dále oba společně jako „poškození nezletilí“), Mgr. Jaromíra Parobka, advokáta, ve výši 65 340 Kč. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 25. 11. 2017.
5. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, byla podle § 155 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 30. 9. 2020 obviněnému uložena povinnost uhradit státu náklady zmocněnce poškozené, Mgr. Ing. Marka Schindlera, advokáta, ve výši 32 394 Kč. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 15. 5. 2018.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
6. Proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, a dále proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, podal ministr spravedlnosti (dále též „stěžovatel“) ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Podle jeho názoru byl napadenými rozhodnutími v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 155 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 30. 9. 2020.
7. Konkrétně stěžovatel namítl, že z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 86/20, vyplývá, že „podle právní úpravy účinné do 30. 9. 2020 se ustanovení § 155 odst. 1 věnovalo rozhodování o povinnosti odsouzeného uložené v § 152 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu, ustanovení § 155 odst. 2 se věnovalo povinnosti uložené v § 152 odst. 1 písm. d) trestního řádu, ustanovení § 155 odst. 3 se věnovalo povinnosti uložené v § 152 odst. 1 písm. c) trestního řádu u odsouzeného, který byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení § 155 odst. 4 se vztahovalo k § 154 trestního řádu, který se týká vztahu poškozeného a odsouzeného, nikoli tedy nákladů státu, a konečně ustanovení § 155 odst. 5 upravovalo proces rozhodování o povinnosti, kterou však podle výslovného znění trestního řádu nese stát. Povinnost odsouzeného i tyto náklady státu nést a upravenou procedurou je státu uhradit nebyla trestním řádem ve výše uvedeném znění do 30. 9. 2020 upravena“. V případě stížností napadených usnesení však Okresní soud v Ostravě vycházel ze stejného právního posouzení, které bylo citovaným nálezem Ústavního soudu odmítnuto, neboť podle znění trestního řádu účinného do 30. 9. 2020 nebyla povinnost obviněného nahradit náklady státu vzniklé ustanovením zmocněnce poškozenému trestním řádem vůbec upravena. První z napadených usnesení přitom bylo vydáno dne 14. 11. 2017 a nabylo právní moci dne 25. 11. 2017, druhé z napadených usnesení bylo vydáno dne 25. 4. 2018 a nabylo právní moci dne 15. 5. 2018. Obě tedy byla vydána a nabyla právní moci v době účinnosti trestního řádu ve znění účinném do 30. 9. 2020.
8. Z výše uvedených důvodů stěžovatel uzavřel, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, a dále usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, byl v důsledku nesprávné aplikace právní úpravy porušen zákon v ustanovení § 155 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 30. 9. 2020 v neprospěch obviněného, kterému byla na základě tohoto pochybení nezákonně uložena povinnost nahradit státu náklady vzniklé ustanovením zmocněnců poškozené a poškozených nezletilých.
9. Pro úplnost stěžovatel dodal, že již v minulosti podal ve prospěch stejného obviněného, navíc v obdobné věci, stížnost pro porušení zákona, přičemž Nejvyšší soud v minulosti napadené usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-742, zrušil svým rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, sp. zn 6 Tz 25/2024, a to na základě argumentace totožné s tou, kterou obsahuje aktuální stížnost pro porušení zákona. Stěžovatel tedy uzavřel, že s ohledem na uvedené je nutné zrušit i nyní napadaná rozhodnutí, která vykazují obdobnou nezákonnost. Souhlasil přitom s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání, pokud Nejvyšší soud dojde k závěru, že jsou splněny podmínky pro takový postup.
10. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud - podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, a taktéž usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 155 odst. 5 písm. b) tr. ř. (myšleno bylo zjevně ustanovení § 155 odst. 5 tr. ř., neboť uvedené ustanovení nebylo a není děleno na písmena) ve znění účinném do 30. 9. 2020, a - podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, a taktéž zrušil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se s mimořádným opravným prostředkem ministra spravedlnosti ztotožnila a dále připomněla, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-742, byla obviněnému uložena povinnost uhradit státu náklady, které byly vynaloženy na první zmocněnkyni poškozené, Mgr. Hanu Milatovou, advokátku, ve výši 26 528 Kč, přičemž toto usnesení bylo ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 6 Tz 25/2024, zrušeno, přičemž bylo vysloveno, že jím byl porušen zákon v § 155 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 30. 9. 2020, a to v neprospěch obviněného. Důvody podání stížnosti pro porušení zákona, které vedly ke zrušení daného usnesení, jsou přitom zcela totožné, jako důvody, pro něž byla podána nyní řešená stížnost pro porušení zákona. Státní zástupkyně dále dodala, že ačkoliv v případě řešeném Ústavním soudem byl zmocněnec poškozené ustanoven, a v tomto případě se jedná o dva zmocněnce zastupující poškozené na základě plných mocí, jedná se o stejnou situaci, protože náklady na zmocněnce byl i v této věci povinen nést stát, neboť soudem bylo rozhodnuto, že poškození mají nárok na bezplatnou právní pomoc zmocněnce. Stížností napadeným usnesením poté byla na obviněného přenesena povinnost tyto náklady uhradit, ačkoliv taková povinnost nebyla zákonem účinným v době vydání usnesení obviněnému stanovena, a proto mu nemohla být soudem uložena.
12. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně ve shodě se stěžovatelem navrhla, aby Nejvyšší soud - podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, a usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 155 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 30. 9. 2020, a - podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, a napadené usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, a zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
13. Nakonec státní zástupkyně uvedla, že pokud by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než uvedeným v § 274 odst. 2 a odst. 3 tr. ř., souhlasí pro tento případ s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 274 odst. 4 tr. ř.
14. Obhájce obviněného svého práva k písemnému vyjádření k obsahu stížnosti pro porušení zákona ve stanovené lhůtě nevyužil.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
15. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost usnesení, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že byl porušen zákon v neprospěch obviněného.
16. Předně je vhodné uvést, že v době, kdy rozhodoval Okresní soud v Ostravě předmětnými usneseními ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, a ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, ustanovení § 155 odst. 5 tr. ř. (ve znění účinném do 30. 9. 2020, tj. před novelou provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., účinnou od 1. 10. 2020) uvádělo pouze, že „o povinnosti odsouzeného hradit státu náklady vzniklé ustanovením zmocněnce poškozenému a o jejich výši rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu prvního stupně i bez návrhu“. Počínaje 1. 10. 2020 zní ustanovení § 155 odst. 5 tr. ř. tak, že „o povinnosti odsouzeného hradit státu náklady vzniklé přibráním zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, a o jejich výši rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu prvního stupně i bez návrhu“.
17. Jak již správně uvedli ministr spravedlnosti a státní zástupkyně, na předkládanou věc dopadá nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 86/20. Ve vztahu k nyní řešené problematice zde Ústavní soud konstatoval, že „podle právní úpravy účinné do 30. 9. 2020 se ustanovení § 155 odst. 1 věnovalo rozhodování o povinnosti odsouzeného uložené v § 152 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu, ustanovení § 155 odst. 2 se věnovalo povinnosti uložené v § 152 odst. 1 písm. d) trestního řádu, ustanovení § 155 odst. 3 se věnovalo povinnosti uložené v § 152 odst. 1 písm. c) trestního řádu u odsouzeného, který byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení § 155 odst. 4 se vztahovalo k § 154 trestního řádu, který se týká vztahu poškozeného a odsouzeného, nikoli tedy nákladů státu, a konečně ustanovení § 155 odst. 5 upravovalo proces rozhodování o povinnosti, kterou však podle výslovného znění trestního řádu nese stát. Povinnost odsouzeného i tyto náklady státu nést a upravenou procedurou je státu uhradit nebyla trestním řádem ve výše uvedeném znění do 30. 9. 2020 upravena“. Ústavní soud pak rovněž konstatoval, že „na deficit právní úpravy v podobě absence výslovného zakotvení povinnosti odsouzeného hradit náklady státu vzniklé ustanovením zmocněnce poškozenému již zákonodárce odpovídajícím způsobem reagoval. Zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, účinný od 1. 10. 2020, zakotvil povinnost odsouzeného hradit státu náklady vzniklé přibráním zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, s výjimkou tam specifikovaných okolností. Došlo i k tomu odpovídající změně nadpisu § 154 (nově je nadepsán Povinnost k náhradě nákladů spojených s účastí poškozeného v trestním řízení) a ke změnám v § 51a odst. 4 a 7, § 151 odst. 6 a § 155 odst. 5“.
18. Z obsahu spisu (a koneckonců i z obsahu napadených rozhodnutí) Nejvyšší soud zjistil, že poškozeným nezletilým, AAAAA a BBBBB, byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2016, č. j. 12 T 77/2016-462, jež nabylo právní moci dne 9. 8. 2016, přiznán podle § 51a odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. v tehdy účinném znění nárok na bezplatnou právní pomoc zmocněnce poškozených zvlášť zranitelných obětí. Nezletilé poškozené pak zastupoval jako zmocněnec Mgr. Jaromír Parobek, a to na základě plné moci ze dne 1. 7. 2016, která mu byla udělena pracovnicí Statutárního města Ostrava – úřadu městského obvodu Ostrava-Poruba, orgánu sociálně právní ochrany dětí, který byl ustanoveným opatrovníkem pro výkon práv zákonného zástupce nezletilých poškozených, kdy se v daném případě nejednalo o trestní stíhání obviněného pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku.
19. Nejvyšší soud dále zjistil, že poškozené M. P. byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2016, č. j. 0 Nt 21116/2016-30, jež nabylo právní moci dne 16. 4. 2016, přiznán podle § 51a odst. 1 písm. a) tr. ř. v tehdy účinném znění nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně (v návaznosti na to si poškozená zvolila zmocněnce – Mgr. Hanu Milatovou, advokátku, avšak dne 14. 9. 2016 došlo mezi poškozenou a Mgr. Hanou Milatovou, advokátkou, k uzavření dohody o ukončení poskytování právní pomoci. Dne 23. 9. 2016 byla poškozenou udělena plná moc k zastupování Mgr. Ing. Schindlerovi). Není od věci přitom zmínit, že v odůvodnění tohoto rozhodnutí jmenovaný soud vyložil, že poškozená splňuje kritéria zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů.
20. Podle § 51a odst. 4 tr. ř. (ve znění účinném v době, kdy bylo rozhodováno o právní pomoci poskytované zmocněncem poškozeným bezplatně) v případě, že si poškozený sám zmocněnce nezvolí, ustanoví zmocněnce za podmínek uvedených v odstavcích 1 nebo 2 předseda senátu a v přípravném řízení soudce. Náklady vzniklé přibráním takového zmocněnce hradí stát.
21. V souvislosti se závěry vyslovenými ve zmíněném rozhodnutí Ústavního soudu musí Nejvyšší soud konstatovat, že stížností pro porušení zákona napadená usnesení Okresního soudu v Ostravě, tedy usnesení ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, a usnesení ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, byla vydána před novelou trestního řádu, která byla provedena zákonem č. 333/2020 Sb., účinným od 1. 10. 2020. V dané době nebyla trestním řádem povinnost obviněného hradit státu náklady vzniklé ustanovením, resp. přibráním zmocněnce upravena. Ačkoliv v předkládané věci nebyli poškozeným zmocněnci ustanoveni (neboť poškozená si jej zvolila a poškozeným nezletilým byl zvolen ustanoveným opatrovníkem), je třeba se ztotožnit se státní zástupkyní, že za situace, kdy soud rozhodl, že poškození mají nárok na bezplatnou právní pomoc zmocněnce, je povinen náklady na zmocněnce nést stát.
22. Vzhledem k uvedenému došlo postupem okresního soudu k přenesení nákladů trestního řízení (nákladů zmocněnců poškozených) ze strany státu na obviněného bez zákonného podkladu, čímž došlo k porušení vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. V důsledku toho nelze než takový postup označit za ústavně nekonformní, a tudíž i nezákonný.
23. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, a dále usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, tedy došlo k porušení zákona v ustanovení § 155 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 30. 9. 2020, které bylo nesprávně aplikováno soudem prvního stupně, jak vyplývá ze shora uvedeného ve spojení se závěry výše zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 86/20.
IV. Způsob rozhodnutí
24. Nejvyšší soud tedy po přezkoumání obsahu trestního spisu na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného zjistil, že v posuzované trestní věci došlo z výše popsaných důvodů k porušení zákona. Proto v souladu s § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 T 77/2016-726, a pravomocným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018, č. j. 12 T 77/2016-743, byl porušen zákon v ustanovení § 155 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 30. 9. 2020, a to v neprospěch obviněného D. P. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. proto zrušil uvedená usnesení, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem ke skutečnosti, že existující nezákonnost vůči obviněnému byla tímto rozhodnutím napravena, nebylo již přistoupeno k postupu podle § 270 odst. 1 tr. ř. či podle § 271 odst. 1 tr. ř., jelikož dalšího rozhodnutí v této otázce již není třeba.
25. Zbývá dodat, že za podmínek § 274 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud uvedeným způsobem o stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu