6 Tz 60/2024-47
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Götha a soudců JUDr. Vladimíra Veselého a Mgr. Ondřeje Vítů projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného F. Ř. proti rozsudku Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 1959, sp. zn. 2 T 87/59, a rozsudku Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 10. 1959, sp. zn. To 55/59, rozhodl takto:
I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 10. 1959, sp. zn. To 55/59, byl porušen zákon v ustanovení § 283 zákona č. 64/1956 Sb., trestního řádu, a v řízení jemu předcházejícím rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 1959, sp. zn. 2 T 87/59, byl porušen zákon v ustanovení § 2 a v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného F. Ř.
II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 1959, sp. zn. 2 T 87/59, rozsudek Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 10. 1959, sp. zn. To 55/59, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 271 odst. l tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že
obviněný F. Ř.,
nar. XY, naposledy bytem XY XY, XY XY, zemřelý XY, se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby
pro skutek spočívající v tom, že
dne 19. 8. 1959 odmítl u vojenského útvaru v XY vykonat pravidelné vojenské cvičení s odůvodněním, že výcvik se zbraní je v rozporu s jeho náboženským přesvědčením pravého křesťana a na tomto svém stanovisku setrvává i nadále,
ve kterém byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 1959, sp. zn. 2 T 87/59, shledán trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon,
neboť označený skutek není trestným činem.
1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 1959, sp. zn. 2 T 87/59 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl zemřelý F. Ř. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950, ve znění zákona č. 63/1956 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že
dne 19. 8. 1959 odmítl u vojenského útvaru v XY vykonat pravidelné vojenské cvičení s odůvodněním, že výcvik se zbraní je v rozporu s jeho náboženským přesvědčením pravého křesťana a na tomto svém stanovisku setrvává i nadále.
2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 270 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku nepodmíněně, podle § 46 odst. 2 tr. zákona byla vyslovena ztráta vojenské hodnosti a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona bylo vysloveno propadnutí Bible.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal ve prospěch obviněného vojenský obvodový prokurátor odvolání. Vyšší vojenský soud v Táboře rozhodl rozsudkem ze dne 8. 10. 1959, sp. zn. To 55/59, jímž podle § 282 odst. 1 a § 285 zákona č. 64/1956 Sb. (dál jen „trestní řád z roku 1956“) zrušil napadený rozsudek ve výroku o propadnutí Bible s tím, že ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně zůstaly nedotčeny.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
4. Proti označeným rozsudkům podal ministr spravedlnosti (dále též „stěžovatel“) ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 tr. ř.
5. Konkrétně stěžovatel vytkl, že čin obviněného, tedy vyhýbání se služební povinnosti v souvislosti s výkonem vojenské služby z důvodu náboženského vyznání, směřoval k uplatnění základního práva občana zaručeného ustanovením § 16 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále jen „Ústava 9. května“), dále čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948 a čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950 (dále jen „Úmluva“). S odkazem na § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a § 2 odst. 3 „tehdejšího tr. řádu“ upozornil, že napadenými rozhodnutími nebyly dodrženy principy demokratické společnosti, nýbrž šlo o potlačení garantované svobody náboženského vyznání z ideologických důvodů ochránit tehdejší režim a jeho společenskopolitické zřízení. Nad rámec uvedeného rozsudkem soudu odvolacího také došlo k porušení ustanovení § 194 a § 197c) [zjevně bylo myšleno ustanovení § 197 písm. c)] „tehdejšího trestního řádu“, jímž podle obsahu textu evidentně stěžovatel mínil zákon č. 87/1950 Sb., (dále jen „trestní řád z roku 1950“). Obviněný tak byl uznán vinným nedůvodně. Ve věci řízení o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. neproběhlo. Zároveň stěžovatel vyjádřil souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání.
6. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
- podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 1959, sp. zn. 2 T 87/59, a rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 10. 1959, sp. zn. To 55/59, byl v neprospěch obviněného F. Ř. porušen zákon v ustanovení § 16 odst. 1 Ústavy 9. května, a v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, v ustanovení článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948, jakož i v ustanovení článku 9 Úmluvy, jakož i v ustanovení § 2 odst. 3 tehdejšího trestního řádu a rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 10. 1959, sp. zn. To 55/59, byl dále porušen zákon v ustanovení § 194 a § 197c) tehdejšího trestního řádu,
- podle § 269 odst. 2 věty druhé tr. ř. napadený rozsudek Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 1959, sp. zn. 2 T 87/59 a rozsudek Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 10. 1959, sp. zn. To 55/59, zrušil v celém rozsahu, a aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- a dále, aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.
7. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že neshledává jakékoliv pochybnosti o její důvodnosti. Podotkl však, že není zřejmé, jaký právní předpis stěžovatel mínil „tehdejším trestním řádem“. Mělo- li se jednat o trestní řád z roku 1950 (zákon č. 87/1950 Sb.), tak ten pozbyl platnosti dnem 1. 1. 1957, přičemž napadené trestní řízení proběhlo až v roce 1959. Nelze proto vytýkat porušení § 2 odst. 3, § 194 a ani § 197 písm. c) trestního řádu z roku 1950. Pokud má být vytknuto porušení procesního ustanovení, přicházel by v úvahu § 283 trestního řádu z roku 1956. V tomto ohledu státní zástupce taktéž konstatoval, že judikaturní praxe vyslovení porušení i procesních norem se v obdobných případech různí. Pro úplnost dále dodal, že vzhledem k probíhajícímu posunu v otázce vojenské služby by bylo vhodné zvážit i vyslovení porušení § 2 tr. zákona, který, obdobně jako současný § 12 odst. 2 tr. zákoníku, integruje do rozhodování i hodnotové soudy. Tím by bylo zřejmé, že odmítnutí sloužit armádě popírající hodnoty liberálního demokratického právního státu nelze vnímat jako společensky nebezpečné, byť třeba by došlo k naplnění formálních znaků trestného činu. Jednalo by se tak o projev diskontinuity hodnot při zachování kontinuity právní ve smyslu judikatury Ústavního soudu. S ohledem na výše uvedené navrhl úpravy petitu podané stížnosti pro porušení zákona [v ustanovení § 283 zákona č. 64/1956 Sb., trestního řádu, a v § 2 a v § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., tr. zákona] s tím, aby jí Nejvyšší soud vyhověl a podle § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř. Závěrem vyjádřil souhlas s projednáním stížnosti v neveřejném zasedání.
8. Obviněný se vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona písemně prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Müllera, který upozornil na právní názor, který vyslovil Ústavní soud a Nejvyšší soud v obdobných kauzách, v nichž šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990. Dodal, že stížnost odpovídá také judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Vyjádřil souhlas s pozměňujícími návrhy státního zástupce ohledně petitu. Podotkl, že v dané věci neproběhlo přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., a tak není třeba ho znovu opakovat u prvoinstančního soudu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zprostil zemřelého F. Ř. obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Souhlasil též s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
9. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného.
10. Nejvyšší soud při formulaci tohoto závěru vyšel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě.
11. Z hlediska významných mezinárodních lidskoprávních dokumentů lze vyzdvihnout, že podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
12. S tím se pojí i § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, podle kterého
„1. Účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
2. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání“.
13. Ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, podle něhož bylo kvalifikováno jednání obviněného, stanovilo, že „trestného činu vyhýbání se služební povinnosti se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního výkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení“. Podle § 2 tr. zákona trestným činem je jen takové pro společnost nebezpečné jednání, jehož výsledek uvedený v zákoně pachatel zavinil.
14. Pokud jde o v rozhodné době účinný procesní právní předpis, tím je zákon č. 64/1956 Sb., trestní řád, účinný od 1. 1. 1957 (dále jen „trestní řád z roku 1956“), jímž byl zrušen trestní řád z roku 1950 s výjimkou ustanovení § 306, § 308, § 309 a § 314, které však stěžovatel nenapadl a pro projednávaný případ nejsou relevantní. Jak je ostatně patrné ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku, k předmětnému jednání došlo až v roce 1959, a tedy stěžovatelem namítané porušení procesních norem trestního řádu z roku 1950 není přesné. V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem státního zástupce, že nejpřiléhavějším procesním ustanovením je § 283 trestního řádu z roku 1956 formulovaný následujícími slovy: „Nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 270, je povinen přezkoumat správnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.“
15. V ústavněprávní rovině pak lze poukázat na znění § 16 odst. 1 Ústavy 9. května, podle kterého „každý má právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání“ a § 15 odst. 1 téhož zákona, který stanovil, že „se svoboda svědomí zaručuje“.
16. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané stěžovatelem jsou v souladu s reálným stavem věci. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dne 19. 8. 1959 obviněný nastoupil k vojenskému cvičení u útvaru v XY, avšak kvůli svému náboženskému přesvědčení odmítl vykonávat vojenskou službu se zbraní. K tomu soud prvního stupně uvedl, že „náboženské výroky, které [obviněný] uváděl jako důvod, proč nemůže vykonávat vojenskou službu, jej nemohou zbavit trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin a nemohou mu ani polehčovat“. Podle názoru dotyčného soudu Ústava 9. května sice zaručovala svobodu svědomí a vyznání, ale to nemůže odůvodnit odpírání povinnosti stanovené zákonem, zvláště pokud je spojená s „obranou vlasti“. S tím se odvolací soud ztotožnil a dále doplnil, že odpírání vojenské povinnosti je značně společensky škodlivým jednáním bez ohledu na to, z jakých důvodů je tak činěno.
17. Předmětné závěry je třeba pokládat za nesprávné, neboť nerespektují principy demokratické společnosti zaručující právo na svobodu svědomí. Obviněný (jak plyne z popsaných skutkových zjištění) odmítl plnit některé své povinnosti související s výkonem základní vojenské služby, protože mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Tímto jednáním přitom vykonával právo přiznané tehdejší Ústavou 9. května, která se v ustanovení § 15 odst. 1 hlásila k ochraně svobody svědomí s tím, že podle § 16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání.
18. Nejvyšší soud předně odkazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (jakož i ve vyjádření obhájce obviněného k podané stížnosti pro porušení zákona zmiňované nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01), i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tz 15/2013), a konstatuje, že pokud se obviněný fakticky odmítl podrobit základní vojenské službě a odmítl vykonávat vojenskou službu se zbraní z důvodu svého náboženského přesvědčení, bylo toto jeho jednání projevem osobního rozhodnutí diktovaným svědomím. Tím pak pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou 9. května.
19. Zde je namístě akcentovat zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, a nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná Ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1959 za trestný čin.
20. Nutno dále připomenout, že svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. „Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku ČR jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“ (viz citovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl.ÚS 42/02).
21. Vyslovené závěry Ústavního soudu jsou v plném rozsahu aplikovatelné i na posuzovaný případ obviněného. Oba vojenské soudy obviněného v podstatě odsoudily pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednily, že obviněný uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené mu Ústavou, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv. Pochybily, pokud vůbec nepřihlédly ke skutečnosti, zda posuzovaný skutek je vzhledem k motivaci obviněného vůbec trestným činem, nebo jen realizováním základních práv.
22. Nad tento nezbytný rámec lze pak ještě doplnit, že v obecné rovině lze souhlasit s doplňujícím návrhem státního zástupce ohledně porušení i § 2 tr. zákona. Tvrdil-li odvolací soud, že odpírání vojenských povinností je společensky škodlivým jednáním nehledě na důvod, posuzoval předmětné jednání výhradně z ideologické perspektivy tehdejší doby. Postavil tak zájem nedemokratického režimu posílit silové složky a tím i své postavení nad základní práva obviněného garantována na ústavní i mezinárodní úrovni, což samo o sobě je znakem nelegitimity a protiprávnosti (viz § 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, potvrzený nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl.ÚS 19/93). Nelze pak než souhlasit, že odpíral-li obviněný sloužit nelegitimnímu režimu v rámci vojenské služby, nemohl tím poškodit společenské zájmy, neboť ty v projednávaném případě nebyly reprezentovány.
23. Rovněž je namístě připomenout, že odvolací soud byl ve smyslu výše citovaného § 283 trestního řádu z roku 1956 povinen přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Jestliže však výše uvedené vady nenapravil, této své povinnosti nedostál.
IV. Způsob rozhodnutí
24. Z konfrontace napadených rozsudků s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, ke kterým dospěly ve výše citovaných rozhodnutích (zejména bod 18. a 19. tohoto rozsudku) je zřejmé, že rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 1959, sp. zn. 2 T 87/59, a rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 10. 1959, sp. zn. To 55/59, byl porušen zákon v neprospěch obviněného, pokud jej uvedené soudy uznaly vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že předmětnými rozsudky byl porušen zákon v ustanovení § 2 a v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákon a Vyšším vojenským soudem v Táboře v ustanovení § 283 zákona č. 64/1956 Sb., trestního řádu, v neprospěch zemřelého obviněného F. Ř.
25. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. proto Nejvyšší soud zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 1959, sp. zn. 2 T 87/59, jakož i rozsudek Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 8. 10. 1959, sp. zn. To 55/59, a současně všechna další rozhodnutí, která na tato rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek v jeho vymezení obsaženém v odsuzujícím rozsudku, a to proto, že tento skutek není trestným činem. Shledal totiž, že tak může učinit na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn.
26. Uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 274 odst. 4 tr. ř., neboť s takovým postupem obviněný (prostřednictvím obhájce), státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i ministr spravedlnosti vyjádřili souhlas.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 12. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu