ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Götha a soudců JUDr. Ivo Kouřila a Mgr. Daniela Plška projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. V. proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 44 To 343/2021, a rozhodl takto:
I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 44 To 343/2021-289, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. V. v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. a § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř.
II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 44 To 343/2021-289, v části adhezního výroku, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené P. R., nar. XY, bytem Praha XY, XY XY, na náhradě škody a nemajetkové újmy celkovou částku 174 055 Kč, a jímž byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svých nároků odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 1 T 12/2021 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. V. (dále jen „obviněný“), uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že:
dne 9. 7. 2020 v době kolem 17.15 hod. v Praze XY, po ulici XY ve směru k XY po tramvajovém pásu vedeném uprostřed komunikace a v úrovni vozovky, kde byl svislým dopravním značením vyznačen „Vyhrazený jízdní pruh pro autobusy“, řídil autobus MHD tov. zn. SOR NB 18, RZ: XY, linky č. XY, evidenční číslo XY, přičemž v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. XY, se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích a ohrozil chodce, který přecházel pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, a srazil po přechodu pro chodce zprava doleva přecházející poškozenou P. R., nar. XY, které vozidlo jedoucí ve stejném směru v pravém jízdním pruhu zastavením před přechodem umožnilo přejít, čímž poškozené způsobil tříštivé zlomeniny dolních článků I., II., III. a V. prstu pravé nohy, zlomeninu při zevní straně základny horního článku I. prstu pravé nohy bez posunu, šiknou nitrokloubní zlomeninu horního článku II. prstu pravé nohy bez posunu, zlomeninu V. žebra vlevo bez posunu, tržně zhmožděnou ránu na hřbetu I. meziprstní pravé nohy a tržně zhmožděnou ránu přední strany pravého bérce, tj. zranění, která si vyžádala lékařské ošetření a omezovala poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu 6-8 týdnů, přičemž tím, že ohrozil chodce, který přecházel pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, porušil důležitou povinnost uloženou mu § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců za současného uložení povinnosti uhradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 15 měsíců.
3. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 24 667 Kč a poškozené P. R. částku ve výši 50 041 Kč. Podle 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená P. R. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a stejně tak byla dotyčná podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy taktéž na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný do výroku o trestu a poškozená P. R. proti výroku o náhradě škody odvolání. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 44 To 343/2021, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti a ve výroku o náhradě škody vůči poškozené P. R. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody podmíněně odloženém na zkušební dobu 15 měsíců odsoudil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu s výjimkou skupiny vozidel A1 a B s odkazem na ustanovení § 80a odst. 1 písm. b), f), zák. č. 361/2000 Sb., O provozu na pozemních komunikacích, na dobu 15 měsíců. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo uhradit poškozené P. R. náhradu škody a nemajetkovou újmu v celkové částce 174 055 Kč sestávající se z částky 38 938 Kč (ztráta na výdělku), částky 11 103 Kč (náklady na nákup léků), částky 94 014 Kč (bolestné) a částky 30 000 Kč (nemajetková újma). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
5. Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti (dále též „stěžovatel“) ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 tr. ř.
6. Konkrétně vytkl, že byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. Obviněný se dopustil trestného činu jako zaměstnanec Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, při řízení autobusu hromadné městské dopravy a nebylo zjištěno, že by se dopustil excesu mimo rámec svých pracovních úkolů. Obviněný ostatně řídil předmětný autobus po přesně vymezené trase a postupoval v souladu s pokyny zaměstnavatele. Pro tento případ platí, že objektivně odpovědným za vzniklou škodu je zaměstnavatel podle § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), kterému je podle § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., Zákoník práce (dále jen „zákoník práce“) zaměstnanec povinen nahradit škodu, jež způsobil svým zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 3/2004, podle kterého až vybočením mimo rámec plnění pracovních povinností lze dovozovat výhradní odpovědnost zaměstnance. Jestliže tedy v daném případě došlo ke škodní události a obviněný svým jednáním nevybočil z předem daného rámce, je za jím způsobenou újmu odpovědný výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil. K této objektivní odpovědnosti zaměstnavatele ovšem odvolací soud při ukládání povinnosti nahradit škodu nepřihlédl.
7. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud - podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 44 To 343/2021-289, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. V. v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. - podle § 269 odst. 2 napadené rozhodnutí zrušil ohledně výroku o náhradě škody, včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, - a dále, aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) uvedl, že neshledává jakékoliv pochybnosti o důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona. Vzhledem ke zjištěným okolnostem případu bylo vyloučeno rozhodnout postupem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a uložit obviněnému povinnost nahradit poškozené P. R. škodu a nemajetkovou újmu. V této souvislosti odkázal na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 3/2004. Podle tohoto rozhodnutí adhezní nárok za způsobenou škodu třetí osobě zaměstnancem může uplatnit pouze zaměstnavatel, který poskytl této třetí osobě odškodnění. Výjimkou by byl exces ze strany zaměstnance, za který by odpovídal onen zaměstnanec výlučně sám. Tedy v projednávané věci odvolací soud rozhodl v rozporu s citovanou judikaturou. Státní zástupce se tak ztotožnil s návrhem stěžovatele na vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného rozsudkem odvolacího soudu. Má však také za to, že k porušení zákona pro uvedenou vadu došlo i rozsudkem soudu prvního stupně. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve vadné části výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, který rozhodnutím odvolacího soudu zůstal nedotčen. Uzavřel, že skutkový stav věci byl spolehlivě zjištěn v předcházejícím řízení, a lze proto postupovat podle § 271 odst. 1 tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 274 odst. 4 tr. ř., pokud by Nejvyšší soud rozhodl jinak, než je uvedeno v § 274 odst. 2, 3 tr. ř.
9. Poškozená P. R. prostřednictvím zmocněnce ke stížnosti pro porušení zákona uvedla, že s návrhem stěžovatele nesouhlasí. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 244/23, kterým bylo rozhodnuto v projednávané věci, a to o porušení práva poškozené P. R. na spravedlivý proces (soudní ochranu) usneseními Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 9. 2022, č. j. 1 T 12/2021-349 a Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 5 To 288/2022-359. Těmito rozhodnutími, stručně vyjádřeno, byl zamítnut návrh poškozené na uložení povinnosti obviněnému uhradit náklady související s účastí poškozené v trestním řízení, a to z důvodů obsahově totožných, jako jsou uvedeny ve stížnosti pro porušení zákona. Soudy nižších stupňů tedy poukázaly na judikaturu týkající se spáchání trestného činu zaměstnancem při výkonu pracovní činnosti a uzavřely, že správně poškozená neměla být podle § 206 odst. 3 tr. ř. připuštěna s jejím nárokem k hlavnímu líčení. Ústavní soud mj. uzavřel, že pokud obviněný nepodal dovolání proti povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy, musí si důsledky tohoto svého procesního rozhodnutí nést, byť jsou třeba nepříznivé. Poškozená proto měla nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněným adhezním nárokem, který jí obecné soudy původně nepřiznaly pro stejné důvody, které nyní namítl stěžovatel. Podotkla, že pro zachování právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí není možné, aby došlo k porušení jejích práv ve prospěch obviněného.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
10. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného.
11. Nejvyšší soud při formulaci tohoto závěru vyšel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování obecných soudů.
12. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
13. S tím se pojí i § 250 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
14. Podle § 2914 občanského zákoníku kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.
15. V obecné rovině platí, že výkon závislé práce obnáší i jistou formu ochrany, neboť zaměstnavatel je objektivně odpovědný za škodu, příp. újmu, způsobenou jeho zaměstnancem nebo jiným pomocníkem. Jak k tomu uvádí § 2914 občanského zákoníku, zaměstnavatel hradí vzniklou škodu, jako kdyby ji způsobil sám bez ohledu na jeho vlastní zavinění. Současně však, jednal-li zaměstnanec mimo rámec svých pracovních povinností, a dopustil se tedy určitého excesu, nelze takové chování a jím způsobenou škodu přičítat zaměstnavateli. Oním excesivním chováním ovšem není a priori každá činnost, jíž zaměstnanec způsobil škodu a jež je trestným činem nebo přestupkem, nebo že o exces jde vždy, když zaměstnanec jednal ve stavu opilosti (PAŠEK, Martin. § 2914 [Škoda způsobená pomocníkem]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 9.). K tomu se dále vztahuje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 3/2004, na který odkázal stěžovatel i státní zástupce. Podle tohoto rozhodnutí publikovaného pod č. 40/2006 Sb. rozh. tr. nárok na náhradu škody způsobené zaměstnancem třetí osobě zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi (§ 420 odst. 2 obč. zák.), pokud nejde o exces ze strany zaměstnance, za který by odpovídal výlučně sám, může v adhezním řízení uplatnit pouze zaměstnavatel, který poskytl této třetí osobě odškodnění a u něhož je zaměstnanec (obviněný) v době způsobení škody v pracovním poměru. Poškozená třetí osoba může své nároky uplatňovat pouze vůči zaměstnavateli, u něhož byl obviněný v době činu zaměstnancem, nikoliv však v trestním řízení proti tomuto obviněnému. Tento názor je dále podpořen i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 736/2003.
16. Aplikuje-li se dosud uvedené na projednávaný případ, Nejvyšší soud nemůže jinak než přisvědčit námitkám stěžovatele. Byť poškozené objektivně byla způsobena škoda a nemajetková újma ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř., došlo k tomu při standardním výkonu pracovní činnosti obviněným jakožto řidičem autobusu městské hromadné dopravy, aniž by se svévolně ocitl mimo oblast plnění pracovních úkolů. Za těchto nezpochybněných okolností neměla být obviněnému v trestním řízení uložena povinnost uhradit vzniklou škodu.
Poškozená mohla ze zákona uplatňovat své nároky pouze vůči zaměstnavateli, u něhož byl obviněný v době činu zaměstnán. Zaměstnavatel by pak měl podle § 250 odst. 1 zákoníku práce nárok na náhradu vůči obviněnému. Z dlouhodobě ustálené judikatury k § 43 odst. 3 tr. ř. a § 206 tr. ř. shrnuté ve výše zmíněném rozhodnutí publikovaném pod č. 40/2006 Sb. rozh. tr. tedy plyne, že nárok na náhradu škody nebylo možno poškozenou P. R. uplatňovat v adhezním řízení přímo vůči obviněnému. Pokud se tak přesto stalo a poškozená nárok řádně a včas uplatnila, bylo povinností již soudu prvního stupně vyslovit, že není oprávněna svůj nárok uplatňovat.
Uplatnit nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, resp. na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, nemůže podle § 43 odst. 3 tr. ř. určitá osoba jednak ve všech případech, když nemá vůbec postavení poškozeného, a dále rovněž v situacích, když se jí zachovávají toliko procesní práva poškozeného podle § 43 odst. 1 tr. ř. Podle analogie § 206 odst. 4 tr. ř. (zpravidla za použití analogie § 44 odst. 3 tr. ř.) soud rozhodne, zejména mj. když obviněný způsobil škodu jako zaměstnanec při plnění pracovních (služebních) úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a proto za ni odpovídá třetím osobám jeho zaměstnavatel, přičemž tato třetí osoba uplatňuje nárok na náhradu takové škody přímo proti obviněnému v trestním řízení (srov. R III/1967, s.
62, R 29/1969-II.). Stejná je situace u škody způsobené za podmínek § 420 odst. 2 ObčZ, resp. § 2914 NObčZ (viz R 40/2006) (PÚRY, František. § 206 [Přednesení obžaloby a úkony vůči poškozenému]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2594–2596.) Soud v takovém případě jednak vysloví, že poškozený není oprávněn v trestním (adhezním) řízení uplatňovat svůj nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, resp. na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, a zároveň už nerozhoduje o nároku poškozeného ani jeho odkázáním na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem (§ 229 tr.
ř.) (PÚRY, František. § 206 [Přednesení obžaloby a úkony vůči poškozenému]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2594.)
17. To, že v tomto případě k aplikaci citovaných zákonných ustanovení nedošlo a místo toho odvolací soud (v návaznosti na stejně vadně postupující soud prvního stupně) v rozporu se zákonem i ustálenou judikaturou uložil podle § 259 odst. 3 písm. a) a § 228 odst. 1 tr. ř. přímo obviněnému povinnost uhradit poškozené P. R. jí uplatněné nároky, bylo přímým zásahem do práv obviněného a porušením zákona v jeho neprospěch.
18. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani argumentace poškozené, která se opírá o rozhodnutí o zaplacení náhrady nákladů spojených s její účastí v trestním řízení ve smyslu § 154 tr. ř. Nehledě na skutečnost, že o tomto již bylo po rozhodnutí Ústavního soudu pravomocně pozitivně rozhodnuto (usnesením obvodního soudu ze dne 16. 4. 2024, č. l. 444-447), v projednávaném případě je posuzována jiná právní otázka, a to zákonnost adhezního výroku v rozhodnutí odvolacího soudu.
IV. Způsob rozhodnutí
19. Nejvyšší soud tedy po přezkoumání obsahu trestního spisu na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného mimořádnému opravnému prostředku přisvědčil, když zjistil, že v posuzované trestní věci došlo z výše popsaných důvodů k porušení zákona. Proto v souladu s § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 44 To 343/2021-289, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. V. v ustanovení § 228 odst. 1 tr.
ř. a rovněž v ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., podle něhož sám odlišně od soudu prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř. co do výše přiznané částky rozhodl o nároku poškozené na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy, které má hradit přímo obviněný. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. proto zrušil uvedený rozsudek v napadené části, jakož i další rozhodnutí na ni obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem ke skutečnosti, že správně obviněnému neměla být uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu škody a nemajetkové újmy, neboť poškozená vůbec neměla být připuštěna s jejím nárokem na náhradu škody k hlavnímu líčení, nebylo již přistoupeno k postupu podle § 271 odst. 1 či odst. 2 tr.
ř., jelikož dalšího rozhodnutí v této otázce není zapotřebí (resp. takový výrok ani nemá být učiněn) a namítaná vada je zhojena samotným zrušením výroku o povinnosti obviněného k náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy. Bylo-li napadeným rozsudkem rozhodnuto o nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, který nelze uplatňovat (například nárok na náhradu škody způsobené cizí právnické osobě nebo třetí fyzické osobě trestným činem spáchaným z nedbalosti, porušením povinnosti z pracovního poměru, k němuž nedošlo pod vlivem alkoholu), zruší soud výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení, aniž poškozeného odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na jiné příslušné řízení.
V odůvodnění rozhodnutí uvede, proč byl výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení zrušen, aniž byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na jiné příslušné řízení. (ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 271 [Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3357.) Přesně o takový případ se v dané věci jedná. Je sice z podnětu stížnosti pro porušení zákona rušen toliko výrok o náhradě škody, nicméně za situace, kdy o nároku poškozené nelze rozhodnout, avšak nikoli pro věcnou nedostatečnost výsledku důkazního řízení, tedy že by ve smyslu § 271 odst. 1 tr.
ř. nebyl správně zjištěn skutkový stav (nedostatek podkladů v skutkovém zjištění). Potom by bylo třeba podle § 271 odst. 2 za přiměřeného užití § 265 tr. ř. odkázat poškozenou na občanskoprávní řízení.
Pakliže však tato s jejím nárokem ani neměla být k hlavnímu líčení připuštěna (tedy nemělo být se vzneseným nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v adhezním řízení vůbec pracováno), jak vyplývá z výše uvedeného v tomto bodě i v závěru bodu 16., není namístě odkaz poškozené podle § 229 odst. 1 tr. ř. na občanskoprávní řízení vyslovit (čehož se zřejmě odkazem na § 271 odst. 1 tr. ř. domáhal stěžovatel i státní zástupce).
20. Pro úplnost a přehlednost možno upozornit, že Nejvyšší soud nezrušil výrok odvolacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř., jímž byl mj. zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě škody vůči poškozené P. R. Tím pak bylo dosaženo kýženého stavu, že tento adhezní výrok obvodního soudu zůstal v souladu s výše uvedeným zrušen soudem odvolacím bez dalšího.
21. Dále je třeba poznamenat (jak správně upozornil státní zástupce), že stížností pro porušení zákona vytýkané vady v rozhodnutí odvolacího soudu lze spatřovat i v rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody ve výši 24 667 Kč Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Stěžovatel ovšem svým mimořádným opravným prostředkem napadl toliko rozsudek odvolacího soudu a výslovně pouze v části adhezního výroku týkajícího se nároku poškozené P. R. Tímto vymezením podané stížnosti je Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. vázán [odvolací soud ve vztahu k výroku o náhradě škody zdravotní pojišťovně v rozsudku obvodního soudu neměl přezkumnou povinnost (§ 254 tr. ř.)] a nebylo proto možné přistoupit ke kasaci nad takto stanovený rámec, jak navrhoval státní zástupce. Takový postup bude možný pouze na základě další jiné stížnosti pro porušení zákona podané v odpovídajícím rozsahu.
22. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 274 odst. 3 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. 4. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu