soutěže k čl. 296 odst. 1 písm. b) Smlouvy o založení Evropského společenství, ve znění Amsterodam- ské smlouvy ke směrnici Rady 89/665/EHS ze dne 21. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce (v textu též „přezkumná směrnice“) L Působnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v oblasti dohledu nad za- dáváním veřejných zakázek vyplývá nejen z úpravy obsažené v zákoně č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ale i z jiných právních předpisů českého vnitrostátního právního řádu a z předpisů práva Společenství. II. Ačkoli zakázka na dodávku vojenského materiálu pro bezpečnost státu splňu- je znaky definice veřejné zakázky podle 6 6 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2004 Sb., o veřej- ných zakázkách, a lze ji tedy formálně za „veřejnou zakázku“ považovat, zákon o ve- + S účinností od 1, 7. 2006 nahrazen zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. 1166 řejných zakázkách se na její zadávání a přezkum tohoto postupu nevztahuje [$ 4 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách]. Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže není v tomto směru žádná pravomoc svěřena (6 94 odst. 1 zákona o veřej- ných zakázkách a contrario). Kromě toho ani předpisy Společenství (konkrétně směrnice Rady 89/665/EHS ze dne 21. prosince 1989 o koordinaci právních a správ- ních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce) neukládají členským státům povinnost zajistit cestou ří- zení před nezávislým orgánem přezkum zákonnosti zadávacího řízení v případech, kdy se zakázka týká podstatných zájmů bezpečnosti státu a jejím předmětem jsou dodávky vojenského materiálu. V takových případech tedy přezkumná působnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže coby orgánu dohledu nad zadáváním ve- řejných zakázek založena není.
soutěže k čl. 296 odst. 1 písm. b) Smlouvy o založení Evropského společenství, ve znění Amsterodam- ské smlouvy ke směrnici Rady 89/665/EHS ze dne 21. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce (v textu též „přezkumná směrnice“) L Působnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v oblasti dohledu nad za- dáváním veřejných zakázek vyplývá nejen z úpravy obsažené v zákoně č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ale i z jiných právních předpisů českého vnitrostátního právního řádu a z předpisů práva Společenství. II. Ačkoli zakázka na dodávku vojenského materiálu pro bezpečnost státu splňu- je znaky definice veřejné zakázky podle 6 6 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2004 Sb., o veřej- ných zakázkách, a lze ji tedy formálně za „veřejnou zakázku“ považovat, zákon o ve- + S účinností od 1, 7. 2006 nahrazen zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. 1166 řejných zakázkách se na její zadávání a přezkum tohoto postupu nevztahuje [$ 4 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách]. Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže není v tomto směru žádná pravomoc svěřena (6 94 odst. 1 zákona o veřej- ných zakázkách a contrario). Kromě toho ani předpisy Společenství (konkrétně směrnice Rady 89/665/EHS ze dne 21. prosince 1989 o koordinaci právních a správ- ních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce) neukládají členským státům povinnost zajistit cestou ří- zení před nezávislým orgánem přezkum zákonnosti zadávacího řízení v případech, kdy se zakázka týká podstatných zájmů bezpečnosti státu a jejím předmětem jsou dodávky vojenského materiálu. V takových případech tedy přezkumná působnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže coby orgánu dohledu nad zadáváním ve- řejných zakázek založena není.
Z obsahu žaloby, napadených rozhodnutí i procesních stanovisek účastníků řízení je zřejmé, že zde existuje spor o to, zda byl Úřad oprávněn (respektive povinen) přezkoumat k návrhu žalobkyně zákonnost postupu zada- vatele v zadávacím řízení směřujícím k zadá- ní předmětné veřejné zakázky. Soud při plném respektování shora zmi- ňované dispoziční zásady, jíž je toto řízení ovládáno, soustředil tedy svou přezkumnou činnost k zodpovězení této otázky, přičemž o věci uvážil následovně: Jak bylo již výše konstatováno, v předchá- zejícím správním řízení především zadavatel a vítězný uchazeč při právním hodnocení vě- ci odkazovali na čl. 296 odst. 1 písm. b) Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „SES“). Tyto odkazy považuje soud za případné, a to nejen z hlediska formálního (jde o primární pramen práva Společenství, a tedy o normu přímo použitelnou), ale též z důvodů materiálních - věcných. Dle tohoto článku ustanovení Smlouvy (v dané věci usta- novení upravující principy hospodářské sou- těže lato sensu) nevylučují možnost člen- ských států „učinit opatření, která považují za nezbytná k ochraně podstatných zájmů své bezpečnosti a která jsou spjata s výrobou zbraní, střeliva a válečného materiálu nebo obchodem s nimi; tato opatření nesmí ne- příznivě ovlivnit podmínky hospodářské sou- těže na společném trhu s výrobky, které ne- jsou určeny výlučně k vojenským účelům“. Toto ustanovení je tedy možno interpretovat tak, že každý členský stát je oprávněn při- jmout vlastní opatření (typicky legislativní), která budou představovat restrikci oproti standardní úpravě SES, a to při kumulativním splnění dvou podmínek. První podmínkou je (pro účely posouzení této právní věci struč- ně řečeno) existence „bezpečnostních zd- jmů“ spjatých s výrobou či obchodem s vo- jenským materiálem, druhou podmínkou pak je nenarušení podmínek hospodářské soutě- že na společném trhu s výrobky, které nejsou určeny výlučně k vojenským účelům. 461 1166 Možnosti podávané z článku 296 SES Čes- ká republika využila tím, že v zákoně o veřej- ných zakázkách podřadila zakázky, jejichž předmětem je „výroba, koupě nebo oprava zbraní, zbraňových systémů, střeliva nebo zabezpečení dalšího vojenského materiálu pro zajištění obrany nebo bezpečnosti státu“ (dále též „vojenský materiál“) zvláštnímu re- žimu [$ 4 odst. 1 písm. b) zákona]. Dle názo- ru soudu zakázka na dodávku vojenského ma- teriálu pro bezpečnost státu sice splňuje znaky definice veřejné zakázky uvedené v $ 6 odst. 1 a 2 zákona o veřejných zakázkách, a lze ji tedy formálně za „veřejnou zakázku“ považovat, na její zadávání a přezkum tohoto postupu se však zákon o veřejných zakázkách nevztahuje [$ 4 odst. 1 písm. b) zákona o ve- řejných zakázkách] a Úřadu není v tomto směru žádná pravomoc svěřena ($ 94 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách a contrario). Nemáli Úřad právě uvedenou pravomoc, jež by byla založena zákonem o veřejných za- kázkách, pak, pokud by měla být zákonnost postupu při zadávání zakázek splňujících zna- ky uvedené v $ 4 odst. 1 písm. b) zákona o ve- řejných zakázkách přesto Úřadem přezkoumá- vána, muselo by to vyplývat buď z jiných vnitrostátních právních předpisů, nebo z pří- mo použitelných předpisů práva Společenství. Pokud jde o právo vnitrostátní, zde je pře- devším nutno upozornit na zákon o působ- nosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutě- že, který stanoví, že Úřad „Je ústředním orgánem státní správy pro podporu a ochra- nu hospodářské soutěže proti jejímu nedo- volenému omezování“ ($ 1 odst. 1), což rea- lizuje (mimo jiné) tím, že „vykonává dohled při zadávání veřejných zakázek“ ($ 2 písm. b) zákona]. Tato norma je normou kompetenční a obecnou, samotný způsob a rozsah tohoto dohledu přenechává navazující právní úpra- vě. Pak je tedy třeba mít za to, že kompetence Úřadu v oblasti dohledu nad zadáváním ve- řejných zakázek se nemusí nutně vyčerpávat jen úpravou obsaženou v zákoně o veřejných zakázkách. Pokud by tedy součástí českého vnitrostátního právního řádu byl jiný zákon upravující zadávání veřejných zakázek mimo režim zákona o veřejných zakázkách, byl by 462 k výkonu dohledové pravomoci nepochybně povolán Úřad, nebyla-li by tato kompetence explicitně (a ve vztahu k zákonu o působnos- ti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže speciálně) svěřena jinému orgánu. Tato mož- nost zůstává nicméně pouze v rovině tcore- tické, neboť žádný vnitrostátní předpis (zákon) tohoto druhu součástí českého vnit- rostátního právního řádu není. Zbývá tedy posoudit, zda pravomoc Úřa- du vyplývá z přímo použitelného předpisu práva Společenství. „V oblasti práva Společenství se žalobkyně domáhá (ve smyslu tzv. „nepřímého účinku“) aplikace „přezkumné směrnice“, která dle je- jího názoru ukládá členským státům zajistit nezávislý přezkum procesu zadávání všech typů veřejných zakázek, a to z pohledu dodr- žení záruk transparentnosti a nediskrimina- ce. Přestože soud odhlíží v rámci posouzení této právní věci od skutečnosti, že směrnice jakožto sekundární pramen práva Společen- ství není až na výjimky (zjednodušeně řečeno situace, kdy pro dotčený subjekt přímo ze směrnice vyplývá subjektivní právo, avšak to- to právo nebylo dostatečně transponováno do vnitrostátní úpravy) na vnitrostátní úrov- ni přímo použitelným právním předpisem, přisvědčuje názoru žalobkyně, že v rozhodné době Caž do 31. 1. 2006) uvedená směrnice představovala právní rámec, v jehož rámci se měla vnitrostátní úprava přezkoumávání ve- řejných zakázek pohybovat. Soud může ža- lobkyni přisvědčit taktéž v jejím názoru, že tato směrnice dopadala i na případy uprave- né jinými směrnicemi, než jsou zmiňovány v její preambuli. Tento názor opírá soud o dikci preambule, kde se výslovně hovoří o tom, že Rada Evropských společenství tuto směrnici přijala „vzhledem k tomu, že směr- nice Společenství upravující zadávání veřej- ných zakázek, zejména směrnice Rady 71/305/EHS ze dne 26. července 1971 o koor- dinaci postupu pří zadávání veřejných za- kázek na stavební práce (...) a směrnice Ra- dy 77/62/EHS ze dne 21. prosince 1976 o koordinaci postupu při zadávání veřej- ných zakázek na dodávky (...), neobsahují přesná ustanovení zajišťující jejich účinné s“ uplatňování“ Pokud tedy soud vychází z této premisy, pak se musí nutně zabývat tím, zda existuje směrnice či jiný pramen práva Spole- čenství, jež by speciálně upravoval zadávání takových veřejných zakázek, jejichž předmě- tem jsou (zjednodušeně řečeno) dodávky vo- jenského materiálu. Takového předpisu však není. Za tohoto stavu tedy soud dospívá k zá- věru, že i na tento typ zakázek je nutno apli- kovat směrnici 93/36/EHS (ta nahradila směrnici 77/62/EHS - viz článek 33), která upravuje podmínky zadávání veřejných zaká- zek na dodávky obecně. Lze tedy uzavřít, že i v případě veřejných zakázek spadajících pod režim posledně zmiňované směrnice musel být zajištěn jejich přezkum za podmí- nek vyplývajících z „přezkumné směrnice“. Pokud jde o aplikaci „přezkumné směrni- ce“ na zadávání veřejných zakázek uprave- ných směrnicí 93/36/EHS, ta nemůže být aplikována v těch případech, které posledně zmiňovaná směrnice sama ze své působnosti vylučuje. Tyto případy jsou uvedeny v jejím čl 2 odst. 1 písm. b), kde se expressiís verbis stanoví, že „tato směrnice se nevztahuje na zakázky na dodávky, které jsou prohlášeny za tajné nebo jejichž provádění musí podle právních a správních předpisů platných v daných členských státech doprovázet zvláštní bezpečnostní opatření nebo pokud to vyžaduje ochrana základních bezpečnostních zájmů členského státu“. Citované ustanovení tedy zakotvuje celkem tři na sobě nezávislé případy, ve kterých určité typy zakázek na do- dávky nepodléhají jejímu režimu. Jedním z těchto případů jsou i zakázky spojené s ochranou základních bezpečnostních zá- jmů členského státu. Dle názoru soudu jde v tomto případě o stejnou oblast, na kterou dopadá již zmiňovaný čl. 296 odst. 1 písm. b) SES. Je totiž mimo jakékoli pochyby, že výraz „ochrana základních bezpečnostních zájmů členského státu“ lze významově ztotožnit s pojmem „ochrana podstatných zájmů bez- pečnosti (státu — pozn. soudu)“, přitom ani v základním smyslu kodifikace obou pravidel není materiálního rozdílu. Skutkově je v pro- jednávané věci splněna i druhá podmínka vý- jimky uvedené v čl. 296 odst. 1 písm. b) SES, a sice samotný charakter vojenského materiálu. Lze tedy uzavřít, že ani předpisy Spole- čenství (konkrétně „přezkumná směrnice“) neukládají členským státům povinnost zajis- tit cestou řízení před nezávislým orgánem přezkum zákonnosti zadávacího řízení (mini- málně z hlediska dodržení záruk transparent- nosti a nediskriminace) v případech, kdy se zakázka týká podstatných zájmů bezpečnosti státu a jejím předmětem jsou dodávky vojen- ského materiálu. Jelikož v dané věci před Úřadem ani nyní před soudem nebylo namítáno narušení pod- mínek hospodářské soutěže na společných navazujících trzích (trzích s výrobky, které nejsou určeny výlučně k vojenským účelům), a nebyla tedy zpochybněna existence druhé podmínky pro postup ve smyslu čl. 296 odst. 1 písm. b) SES, nebyl žalovaný postaven před otázku, zda by jeho dohledová působnost (resp. dohledová působnost Úřadu) nebyla alespoň z tohoto důvodu v dané věci založe- na. Touto otázkou se nyní v právě projedná- vané věci nemusí zabývat ani soud. Ze shora uvedeného tedy soud uzavírá, že odmítli se Úřad a následně i žalovaný s pou- kazem na nedostatek své pravomoci přezkou- máním způsobu, jakým byla předmětná zakáz- ka zadávána, meritorně zabývat, nejedná se o jeho svévolnou indolenci, nýbrž o postup souladný s pozitivní právní úpravou, a to vnit- rostátní i s právní úpravou Společenství (...). 463 1167 1167 Rozpočtová pravidla: pravomoc ke kontrole dotací poskytnutých ze státního rozpočtu k $ 1, $ 20 odst. 2 a $ 30 zákona ČNR č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtový- mi prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění zákona č. 10/1993 Sb. k $ 32 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) k $ 32 zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zá- konů (zákon o finanční kontrole) Právo územních finančních orgánů provádět kontrolu dotací poskytnutých ze státního rozpočtu a důsledky porušení rozpočtové kázně dle $ 30 zákona č. 576/1990 Sb., rozpočtových pravidel republiky, se vztahují i na právnickou osobu, které byla dotace poskytnuta ze státního rozpočtu, ačkoli tento subjekt není výslovně uveden v $ 20 odst. 2 citovaného zákona. (Podie rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 13. 12. 2005, čj. 59 Ca 70/2003-33) Věc: Akciová společnost E. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o odvod neopráv- něně zadržených prostředků do státního rozpočtu. Podle žalobního tvrzení Finanční úřad v Semilech uložil platebním výměrem ze dne 23. 8. 2002 žalobkyni odvést do státního roz- počtu neoprávněně zadržené prostředky. Její odvolání žalovaný zamítl žalobou napade- ným rozhodnutím ze dne 23. 5. 2003. Žalobkyně za prvé namítala nesprávné použití rozpočtových pravidel republiky (dá- le též „zákon č. 576/1990 Sb.“) a neplatnost rozhodnutí pro chybějící odkaz na hmotně- právní předpis. Uvedla, že důsledky porušení rozpočtové kázně jsou uvedeny v $ 30 zákona č. 576/1990 Sb. Oprávnění finančního úřadu pak vymezuje $ 20 odst. 2 zákona; zde však právnické osoby uvedeny nejsou, a podle roz- počtových pravidel republiky tak postupovat nelze. Dále vytkla, že v napadeném rozhod- nutí není uveden údaj o hmotněprávním předpisu; proto je rozhodnutí neplatné, Na- mítala také, že při kontrole účelové dotace nemohl finanční úřad jako správce daně po- stupovat dle daňového řádu, což vyplývá z $ 32 zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole. Roz- hodnutí tak bylo vydáno na základě důkaz- ních prostředků získaných nezákonným způ- sobem. I pokud by tu daňový řád byl proces- ním předpisem, postupoval finanční úřad v rozporu s jeho $ 16 odst. 4 písm. £), neboť se ve zprávě o daňové kontrole nevypořádal s námitkou a návrhem žalobkyně. Dalším dů- vodem nezákonnosti byl rozpor se základní- mi zásadami daňového řízení dle $ 2 odst. 1,3 a 9 daňového řádu: závěr o neoprávněnosti čerpání rozpočtových prostředků byl opřen i o porušení „Zásad pro poskytování a čerpá- ní prostředků čj. 113/43850/1998“, které však nemají charakter obecně závazného právního předpisu. Touto námitkou se Žalo- vaný nezabýval, proto je jeho rozhodnutí v rozporu s $ 50 odst. 7 d. ř., a je to další dů- vod neplatnosti rozhodnutí. Žalovaný měl od- stranit vady řízení na I. stupni postupem dle $ 50 odst. 3 d. ř., což neučinil, žalobkyni ne- přizval k odvolacímu řízení, a porušil čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný proti tomu uvedl, že platební vý- měr byl samostatně přezkoumán rozhodnu- tím ze dne 15. 5. 2003, které bylo žalobkyni » Nyní srov. S 14 — S 15 a S 39 — S 44 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně ně- kterých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). 464 doručeno dne 16. 5. 2003, a proto nemůže být předmětem soudního přezkumu. V rámci podané žaloby lze již zkoumat pouze uložení penále, které však jako příslušenství daně dle $ 58 d. ř sleduje osud daně. Penále vzniká ze zákona, platebním výměrem správce daně pouze sděluje jeho výši, je to jen deklaratorní rozhodnutí, které podle $ 65 odst. 1 s. ř. s. přezkoumáno být nemůže. Dále žalovaný uvedl, že rozpočtová pravidla byla v daném případě hmotněprávním předpisem. Pokud by žalobkyně nemohla být kontrolovaným subjektem dle tohoto zákona, znamenalo by to, že již od počátku nemohla být ani příjem- cem těchto prostředků, což by ovlivnilo výši odvodu za porušení rozpočtové kázně. V do- bě vzniku rozpočtových pravidel z r. 1990 ob- čanský zákoník ještě neznal pojem právnické osoby; nebylo proto možné takový subjekt do příslušného ustanovení zahrnout. K dalším námitkám žalovaný uvedl, že na projednáva- ný případ nebylo možné použít nová rozpo- čtová pravidla (zákon č. 320/2000 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2002), neboť dle $ 32 odst. 1 přechodných ustanovení tohoto zákona se řízení mající povahu řízení o fi- nanční kontrole zahájená před účinností to- hoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů. Daňová kontrola týkající se dotace byla zahájena dne 21. 3. 2001, jak plyne z protokolu o ústním jednání. Ve vzta- hu ke zbývajícím námitkám (porušení $ 16, $2a$50 odst. 3 daňového řádu) pak žalova- ný uvedi, že se jedná o námitky, které by moh- ly ovlivnit rozhodnutí ve věci samé, pokud by proti němu byla podána žaloba včas. Ani ná- mitka porušení čl 38 odst. 2 Listiny základ- ních práv a svobod není důvodná, neboť pou- ze Ústavní soud je oprávněn. vyslovit neústavnost postupu. Krajský soud žalobu zamítl. Z odůvodnění: Ze správního spisu soud předně ověřil, že základní skutečnost, z níž vycházela žalobky- ně při sepsání své žaloby, totiž že napadeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto od- volání proti platebnímu výměru č. 33/2002, jímž byla uložena povinnost odvést do státní- ho rozpočtu neoprávněně zadržené pro- středky, není pravdivá. Odvolání proti plateb- nímu výměru finančního úřadu č. 33/2002 ze dne 23. 8. 2002, kterým byla žalobkyni ulože- na povinnost odvést do státního rozpočtu ne- oprávněně zadržené prostředky ve výši 536 670 Kč, bylo zamítnuto rozhodnutím ža- lovaného ze dne 15. 5. 2003. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 16. 5. 2003; žalobkyně toto konečné roz- hodnutí nenapadla v zákonné lhůtě dle $ 72 odst. 1 s. ř. s. žalobou ve správním soudnictví. Žalobou napadeným rozhodnutím žalova- ného ze dne 23. 5. 2003, jež bylo žalobkyni doručeno dne 29. 5. 2003, pak bylo rozhodo- váno o odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru finančního úřadu ze dne 23. 8. 2002, a to dle $ 30 zák. č. 576/1990 Sb. a $ 78 zák. č. 218/2000 Sb. s tím, že odvolání bylo dle $ 50 odst. 6 daňového řádu zamítnuto. Pla- tebním výmětem č. 34/2002 byl žalobkyni dle $ 30 odst. 1 a 6 zák. č. 576/1990 Sb. a $ 63 daňového řádu sdělen předpis penále ve výši 525 542 Kč, s tím, že součástí výroku rozhod- nutí byl výpočet penále a že žalobkyni byla určena náhradní lhůta splatnosti a sdělen pří- slušný účet, na který má být penále uhrazeno. V rámci soudního přezkumu napadeného rozhodnutí v řízení dle části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního se tak soud zabýval jen těmi námitkami, které se dle své povahy týkaly rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání do platební- ho výměru na penále. Na úvod je třeba uvést, že napadeným roz- hodnutím byl k odvolání žalobkyně přezkou- mán platební výměr na penále vydaný dle $ 63 daňového řádu. Podle odst. 4 cit. ustano- vení správce daně sdělí předpis penále daňo- vému dlužníkovi platebním výměrem. Platební výměr na penále je deklaratorním rozhodnu- tím, kterým správce daně sděluje daňovému subjektu výši penále a náhradní lhůtu, které vycházejí ze zákona, případně ze zvláštního právního předpisu. Deklaruje se jím zákonná povinnost, ale současně i splnění podmínek penalizace, od nichž se konkrétní výše penále odvíjí, proto se nejedná o rozhodnutí vylou- 465 1167 čené ze soudního přezkumu. Penále však vzniká bez rozhodnutí správce daně přímo ze zákona, pokud daňový subjekt nezaplatí splat- nou částku daně včas. I platební výměr na pe- nále však musí obsahovat náležitosti předpo- kládané ustanovením $ 32 odst. 2 daňového řádu; podle písm. d) to má být výrok s uvede- ním právních předpisů, podle nichž bylo roz- hodnuto (rozsudek Nejvyššího správního sou- du ze dne 3. 2. 2005, čj. 2 Afs 101/2004-51%). Soud se tedy zabýval k uplatněnému žalob- nímu bodu neplatností napadeného rozhod- nutí ve smyslu $ 32 odst. 7 daňového řádu z dů- vodu neuvedení správného hmotněprávního předpisu, neboť zák. č. 576/1990 Sb. se na ža- lobkyni jako na právnickou osobu nevztahuje. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyni by- ly od Ministerstva průmyslu a obchodu na zá- kladě Rámcové smlouvy ze dne 19. 8. 1998 a do- datků k této smlouvě poskytnuty finanční prostředky ze státního rozpočtu na řešení označeného projektu. Ve smlouvě a dodatcích býly stanoveny podmínky pro poskytnutí pro- středků ze státního rozpočtu, v čl. VII bodu 8 rámcové smlouvy byla žalobkyně upozorněna, že porušení povinností dle smlouvy může být posuzováno jako porušení rozpočtové kázně dle $ 30 rozpočtových pravidel. O penále bylo rozhodnuto dle $ 30 zák. č. 576/1990 Sb. ve spojení s $ 78 zák. č. 218/2000 Sb. a $ 63 daňo- vého řádu. Ustanovení $ 30 zák. č. 576/1990 Sb. upravuje důsledky porušení rozpočtové kázně, tedy povinnost odvést neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů ze strany subjek- tů, kterým byly poskytnuty, včetně povinnosti zaplatit penále ve stanovené výši z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků (odst. 1 až odst. 5 cit. ustanovení). Dle $ 30 odst. 6 uve- deného zákona odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní finanční orgán. V dané věci není spor- né, že žalobkyni byly v letech 1998 až 2000 po- skytnuty finanční prostředky ze státního rozpo- čtu jako účelová dotace. Dle $ 5 odst. 3 písm. a) zák. č. 576/1990 Sb., ve znění zák. č. 160/1997 Sb., mohly být ze státního rozpočtu poskytovány do- tace právnickým a fyzickým osobám vyvíjejícím podnikatelskou činnost. Z $ 1 zák. č. 576/1990 Sb. » Č 548/2005 Sb. NSS. 466 vyplývá, že se tento zákon vztahuje na všechny finanční prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu a upravuje mimo jiné zásady hospo- daření s rozpočtovými prostředky a kontroly tohoto hospodaření s těmito prostředky. Uve- dený zák. č. 576/1990 Sb., podle kterého byla žalobkyni na základě uvedené rámcové smlou- vy a dodatků k této smlouvě poskytnuta účelo- vá dotace, se na žalobkyni vztahoval bez ohle- du na to, že je právnickou osobou, a to včetně $ 30 upravujícího důsledky porušení rozpočto- vé kázně. Finanční úřad a žalovaný postupovali v souladu se zákonem, když ve výroku plateb- ního výměru č. 34/2002 a napadeného rozhod- nutí citovali zák. č. 576/1990 Sb. Na podporu tohoto závěru lze také uvést, že dle $ 1 odst. 1 písm. a) zák. č. 531/1990 Sb., o územních fi- nančních orgánech, vykonávají územní finanč- ní orgány správu odvodů a sankčních odvodů za porušení rozpočtové kázně a dle písm. b) cit. ustanovení správu dotací poskytovaných ze státního rozpočtu u všech subjektů bez rozliše- ní, když dle odst. 3 uvedeného ustanovení je příjemcem dotace každý, kdo nárokuje a čerpá z účtu u peněžního ústavu prostředky státního rozpočtu. Z uvedeného vyplývá, že platební vý- měr na penále a napadené rozhodnutí tak mají náležitosti ve smyslu $ 32 odst. 2 písm. d) da- ňového řádu a nelze je považovat za neplatné dle $ 32 odst. 7 daňového řádu. Dalšími námitkami Cuvedenými v žalobě pod body 2 až 5) se již soud nemohl zabývat, neboť z jejich obsahu je zřejmé, že se nevzta- hují k napadenému rozhodnutí a žalobkyně se jimi bránila samotné kontrole poskytnu- tých dotací a rozhodnutí o povinnosti vrátit poskytnuté prostředky ze státního rozpočtu, nikoli předpisu penále, jež jí byl sdělen pla- tebním výměrem č. 34/2002 a žalobou napa- deným rozhodnutím. Jak již soud uvedl sho- ra, žalobkyně zákonnou možnost bránit se platebnímu výměru č. 33/2002 a rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2003, jež se týkaly sa- motného uložení povinnosti odvést neopráv- něně použité prostředky ze státního rozpo- čtu, nevyužila, když proti těmto rozhodnutím správce daně žalobu ve lhůtě dle $ 72 odst. I s. ř. s. k soudu nepodala. 1168 Ochrana utajovaných skutečností: bezpečnostní spolehlivost k $ 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů (v textu též „zákon o ochraně utajovaných skutečností“)“) Při hodnocení splnění podmínek $ 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, mohou správní or- gány přihlížet i k jednání posuzovaného, pro které byl trestně stíhán a trestní stíhá- ní bylo zastaveno z důvodu amnestie. Z hlediska hodnocení bezpečnostního rizika dle $ 23 odst. 2 písm. d) citovaného zákona není podstatný výsledek trestního řízení, nýbrž posouzení, zda jednání, jež bylo předmětem trestního stíhání, nevypovídá o chování či způsobu života posuzovaného, které by mohlo mít vliv na ovlivnitel- nost, důvěryhodnost nebo schopnost skutečnosti utajovat.
Obchodní společnost P. proti předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, za účasti Ministerstva obrany, o přezkoumání veřejné zakázky.