Jestliže osoba umožní výkon nelegální práce – tj. výkon závislé práce, aniž by byla vůbec uzavřena platná pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti nebo dohoda o provedení práce, jedná se o přestupek dle § 139 odst. 1 písm. d) zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, nebo o správní delikt dle § 140 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Jestliže ale takovou smlouvu či dohodu uzavře, avšak nikoliv písemně, jedná se o přestupek dle § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci
práce, nebo o správní delikt dle § 25 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Jestliže osoba umožní výkon nelegální práce – tj. výkon závislé práce, aniž by byla vůbec uzavřena platná pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti nebo dohoda o provedení práce, jedná se o přestupek dle § 139 odst. 1 písm. d) zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, nebo o správní delikt dle § 140 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Jestliže ale takovou smlouvu či dohodu uzavře, avšak nikoliv písemně, jedná se o přestupek dle § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci
práce, nebo o správní delikt dle § 25 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Zaměstnanost: výkon nelegální práce
ní zákona č. 367/2011 Sb.
Prejudikatura: č. 3027/2014 Sb. NSS.
žalovaného.
Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „správní
orgán I. stupně“) svým rozhodnutím ze dne
20. 7. 2012 shledal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c)
zákona o zaměstnanosti a za tento delikt mu
uložil pokutu 250 000 Kč. Uvedeného správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že
umožnil Jaroslavu B. dne 10. 4. 2012 vykonávat závislou práci spočívající v montáži
a demontáži pneumatik a kol automobilů
v pneuservisu bez řádně uzavřeného pracovněprávního vztahu.
Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 18. 10. 2012 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně, který
upravuje zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Povinnost poskytnout součinnost při výkonu státního veterinárního dozoru je tak bezprostředně vynutitelná, byť
jiným procesním postupem, než který žalovaná použila. (...)
rozhodnutím ze dne 26. 2. 2014, čj. 31 A
5/2013-76, zrušil rozhodnutí žalovaného
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Výrokem II.
pak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
Krajský soud při rozhodování vyšel z toho, že nebyl dostatečným způsobem zjištěn
skutečný stav věci. Dle názoru krajského soudu vymezení skutku a právní kvalifikace neodpovídala tomu, co bylo zjištěno. Žalobce
i Jaroslav B. potvrdili, že pracovněprávní
vztah byl uzavřen, ale bez písemné formy. Dohoda o vykonání práce byla v rámci správního řízení předložena a v takovém případě by
se mohlo jednat o porušení § 136 zákona o zaměstnanosti. Takové porušení ale ještě samo
o sobě nebylo dostatečné pro kvalifikovaný
závěr o umožnění výkonu nelegální práce.
Krajský soud uvedl, že ze skutkového stavu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
ylo zjištěno. Žalobce
i Jaroslav B. potvrdili, že pracovněprávní
vztah byl uzavřen, ale bez písemné formy. Dohoda o vykonání práce byla v rámci správního řízení předložena a v takovém případě by
se mohlo jednat o porušení § 136 zákona o zaměstnanosti. Takové porušení ale ještě samo
o sobě nebylo dostatečné pro kvalifikovaný
závěr o umožnění výkonu nelegální práce.
Krajský soud uvedl, že ze skutkového stavu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
nebylo možné jednoznačně tvrdit, že se jednalo o pracovní poměr bez písemné formy.
Bylo třeba ujasnit si, zda byly jednoznačně naplněny znaky deliktu, tj. zda žalobce skutečně umožnil výkon nelegální práce. Krajský
soud dodal, že po doplnění řízení by bylo
možné dospět k závěru, že byla naplněna
podstata jiného deliktu. Pracovník žalobce
popsal činnost, kterou vykonával pro žalobce
v souladu se zákoníkem práce z roku 2006,
neboť uvedl všechny náležitosti, které by měla dohoda o vykonání práce nebo dohoda
o pracovní činnosti obsahovat. Z toho důvodu krajský soud dospěl k závěru, že bylo možné předpokládat, že tato dohoda byla jasně
uzavřena se všemi atributy pro uzavření platného pracovního poměru, pouze zde chyběla
písemná forma. Ve smyslu § 20 zákoníku práce z roku 2006, bylo možné zhojit tento nedostatek a žalobce dodatečně doložil písemné vyhotovení dohody. Protiprávní jednání –
delikt umožnění nelegální práce – mohlo nastat pouze v případě, že bylo prokázáno, že
nedošlo k uzavření pracovního poměru ve
smyslu nelegální práce. Krajský soud uzavřel,
že v daném případě bylo zapotřebí řízení doplnit, a správní orgány mohly z důvodu prokázání neuzavření pracovního poměru vyslechnout Jaroslava B., popř. provést další
doplnění, které by potvrdilo či vyvrátilo spáchání deliktu.
Žalovaný (stěžovatel) podal proti tomuto
rozsudku kasační stížnost, v níž namítl, že
krajský soud svévolně dovodil existenci vůle
stran uzavřít ústně pracovněprávní vztah, ačkoliv ze všech skutečností zjištěných v předmětném řízení jednoznačně vyplynulo, že
ani jedna ze stran si při kontrole ani v následném správním řízení vůbec nebyla vědoma
skutečnosti, že by mezi nimi k uzavření pracovněprávního vztahu došlo. Platným právním
úkonem nemůže být takový úkon, o němž
jedna, popřípadě i více stran, ani neví, že by
jej učinily. Žalobce přiznal, že předložená dohoda o provedení práce byla uzavřena teprve
po provedené kontrole, a že byla antedatována. O tom, že by existovala ústní dohoda
o provedení práce, se žalobce nezmínil v kontrolním ani následném správním řízení. Kon-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
ezi nimi k uzavření pracovněprávního vztahu došlo. Platným právním
úkonem nemůže být takový úkon, o němž
jedna, popřípadě i více stran, ani neví, že by
jej učinily. Žalobce přiznal, že předložená dohoda o provedení práce byla uzavřena teprve
po provedené kontrole, a že byla antedatována. O tom, že by existovala ústní dohoda
o provedení práce, se žalobce nezmínil v kontrolním ani následném správním řízení. Kon-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
trolní činnost má pro svou neočekávanost
velmi často podobu neopakovatelného úkonu. V případě, že je potom kontrolovaná osoba řádně seznámena s protokolem o výsledku
kontroly a tento protokol je řádným způsobem vypořádán, lze takovémuto výstupu přisuzovat značnou míru autenticity a vysokou
výpovědní hodnotu. V následném správním
řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že v době kontroly nebyl mezi žalobcem a Jaroslavem B. uzavřen pracovněprávní
vztah. Ačkoliv byl žalobce řádně poučen
o možnosti navrhovat důkazy a podávat návrhy, této možnosti nevyužil. Nevyužil ani možnosti vyjádřit se po skončeném dokazování
k podkladům rozhodnutí. Pomine-li stěžovatel tvrzení krajského soudu, že dohodou
o provedení práce, případně dohodou o pracovní činnosti, byl založen pracovní poměr
(pracovní poměr lze založit pouze pracovní
smlouvou, není-li zákonem stanoveno jinak),
nebyly v daném případě ujednány ani podstatné náležitosti dohody o provedení práce.
Těmi jsou totiž doba, na kterou se daná dohoda uzavírá, vymezení práce a rozsah prací.
Rozsah prací ujednán nebyl. Obdobně je tomu pak u dohody o pracovní činnosti. Krajský soud tak bez opory ve spise a v rozporu
s vůlí dotyčných osob nesprávně kvalifikoval
posuzované jednání a svůj překvapivý závěr
dostatečně neodůvodnil. Pro posouzení, zda
byl spáchán správní delikt umožnění výkonu
nelegální práce, byla klíčová otázka existence
uzavřeného pracovněprávního vztahu v okamžiku kontroly. Jakékoliv následné uzavírání
pracovněprávního vztahu nemělo vliv na to,
zda se žalobce dopustil předmětného správního deliktu, či nikoliv. Stěžovatel na závěr
dodal, že v tomto je vždy nutné rozlišit aspekty soukromoprávní od aspektů veřejnoprávních. Jakkoliv totiž v oblasti soukromého práva je možné dodatečně odstraňovat vady
úkonu, a hojit tak jeho neplatnost, v oblasti
veřejného práva je relevantní stav věci v době
kontroly. Skutečným důvodem zrušení rozhodnutí byla snaha krajského soudu uchránit
za každou cenu žalobce před poměrně vysokou, nicméně zákonnou pokutou. Nelze však
za účelem uložení nižší sankce svévolně překvalifikovat posuzované jednání.
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně a zároveň zrušil výrok II. uvedeného rozsudku a věc vrátil v tomto rozsahu
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
v věci v době
kontroly. Skutečným důvodem zrušení rozhodnutí byla snaha krajského soudu uchránit
za každou cenu žalobce před poměrně vysokou, nicméně zákonnou pokutou. Nelze však
za účelem uložení nižší sankce svévolně překvalifikovat posuzované jednání.
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně a zároveň zrušil výrok II. uvedeného rozsudku a věc vrátil v tomto rozsahu
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Stěžovatel v kasační stížnosti brojil především proti výroku I. napadeného rozsudku,
jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Podle stěžovatele mezi žalobcem a Jaroslavem B. nebyl
uzavřen pracovněprávní vztah a následné
uzavření písemné dohody o pracovní činnosti
tento nedostatek nemohl zhojit, neboť je zde
nutno odlišit soukromoprávní a veřejnoprávní aspekty takového úkonu. Bylo tedy podle
něj prokázáno spáchání správního deliktu dle
§ 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti.
Podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti se právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba „správního deliktu dopustí tím, že umožní výkon nelegální práce
podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo 2“.
V daném případě byla práce Jaroslava B.
považována za nelegální práci ve smyslu § 5
písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti. Podle něj se „[p]ro účely tohoto zákona rozumí
nelegální prací výkon závislé práce fyzickou
osobou mimo pracovněprávní vztah“.
Ohledně pojmu „závislá práce“ zákon
o zaměstnanosti odkazuje na § 2 zákoníku
práce z roku 2006. Podle jeho prvého odstavce je závislou prací „práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,
jménem
zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně“. Odstavec druhý pak stanoví, že „[z]ávislá práce musí být vykonávána
za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele,
popřípadě na jiném dohodnutém místě“.
Nejvyšší správní soud se již dříve zabýval
otázkou, zda odstavec druhý zakotvuje „pouze“ povinnost vznikající zaměstnavateli v důsledku výkonu závislé práce, nebo je odměna
dalším charakteristickým znakem závislé prá-
ce nad rámec § 2 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006. V rozsudku ze dne 13. 2. 2014,
čj. 6 Ads 46/2013-35, č. 3027/2014 Sb. NSS, se
přiklonil k druhé z uvedených možností.
V projednávané věci není sporu o tom, že
Jaroslav B. vykonával u žalobce závislou práci. Vykonával práci s využitím pracovního náčiní žalobce, dle potřeb žalobce a na účet žalobce, který odpovídal za případné vady
poskytnutých služeb. Byl tedy mezi nimi
vztah nadřízenosti a podřízenosti, práce byla
vykonávána podle pokynů žalobce a Jaroslav B.
ji pro něj vykonával osobně a za odměnu.
Účastníci řízení závěr o výkonu závislé práce
ani nijak nezpochybňují.
Klíčové je tak posouzení, zda mezi žalobcem a Jaroslavem B. existoval pracovněprávní
vztah ve smyslu § 5 písm. e) bodu 1 zákona
o zaměstnanosti, který ohledně tohoto pojmu
odkazuje na § 3 zákoníku práce z roku 2006.
poskytnutých služeb. Byl tedy mezi nimi
vztah nadřízenosti a podřízenosti, práce byla
vykonávána podle pokynů žalobce a Jaroslav B.
ji pro něj vykonával osobně a za odměnu.
Účastníci řízení závěr o výkonu závislé práce
ani nijak nezpochybňují.
Klíčové je tak posouzení, zda mezi žalobcem a Jaroslavem B. existoval pracovněprávní
vztah ve smyslu § 5 písm. e) bodu 1 zákona
o zaměstnanosti, který ohledně tohoto pojmu
odkazuje na § 3 zákoníku práce z roku 2006.
Podle § 3 zákoníku práce z roku 2006
„[z]ávislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními
předpisy. Základními pracovněprávními
vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy
založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.“
Citované ustanovení nedefinuje přímo
pojem „pracovněprávní vztah“, nýbrž zakazuje, až na zákonné výjimky, vykonávat závislou
práci v jiném než základním pracovněprávním vztahu. Upravuje užší kategorii pracovněprávních vztahů – základní pracovněprávní
vztahy a provádí taxativní výčet třech typů základního pracovněprávního vztahu. Pracovněprávními vztahy jsou naproti tomu podle
§ 1 písm. a) zákoníku práce z roku 2006 veškeré „vztahy vznikající při výkonu závislé
práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli“.
Ze smyslu § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti vyplývá, že nemíří na veškeré
pracovněprávní vztahy, nýbrž na základní
pracovněprávní vztahy vymezené v § 3 zákoníku práce z roku 2006. Dopadá totiž výlučně
na výkon závislé práce a zjevně neřeší vztahy
související, jako například práva a povinnosti
plynoucí z odpovědnosti zaměstnance za ško-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
du. Tomu plně odpovídá odkaz na § 3 zákoníku práce z roku 2006, který lze taktéž využít
jako interpretační vodítko. Pojem „pracovněprávní vztah“ ve smyslu § 5 písm. e) bodu 1
zákona o zaměstnanosti je proto nutno interpretovat jako „základní pracovněprávní vztah“
ve smyslu § 3 zákoníku práce z roku 2006.
Pojem „pracovněprávní vztah“ použitý
v § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti
přitom nelze považovat za pojem zcela autonomní i co do otázky, za jakých okolností je
na pracovněprávní vztah nutno nahlížet jako
na platný. Citované ustanovení nelze vyložit
tak, že má pojmem „pracovněprávní vztah“
na mysli „pracovněprávní vztah založený písemnou smlouvou“. Kromě toho, že to z daného ustanovení nevyplývá, je neuzavření
pracovní smlouvy, dohody o provedení práce
nebo dohody o pracovní činnosti v písemné
formě speciálním deliktem dle § 12 odst. 1
písm. b) zákona o inspekci práce.
onomní i co do otázky, za jakých okolností je
na pracovněprávní vztah nutno nahlížet jako
na platný. Citované ustanovení nelze vyložit
tak, že má pojmem „pracovněprávní vztah“
na mysli „pracovněprávní vztah založený písemnou smlouvou“. Kromě toho, že to z daného ustanovení nevyplývá, je neuzavření
pracovní smlouvy, dohody o provedení práce
nebo dohody o pracovní činnosti v písemné
formě speciálním deliktem dle § 12 odst. 1
písm. b) zákona o inspekci práce.
I s ohledem na odkaz na ustanovení zákoníku práce z roku 2006 je proto zřejmé, že
otázku existence základního pracovněprávního vztahu a platnosti právního jednání, který jej založil, je nutno hodnotit právě především podle rozhodných ustanovení zákoníku
práce z roku 2006. Zákon o zaměstnanosti
žádnou podobnou právní úpravu neobsahuje
a ani z něj implicitně nevyplývá, že vůbec nezáleží na platnosti právních jednání. Ostatně
jak jinak, než podle zákoníku práce z roku
2006 (a případně subsidiárně občanského zákoníku z roku 1964, resp. z roku 2012) by bylo možné hodnotit, zda existuje mezi stranami jakýkoliv právní vztah. Jak hodnotit, zda
byla či nebyla uzavřena smlouva? Jaké náležitosti by taková smlouva měla mít? Co by bylo
možné považovat za projev vůle? A byl by vůbec nutný nějaký projev vůle? Toto jsou otázky, na které je nutno hledat odpověď v právu
soukromém, nikoliv v zákonu o zaměstnanosti. Navíc je potřeba zopakovat, že zákon o zaměstnanosti výslovně na ustanovení zákoníku práce z roku 2006 odkazuje.
Je proto nutno odmítnout námitku stěžovatele, že nemůže být aplikováno ustanovení
soukromoprávního předpisu (zákoníku práce z roku 2006), je-li před ním vedeno řízení
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
podle předpisu veřejnoprávního (zákona
o zaměstnanosti). Už vůbec pak není dán žádný důvod, proč by selektivně zrovna § 20 zákoníku práce z roku 2006 neměl být aplikován pro účely posouzení, zda mezi žalobcem
a Jaroslavem B. existoval pracovněprávní
vztah. Jiná situace by samozřejmě nastala, kdyby aplikaci tohoto ustanovení (přinejmenším
implicitně) zákon o zaměstnanosti vylučoval.
Tak tomu ovšem není.
Jestliže tedy stěžovatel hodnotil, zda Jaroslav B. pro žalobce vykonával závislou práci
mimo pracovněprávní vztah, musel hodnotit,
zda byl takový vztah platně založen a existuje.
Ačkoliv hodnotil skutkový stav zjištěný v době kontroly, hodnocení prováděl až v okamžiku rozhodování. Až v tuto chvíli tedy mohl řešit, zda k neplatnosti právního úkonu může
přihlédnout, či nikoliv. Tuto otázku přitom
musel posuzovat podle zákoníku práce z roku 2006, včetně jeho § 20.
Podle § 20 odst. 1 zákoníku práce z roku
2006, „[n]ebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda
smluvních stran, je neplatný, ledaže smluvní
strany tuto vadu dodatečně odstraní“. Podle
§ 20 odst. 2 zákoníku práce z roku 2006,
„[n]ebyl-li právní úkon, jímž vzniká nebo se
mění základní pracovněprávní vztah (§ 3),
učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je
možné se neplatnosti dovolat, jen nebylo-li
již započato s plněním“.
006, včetně jeho § 20.
Podle § 20 odst. 1 zákoníku práce z roku
2006, „[n]ebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda
smluvních stran, je neplatný, ledaže smluvní
strany tuto vadu dodatečně odstraní“. Podle
§ 20 odst. 2 zákoníku práce z roku 2006,
„[n]ebyl-li právní úkon, jímž vzniká nebo se
mění základní pracovněprávní vztah (§ 3),
učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je
možné se neplatnosti dovolat, jen nebylo-li
již započato s plněním“.
Ustanovení § 20 zákoníku práce z roku
2006 tedy upravuje dvě situace, kdy se na
právní jednání zakládající základní pracovněprávní vztah přes nedodržení písemné formy
hledí jako na právní jednání platné. Základní
pracovněprávní vztah z něho vzniklý je proto
taktéž nutno považovat za existující. Strany tohoto vztahu mají stejná práva a povinnosti jako
strany základního pracovněprávního vztahu
založeného bezvadným právním jednáním.
Ačkoliv je v zákoníku práce z roku 2006
neplatnost právního jednání zakládajícího základní pracovněprávní vztah pro nedostatek
formy koncipována jako neplatnost absolutní, nepřihlíží se k ní bez dalšího, ale jen tehdy,
jestliže se jí dovolá osoba k tomu oprávněná
a jestliže dosud nebylo započato s plněním.
Pokud by se jí oprávněná osoba nedovolala
nebo by již bylo započato s plněním, hledělo
by se na právní jednání jako na od počátku
platné a způsobilé přivodit sledované právní
následky (viz např. Bělina, M. a kol. Zákoník
práce. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2012,
s. 168). Povinnost hledět na právní jednání jako na platné přitom stíhá nejen účastníky tohoto jednání, ale také soudy či správní orgány.
Stěžovatel zjevně vycházel z toho, že
vzhledem k neexistenci jakéhokoliv písemného ujednání (s výjimkou dohody o provedení práce, která byla dle obsahu správního
spisu antedatována a uzavřena až po kontrole
stěžovatele) mezi žalobcem a Jaroslavem B.
neexistoval pracovněprávní vztah. Ve svém
rozhodnutí se však vůbec nezabýval otázkou,
zda k takovéto vadě právního jednání může
přihlédnout a jaké důsledky tato vada na existenci pracovněprávního vztahu má. Tuto
otázku by musel posoudit právě ve světle
§ 20 zákoníku práce z roku 2006. Pokud by
tak učinil, zjistil by, že k nedostatku formy
přihlížet nemůže (viz dále). Musel by tak hodnotit, zda právní jednání zakládající závislou
práci mezi žalobcem a Jaroslavem B. mělo náležitosti pracovní smlouvy, dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti.
Ani takovou úvahu jeho rozhodnutí neobsahuje. Až nyní v rámci řízení o kasační stížnosti argumentuje stěžovatel tím, že nebyly splněny náležitosti dohody o provedení práce.
Těmito úvahami nicméně nemůže dodatečně
zhojit nedostatky skutkových zjištění učiněných v rámci správního řízení, ani nedostatky odůvodnění svého rozhodnutí či rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Kromě toho
ani tyto dodatečné úvahy nelze považovat za
dostatečné.
acovní činnosti.
Ani takovou úvahu jeho rozhodnutí neobsahuje. Až nyní v rámci řízení o kasační stížnosti argumentuje stěžovatel tím, že nebyly splněny náležitosti dohody o provedení práce.
Těmito úvahami nicméně nemůže dodatečně
zhojit nedostatky skutkových zjištění učiněných v rámci správního řízení, ani nedostatky odůvodnění svého rozhodnutí či rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Kromě toho
ani tyto dodatečné úvahy nelze považovat za
dostatečné.
V prvé řadě není zřejmé, z čeho stěžovatel
vychází, tvrdí-li, že mezi žalobcem a Jaroslavem B. nebyl sjednán rozsah prací. Na to, zda
měl Jaroslav B. vykonávat práce pouze v určitém rozsahu, se žádné ze stran nedotázal. Není tak zřejmé, která jiná skutková zjištění považoval za dostačující pro učinění závěru
o neexistenci ujednání o rozsahu prací, a jak
konkrétně tato skutková zjištění hodnotil. Zá-
věr o tom, zda bylo učiněno právní jednání
(uzavřena smlouva) je výsledkem hodnocení
skutkových zjištění. Dokazování se má zaměřit na to, zda nastaly skutečnosti, s nimiž právo spojuje vznik, změnu či zánik práv nebo
povinností. Až v případě kladného zjištění
může správní orgán uzavřít, že došlo či nedošlo k určitému právnímu jednání. Pokud tedy
stěžovatel chtěl vyloučit možnost, že mezi žalobcem a Jaroslavem B. došlo k uzavření dohody o provedení práce z důvodu nesjednání
rozsahu práce, měl učinit skutková zjištění,
zda mezi nimi existovala shodná vůle o rozsahu prováděné práce, nikoliv zda mají za to, že
uzavřeli dohodu o provedení práce. Navíc
i kdyby stěžovatel učinil a zdůvodnil závěr
o tom, že mezi žalobcem a Jaroslavem B. nebyla ústně ani konkludentně sjednána dohoda
o provedení práce (a to nikoliv pro nedostatek formy, nýbrž pro nedostatek podstatných
náležitostí), musel by následně hodnotit, zda
mezi nimi ve skutečnosti nebyla uzavřena
pracovní smlouva. Podle obsahu správního
spisu je přitom zřejmé, že minimálně právě
náležitosti pracovní smlouvy (druh práce,
místo výkonu práce, den nástupu do práce)
byly mezi žalobcem a Jaroslavem B. sjednány.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002),
„[k] tomu, aby bylo možné v konkrétním
případě posoudit, zda (kdy) došlo k uzavření pracovní smlouvy, nejsou rozhodující
subjektivní představy účastníků o tom, kdy
podle jejich názoru pracovní poměr vznikl,
významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení –
objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové
skutečnosti, s nimiž právní norma vznik tohoto dvoustranného právního úkonu spojuje. Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout
druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den
nástupu do práce [§ 29 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006], je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu
těchto podstatných (esenciálních) náležitos-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
ma vznik tohoto dvoustranného právního úkonu spojuje. Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout
druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den
nástupu do práce [§ 29 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006], je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu
těchto podstatných (esenciálních) náležitos-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
tí. K tomu může dojít – jak uvedeno výše –
jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co
chtěli účastníci projevit [§ 240 odst. 2 zákoníku práce z roku 2006].“ Pro posouzení
právních jednání žalobce a Jaroslava B. tedy
nebylo důležité, že v rámci správního řízení
oba tvrdili, že nemají uzavřenu pracovní
smlouvu, dohodu o provedení práce ani dohodu o pracovní činnosti. Podstatné bylo to,
že uvedli, že Jaroslav B. vykonával konkrétní
druh práce na základě ústní dohody, v konkrétní provozovně žalobce, v určitém období
a do práce nastoupil v určitý den. Tyto konkrétní skutečnosti měl stěžovatel, bez ohledu
na tvrzení o neexistenci smluvního vztahu,
hodnotit z hlediska zákonných náležitostí
pracovní smlouvy, dohody o provedení práce
a dohody o pracovní činnosti. Pouze tak by
mohl učinit závěr o existenci či neexistenci
pracovněprávního vztahu mezi žalobcem
a Jaroslavem B. Jelikož tak neučinil, je správný závěr krajského soudu, že správní spis
(a především správní rozhodnutí obou stupňů) neposkytují dostatečný podklad pro závěr o spáchání správního deliktu dle § 140
odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti.
Teprve poté, co by stěžovatel řádně vyhodnotil, zda byla mezi žalobcem a Jaroslavem B. ústně či konkludentně uzavřena pracovní smlouva, dohoda o provedení práce či
dohoda o pracovní činnosti, měl hodnotit,
zda se jedná o ujednání neplatné pro nedostatek písemné formy. A v takovém případě
měl přihlédnout k obsahu § 20 odst. 1 a odst. 2
zákoníku práce z roku 2006 a měl učinit úvahu o tom, jak se pravidla v tomto ustanovení
obsažená promítají do jeho závěru o neexistenci pracovněprávního vztahu pro absenci
písemného ujednání.
Jestliže tedy žalobce ve správním řízení
dodatečně předložil dohodu o provedení
práce, měl stěžovatel ve svém rozhodnutí
hodnotit, zda se jedná o dodatečné odstranění nedostatku formy dle § 20 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 – tj. písemná dohoda je
stejného obsahu jako dřívější ústní či konkludentní ujednání. Antedatace dohody odpovídá tomu, že strany neuzavírají novou dohodu,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
nýbrž odstraňují nedostatek formy dříve
uzavřené dohody. Ze samotné antedatace
proto nelze vyvozovat, že před okamžikem
skutečného podpisu písemné dohody zde
žádný základní pracovněprávní vztah neexistoval. Stěžovatel však jednání žalobce a Jaroslava B. z pohledu § 20 odst. 1 zákoníku práce
z roku 2006 vůbec nehodnotil.
kludentní ujednání. Antedatace dohody odpovídá tomu, že strany neuzavírají novou dohodu,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
nýbrž odstraňují nedostatek formy dříve
uzavřené dohody. Ze samotné antedatace
proto nelze vyvozovat, že před okamžikem
skutečného podpisu písemné dohody zde
žádný základní pracovněprávní vztah neexistoval. Stěžovatel však jednání žalobce a Jaroslava B. z pohledu § 20 odst. 1 zákoníku práce
z roku 2006 vůbec nehodnotil.
Ať už by stěžovatel ústní či konkludentní
ujednání žalobce a Jaroslava B. vyhodnotil jako pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo dohodu o provedení práce, musel
by také přihlédnout k § 20 odst. 2 zákoníku
práce z roku 2006. Jelikož s plněním již bylo
dle obsahu správního spisu zjevně započato,
když Jaroslav B. nastoupil do práce dne 2. 4.
2012, nemohl by stěžovatel také proto na
ujednání stran pohlížet jako na neplatné pro
nedostatek písemné formy. Pokud by tedy
ústní či konkludentní ujednání žalobce a Jaroslava B. obsahovalo náležitosti pracovní
smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, musel by na jejich
vztah stěžovatel pohlížet jako na „základní
pracovněprávní vztah“ dle § 3 zákoníku práce z roku 2006, a tudíž také jako na „pracovněprávní vztah“ dle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti.
Jelikož stěžovatel ve svém rozhodnutí vůbec nehodnotil obsah právního jednání žalobce a Jaroslava B. z hlediska § 34 odst. 1,
§ 75 a § 76 odst. 4 zákoníku práce z roku 2006
a formu tohoto právního jednání z hlediska
§ 20 odst. 1 a odst. 2 zákoníku práce z roku
2006 a pro své závěry o neexistenci pracovněprávního vztahu neučinil ani dostatečná skutková zjištění, uzavřel krajský soud zcela správně, že na základě obsahu správního spisu nelze
učinit závěr o spáchání správního deliktu dle
§ 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti.
Výkon neohlášené závislé práce je bezesporu negativním jevem, nicméně správní orgán musí odlišovat dvě rozdílné situace, které
představují spáchání dvou rozdílných správních deliktů. Jestliže osoba umožní výkon nelegální práce – tj. výkon závislé práce, aniž by
byla vůbec uzavřena platná pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti nebo dohoda
o provedení práce, jedná se o přestupek dle
Roman F. proti Státnímu úřadu inspekce práce o uložení pokuty, o kasační stížnosti [45] Správní orgán podle § 135 správního
řádu může požádat rovněž o součinnost Policii České republiky při provádění úkonů,
„[h]rozí-li, že se někdo pokusí ztížit nebo
zmařit provedení úkonu správního orgánu,
nebo hrozí-li nebezpečí osobám nebo majetku“. Poskytnutí součinnosti ze strany policie