Soud ve správním soudnictví nemá pravomoc ustanovit advokáta osobě pro pří- pravu a podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému ve správním soudnic- tví. Advokáta v takovém případě určí Česká advokátní komora; proti její případné nečinnosti se lze bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu po- dle $ 79 a násl. s. ř. s.
Soud ve správním soudnictví nemá pravomoc ustanovit advokáta osobě pro pří- pravu a podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému ve správním soudnic- tví. Advokáta v takovém případě určí Česká advokátní komora; proti její případné nečinnosti se lze bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu po- dle $ 79 a násl. s. ř. s.
C.) Z obsahu soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka se v podání ze dne 17. 2. 2009 doručeném městskému soudu dne 23. 2. 2009, kterým napadala usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009, čj. Nao 122/2008-189, bez jakýchkoli pochyb domá- hala kromě jiného ustanovení advokáta pro účely vypracování a podání ústavní stížnosti. V bodě 1 tohoto podání tučným písmem uvedla: „Žádám o určení advokáta soudem dle S 30 OSŘ pro vypracování a podání stíž- nosti k ÚS ČR.“ Stejně tak i v úvodu podání hovoří o podání stížnosti k ÚS ČR a v jeho zá- věru 0 tom, že „soudem určený advokát na- vrhne ÚS ČR, aby vydal usnesení“ Ustanovení advokáta soudem ve správ- ním soudnictví připadá v úvahu jen pro ta ří- zení, která mohou probíhat v rámci správní- ho soudnictví, resp. pro účely přípravy zahájení takových řízení, zejména sepisu po- dání, např. žaloby či kasační stížnosti (viz roz- 945 1925 xe sudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 2/2006-50, č. 1011/2007 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz). Správní soudy však nemají pravomoc, aby rozhodova- ly o ustanovení zástupce pro účely řízení o ústavní stížnosti, a to ani pro účely pouhé- ho podání ústavní stížnosti, neboť již samot- ná příprava, sepis a podání ústavní stížnosti je součástí řízení o ní, nikoli součástí jakého- koli tomu předcházejícího řízení, např. před správními soudy. Uvedený závěr vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu. Např. v usnesení ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 141/97, sv. 10/1998, č. 12, s. 377 Sb. ÚS, do- stupném na nalus.usoud.cz, Ústavní soud uvedl, že „pokud se týká požadavku na po- víinnost povinného zastoupení v řízení advo- kátem podle f 30 zák. č. 182/1993 SL., v plat- ném znění, vyslovil stěžovatel názor, že toto zastoupení se týká řízení o ústavní stížnosti, a nikoli již samotného podání ústavní stíž- nosti. Proto neodstranil vytýkanou vadu ří- zení, tj. nutné zastoupení advokátem. Nejen stěžovatel, ale také Ústavní soud je vázán zákonem č. 182/1993 Sb., který upravuje or- ganizaci Ústavního soudu a řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel se mýlí v tom, když se domnívá, že podání ústavní stížnos- ti není součástí řízení před Ústavním sou- dem. Naopak, je to prakticky nejdůležitější část řízení, neboť účast advokáta při podá- vání ústavních stížností má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím chránit naše občany před zbytečnými finančními nákla- dy, jednak má již v podání vyhodnotit sku- tečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včet- ně označení, která základní | práva a svobody občanů byly porušeny, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitos- tí.“ Obdobně v usnesení ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. PL ÚS 44/04, dostupném na nalus.usoud.cz, Ústavní soud uvedl, že „po- vinnost být v řízení zastoupen se vztahuje na celé řízení, včetně sepsání samotné ústav- ní stížnosti. Nelze se domnívat, že tento úkon není součástí řízení před Ústavním soudem, ba právě naopak, je to prakticky nejdůležitější část řízení, neboť účast advo- káta při podávání ústavních stížností má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání, 946 a tím chránit občany před zbytečnými finanč- ními náklady, jednak má již v podání vyhod- notit skutečnosti vedoucí R porušení ústavnos- ti, včetně označení, která základní práva a svobody občanů byly porušeny, to vše za do- držení zákonem předepsaných náležitostí.“ I mechanismus, jakým se osoba, která chce podat ústavní stížnost, ale nedokáže si obstarat advokáta sama, takového advokáta na veřejné moci domůže, je již judikaturou Ústavního soudu dostatečně konkrétně po- psán. V první řadě Ústavní soud nepřijal tezi, zastávanou částí odborné literatury (viz Ivo Telec, Polemika o nemožnosti ustanovení advokáta Ústavním soudem, Bulletin advo- kacie č. 1/1995, s. 41), že na základě pravidla o subsidiárním přiměřeném užití občanské- ho soudního řádu v řízeních podle zákona o Ústavním soudu (viz $ 63 zákona o Ústav- ním soudu) by měl takového advokáta usta- novit Ústavní soud za přiměřeného užití $ 30 o. s. ř. Podle Ústavního soudu povaha řízení před ním takový postup neumožňuje, při- čemž dostatečně účinným postupem k dosa- žení sledovaného účelu je určení advokáta stěžovateli ČAK. Podle Ústavního soudu (viz jeho usnesení ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. IT. ÚS 296/97, sv. 10/1998, č. 20, s. 409 Sb. ÚS do- stupném na nalus.usoud.cz) „povinnost ply- noucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základ- ních práv a svobod) je dostatečně — i z hledis- ka obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem —- zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (po- dání žádosti, osvědčení zákonem stanove- ných podmínek apod.). Je totiž věcí státu, a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a ja- kým způsobem je - i nemajetným žadate- lům - poskytnutí právní pomoci zabezpeče- no; posuzováno ústavními aspekty nelze současné úpravě poskytování právní Domo- ci nic vytknout“ Podobně Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. IL ÚS 275/04, nalus.usoud.cz, uvedl, že „při posou- zení případu přihlédl k tomu, že navrhova- telce byly výše uvedenou výzvou Ústavního soudu vytčeny vady jejího návrhu, přičemž byla zdůrazněna zejména povinnost ply- noucí z ustanovení f 30 a f 31 zákona o Ústavním soudu, být v řízení před Ústav- ním soudem zastoupena advokátem, a to včetně vlastního sepsání návrhu, na základě speciální plné mocí. Navrhovatelka byla in- formována, že citovaný zákon neumožňuje ustanovení advokáta z úřední moci, avšak dle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, má každý právo na poskytnutí právní pomoci advokátem a na to, aby mu byl v případě, že mu tato po- moc bude odmítnuta, přidělen advokát, urče- ný Českou advokátní komorou. “ Skutečnost, že obecnému soudu není dána pravomoc ustanovit stěžovateli advokáta pro řízení o ústavní stížnosti, vyplývá i z usnesení Ústav- ního soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 291/04, sv. 35/2004, č. 49, s. 589 Sb. ÚS, do- stupném na nalus.usoud.cz, podle něhož „soud, který pro řízení před Ústavním sou- dem ustanovil stěžovateli obhájce, přehlédl, že jeho postup byl vyloučen již proto, že říze- ní před Ústavním soudem není pokračová- ním řízení trestního a stěžovatel v něm nemá postavení obviněného (případně obžalova- ného či odsouzeného); povinná účast advo- káta na straně stěžovatele není obhajobou, nýbrž právním zastoupením osoby, která ja- ko navrhovatel řízení před Ústavním sou- dem podáním ústavní stížnosti zahajuje. Účelem tohoto povinného zastoupení je mi- mo jiné náležité předestření ústavněprávní argumentace, neboť právě a jen v mezích případného porušení ústavních kautel pře- zkoumává Ústavní soud navrhovatelem na- padená pravomocná rozhodnutí nebo jiné zásahy orgánů veřejné moci. Kogentními ustanoveními f 29, $ 30 a f 31 zákona o Ústavním soudu je vázán nejen Ústavní soud, ale přirozeně i soud obecný, jenž v roz- poru s nímí nemohl právně relevantním způsobem nedostatek právního zastoupení stěžovatele svým opatřením zhojit.“ Lze tedy shrnout, že městský soud správ- ně posoudil právní otázku, shledal-li, že nemá pravomoc ustanovit stěžovatelce advokáta pro přípravu a podání ústavní stížnosti. V případě, že stěžovatelka bude trvat na podání ústavní stížnosti, musí se obrátit na ČAK a požádat, aby jí byl určen advokát, při- čemž samozřejmě musí splnit podmínky, za kterých jedině lze advokáta ustanovit (viz $ 18 odst. 2 zákona o advokacii). ČAK jednající v tomto případě jako správní orgán, neboť au- toritativně rozhoduje o právech stěžovatelky, je povinna o její žádosti rozhodnout (pozitiv- ně či negativně), přičemž toto rozhodnutí stěžovatelka může případně napadnout žalo- bou podle $ 65 odst. 1 s. ř. s., neboť se v něm rozhoduje o jejím veřejném subjektivním právu, a sice o právu na právní pomoc v říze- ní před soudy. Jen na okraj lze poznamenat, že případné dluhy Ministerstva spravedlnosti vůči ČAK či některým advokátům nemohou být důvodem nevyhovění žádosti, neboť nic takového nelze z $ 18 odst. 2 zákona o advo- kacii či jiného zákonného ustanovení dovo- dit. Důvody nevyhovění se vztahu ČAK či je- jích členů k Ministerstvu spravedlnosti vůbec netýkají a z ústavního hlediska ani týkat ne- mohou. Proti případné nečinnosti ČAK ve vě- ci vydání rozhodnutí o žádosti o určení advo- káta se lze bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle $ 79 a ná- sl. s. ř. s., neboť, jak již bylo uvedeno, ČAK je povinna o žádosti vydat rozhodnutí ve smys- lu $ 65 odst. 1 s. ř. s., které je i „rozhodnu- řím ve věcí samé“ ve smyslu $ 79 odst. 1 s. ř. s. 947 1926 1926 Řízení před soudem: aplikace právního předpisu, který na věc nedopadá k $ 109 odst. 3 a $ 110 odst. 1 soudního řádu správního I. Soud ve správním soudnictví vždy v posuzované věci zkoumá, zda právní před- pis nebo jeho ustanovení, která byla použita, na věc skutečně dopadají. II. Použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku kraj- ského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové roz- hodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž. xs
Libuše L. o ustanovení advokáta, o kasační stížnosti žalobkyně.