o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů*"“ I. K zániku odpovědnosti za správní delikt uplynutím času (prekluzi) přihlíží správní soudy všech stupňů z úřední povinnosti. II. Počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty ve smyslu $ 8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, je dán okamžikem vědomosti o skutkových okol- nostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového. III. Vydáním rozhodnutí ve smyslu $ 71 odst. 2 písm. a) správního řádu z roku 2004 je i u kolegiálního orgánu předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhod- nutí k doručení podle $ 19 téhož zákona.
o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů*"“ I. K zániku odpovědnosti za správní delikt uplynutím času (prekluzi) přihlíží správní soudy všech stupňů z úřední povinnosti. II. Počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty ve smyslu $ 8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, je dán okamžikem vědomosti o skutkových okol- nostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového. III. Vydáním rozhodnutí ve smyslu $ 71 odst. 2 písm. a) správního řádu z roku 2004 je i u kolegiálního orgánu předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhod- nutí k doručení podle $ 19 téhož zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napa- dený rozsudek v souladu s $ 109 odst. 243 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a při- tom sám shledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povin- nosti. (...) Nejvyšší správní soud se dále zabýval z úřední povinnosti otázkou prekluze práva na uložení pokuty za předmětný správní de- likt. V této souvislosti především odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 5.2. 2009, sp. zn. IL. ÚS 1416/07 a nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, oba do- stupné na http://nalus.usoud.cz), podle níž jsou soudy ve správním soudnictví povinny ve smyslu $ 109 odst. 2 s. ř. s. přihlížet k pre- kluzi práva z úřední povinnosti, tj. bez ohle- du na to, zda účastník řízení námitku preklu- ze uplatnil či nikoli. V opačném případě by podle názoru Ústavního soudu došlo k poru- šení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na judikaturu Ústavního soudu následně navázal ve své rozhodovací činnosti také Nej- vyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 2. 4. 2009, čj. 1 Afs 145/2008-135, č. 1851/2009 Sb. NSS, shrnul, že pokud by správní soudy ne- přihlížely k prekluzi práva vyměřit či domě- řit daň (v daném případě se jednalo o daňové řízení) jenom proto, že prekluze nebyla účastníky řádně namítnuta, pak by poskyto- valy ochranu neexistujícím právům, čímž by se dostávaly do rozporu se svým hlavním po- sláním, kterým je ochrana veřejných subjek- tivních práv fyzických i právnických osob. Soudy přitom nemusí v každém svém roz- hodnutí explicitně zdůvodňovat, zda v dané věci došlo či nedošlo k prekluzi ve smyslu $ 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Pokud účastník řízení prekluzi nenarítal a soud poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k prekluzi nedo- šlo, není nutné, aby své úvahy v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl. Soud má povin- nost vypořádat otázku prekluze tehdy, je-li narmítána, a v případě, že sám dospěje k závě- ru, že k prekluzi práva došlo. Tyto závěry Nej- vyššího správního soudu lze plně vztáhnout i na danou věc i přesto, že se nejedná o pre- kluzi práva vyměřit daň, ale o prekluzi práva uložit sankci za správní delikt. Rovněž podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 57/2004-39, č. 845/2006 893 2122 Sb. NSS, je třeba, aby soud přihlédi k zániku odpovědnosti za přestupek z úřední povin- nosti, a to proto, aby byl zachován jednotný postup v kategorii trestního obvinění a uči- něno tak zadost čl. 6 odst. 1 první větě Úmlu- vy o ochraně lidských práv a základních svo- bod (č. 209/1992 Sb.). V dané věci se sice jednalo o tzv. „jiný“ správní delikt, nikoliv o přestupek, tento závěr je však použitelný obecně na veškeré správní delikty, neboť zce- la koresponduje s judikaturou Ústavního sou- du, podle které za společný rys prekluze (bez ohledu na povahu prekludovaného práva, tj. mimo jiné i práva vyměřit daň jako veřejno- právní dávku nesankční, byť jednostranné povahy) lze považovat to, že k ní má soud při- hlížet z úřední povinnosti. Tím spíše musí proto uvedené pravidlo formulované Ústav- ním soudem platit pro právo uložit sankci za spáchaný veřejnoprávní delikt. Ústavní soud svoji judikaturu ve vztahu k prekluzi dále rozvinul v nálezech týkajících se ukládání pokut za správní delikt podle $ 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy. V ná- lezu ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, dostupném na http;//nalus.usoud.cz, Ústavní soud konstatoval, že otázku prekluze práva považuje za problematiku natolik význam- nou, že by se jí měly správní soudy důkladně zabývat. V nálezu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1898/09, a v nálezech ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09 a sp. zn. I. ÚS 948/09, http'//nalus.usoud.cz, pak dodal, že otázku prekluze zkoumá správní soud (včetně Nejvyš- šího správního soudu) z úřední povinnosti. Ostatně již v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, čj. 5 As 73/2008-17, zásadu oficiality zkoumá- ní prekluze práva potrestat za veřejnoprávní delikt uplatnil Nejvyšší správní soud ve věci skutkově shodné s věcí nyní projednávanou. Na projednávanou věc dopadá $ 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy, podle něhož lze uložit pokutu do jednoho roku ode dne, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení zákona došlo. Z judikatury správních soudů (např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 6 A 103/94, publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních pod 894 č. 317/1998, ze dne 18. 2. 1997, sp. zn. 7 A 167/94, publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 553/1999, a ze dne 10. 2. 1995, sp. zn. 7 A 147/94, publikovaný v Soudní judi- katuře ve věcech správních pod č. 684/2000, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004, čj. 5 A 1/2001-56, č. 329/2004 Sb. NSS) i nálezů Ústavního soudu vyplývá, že počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty ve smyslu $ 8 odst. 5 zákona o regulaci rekla- my je dán okamžikem vědomosti o skutko- vých okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že do- šlo k porušení zákona jako takového. V dané věci rozhodla žalovaná o zahájení správního řízení se stěžovatelem pro možné porušení $ 5d písm. d) zákona o regulaci re- klamy na svém zasedání dne 28. 6. 2006. Ze správního spisu však není patrné, co a kdy se stalo podnětem pro zahájení tohoto řízení. Ze zápisu ze zasedání žalované 13/poř. č. 49, pouze plyne, že analytický odbor žalované dospěl podle obsahu reklamy na přípravek PROSTENAL (mutace 11) k závěru, že byl po- rušen $ 5d písm. d) zákona o regulaci rekla- my, aniž by bylo zřejmé, kdy se tak stalo. Ve správním spisu je dále přípis Státního ústavu pro kontrolu léčiv s podnětem Sdružení vý- robců volně prodejných léčivých přípravků směřujícím proti televizní reklamě na doplň- ky stravy. Tento podnět byl doručen žalované dne 28. 12. 2005, tedy ještě předtím, než byla předmětná reklama vysílána. Za počátek bě- hu prekluzivní subjektivní Ihůty proto nemů- že být považováno datum 28. 12. 2005, proto- že reklama byla vysílána až v průběhu roku 2006. I kdyby však prekluzivní subjektivní lhůta začala běžet od 28. 6. 2006 (den roz- hodnutí žalované o zahájení řízení), rozhod- nutí o uložení pokuty bylo vydáno až dne 7. 11. 2007, tzn. po uplynutí roční prekluzivní lhůty. Protože městský soud rozhodoval o ža- lobě stěžovatele dne 26. 6. 2009, tedy v době, kdy již byla ustálena judikatura týkající se po- vinnosti přihlédnout k prekluzi práva ex offo, Nejvyšší správní soud z toho dovozuje, že se prekluzí zabýval, avšak dospěl k závěru, že k ní nedošlo, a z toho důvodu své úvahy v odůvodnění rozhodnutí výslovně neuvedl (viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.4.2009, čj. 1 Afs 145/2008-135). S tímto právním závěrem městského soudu se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje, neboť v daném případě k prekluzi práva ulo- žit pokutu nepochybně došlo. Ačkoli žalova- ná rozhodla dne 7. 2. 2007, tj. v zákonem sta- novené Ihůtě, rozhodnutí vyhotovila až dne 31. 10. 2007 a vypravila je dokonce až 7. 11. 2007, tedy po uplynutí roční prekluzivní lhů- ty. Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že za vydání rozhodnutí je nezbyt- né ve smyslu $ 71 odst. 2 písm. a) správního řádu i u kolegiálního orgánu považovat předá- ní stejnopisu písemného vyhotovení rozhod- nutí k doručení podle $ 19 správního řádu (tj. v dané věci 7. 11. 2007, kdy bylo napadené rozhodnutí předáno k doručení, nikoli 31. 10. 2007, kdy bylo vyhotoveno, příp. 7. 2. 2007, kdy kolegiální orgán přijal usnesení, že stěžo- vatel spáchal správní delikt). Zvláštní ustano- vení o řízení před kolegiálním orgánem ($ 134 správního řádu) totiž ohledně vydání rozhodnutí nestanovují žádné zvláštní pravid- lo a pravidlo obecné, stanovené v $ 71 odst. 2 písm. a) správního řádu, je i s ohledem na po- vahu věci plně použitelné na kolegiální orgány, neboť je v jejich možnostech uspořádat své vnitřní poměry (zejména jednacím řádem podle $ 134 odst. 5 správního řádu) tak, aby řádně postupovaly v souladu s uvedeným ustanovením o vydání rozhodnutí. Kolegiální povaha správního orgánu má totiž zásadní vliv pouze na jeho „vnitřní“ fungování a pro- jevuje se zejména nutností existence určitého mechanismu vnitřních rozhodovacích postu- pů Czejména pravidel hlasování transformují- cích jednotlivé vůle vícero oprávněných čle- nů těchto orgánů do úřední vůle kolegiálního orgánu jako jediné a jednotné entity nadané vrchnostenskými pravomocemi), avšak nic nemění na skutečnosti, že „navenek“, tj. ze- jména v komunikaci s účastníkem řízení, se uvedený orgán projevuje a musí projevovat jako jediná entita. Nezvykle dlouhá doba, zhruba devíti měsíců, od okamžiku „vnitřní ho“ přijetí rozhodnutí žalovanou (7. 2. 2007) do vyhotovení napadeného rozhodnutí (31. 10. 2007), resp. do doby jeho vydání (7. 11. 2007), je proto v daném případě nejen zcela v rozporu se smyslem a účelem $ 71 odst. 1 správního řádu, ale především měla zásadní vliv na uplynutí předmětné prekluzivní lhůty. (C Právo Evropské unie: nepřímý účinek směrnice Správní trestání: podmínky odpovědnosti za veřejnoprávní delikt ke směrnici Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů člen- ských států upravujících provozování televizního vysílání, ve znění směrnice 2007/65/ES k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) Směrnice (zde směrnice Rady 89/552/EHS) nemůže mít nepřímý účinek takové povahy, aby jejím výkladem byly rozšiřovány nebo dokonce nově vytvářeny skutko- vé podstaty či jinak zpřísňovány podmínky odpovědnosti jednotlivce za veřejno- právní delikty stanovené vnitrostátním právem členského státu, mající povahu „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a zá- kladních svobod (č. 209/1992 Sb.), jak tomuto pojmu rozumí judikatura Evropského soudu pro lidská práva.
Akciová společnost WALMARK proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení
sti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v rozhodnutí o věci samé (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2010
JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu