I. Řízení o opravě chyb v katastrálním operátu (§ 8 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky) slouží k uvedení údajů katastru do souladu
s listinami založenými ve sbírce listin. Opravou má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými a skutečnými údaji. Katastrální úřad tak posuzuje toliko soulad zakreslení hranice v katastrální mapě s podklady, které má k dispozici. Stáří podkladů,
s nimiž není zakreslení hranice v souladu, přitom nehraje roli. II. Plynutím času může dojít ke změně obsahu vlastnických práv, například vydržením. Není ani vyloučeno, aby došlo ke změně hranic mezi pozemky (§ 52 odst. 3 v mapách a nákresech, a to jak v místním
městském periodiku, tak na vývěskách úřadu
odpůrce. Konečně ty oprávněné osoby, které
si vymezením dotčeného území i přesto nebyly jisty, mohly učinit dotaz přímo u odpůrce. To ostatně učinila navrhovatelka a je nesporné, že se jí příslušné odpovědi ze strany
pracovníků odpůrce dostalo. Soud rovněž nesouhlasí s navrhovatelkou,
že neplatné je také hlasování v místním referendu, a to z důvodu neurčitosti otázky a také
z důvodu nízké informovanosti občanů, kterou dovozuje z účasti 35,98 % oprávněných
osob, ačkoli se ve stejném termínu konaly volby do krajských zastupitelstev. Soud se předně domnívá, že nízká informovanost oprávněných osob o konání místního referenda
nemůže vůbec způsobit neplatnost hlasování
v místním referendu, neboť k neplatnosti hlasování mohou přispět zcela jiné kategorie
vad vzniklých v procesu vyjádření vůle oprávněných osob (například nesprávně vytištěná kon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb. *) S účinností od 1. 3. 2007 nahrazena vyhláškou č. 26/2007 Sb. otázka na hlasovacích lístcích). Nad rámec toho však soud uvádí, že je pravdou, že účast
v současně konaných volbách do Zastupitelstva Středočeského kraje byla v Černošicích
vyšší; podle webových stránek Českého statistického úřadu www.volby.cz se v Černošicích těchto voleb účastnilo 48,23 % oprávněných voličů. Z tohoto srovnání však nemůže
navrhovatelka pro sebe ničeho vytěžit, neboť
z nižší účasti vůbec nelze dovozovat nízkou
informovanost oprávněných osob. Nelze totiž pominout, že právě neúčast na hlasování
v místním referendu může být (a často také
je) vyjádřením názoru směřujícího k tomu,
aby následné rozhodnutí v místním referendu nebylo platné a závazné. Položenou otázku pak soud s ohledem na shora uvedené nepovažoval za vadnou. Ze všech uvedených důvodů soud návrh na
vylovení neplatnosti rozhodnutí přijatého
v místním referendu a návrh na vyslovení neplatnosti hlasování v místním referendu zamítl. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013 vyhlášky č. 26/2007 Sb., resp. § 46 odst. 1 vyhlášky č. 190/1996 Sb.), aniž by o tom měl
katastrální úřad k dispozici příslušný podklad, ať již zaviněním vlastníků pozemků
nebo zaviněním svým. Tehdy je třeba vlastníky sousedních pozemků odkázat k soukromoprávním institutům, především k určovací žalobě, případně k institutu náhrady škody, byla-li jim škoda činností katastrálního úřadu způsobena.
I. Řízení o opravě chyb v katastrálním operátu (§ 8 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky) slouží k uvedení údajů katastru do souladu
s listinami založenými ve sbírce listin. Opravou má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými a skutečnými údaji. Katastrální úřad tak posuzuje toliko soulad zakreslení hranice v katastrální mapě s podklady, které má k dispozici. Stáří podkladů,
s nimiž není zakreslení hranice v souladu, přitom nehraje roli. II. Plynutím času může dojít ke změně obsahu vlastnických práv, například vydržením. Není ani vyloučeno, aby došlo ke změně hranic mezi pozemky (§ 52 odst. 3 v mapách a nákresech, a to jak v místním
městském periodiku, tak na vývěskách úřadu
odpůrce. Konečně ty oprávněné osoby, které
si vymezením dotčeného území i přesto nebyly jisty, mohly učinit dotaz přímo u odpůrce. To ostatně učinila navrhovatelka a je nesporné, že se jí příslušné odpovědi ze strany
pracovníků odpůrce dostalo. Soud rovněž nesouhlasí s navrhovatelkou,
že neplatné je také hlasování v místním referendu, a to z důvodu neurčitosti otázky a také
z důvodu nízké informovanosti občanů, kterou dovozuje z účasti 35,98 % oprávněných
osob, ačkoli se ve stejném termínu konaly volby do krajských zastupitelstev. Soud se předně domnívá, že nízká informovanost oprávněných osob o konání místního referenda
nemůže vůbec způsobit neplatnost hlasování
v místním referendu, neboť k neplatnosti hlasování mohou přispět zcela jiné kategorie
vad vzniklých v procesu vyjádření vůle oprávněných osob (například nesprávně vytištěná kon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb. *) S účinností od 1. 3. 2007 nahrazena vyhláškou č. 26/2007 Sb. otázka na hlasovacích lístcích). Nad rámec toho však soud uvádí, že je pravdou, že účast
v současně konaných volbách do Zastupitelstva Středočeského kraje byla v Černošicích
vyšší; podle webových stránek Českého statistického úřadu www.volby.cz se v Černošicích těchto voleb účastnilo 48,23 % oprávněných voličů. Z tohoto srovnání však nemůže
navrhovatelka pro sebe ničeho vytěžit, neboť
z nižší účasti vůbec nelze dovozovat nízkou
informovanost oprávněných osob. Nelze totiž pominout, že právě neúčast na hlasování
v místním referendu může být (a často také
je) vyjádřením názoru směřujícího k tomu,
aby následné rozhodnutí v místním referendu nebylo platné a závazné. Položenou otázku pak soud s ohledem na shora uvedené nepovažoval za vadnou. Ze všech uvedených důvodů soud návrh na
vylovení neplatnosti rozhodnutí přijatého
v místním referendu a návrh na vyslovení neplatnosti hlasování v místním referendu zamítl. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013 vyhlášky č. 26/2007 Sb., resp. § 46 odst. 1 vyhlášky č. 190/1996 Sb.), aniž by o tom měl
katastrální úřad k dispozici příslušný podklad, ať již zaviněním vlastníků pozemků
nebo zaviněním svým. Tehdy je třeba vlastníky sousedních pozemků odkázat k soukromoprávním institutům, především k určovací žalobě, případně k institutu náhrady škody, byla-li jim škoda činností katastrálního úřadu způsobena.
9. 8. 2010 opravu chybných údajů katastru nemovitostí podle § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního
zákona. Správní orgán I. stupně opravu chyby zahájil z úřední povinnosti z podnětu vyhotovitele
geometrického plánu č. 869-77-b/2009, který
v souvislosti s měřením pro vyznačení změny
vnějšího obvodu budovy na pozemku p. č. st. 453
zjistil, že nákres hranice této parcely v katastrální mapě není v souladu s geometrickým
plánem z roku 1933. Rozhodnutí správního
orgánu I. stupně opakovaně žalovaný zrušil
a vrátil mu jej k dalšímu řízení. V následném
řízení vydal správní orgán I. stupně výše uvedené rozhodnutí ze dne 9. 8. 2010, kterým
opravu chybných údajů zamítl.
Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, jež žalovaný zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně
dne 22. 10. 2010 potvrdil. V odvolacím řízení
dospěl žalovaný k závěru, že skutečnost, že
pro zjištěnou změnu v mapě evidence nemovitostí a následně v katastrální mapě se v dokumentaci souboru geodetických informací
nenalézá žádný podklad, ještě neznamená, že
lze vyloučit, že důvod pro uvedenou změnu
existoval, ale spolehlivá dokumentace zdůvodňující tuto změnu se jen nedochovala. Nepodařilo se totiž spolehlivě zjistit, kdy a na základě
jakých podkladů k uvedené změně došlo. Za
těchto okolností nelze podle žalovaného učinit
ani spolehlivý závěr o tom, že k uvedené změně
došlo zřejmou chybou při vedení katastru.
Krajský soud v Ostravě rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 27. 6. 2012,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
čj. 22 A 205/2010-52. Oprava chybných údajů
katastru nemovitostí měla spočívat v opravě
zákresu hranice mezi parcelami č. st. 452
a č. st. 453 v k. ú. Dolní Lomná tak, jak je vyznačeno v neměřickém záznamu č. 882 ze
dne 2. 10. 2009 vyhotoveném v souladu s geometrickým plánem čj. 57/1933 ze dne 13. 6.
9. 8. 2010 opravu chybných údajů katastru nemovitostí podle § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního
zákona. Správní orgán I. stupně opravu chyby zahájil z úřední povinnosti z podnětu vyhotovitele
geometrického plánu č. 869-77-b/2009, který
v souvislosti s měřením pro vyznačení změny
vnějšího obvodu budovy na pozemku p. č. st. 453
zjistil, že nákres hranice této parcely v katastrální mapě není v souladu s geometrickým
plánem z roku 1933. Rozhodnutí správního
orgánu I. stupně opakovaně žalovaný zrušil
a vrátil mu jej k dalšímu řízení. V následném
řízení vydal správní orgán I. stupně výše uvedené rozhodnutí ze dne 9. 8. 2010, kterým
opravu chybných údajů zamítl.
Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, jež žalovaný zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně
dne 22. 10. 2010 potvrdil. V odvolacím řízení
dospěl žalovaný k závěru, že skutečnost, že
pro zjištěnou změnu v mapě evidence nemovitostí a následně v katastrální mapě se v dokumentaci souboru geodetických informací
nenalézá žádný podklad, ještě neznamená, že
lze vyloučit, že důvod pro uvedenou změnu
existoval, ale spolehlivá dokumentace zdůvodňující tuto změnu se jen nedochovala. Nepodařilo se totiž spolehlivě zjistit, kdy a na základě
jakých podkladů k uvedené změně došlo. Za
těchto okolností nelze podle žalovaného učinit
ani spolehlivý závěr o tom, že k uvedené změně
došlo zřejmou chybou při vedení katastru.
Krajský soud v Ostravě rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 27. 6. 2012,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
čj. 22 A 205/2010-52. Oprava chybných údajů
katastru nemovitostí měla spočívat v opravě
zákresu hranice mezi parcelami č. st. 452
a č. st. 453 v k. ú. Dolní Lomná tak, jak je vyznačeno v neměřickém záznamu č. 882 ze
dne 2. 10. 2009 vyhotoveném v souladu s geometrickým plánem čj. 57/1933 ze dne 13. 6.
1933. Ke zjištěné změně podle něj logicky došlo za právní úpravy představované zákonem
č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, na jehož podkladu se začaly nemovitosti evidovat
v operátu evidence nemovitostí. Podle krajského soudu správní orgán I. stupně dostál
zákonné povinnosti zjistit stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti tím, že porovnáním zápisů v pozemkové knize a všech měřických podkladů, jež jsou k dispozici, dospěl
k závěru, že změna provedená po roce 1964
nemá podklad v písemném operátu evidence
nemovitostí, a jedná se proto o chybný zákres, který byl vytvořen zřejmým omylem při
vedení operátu evidence nemovitostí. Zcela
správně správní orgán I. stupně dovodil také
to, že provedená změna v zákresu hranic pozemků, byla-li by provedena správně, by musela mít svůj podklad ve změně vlastnických
vztahů a nutně by se musela odrazit ve změně
výměry obou pozemků. Ke změně výměry
však nikdy nedošlo a oba pozemky jsou vedeny v pozemkové knize od roku 1933 dosud ve
stále stejné výměře. Údaje jsou do katastru
nemovitostí zapisovány vždy na základě listin, které dokládají evidované skutečnosti.
Rozhodnutím o opravě chyby v katastrálním
operátu lze opravit hranice mezi parcelami,
pokud jejich evidence před provedením
opravy nemá oporu v založených listinách.
Pro posouzení věci není rozhodné, kdy k chybě došlo, ale zda správní orgán I. stupně zjistil, že geometrické určení předmětných nemovitostí uvedené v operátu je chybné a že je
třeba toto určení opravit tak, aby zachycený
stav odpovídal zjištěným podkladům. V posuzované věci je existence chybného údaje katastru nemovitostí zřejmá, neboť zakreslení
v katastrální mapě není ve shodě s podklady
pro zakreslení hranice, přičemž správní orgán I. stupně při posuzování toho, zda jsou
zobrazení ve shodě s podklady, posuzuje pouze to, zda je takové zobrazení ve shodě s vlastnickými právy do té míry, že posuzuje zakreslení hranice v katastrální mapě s ohledem na
obsah listin, které má k dispozici. Je přitom
nesporné, že neexistuje podklad k vyznačené
změně zákresu. Argumentace žalovaného je
nejasná, nepodložená a spočívá v hypotetických úvahách.
Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nezpochybňoval, že platný stav zobrazení hranic
mezi předmětnými parcelami neodpovídá
geometrickému plánu z roku 1933. Pravděpodobně v období některé z navazujících pozemkových evidencí došlo ke změně zobrazení v místě vlastnické hranice. Tvrdil však, že
nelze jednoznačně stanovit, kdy a v době jaké
pozemkové evidence došlo ke změně zobrazení slučky, a tudíž ke změně zobrazení vlastnické hranice mezi citovanými parcelami.
Spolehlivý důkaz k podpoře závěrů krajského
soudu, že ke změně muselo dojít v době evidence nemovitostí, v dokumentaci správního
orgánu I. stupně, neexistuje. Nelze vyloučit,
že důvod pro uvedenou změnu existoval, ale
spolehlivá dokumentace zdůvodňující změnu se jen nedochovala. Podle § 4 odst. 1 zákona o evidenci nemovitostí měla bývalá střediska geodézie udržovat údaje evidence
nemovitostí „v souladu se skutečným stavem
na základě ohlášených změn, místního šetření, za součinnosti orgánů, organizací
a občanů, jichž se týká“. Jednotlivé změny se
do těchto analogových map zakreslovaly sice
průběžně, ale ručně. Podle stěžovatele bylo
možné pouze konstatovat, že v roce 1983,
kdy nabyli součastní vlastníci předmětné po-
zemky do svého vlastnictví, byly slučky mezi
pozemky zobrazeny jinak, než tomu bylo
v mapě pozemkového katastru. Stěžovatel, vědom si toho, že nelze ani přibližně stanovit
časový okamžik změny zobrazení, vycházel
i z rozhodovací praxe krajského soudu, který
v odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 11.
2008, čj. 22 Ca 423/2007-23, jako jeden z důvodů pro zrušení rozhodnutí stěžovatele uvedl,
že „tvrzení žalovaného, že na výměru pozemku měla ,zřejmě‘ vliv i skutečnost, že [...]
je nepřezkoumatelné a neurčitost tohoto vyjádření je neudržitelná, neboť žalovaný je
z pozice správního orgánu povinen takovou
skutečnost postavit najisto, anebo přesně argumentovat důvody, pro které tak učinit nelze“. Podle stěžovatele v daném případě nelze
jednoznačným a nezvratným způsobem prokázat, že se jedná o zřejmý omyl. Ke snaze dovozovat z výměr parcel, že zobrazení hranice
mezi parcelami je správné (nebo chybné),
stěžovatel doplnil, že na rozdíl od geometrického určení nemovitosti není a nikdy nebyla
výměra pozemku závazným údajem katastru
nemovitostí, protože rozhodující byly vždy
hranice pozemku. Výměra parcely je evidována s přesností danou metodami, kterými byla
zjištěna, a ani její nezměněný údaj ještě sám
o sobě není důkazem správného nebo chybného zobrazení hranic parcel. Mezi vlastníky
předmětných pozemků existuje spor o geometrické a polohové určení hranice mezi pozemky. V řízení o opravě chyby lze řešit pouze chyby zřejmé a nesporné – nesporné
v tom smyslu, že mezi vlastníky sousedních
nemovitostí není spor o průběh hranice v terénu nebo spor o zobrazení hranice v katastrální mapě. Není v pravomoci žádného z orgánů zeměměřictví a katastru nemovitostí
rozhodnout o tom, kdo je vlastníkem takového sporného pozemku nebo kdo má být jako
vlastník sporného pozemku evidován v katastru nemovitostí; taková pravomoc náleží
pouze soudům. Stěžovatel se domníval, že
v době, kdy vydal své rozhodnutí, podporovala jeho závěry i judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 5. 6. 2008,
čj. 1 As 46/2008-134, a ze dne 27. 5. 2010,
čj. 5 As 78/2009-66. Nicméně nepřehlédl určitý názorový posun na aplikaci § 52 odst. 3
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
písm. b) katastrální vyhlášky. Odkázal přitom
na závěr Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 26. 1. 2012, čj. 7 As 148/2011-95,
i poněkud odlišný závěr v rozsudku ze dne
1933. Ke zjištěné změně podle něj logicky došlo za právní úpravy představované zákonem
č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, na jehož podkladu se začaly nemovitosti evidovat
v operátu evidence nemovitostí. Podle krajského soudu správní orgán I. stupně dostál
zákonné povinnosti zjistit stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti tím, že porovnáním zápisů v pozemkové knize a všech měřických podkladů, jež jsou k dispozici, dospěl
k závěru, že změna provedená po roce 1964
nemá podklad v písemném operátu evidence
nemovitostí, a jedná se proto o chybný zákres, který byl vytvořen zřejmým omylem při
vedení operátu evidence nemovitostí. Zcela
správně správní orgán I. stupně dovodil také
to, že provedená změna v zákresu hranic pozemků, byla-li by provedena správně, by musela mít svůj podklad ve změně vlastnických
vztahů a nutně by se musela odrazit ve změně
výměry obou pozemků. Ke změně výměry
však nikdy nedošlo a oba pozemky jsou vedeny v pozemkové knize od roku 1933 dosud ve
stále stejné výměře. Údaje jsou do katastru
nemovitostí zapisovány vždy na základě listin, které dokládají evidované skutečnosti.
Rozhodnutím o opravě chyby v katastrálním
operátu lze opravit hranice mezi parcelami,
pokud jejich evidence před provedením
opravy nemá oporu v založených listinách.
Pro posouzení věci není rozhodné, kdy k chybě došlo, ale zda správní orgán I. stupně zjistil, že geometrické určení předmětných nemovitostí uvedené v operátu je chybné a že je
třeba toto určení opravit tak, aby zachycený
stav odpovídal zjištěným podkladům. V posuzované věci je existence chybného údaje katastru nemovitostí zřejmá, neboť zakreslení
v katastrální mapě není ve shodě s podklady
pro zakreslení hranice, přičemž správní orgán I. stupně při posuzování toho, zda jsou
zobrazení ve shodě s podklady, posuzuje pouze to, zda je takové zobrazení ve shodě s vlastnickými právy do té míry, že posuzuje zakreslení hranice v katastrální mapě s ohledem na
obsah listin, které má k dispozici. Je přitom
nesporné, že neexistuje podklad k vyznačené
změně zákresu. Argumentace žalovaného je
nejasná, nepodložená a spočívá v hypotetických úvahách.
Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nezpochybňoval, že platný stav zobrazení hranic
mezi předmětnými parcelami neodpovídá
geometrickému plánu z roku 1933. Pravděpodobně v období některé z navazujících pozemkových evidencí došlo ke změně zobrazení v místě vlastnické hranice. Tvrdil však, že
nelze jednoznačně stanovit, kdy a v době jaké
pozemkové evidence došlo ke změně zobrazení slučky, a tudíž ke změně zobrazení vlastnické hranice mezi citovanými parcelami.
Spolehlivý důkaz k podpoře závěrů krajského
soudu, že ke změně muselo dojít v době evidence nemovitostí, v dokumentaci správního
orgánu I. stupně, neexistuje. Nelze vyloučit,
že důvod pro uvedenou změnu existoval, ale
spolehlivá dokumentace zdůvodňující změnu se jen nedochovala. Podle § 4 odst. 1 zákona o evidenci nemovitostí měla bývalá střediska geodézie udržovat údaje evidence
nemovitostí „v souladu se skutečným stavem
na základě ohlášených změn, místního šetření, za součinnosti orgánů, organizací
a občanů, jichž se týká“. Jednotlivé změny se
do těchto analogových map zakreslovaly sice
průběžně, ale ručně. Podle stěžovatele bylo
možné pouze konstatovat, že v roce 1983,
kdy nabyli součastní vlastníci předmětné po-
zemky do svého vlastnictví, byly slučky mezi
pozemky zobrazeny jinak, než tomu bylo
v mapě pozemkového katastru. Stěžovatel, vědom si toho, že nelze ani přibližně stanovit
časový okamžik změny zobrazení, vycházel
i z rozhodovací praxe krajského soudu, který
v odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 11.
2008, čj. 22 Ca 423/2007-23, jako jeden z důvodů pro zrušení rozhodnutí stěžovatele uvedl,
že „tvrzení žalovaného, že na výměru pozemku měla ,zřejmě‘ vliv i skutečnost, že [...]
je nepřezkoumatelné a neurčitost tohoto vyjádření je neudržitelná, neboť žalovaný je
z pozice správního orgánu povinen takovou
skutečnost postavit najisto, anebo přesně argumentovat důvody, pro které tak učinit nelze“. Podle stěžovatele v daném případě nelze
jednoznačným a nezvratným způsobem prokázat, že se jedná o zřejmý omyl. Ke snaze dovozovat z výměr parcel, že zobrazení hranice
mezi parcelami je správné (nebo chybné),
stěžovatel doplnil, že na rozdíl od geometrického určení nemovitosti není a nikdy nebyla
výměra pozemku závazným údajem katastru
nemovitostí, protože rozhodující byly vždy
hranice pozemku. Výměra parcely je evidována s přesností danou metodami, kterými byla
zjištěna, a ani její nezměněný údaj ještě sám
o sobě není důkazem správného nebo chybného zobrazení hranic parcel. Mezi vlastníky
předmětných pozemků existuje spor o geometrické a polohové určení hranice mezi pozemky. V řízení o opravě chyby lze řešit pouze chyby zřejmé a nesporné – nesporné
v tom smyslu, že mezi vlastníky sousedních
nemovitostí není spor o průběh hranice v terénu nebo spor o zobrazení hranice v katastrální mapě. Není v pravomoci žádného z orgánů zeměměřictví a katastru nemovitostí
rozhodnout o tom, kdo je vlastníkem takového sporného pozemku nebo kdo má být jako
vlastník sporného pozemku evidován v katastru nemovitostí; taková pravomoc náleží
pouze soudům. Stěžovatel se domníval, že
v době, kdy vydal své rozhodnutí, podporovala jeho závěry i judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 5. 6. 2008,
čj. 1 As 46/2008-134, a ze dne 27. 5. 2010,
čj. 5 As 78/2009-66. Nicméně nepřehlédl určitý názorový posun na aplikaci § 52 odst. 3
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
písm. b) katastrální vyhlášky. Odkázal přitom
na závěr Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 26. 1. 2012, čj. 7 As 148/2011-95,
i poněkud odlišný závěr v rozsudku ze dne
11. 1. 2012, čj. 3 As 17/2011-371.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační
stížnosti uvedl, že spor o hranice pozemků
vznikl a je důsledkem správního zásahu bez
právního základu, chybného zakreslení neměřického záznamu v katastrální evidenci.
Jde o chybu, která se projevila zájmem zvýhodněného vlastníka, aby stávající stav zůstal
v katastrální evidenci zachován. Nejde tedy
o klasický spor o hranice pozemku, ale o projev povahy člověka, který si chce pouze ponechat získanou výhodu – majetek. Pokud
stěžovatel hypoteticky dovodil, že snad někdy od roku 1956 či od roku 1964 došlo či
mohlo dojít ke změnám ve vlastnictví části
pozemku parc. č. 453 a hranic tohoto pozemku, pak k tomuto tvrzení nedoložil žádný důkaz. Není zde ani žádný důvod domnívat se,
že takový důkaz existuje, avšak nelze jej dohledat. Nebylo ani prokázáno, že by kterýkoliv ze současných i předchozích vlastníků
předmětných pozemků měl pochybnosti či
vedl spor o obsahu svého vlastnického práva.
Chyba ve vedení katastru je tak zřejmá a musí
být odstraněna, aby byl zajištěn soulad záznamů katastrální evidence s listinami dokazujícími skutečný stav práv k nemovitostem.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
V posuzované věci není sporu v tom, že
zákres hranice mezi předmětnými parcelami
č. st. 452 a č. st. 453 v katastrální mapě neodpovídá geometrickému a polohovému určení
danému údaji geometrického plánu ze dne
11. 1. 2012, čj. 3 As 17/2011-371.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační
stížnosti uvedl, že spor o hranice pozemků
vznikl a je důsledkem správního zásahu bez
právního základu, chybného zakreslení neměřického záznamu v katastrální evidenci.
Jde o chybu, která se projevila zájmem zvýhodněného vlastníka, aby stávající stav zůstal
v katastrální evidenci zachován. Nejde tedy
o klasický spor o hranice pozemku, ale o projev povahy člověka, který si chce pouze ponechat získanou výhodu – majetek. Pokud
stěžovatel hypoteticky dovodil, že snad někdy od roku 1956 či od roku 1964 došlo či
mohlo dojít ke změnám ve vlastnictví části
pozemku parc. č. 453 a hranic tohoto pozemku, pak k tomuto tvrzení nedoložil žádný důkaz. Není zde ani žádný důvod domnívat se,
že takový důkaz existuje, avšak nelze jej dohledat. Nebylo ani prokázáno, že by kterýkoliv ze současných i předchozích vlastníků
předmětných pozemků měl pochybnosti či
vedl spor o obsahu svého vlastnického práva.
Chyba ve vedení katastru je tak zřejmá a musí
být odstraněna, aby byl zajištěn soulad záznamů katastrální evidence s listinami dokazujícími skutečný stav práv k nemovitostem.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
V posuzované věci není sporu v tom, že
zákres hranice mezi předmětnými parcelami
č. st. 452 a č. st. 453 v katastrální mapě neodpovídá geometrickému a polohovému určení
danému údaji geometrického plánu ze dne
13. 6. 1933, čj. 57/1933, který je jediným výsledkem zeměměřičské činnosti týkajícím se
výše uvedených parcel a který byl dosud
předložen k zápisu. V měřickém operátu evidence nemovitostí byla podkladem grafická
mapa pozemkového katastru, v níž nákres
hranice byl v souladu s geometrickým plánem z roku 1933. V pozemkové mapě evidence nemovitostí však již nákres v souladu s tímto geometrickým plánem není.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
Podle § 8 odst. 1 a) katastrálního zákona
„[n]a písemný návrh vlastníka nebo jiného
oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které
vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastru“. Písmeno b) stejného ustanovení následně hovoří o takových chybných údajích katastru, které vznikly „nepřesností při
podrobném měření, zobrazení předmětu
měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní
odchylky stanovené prováděcím předpisem“.
Řízení o opravě chyb v katastrálním operátu „slouží k uvedení údajů v katastru do
souladu s listinami založenými ve sbírce listin. Mění se jím evidované údaje, aniž by se
tak mohlo založit či pozbýt vlastnické či jiné
právo k nemovitosti – to plyne i z § 5 odst. 7
katastrálního zákona. Opravou má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými
a skutečnými údaji, a to bez ohledu na to,
zda původní zápis byl podložen rozhodnutím o vkladu, či se jednalo o záznam údajů
o právních vztazích plynoucích z rozhodnutí jiných orgánů nebo z listin právní vztahy
osvědčujících.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2006, čj. 2 As
58/2005-125, č. 986/2006 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 25. 2. 2011, čj. 5 As 88/2009-75, Nejvyšší správní soud doplnil, že „[o]pravou
chyby dochází pouze k dodatečnému nahrazení údaje chybně evidovaného v katastrálním operátu údajem z hlediska právní úpravy katastru nemovitostí správným,
tedy
takovým údajem, který je v souladu s listinami založeným ve sbírce listin. To ještě nevylučuje, že skutečným vlastníkem dané nemovitosti či nositelem jiného zapisovaného
práva k nemovitosti je někdo jiný, než komu
zápis v katastru svědčí, pouze se presumuje,
že zápis v katastru odpovídá skutečnosti
(viz § 11 a § 16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem). [...] Pokud se stěžovatelka skutečně domnívá, že je vlastníkem
zmiňovaného pozemku parc. č. 111/20, je na
ní, aby se domáhala ochrany příslušnou žalobou v občanském soudním řízení. Pokud
by pak soud v občanském soudním řízení
rozhodl v její prospěch, bylo by takové pravomocné soudní rozhodnutí dostatečným
podkladem i pro změnu údajů v katastru nemovitostí.“
Konkrétnější výklad podal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 11. 7. 2009,
čj. 7 As 71/2008-48: „Oprava katastrálního
operátu se provádí v důsledku zřejmého
omylu či nepřesnosti při měření při překročení mezních odchylek stanovených právním
předpisem. Ustanovení § 8 odst. 1 písm. a)
katastrálního zákona je nutno vykládat
v tom smyslu, že se jedná o zřejmý omyl, kdy
při zobrazení hranic pozemků v katastrální
mapě dojde k tomu, že zakreslení v katastrální mapě není ve shodě s podklady pro zakreslení hranice. Katastrální úřad proto při
posuzování toho, zda jsou zobrazení ve shodě s podklady, posuzuje pouze to, zda je takové zobrazení ve shodě s vlastnickými právy do té míry, že posuzuje zakreslení hranic
v katastrální mapě s ohledem na obsah listin, které má k dispozici. Také v případě vytyčení hranic v terénu pracovník, který toto
provádí, vychází ze stávajících údajů měřické dokumentace, a pokud takové podklady
nejsou k dispozici, tak vytyčení vychází ze
zobrazení v katastrální mapě. Pokud dojde
k vytyčení hranice v souladu s nezpochybnitelnými a správnými údaji v katastru a takto v terénu vytyčená hranice neodpovídá
skutečně reálně v průběhu desítek let zaužívané hranici pozemků mezi vlastníky
(např. plot), nelze tuto situaci řešit opravou
katastrálního operátu. ,Posunout‘ vytyčenou
a v katastru vyznačenou hranici do polohy,
v jaké ve skutečnosti probíhá, je možno jen
v případě existence a doložení příslušných
právních titulů katastrálnímu úřadu, které
by k takovému novému vytyčení a novému
zakreslení do katastrální mapy opravňovaly
(dohoda vlastníků, soudní rozhodnutí civilního soudu). Pokud však dojde k vyznačení
(a dle údajů v katastru k následnému vytyčení) hranice v důsledku zřejmého omylu,
tedy dojde k rozporu zakreslení s obsahem
podkladových listin, je namístě řízení ve věci opravy ve smyslu § 8 katastrálního zákona. K věci je dále nutné poznamenat, že
i průměrně obezřetný vlastník není schopen
rozpoznat ze zakreslení v katastrální mapě
přesný průběh této hranice v terénu, a může
proto dojít k situaci, že užívá i část sousedního pozemku. Pokud však po vytyčení této
hranice v terénu zjistí, že zaužívaná hranice
probíhá jinak než hranice zakreslená v katastru, má možnost v této situaci zvolit několik postupů. Mimo soukromoprávní dohody mezi vlastníky sousedících pozemků
a určovací žaloby může vlastník v případě,
že má pochybnosti o správnosti údajů v katastru, o něž se vytyčení opíralo, využít institutu opravy zřejmých omylů ve smyslu § 8
katastrálního zákona a obrátit se na katastrální úřad se žádostí o opravu, což také stěžovatel učinil.“
Dále platí, že výčet chyb katastru, které
lze opravit postupem dle § 8 katastrálního zákona, je taxativní, a neumožňuje tedy toto
ustanovení aplikovat na jiné deficity, které
zde nejsou uvedeny. Pokud by katastrální úřady provedly tímto způsobem i jiné korekce
údajů katastru, vybočily by z ústavní maximy
čl. 2 Listiny základních práv a svobod, dle které lze veřejnou moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze
dne 7. 5. 2008, čj. 9 As 78/2007-118, a ze dne
13. 6. 1933, čj. 57/1933, který je jediným výsledkem zeměměřičské činnosti týkajícím se
výše uvedených parcel a který byl dosud
předložen k zápisu. V měřickém operátu evidence nemovitostí byla podkladem grafická
mapa pozemkového katastru, v níž nákres
hranice byl v souladu s geometrickým plánem z roku 1933. V pozemkové mapě evidence nemovitostí však již nákres v souladu s tímto geometrickým plánem není.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
Podle § 8 odst. 1 a) katastrálního zákona
„[n]a písemný návrh vlastníka nebo jiného
oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které
vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastru“. Písmeno b) stejného ustanovení následně hovoří o takových chybných údajích katastru, které vznikly „nepřesností při
podrobném měření, zobrazení předmětu
měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní
odchylky stanovené prováděcím předpisem“.
Řízení o opravě chyb v katastrálním operátu „slouží k uvedení údajů v katastru do
souladu s listinami založenými ve sbírce listin. Mění se jím evidované údaje, aniž by se
tak mohlo založit či pozbýt vlastnické či jiné
právo k nemovitosti – to plyne i z § 5 odst. 7
katastrálního zákona. Opravou má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými
a skutečnými údaji, a to bez ohledu na to,
zda původní zápis byl podložen rozhodnutím o vkladu, či se jednalo o záznam údajů
o právních vztazích plynoucích z rozhodnutí jiných orgánů nebo z listin právní vztahy
osvědčujících.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2006, čj. 2 As
58/2005-125, č. 986/2006 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 25. 2. 2011, čj. 5 As 88/2009-75, Nejvyšší správní soud doplnil, že „[o]pravou
chyby dochází pouze k dodatečnému nahrazení údaje chybně evidovaného v katastrálním operátu údajem z hlediska právní úpravy katastru nemovitostí správným,
tedy
takovým údajem, který je v souladu s listinami založeným ve sbírce listin. To ještě nevylučuje, že skutečným vlastníkem dané nemovitosti či nositelem jiného zapisovaného
práva k nemovitosti je někdo jiný, než komu
zápis v katastru svědčí, pouze se presumuje,
že zápis v katastru odpovídá skutečnosti
(viz § 11 a § 16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem). [...] Pokud se stěžovatelka skutečně domnívá, že je vlastníkem
zmiňovaného pozemku parc. č. 111/20, je na
ní, aby se domáhala ochrany příslušnou žalobou v občanském soudním řízení. Pokud
by pak soud v občanském soudním řízení
rozhodl v její prospěch, bylo by takové pravomocné soudní rozhodnutí dostatečným
podkladem i pro změnu údajů v katastru nemovitostí.“
Konkrétnější výklad podal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 11. 7. 2009,
čj. 7 As 71/2008-48: „Oprava katastrálního
operátu se provádí v důsledku zřejmého
omylu či nepřesnosti při měření při překročení mezních odchylek stanovených právním
předpisem. Ustanovení § 8 odst. 1 písm. a)
katastrálního zákona je nutno vykládat
v tom smyslu, že se jedná o zřejmý omyl, kdy
při zobrazení hranic pozemků v katastrální
mapě dojde k tomu, že zakreslení v katastrální mapě není ve shodě s podklady pro zakreslení hranice. Katastrální úřad proto při
posuzování toho, zda jsou zobrazení ve shodě s podklady, posuzuje pouze to, zda je takové zobrazení ve shodě s vlastnickými právy do té míry, že posuzuje zakreslení hranic
v katastrální mapě s ohledem na obsah listin, které má k dispozici. Také v případě vytyčení hranic v terénu pracovník, který toto
provádí, vychází ze stávajících údajů měřické dokumentace, a pokud takové podklady
nejsou k dispozici, tak vytyčení vychází ze
zobrazení v katastrální mapě. Pokud dojde
k vytyčení hranice v souladu s nezpochybnitelnými a správnými údaji v katastru a takto v terénu vytyčená hranice neodpovídá
skutečně reálně v průběhu desítek let zaužívané hranici pozemků mezi vlastníky
(např. plot), nelze tuto situaci řešit opravou
katastrálního operátu. ,Posunout‘ vytyčenou
a v katastru vyznačenou hranici do polohy,
v jaké ve skutečnosti probíhá, je možno jen
v případě existence a doložení příslušných
právních titulů katastrálnímu úřadu, které
by k takovému novému vytyčení a novému
zakreslení do katastrální mapy opravňovaly
(dohoda vlastníků, soudní rozhodnutí civilního soudu). Pokud však dojde k vyznačení
(a dle údajů v katastru k následnému vytyčení) hranice v důsledku zřejmého omylu,
tedy dojde k rozporu zakreslení s obsahem
podkladových listin, je namístě řízení ve věci opravy ve smyslu § 8 katastrálního zákona. K věci je dále nutné poznamenat, že
i průměrně obezřetný vlastník není schopen
rozpoznat ze zakreslení v katastrální mapě
přesný průběh této hranice v terénu, a může
proto dojít k situaci, že užívá i část sousedního pozemku. Pokud však po vytyčení této
hranice v terénu zjistí, že zaužívaná hranice
probíhá jinak než hranice zakreslená v katastru, má možnost v této situaci zvolit několik postupů. Mimo soukromoprávní dohody mezi vlastníky sousedících pozemků
a určovací žaloby může vlastník v případě,
že má pochybnosti o správnosti údajů v katastru, o něž se vytyčení opíralo, využít institutu opravy zřejmých omylů ve smyslu § 8
katastrálního zákona a obrátit se na katastrální úřad se žádostí o opravu, což také stěžovatel učinil.“
Dále platí, že výčet chyb katastru, které
lze opravit postupem dle § 8 katastrálního zákona, je taxativní, a neumožňuje tedy toto
ustanovení aplikovat na jiné deficity, které
zde nejsou uvedeny. Pokud by katastrální úřady provedly tímto způsobem i jiné korekce
údajů katastru, vybočily by z ústavní maximy
čl. 2 Listiny základních práv a svobod, dle které lze veřejnou moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze
dne 7. 5. 2008, čj. 9 As 78/2007-118, a ze dne
27. 11. 2012, čj. 2 As 144/2011-47).
Co se týče bližších podmínek opravy
chybných údajů katastru, zde je třeba k argumentaci stěžovatele ohledně výkladu prováděnému v minulosti Nejvyšším správním soudem rozlišit různá znění podzákonné úpravy.
Podle § 46 odst. 1 vyhlášky č. 190/1996 Sb.,
se v souboru geodetických informací „opraví
chybné geometrické a polohové určení hranice pozemku, je-li nesporně zjištěno a protokolárně doloženo, že se neshoduje se stavem hranice v terénu, současný průběh
hranice v terénu není dotčenými vlastníky
zpochybňován a nebyl jimi měněn“. Tato vyhláška byla zrušena k 1. 3. 2007 katastrální
vyhláškou.
Ve vztahu ke správním rozhodnutím vydaným v době účinnosti výše uvedených
ustanovení vyhlášky č. 190/1996 Sb. Nejvyšší
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
správní soud podmínky opravy chybných
údajů katastru osvětlil v rozsudku ze dne 5. 6.
2008, čj. 1 As 46/2008-134, tak, že „k opravě
chyby v katastru nemovitostí podle § 8 odst. 1
písm. a) katastrálního zákona spočívající
v nesprávně zakreslené vlastnické hranici
může katastrální úřad přistoupit jen tehdy,
byla-li hranice zakreslena v důsledku zřejmého omylu pracovníka katastru v rozporu
s podkladovou listinou a současně vlastníci
hraničících pozemků průběh hranice nezpochybňují a v minulosti jej neměnili. Uvedené
podmínky přitom musí být splněny kumulativně. Pokud by byl průběh hranice mezi
vlastníky sporný, je o něm s konečnou platností oprávněn rozhodnout jen soud v nalézacím řízení k návrhu některého z vlastníků;
katastrální úřad však v takovém případě
opravu chyby provést nemůže.“
Dále v rozsudku ze dne 29. 9. 2010, čj. 8 As
26/2008-65, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že všechny tři podmínky stanovené
v § 46 odst. 1 vyhlášky č. 190/1996 Sb. „musely být splněny kumulativně. Z uvedeného vyplývá, že k opravě chyby v katastru nemovitostí podle § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního
zákona spočívající v nesprávně zakreslené
vlastnické hranici mohl katastrální úřad
přistoupit jen tehdy, pokud byla hranice zakreslena v důsledku zřejmého omylu pracovníka katastru na základě listiny, která
nesplňovala požadavky zákona, jak tvrdili
stěžovatelé, a současně vlastníci hraničících
pozemků průběh hranice nezpochybňovali
a v minulosti jej také neměnili. Jinak řečeno,
pokud byl průběh hranice mezi vlastníky
sporný, je o něm s konečnou platností oprávněn rozhodnout jen soud v nalézacím řízení
k návrhu některého z vlastníků. Stěžovatelé
se mýlí, pokud poukazují na svůj spor o průběh hranice ,s katastrálním úřadem‘, nikoliv
s jinými vlastníky hraničících pozemků.
Takto nelze na problém nahlížet: stěžovatelé
sice napadají rozhodnutí katastrálního úřadu, který jejich požadavku o opravu hranic
v katastrální mapě nevyhověl, nicméně důležité pro věc je, že existuje nesoulad (spor)
o průběh hranic mezi stěžovateli a jinými
vlastníky pozemků, který brání aplikaci § 8
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
katastrálního zákona vč. jeho prováděcí vyhlášky; jak bylo vysvětleno, opravu by bylo
možno provést pouze v případě, že by šlo
o (pro všechny dotčené subjekty) zřejmý
omyl. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť průběh hranic mezi hraničními
vlastníky byl zjevně sporný [...]; katastrální
úřad tudíž opravu chyby provést nemohl.“
Podle § 52 odst. 3 písm. a) katastrální vyhlášky ve znění účinném do 1. 7. 2009 „chybné geometrické a polohové určení opraví
katastrální úřad na základě výsledků zeměměřických činností, které jsou využívány
pro účely katastru, podle potřeby v součinnosti s osobou odborně způsobilou k výkonu
zeměměřických činností (dále jen ,způsobilá
osoba‘)“, podle § 52 odst. 3 písm. b) opraví
chybné určení na základě „písemného prohlášení vlastníků, že hranice nebyla jimi
měněna, není sporná ani nebyla zpochybněna; prohlášení není třeba, pokud z výsledků
zjišťování hranic, popřípadě výsledků měření vyhotovených podle dřívějších předpisů,
je vůle vlastníků zřejmá“.
Z této úpravy Nejvyšší správní soud vycházel v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, čj. 5 As
78/2009-66, ve kterém uvedl, že „[p]odle výše
citovaného § 52 odst. 3 katastrální vyhlášky
chybné geometrické a polohové určení opraví katastrální úřad na základě výsledků zeměměřických činností, které jsou využívány
pro účely katastru, a písemného prohlášení
vlastníků, že hranice nebyla jimi měněna,
není sporná ani nebyla zpochybněna. Obě
tyto podmínky musejí být splněny kumulativně. V daném případě nejenže vlastníci pozemků žádné písemné prohlášení ve smyslu
citovaného ustanovení neučinili, ale naopak z jejich postojů v průběhu správního
i soudního řízení je zcela jasné, že každý
z nich má o hranici svého pozemku s pozemkem druhým odlišné přesvědčení.“ Tento výklad pochopitelně není úplný, neboť
§ 52 odst. 3 katastrální vyhlášky připouští
i variantu, kdy písemného prohlášení vlastníků není třeba, a to v případě, kdy „z výsledků
zjišťování hranic, popřípadě výsledků měření vyhotovených podle dřívějších předpisů je
vůle vlastníků zřejmá“. Podstatné je, že Nej-
vyšší správní soud se v této věci nezabýval
a ani nemohl zabývat splněním některé z variant podmínek pro opravu chyb katastru,
neboť se zabýval správním rozhodnutím, které bylo v tomto směru nepřezkoumatelné, neboť „se stěžovatel ani správní orgán prvního
stupně k zákonnému předpokladu pro opravu chyby v katastrálním operátu – k překročení mezní odchylky stanovené prováděcím
předpisem ve svých rozhodnutích nevyjadřují a nevyjadřují se ani k dalším právními
předpisy stanoveným podmínkám a postupům, za kterých a podle kterých je možné
opravu chyby provést. Nezabývali se ani tím,
zda svým rozhodnutím o opravě chyby nezasáhnou do vlastnického práva vlastníků
sousedících pozemků a zda je jim k takovému zásahu zákonem stanovena pravomoc.“
Ustanovení § 52 odst. 3 katastrální vyhlášky
bylo novelizováno vyhláškou č. 164/2009 Sb.,
kterou se mění vyhláška č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů,
a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve
znění pozdějších předpisů (katastrální vyhláška). Podle § 52 odst. 3 katastrální vyhlášky ve znění účinném od 1. 7. 2009 tak
„[ch]ybné geometrické a polohové určení
opraví katastrální úřad na základě a) výsledků zeměměřických činností, které jsou
využívány pro účely katastru, podle potřeby
v součinnosti s osobou odborně způsobilou
k výkonu zeměměřických činností (dále jen
,způsobilá osoba‘) a b) písemného prohlášení vlastníků, že hranice nebyla jimi měněna,
není sporná ani nebyla zpochybněna; prohlášení není třeba, pokud z původního výsledku zeměměřické činnosti je chyba zřejmá, nebo pokud se jedná o opravu na
podkladě opravy listiny. Opravou geometrického a polohového určení pozemku dochází
zároveň k opravě geometrického a polohového určení rozsahu věcných břemen k částem změnou dotčených pozemků, pokud byl
rozsah vymezen podle bodu 16.3 přílohy
vzdáleností od hranice parcely.“
S ohledem na uvedené závěry nadále platí, že k opravě chyby katastru spočívající v nesprávně zakreslené vlastnické hranici může
katastrální úřad přistoupit za splnění podmínek stanovených v § 8 odst. 1 katastrálního
zákona a zároveň za splnění podmínek stanovených v § 52 odst. 3 katastrální vyhlášky (viz
k současné úpravě např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 1. 2012, čj. 7 As
148/2011-95), výše uvedenou novelizací však
došlo k další změně podmínek opravy chyb
katastru stanovených katastrální vyhláškou.
To se promítlo i v rozhodovací činnosti zdejšího soudu.
který
byl
V citovaném rozsudku čj. 7 As 148/2011-95,
Nejvyšší správní soud uvedl následující: „Podle písmene b) § 52 odst. 3 katastrální vyhlášky je pak pro provedení opravy chybného geometrického a polohového určení
nemovitosti nezbytné také písemné prohlášení vlastníků, že hranice nebyla jimi měněna, není sporná ani nebyla zpochybněna, ledaže je chyba zřejmá z původního výsledku
zeměměřické činnosti nebo se jedná o opravu na podkladě opravy listiny. Ani jedna
z uvedených dvou výjimek přitom ve věci
splněna není. Oprava chyby zjevně nebyla
navrhována na základě opravy listiny (tedy
podle § 8 odst. 2 katastrálního zákona).
A ani nelze hovořit o tom, že by byla chyba
zřejmá z původního výsledku zeměměřické
činnosti. Taková situace by mohla nastat
pouze tehdy, pokud by samotný původní výsledek zeměměřické činnosti [tj. výsledek obnovy katastru, viz definice v § 2 odst. 1 písm. i)
katastrální vyhlášky], nikoliv jeho podklady
(letecký snímek, body S-JTSK, apod.), byl
v rozporu se současným stavem evidence katastru nemovitostí. Jinými slovy by se jednalo o případ, kdy by výsledný zákres nemovitostí,
konečným výsledkem
provedené obnovy, neodpovídal zákresu nemovitostí, který je obsažen v současné evidenci katastru nemovitostí. Šlo by tedy
o zjevné pochybení lidského činitele jednoznačně seznatelné porovnáním těchto dvou
zákresů. V posuzované věci však stěžovatelka napadá správnost původního výsledku
zeměměřické činnosti, použité metody, kte-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
rá k němu vedla, nebo určení bodů S-JTSK.
Netvrdí, že by původní výsledek zeměměřické činnosti byl správný a že by pouze aktuální evidence katastru nemovitostí tomuto výsledku zjevně neodpovídala. Jelikož tedy
stěžovatelka tvrdí, že ke zjevnému omylu došlo při vyhotovování výsledků původní zeměměřické činnosti při obnově katastru,
mohl by katastrální úřad přistoupit k provedení opravy pouze za předpokladu, že by
vlastníci dotčených nemovitostí písemně
prohlásili, že hranice nebyla jimi měněna,
není sporná ani nebyla zpochybněna.“ K písemnému prohlášení vlastníků dotčených
nemovitostí ve smyslu § 52 odst. 3 písm. b)
katastrální vyhlášky pak kasační soud uvedl,
že se nejedná o pouhý nadbytečný podklad
pro rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
který by vyhláška stanovila nad rámec zákona: „Jeho smysl spočívá právě ve skutečnosti,
že pokud některý z vlastníků odepře učinit
toto prohlášení,
je mezi navrhovatelem
a tímto vlastníkem zjevný spor o geometrické a polohové určení nemovitosti. Tento spor
vylučuje, aby bylo možné tvrzenou chybu
v katastrálním operátu považovat za vzniklou zjevným omylem a jednoduše napravitelnou postupem katastrálního úřadu podle
§ 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona
(viz [citovaný] rozsudek Nejvyššího správního soudu [...] čj. 1 As 46/2008-135, a dále např. Barešová, E.; Baudyš, P. Zákon o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem: právní předpisy, komentář, judikatura. 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 273).
Nutno podotknout, že oprava chyby je v posuzovaném případě požadována více než
deset let poté, co byl proces obnovy katastru
na daném území ukončen. Jen s uvedeným
prohlášením vlastníků dotčených nemovitostí lze proto uvažovat o naplnění pojmu
,zjevný omyl‘ k okamžiku provádění obnovy
katastru. Toto prohlášení je proto zcela důvodně katastrální vyhláškou požadováno
jako podklad pro provedení opravy geometrického a polohového určení nemovitosti.
Tento podklad musí být předložen navrhovatelem k prokázání toho, že mezi vlastníky
dotčených nemovitostí neexistuje spor o geometrické a polohové určení nemovitosti
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
a přichází tak v úvahu naplnění pojmu
,zjevný omyl‘. Jedinou výjimkou při postupu
dle § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona
by byla situace, kdy by k tvrzenému omylu
došlo při vkládání původních výsledků zeměměřičské činnosti do katastru nemovitostí, a byl by zde tudíž zjevný rozpor mezi těmito výsledky a aktuální evidencí. V tomto
případě by bylo možné hovořit o omylu zjevném i bez prohlášení vlastníků dotčených
pozemků; katastrální vyhláška proto pro
provedení takové opravy zmíněné prohlášení nepožaduje.“
Z výše uvedeného je patrné, že judikaturní výklad podmínek opravy chybných údajů
katastru odpovídá vývoji podzákonné úpravy.
Nelze přitom přisvědčit stěžovateli, že nelze
provést opravu chybných údajů katastru, je-li
mezi vlastníky sousedních nemovitostí spor
o zobrazení hranice v katastrální mapě. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně v předmětné věci bylo vydáno dne 9. 8. 2010. Pokud
z původního výsledku zeměměřické činnosti
je chyba zřejmá, nebo pokud se jedná o opravu na podkladě opravy listiny, pak není třeba
žádného prohlášení vlastníků, že hranice nebyla jimi měněna, není sporná ani nebyla
zpochybněna.
Pokud stěžovatel upozorňuje na poněkud
odlišný závěr v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 1. 2012, čj. 3 As 17/2011-371,
pak zde provedené výkladové upřesnění spočívá ve vymezení rozsahu, ve kterém katastrální vyhláška překračuje meze zákona, a je
tudíž neaplikovatelná. Podle kasačního soudu rozčlenění § 52 odst. 3 katastrální vyhlášky nekoresponduje s klasifikací zřejmých
omylů a nesprávností tak, jak je vymezena § 8
katastrálního zákona, neboť nerozlišuje mezi
opravou, již lze učinit pouze na návrh, a opravou, již lze provést ex offo. Klíčový právní závěr pak směřuje k opravě chyb v katastrálním
operátu podle § 8 odst. 2 katastrálního zákona, kdy „[v]arianta, kdy by správní orgán
opravoval ex offo údaje katastru na základě
původních listin, není možná, neboť ji zákon nedovoluje“. Výklad podaný v tomto rozsudku je možné doplnit s ohledem na posuzovanou věc, že opravy podle § 8 odst. 1
katastrálního zákona lze provádět na návrh,
i z úřední povinnosti (na písemný návrh
vlastníka nebo jiného oprávněného nebo
i bez návrhu opraví katastrální úřad), jak tomu bylo v posuzované věci.
Na základě výše uvedeného je možné učinit ve vztahu k posuzované věci několik dílčích závěrů. Vzhledem k tomu, že správního
orgán I. stupně posoudil údaje katastru jako
chybné a vzniklé zřejmým omylem při vedení
a obnově katastru, načež rozhodoval ke dni
27. 11. 2012, čj. 2 As 144/2011-47).
Co se týče bližších podmínek opravy
chybných údajů katastru, zde je třeba k argumentaci stěžovatele ohledně výkladu prováděnému v minulosti Nejvyšším správním soudem rozlišit různá znění podzákonné úpravy.
Podle § 46 odst. 1 vyhlášky č. 190/1996 Sb.,
se v souboru geodetických informací „opraví
chybné geometrické a polohové určení hranice pozemku, je-li nesporně zjištěno a protokolárně doloženo, že se neshoduje se stavem hranice v terénu, současný průběh
hranice v terénu není dotčenými vlastníky
zpochybňován a nebyl jimi měněn“. Tato vyhláška byla zrušena k 1. 3. 2007 katastrální
vyhláškou.
Ve vztahu ke správním rozhodnutím vydaným v době účinnosti výše uvedených
ustanovení vyhlášky č. 190/1996 Sb. Nejvyšší
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
správní soud podmínky opravy chybných
údajů katastru osvětlil v rozsudku ze dne 5. 6.
2008, čj. 1 As 46/2008-134, tak, že „k opravě
chyby v katastru nemovitostí podle § 8 odst. 1
písm. a) katastrálního zákona spočívající
v nesprávně zakreslené vlastnické hranici
může katastrální úřad přistoupit jen tehdy,
byla-li hranice zakreslena v důsledku zřejmého omylu pracovníka katastru v rozporu
s podkladovou listinou a současně vlastníci
hraničících pozemků průběh hranice nezpochybňují a v minulosti jej neměnili. Uvedené
podmínky přitom musí být splněny kumulativně. Pokud by byl průběh hranice mezi
vlastníky sporný, je o něm s konečnou platností oprávněn rozhodnout jen soud v nalézacím řízení k návrhu některého z vlastníků;
katastrální úřad však v takovém případě
opravu chyby provést nemůže.“
Dále v rozsudku ze dne 29. 9. 2010, čj. 8 As
26/2008-65, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že všechny tři podmínky stanovené
v § 46 odst. 1 vyhlášky č. 190/1996 Sb. „musely být splněny kumulativně. Z uvedeného vyplývá, že k opravě chyby v katastru nemovitostí podle § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního
zákona spočívající v nesprávně zakreslené
vlastnické hranici mohl katastrální úřad
přistoupit jen tehdy, pokud byla hranice zakreslena v důsledku zřejmého omylu pracovníka katastru na základě listiny, která
nesplňovala požadavky zákona, jak tvrdili
stěžovatelé, a současně vlastníci hraničících
pozemků průběh hranice nezpochybňovali
a v minulosti jej také neměnili. Jinak řečeno,
pokud byl průběh hranice mezi vlastníky
sporný, je o něm s konečnou platností oprávněn rozhodnout jen soud v nalézacím řízení
k návrhu některého z vlastníků. Stěžovatelé
se mýlí, pokud poukazují na svůj spor o průběh hranice ,s katastrálním úřadem‘, nikoliv
s jinými vlastníky hraničících pozemků.
Takto nelze na problém nahlížet: stěžovatelé
sice napadají rozhodnutí katastrálního úřadu, který jejich požadavku o opravu hranic
v katastrální mapě nevyhověl, nicméně důležité pro věc je, že existuje nesoulad (spor)
o průběh hranic mezi stěžovateli a jinými
vlastníky pozemků, který brání aplikaci § 8
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
katastrálního zákona vč. jeho prováděcí vyhlášky; jak bylo vysvětleno, opravu by bylo
možno provést pouze v případě, že by šlo
o (pro všechny dotčené subjekty) zřejmý
omyl. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť průběh hranic mezi hraničními
vlastníky byl zjevně sporný [...]; katastrální
úřad tudíž opravu chyby provést nemohl.“
Podle § 52 odst. 3 písm. a) katastrální vyhlášky ve znění účinném do 1. 7. 2009 „chybné geometrické a polohové určení opraví
katastrální úřad na základě výsledků zeměměřických činností, které jsou využívány
pro účely katastru, podle potřeby v součinnosti s osobou odborně způsobilou k výkonu
zeměměřických činností (dále jen ,způsobilá
osoba‘)“, podle § 52 odst. 3 písm. b) opraví
chybné určení na základě „písemného prohlášení vlastníků, že hranice nebyla jimi
měněna, není sporná ani nebyla zpochybněna; prohlášení není třeba, pokud z výsledků
zjišťování hranic, popřípadě výsledků měření vyhotovených podle dřívějších předpisů,
je vůle vlastníků zřejmá“.
Z této úpravy Nejvyšší správní soud vycházel v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, čj. 5 As
78/2009-66, ve kterém uvedl, že „[p]odle výše
citovaného § 52 odst. 3 katastrální vyhlášky
chybné geometrické a polohové určení opraví katastrální úřad na základě výsledků zeměměřických činností, které jsou využívány
pro účely katastru, a písemného prohlášení
vlastníků, že hranice nebyla jimi měněna,
není sporná ani nebyla zpochybněna. Obě
tyto podmínky musejí být splněny kumulativně. V daném případě nejenže vlastníci pozemků žádné písemné prohlášení ve smyslu
citovaného ustanovení neučinili, ale naopak z jejich postojů v průběhu správního
i soudního řízení je zcela jasné, že každý
z nich má o hranici svého pozemku s pozemkem druhým odlišné přesvědčení.“ Tento výklad pochopitelně není úplný, neboť
§ 52 odst. 3 katastrální vyhlášky připouští
i variantu, kdy písemného prohlášení vlastníků není třeba, a to v případě, kdy „z výsledků
zjišťování hranic, popřípadě výsledků měření vyhotovených podle dřívějších předpisů je
vůle vlastníků zřejmá“. Podstatné je, že Nej-
vyšší správní soud se v této věci nezabýval
a ani nemohl zabývat splněním některé z variant podmínek pro opravu chyb katastru,
neboť se zabýval správním rozhodnutím, které bylo v tomto směru nepřezkoumatelné, neboť „se stěžovatel ani správní orgán prvního
stupně k zákonnému předpokladu pro opravu chyby v katastrálním operátu – k překročení mezní odchylky stanovené prováděcím
předpisem ve svých rozhodnutích nevyjadřují a nevyjadřují se ani k dalším právními
předpisy stanoveným podmínkám a postupům, za kterých a podle kterých je možné
opravu chyby provést. Nezabývali se ani tím,
zda svým rozhodnutím o opravě chyby nezasáhnou do vlastnického práva vlastníků
sousedících pozemků a zda je jim k takovému zásahu zákonem stanovena pravomoc.“
Ustanovení § 52 odst. 3 katastrální vyhlášky
bylo novelizováno vyhláškou č. 164/2009 Sb.,
kterou se mění vyhláška č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů,
a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve
znění pozdějších předpisů (katastrální vyhláška). Podle § 52 odst. 3 katastrální vyhlášky ve znění účinném od 1. 7. 2009 tak
„[ch]ybné geometrické a polohové určení
opraví katastrální úřad na základě a) výsledků zeměměřických činností, které jsou
využívány pro účely katastru, podle potřeby
v součinnosti s osobou odborně způsobilou
k výkonu zeměměřických činností (dále jen
,způsobilá osoba‘) a b) písemného prohlášení vlastníků, že hranice nebyla jimi měněna,
není sporná ani nebyla zpochybněna; prohlášení není třeba, pokud z původního výsledku zeměměřické činnosti je chyba zřejmá, nebo pokud se jedná o opravu na
podkladě opravy listiny. Opravou geometrického a polohového určení pozemku dochází
zároveň k opravě geometrického a polohového určení rozsahu věcných břemen k částem změnou dotčených pozemků, pokud byl
rozsah vymezen podle bodu 16.3 přílohy
vzdáleností od hranice parcely.“
S ohledem na uvedené závěry nadále platí, že k opravě chyby katastru spočívající v nesprávně zakreslené vlastnické hranici může
katastrální úřad přistoupit za splnění podmínek stanovených v § 8 odst. 1 katastrálního
zákona a zároveň za splnění podmínek stanovených v § 52 odst. 3 katastrální vyhlášky (viz
k současné úpravě např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 1. 2012, čj. 7 As
148/2011-95), výše uvedenou novelizací však
došlo k další změně podmínek opravy chyb
katastru stanovených katastrální vyhláškou.
To se promítlo i v rozhodovací činnosti zdejšího soudu.
který
byl
V citovaném rozsudku čj. 7 As 148/2011-95,
Nejvyšší správní soud uvedl následující: „Podle písmene b) § 52 odst. 3 katastrální vyhlášky je pak pro provedení opravy chybného geometrického a polohového určení
nemovitosti nezbytné také písemné prohlášení vlastníků, že hranice nebyla jimi měněna, není sporná ani nebyla zpochybněna, ledaže je chyba zřejmá z původního výsledku
zeměměřické činnosti nebo se jedná o opravu na podkladě opravy listiny. Ani jedna
z uvedených dvou výjimek přitom ve věci
splněna není. Oprava chyby zjevně nebyla
navrhována na základě opravy listiny (tedy
podle § 8 odst. 2 katastrálního zákona).
A ani nelze hovořit o tom, že by byla chyba
zřejmá z původního výsledku zeměměřické
činnosti. Taková situace by mohla nastat
pouze tehdy, pokud by samotný původní výsledek zeměměřické činnosti [tj. výsledek obnovy katastru, viz definice v § 2 odst. 1 písm. i)
katastrální vyhlášky], nikoliv jeho podklady
(letecký snímek, body S-JTSK, apod.), byl
v rozporu se současným stavem evidence katastru nemovitostí. Jinými slovy by se jednalo o případ, kdy by výsledný zákres nemovitostí,
konečným výsledkem
provedené obnovy, neodpovídal zákresu nemovitostí, který je obsažen v současné evidenci katastru nemovitostí. Šlo by tedy
o zjevné pochybení lidského činitele jednoznačně seznatelné porovnáním těchto dvou
zákresů. V posuzované věci však stěžovatelka napadá správnost původního výsledku
zeměměřické činnosti, použité metody, kte-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
rá k němu vedla, nebo určení bodů S-JTSK.
Netvrdí, že by původní výsledek zeměměřické činnosti byl správný a že by pouze aktuální evidence katastru nemovitostí tomuto výsledku zjevně neodpovídala. Jelikož tedy
stěžovatelka tvrdí, že ke zjevnému omylu došlo při vyhotovování výsledků původní zeměměřické činnosti při obnově katastru,
mohl by katastrální úřad přistoupit k provedení opravy pouze za předpokladu, že by
vlastníci dotčených nemovitostí písemně
prohlásili, že hranice nebyla jimi měněna,
není sporná ani nebyla zpochybněna.“ K písemnému prohlášení vlastníků dotčených
nemovitostí ve smyslu § 52 odst. 3 písm. b)
katastrální vyhlášky pak kasační soud uvedl,
že se nejedná o pouhý nadbytečný podklad
pro rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
který by vyhláška stanovila nad rámec zákona: „Jeho smysl spočívá právě ve skutečnosti,
že pokud některý z vlastníků odepře učinit
toto prohlášení,
je mezi navrhovatelem
a tímto vlastníkem zjevný spor o geometrické a polohové určení nemovitosti. Tento spor
vylučuje, aby bylo možné tvrzenou chybu
v katastrálním operátu považovat za vzniklou zjevným omylem a jednoduše napravitelnou postupem katastrálního úřadu podle
§ 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona
(viz [citovaný] rozsudek Nejvyššího správního soudu [...] čj. 1 As 46/2008-135, a dále např. Barešová, E.; Baudyš, P. Zákon o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem: právní předpisy, komentář, judikatura. 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 273).
Nutno podotknout, že oprava chyby je v posuzovaném případě požadována více než
deset let poté, co byl proces obnovy katastru
na daném území ukončen. Jen s uvedeným
prohlášením vlastníků dotčených nemovitostí lze proto uvažovat o naplnění pojmu
,zjevný omyl‘ k okamžiku provádění obnovy
katastru. Toto prohlášení je proto zcela důvodně katastrální vyhláškou požadováno
jako podklad pro provedení opravy geometrického a polohového určení nemovitosti.
Tento podklad musí být předložen navrhovatelem k prokázání toho, že mezi vlastníky
dotčených nemovitostí neexistuje spor o geometrické a polohové určení nemovitosti
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
a přichází tak v úvahu naplnění pojmu
,zjevný omyl‘. Jedinou výjimkou při postupu
dle § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona
by byla situace, kdy by k tvrzenému omylu
došlo při vkládání původních výsledků zeměměřičské činnosti do katastru nemovitostí, a byl by zde tudíž zjevný rozpor mezi těmito výsledky a aktuální evidencí. V tomto
případě by bylo možné hovořit o omylu zjevném i bez prohlášení vlastníků dotčených
pozemků; katastrální vyhláška proto pro
provedení takové opravy zmíněné prohlášení nepožaduje.“
Z výše uvedeného je patrné, že judikaturní výklad podmínek opravy chybných údajů
katastru odpovídá vývoji podzákonné úpravy.
Nelze přitom přisvědčit stěžovateli, že nelze
provést opravu chybných údajů katastru, je-li
mezi vlastníky sousedních nemovitostí spor
o zobrazení hranice v katastrální mapě. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně v předmětné věci bylo vydáno dne 9. 8. 2010. Pokud
z původního výsledku zeměměřické činnosti
je chyba zřejmá, nebo pokud se jedná o opravu na podkladě opravy listiny, pak není třeba
žádného prohlášení vlastníků, že hranice nebyla jimi měněna, není sporná ani nebyla
zpochybněna.
Pokud stěžovatel upozorňuje na poněkud
odlišný závěr v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 1. 2012, čj. 3 As 17/2011-371,
pak zde provedené výkladové upřesnění spočívá ve vymezení rozsahu, ve kterém katastrální vyhláška překračuje meze zákona, a je
tudíž neaplikovatelná. Podle kasačního soudu rozčlenění § 52 odst. 3 katastrální vyhlášky nekoresponduje s klasifikací zřejmých
omylů a nesprávností tak, jak je vymezena § 8
katastrálního zákona, neboť nerozlišuje mezi
opravou, již lze učinit pouze na návrh, a opravou, již lze provést ex offo. Klíčový právní závěr pak směřuje k opravě chyb v katastrálním
operátu podle § 8 odst. 2 katastrálního zákona, kdy „[v]arianta, kdy by správní orgán
opravoval ex offo údaje katastru na základě
původních listin, není možná, neboť ji zákon nedovoluje“. Výklad podaný v tomto rozsudku je možné doplnit s ohledem na posuzovanou věc, že opravy podle § 8 odst. 1
katastrálního zákona lze provádět na návrh,
i z úřední povinnosti (na písemný návrh
vlastníka nebo jiného oprávněného nebo
i bez návrhu opraví katastrální úřad), jak tomu bylo v posuzované věci.
Na základě výše uvedeného je možné učinit ve vztahu k posuzované věci několik dílčích závěrů. Vzhledem k tomu, že správního
orgán I. stupně posoudil údaje katastru jako
chybné a vzniklé zřejmým omylem při vedení
a obnově katastru, načež rozhodoval ke dni
9. 8. 2010, byla oprava chybných údajů katastru možná za konkludentního splnění
podmínek stanovených v § 8 odst. 1 písm. a)
a novelizovaným zněním § 52 odst. 3 katastrální vyhlášky. Nelze tak přisvědčit námitce
stěžovatele, že nebylo možné provést opravu
chybných údajů katastru za situace, kdy byl
průběh hranice mezi vlastníky sousedních
pozemků sporný, neboť postačuje, pokud
z původního výsledku zeměměřické činnosti
je chyba zřejmá nebo pokud se jedná o opravu na podkladě opravy listiny.
Rozhodnou otázkou tedy je, zda lze nesoulad současného nákresu s geometrickým
plánem z roku 1933 považovat za chybu
vzniklou zřejmým omylem při vedení a obnově katastru a zároveň o chybu zřejmou z původního výsledku zeměměřičské činnosti.
K definici slovního spojení „zřejmý
omyl“ se obsáhle vyjádřil Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, čj. 1 As
40/2007-103, č. 2098/2010 Sb. NSS, kde konstatoval následující: „Vyčerpávající definice
slovního spojení ,zřejmý omyl‘ dosud v judikatuře ani v odborné literatuře provedena
nebyla, ostatně taková definice by byla velmi obtížná. Neurčitý pojem zřejmý omyl je
tudíž potřeba vykládat vždy v souvislosti
s konkrétním případem. Obecně sem lze zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností (error facti – zejména případy chyb
v psaní a počítání, jako zápis jiných údajů,
zápis údajů neobsažených v podkladové listině či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený), tak omyl právní
(error iuris – např. zápis právního vztahu,
který právní řád nezná, či zápis skutečnosti
na základě listiny, která nesplňuje požadav-
ky stanovené katastrálním zákonem). Tento
omyl bude přitom pravidelně způsoben činností pracovníka katastru. Omyl je totiž charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen
lidský činitel.“ (souladně např. citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As
46/2008-134). V rozsudku ze dne 26. 4. 2010,
čj. 8 As 12/2009-83, Nejvyšší správní soud doplnil, že „[z] uvedeného plyne, že podle dosavadní judikatury je ,zřejmý omyl‘ způsoben
činností pracovníka katastru a že jedním
z případů, kdy se jedná o zřejmý právní
omyl, je zápis skutečnosti na základě listiny,
která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem“. Podobně může být
zřejmým omylem při vedení a obnově katastru i zápis skutečnosti do evidence nemovitostí bez doložení zákonem požadované podkladové listiny (viz již zmíněný rozsudek
kasačního soudu čj. 5 As 88/2009-75).
Právě pojetí zřejmého omylu je sporné
mezi stěžovatelem a krajským soudem. Zatímco podle stěžovatele je nutné zřejmý omyl
„identifikovat“, tedy jednoznačně stanovit
a prokázat, kdy a v době jaké pozemkové evidence došlo ke změně zobrazení vlastnické
hranice mezi předmětnými pozemky, podle
krajského soudu postačuje, lze-li důvodně
předpokládat, že při vedení a obnově katastru k omylu došlo. Nejvyšší správní soud se
přiklání k závěru krajského soudu, neboť pro
omyl způsobený při činnosti katastrálního
úřadu je do jisté míry charakteristická, podobně jako u omylu způsobeného při kterékoliv jiné lidské činnosti, jeho obtížná vysledovatelnost a identifikace. Seznatelný je totiž
vždy teprve výsledek takového omylu v podobě údajů katastru neodpovídajících příslušným podkladům nebo skutečné situaci.
Jak již bylo uvedeno, řízení o opravě chyb
v katastrálním operátu slouží k uvedení údajů
katastru do souladu s listinami založenými ve
sbírce listin. Opravou má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými a skutečnými
údaji. Katastrální úřad tak posuzuje toliko
soulad zakreslení hranice v katastrální mapě
s podklady, které má k dispozici, a odpovídá
za stav katastru a údaje v něm uvedené. Stáří
podkladů, s nimiž není zakreslení hranice
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
Vladimír K. proti Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Opavě, za účasti
1) Antonína K. a 2) Anny K., o provedení opravy v katastrálním operátu, o kasační stížnosti žalovaného.