7 As 166/2024

7 As 166/2024- 28 - text

 7 As 166/2024 - 30 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Foltase a soudců Faisala Husseiniho a Lenky Krupičkové v právní věci navrhovatele: RNDr.

V. Ř., MBA, zastoupen Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Thámova 402/4, Praha 8, proti odpůrkyni: Správa Národního parku Šumava, se sídlem 1. máje 260, Vimperk, zastoupena JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem Převrátilská 330/15, Tábor, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy Správy Národního parku Šumava ze dne 19. 10. 2023, č. j. NPS 10379/23, kterým se zakazuje vstup a pohyb ve vybraných lokalitách Národního parku Šumava, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2024, č. j. 63 A 15/2024 64,

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2024, č. j. 63 A 15/2024 64, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

[1] Správa Národního parku Šumava (v řízení před krajským soudem a nyní i před Nejvyšším správním soudem v postavení odpůrkyně) opatřením obecné povahy ze dne 19. 10. 2023, č. j. NPS 10379/23, zakázala celoročně do 31. 12. 2025 vstup a pohyb v některých lokalitách Národního parku Šumava podle § 64 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále též „ZOPK‏“). Tyto lokality jsou blíže specifikovány v příloze č. 1, výjimky z tohoto zákazu vstupu a pohybu pak v příloze č. 2 předmětného opatření obecné povahy. Správa Národního parku přistoupila k vydání opatření obecné povahy po vyhodnocení přírodní cennosti území především s ohledem na unikátní populaci tetřeva hlušce a negativní vliv, který na ni má návštěvnost území.

[2] Navrhovatel podal návrh ke krajskému soudu na zrušení výše uvedeného opatření obecné povahy. Tvrdil, že opatření obecné povahy porušuje jeho ústavní práva, zejména svobodu pohybu a lidskou důstojnost, a je ideologicky motivované (tzv. ekologismus). Také zpochybnil odborné závěry, na nichž byla regulace postavena.

[3] Odpůrkyně uvedla, že při tvorbě opatření obecné povahy postupovala v mezích zákona, opřela se o vědecké poznatky. Cílem opatření obecné povahy je ochrana tetřeva hlušce jako tzv. „deštníkového druhu“. Opatření bylo odůvodněno srozumitelně, veřejně projednáno a navrhovatel proti němu neuplatnil připomínky.

[4] Krajský soud uvedl, že opatření je zákonné a vydané oprávněným orgánem. Navrhovatel měl možnost se v procesu tvorby opatření obecné povahy vyjádřit, ale neučinil tak. Odborná polemika s podkladem opatření obecné povahy náleží správnímu orgánu, nikoli soudu. I přes pasivitu navrhovatele v procesu tvorby opatření obecné povahy, přezkoumal krajský soud možné nezákonnosti, ale žádné zásadní porušení zákona neshledal. Krajský soud odmítl, že by opatření obecné povahy bylo ideologicky motivované nebo že by neúměrně zasahovalo do práv navrhovatele. Populace tetřeva je ohrožena a opatření obecné povahy má racionální základ. II. Shrnutí kasační stížnosti a vyjádření odpůrkyně

[5] Proti rozsudku krajského soudu podal navrhovatel (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

[6] Stěžovatel předně zdůraznil, že podstatnou částí návrhu na zrušení opatření obecné povahy byl výčet důkazů prokazujících, že odůvodnění napadeného opatření je celé v rozporu se zásadou materiální pravdy. Odůvodnění opatření obecné povahy je podle stěžovatele zlovolnou účelovou manipulací podepřenou vyvrácenými a irelevantními „vědeckými názory“ z účelově vybraných odborných článků. Všechny ostatní relevantní publikace a obecně známá fakta jsou ovšem v rozporu s argumentací uvedenou v odůvodnění opatření obecné povahy. Dle stěžovatele je cílem opatření vyhnání lidí z desítek km2 území střední Šumavy, tedy zrušit jejich svobodu pohybu. V bodě 25 rozsudku krajský soud odmítl provést důkazy stěžovatele, které prokazují právě uvedené. Odmítnutím provést důkazy soud odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu (nejen svých) práv dotčených napadeným opatřením. Odmítnutí provést důkazy soud odůvodnil pasivitou stěžovatele spočívající v nepodání námitek při procesu tvorby opatření. Takový požadavek je podle stěžovatele příkladem přepjatého formalismu. Stěžovatel namítá, že předpokladem pro podání námitek by bylo pravidelné sledování činnosti odpůrkyně. Žádným jiným způsobem by se o přípravě opatření obecné povahy dozvědět nemohl.

[7] Stěžovatel dále uvedl, že námitky podal v ekvivalentní situaci v roce 2019. Krajský soud v bodě 14 rozsudku datum této události svévolně změnil na 2010, aby pak s použitím této zlovolné manipulace v bodě 42 poukázal na odlišnost řízení v roce 2010. Správa v roce 2019 v přípravě opatření nepokračovala.

[8] Stěžovatel také podotkl, že část námitek založených na datech od vědce R. by ani předložit nemohl, neboť k vydání dat a R scriptů (programů) došlo až po vyhlášení opatření obecné povahy, koncem listopadu 2023. Neposkytnutí dat k pokusu o reprodukci výsledků je obecně považováno za nepřijatelné vědecké jednání a nepřímým důkazem vady výzkumu, zde účelové manipulace s cílem dokázat škodlivý vliv lidí na tetřevy. Na rozdíl od stěžovatele odpůrkyně měla nebo si mohla snadno kdykoli v době přípravy opatření opatřit přístup k datům i programům, protože spoluautorem prací vědce R. je zaměstnanec odpůrkyně.

[9] Podmínka procesní aktivity, jejímž splněním krajský soud v projednávaném případě podmiňuje provedení důkazů stěžovatele, je nejen excesivní, je také přímo nesplnitelná, neboť by od stěžovatele vyžadovala vynaložení úsilí v míře, která za žádných okolností nemůže být v jeho možnostech. Přiměřená péče o svá práva v rozsahu naznačeném krajským soudem (bod 39 rozsudku) by totiž vyžadovala neustálé sledování všech orgánů veřejné moci nadaných úřední libovůlí k rušení svobod lidí v rozsahu ještě podstatně větším než v napadeném opatření. Takových orgánů je v ČR mnoho tisíc. Zároveň dle stěžovatele v případě podání připomínek by odpůrkyně byla v pozici rozhodčího vzniklého sporu. Byla by tedy orgánem veřejné moci podjatým pro vztah k věci. Samozřejmě by rozhodla ve svůj prospěch a soud by stejně musel provést připomínky v soudním přezkumu formálně změněné na důkazy stěžovatele. To dokazuje, že podmínění provedení důkazů jejich předchozím uplatněním formou připomínek je nesmyslné.

[10] Z bodů 45 a následujících napadeného rozsudku plyne, že krajský soud sice neprovedl důkazy stěžovatele, protože i kdyby dokazovaly nezákonnost opatření, nemohl by podle soudu návrh uspět. Zato však provedl důkaz textem opatření a přijal jako pravdivé soudem nepřezkoumané a nadto stěžovatelem vyvrácené závěry odpůrkyně opřené o selektivně vybrané odborné publikace. Po neprovedení důkazů stěžovatele dokazujících účelovou manipulaci a nepravdivost tvrzení odpůrkyně shledal krajský soud odůvodnění racionálním a odvodil, že opatření nepředstavuje stěžovatelem tvrzené zásahy do práv a svobod lidí dotčených opatřením. I kdyby byla argumentace odpůrkyně pravdivá, krajský soud vůbec nepřezkoumal ani tvrzený rozpor mezi mírou zásahu do práv a svobod dotčených lidí, a nevyhnutelným osudem sice dlouhodobě početně stabilní, avšak evolučně zcela neperspektivní izolované populace druhu ptáků, který stejně v počtu milionů jedinců žije v lesích severní Evropy a Asie. Jinak řečeno, krajský soud nepřezkoumal ani legitimitu, ani potřebnost domnělého cíle opatření obecné povahy.

[11] Stěžovatel uvedl, že nenavrhoval, aby krajský soud nahradil úvahy odpůrkyně svými, nýbrž aby ve světle předložených důkazů přezkoumal pravdivost tvrzení odpůrkyně. Provedení některých důkazů je triviální. Například v bodě 11 napadeného rozsudku krajský soud cituje nepravdivé tvrzení odpůrkyně, že nedochází k nárůstu početního stavu tetřevů. K vyvrácení této účelové lži by stačilo porovnat odhady počtu tetřevů ze dvou časově následných monitoringů populace tetřevů v odborných článcích jedné skupiny vědců, z nichž jeden článek odpůrkyně k odůvodnění opatření použila a druhý účelově pominula. Krajský soud všechny návrhy stěžovatele ignoroval. Stěžovatel tento postup považuje nejen za nezákonný, ale také za důkaz podjatosti krajského soudu.

[12] Krajský soud podle názoru stěžovatele po něm v excesivní míře vyžaduje plnění formalit, a sám se neřídí ani svou úřední povinností. Na dupliku odpůrkyně, doručené stěžovateli dne 13. 7. 2024 odpověděl stěžovatel dne 14. 7. 2024 podáním, ve kterém bere zpět svůj souhlas s rozhodnutím věci bez jednání. Podání bylo soudu doručeno dne 14. 7. 2024. Přestože soud k tomu neměl potřebný souhlas, napadeným rozsudkem ze dne 15. 7. 2024 věc bez jednání rozhodl. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[14] Kasační stížnost je důvodná.

[15] Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl návrh na zrušení opatření obecné povahy a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že navrhovatel (nyní tedy stěžovatel) ve svém podání vyslovil souhlas s rozhodnutím věci bez jednání. Odpůrkyně se k výzvě podle § 51 odst. 1 s. ř. s. ve dvoutýdenní lhůtě nevyjádřila, krajský soud má tedy za to, že souhlas byl udělen i z její strany. Krajský soud proto rozhodoval ve věci bez nařízení jednání, neboť byly naplněny podmínky § 51 s. ř. s. a nebylo nutné provádět dokazování.

[16] Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná v tom směru, že v řízení před krajským soudem došlo k vadě, která může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].

[17] Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.

[18] Toto zákonné ustanovení stanoví předpoklady (fikci souhlasu), kdy může soud o žalobě (o návrhu) rozhodnout bez jednání. Pravidlem při soudním rozhodování je vždy nařízení ústního jednání, aby byla zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání (srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy). Výjimkou z této zásady je možnost soudu projednat věc bez nařízení jednání, tato výjimka však musí být vykládána zejména s ohledem na zájmy účastníka řízení, neboť je to tento účastník řízení, o jehož právech se rozhoduje a tento účastník také s řízením disponuje.

[19] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005

50, č. 975/2006 Sb. NSS, vyslovil nesouhlas s právním názorem, že „samotným uplynutím zákonné dvoutýdenní lhůty by účastník řízení pozbyl svého práva trvat na nařízení jednání, i když svým následným postupem dává najevo, že na nařízení jednání trvá. Uvedená lhůta slouží k tomu, aby účastník ve vymezené lhůtě měl možnost posoudit svůj postup v dané věci (např. i s ohledem na vyjádření druhého účastníka řízení) a zvážil své další procesní jednání. Pokud takovou lhůtu zmešká a svůj úkon (nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání) soudu zašle až následně (nicméně však do doby, než soud o žalobě rozhodne), nelze vycházet z toho, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání samotným zmeškáním této lhůty.

Jak bylo shora uvedeno, účastník řízení má obecně právo, aby věc byla projednána s nařízením jednání, může však souhlasit s tím, že tohoto svého práva nevyužije. Lhůta stanovená v ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. však není lhůtou propadnou, po jejímž uplynutí by účastník řízení již nemohl svůj procesní návrh učinit. Takový výklad by byl podle názoru Nejvyššího správního soudu v rozporu s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“

[20] Zásadou při projednání žaloby (zde návrhu) soudem je její veřejné projednání za přítomnosti účastníků řízení (již zmiňovaný čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy). Rozhodování bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s. sice stanoví právní fikci souhlasu s takovým postupem, pokud účastník ve dvoutýdenní lhůtě svůj nesouhlas soudu nesdělí, nicméně samo o sobě ještě nestanoví takovou koncentraci řízení, aby po uplynutí této lhůty již účastník svého ústavního práva trvat na nařízení jednání nemohl využít.

[21] Stěžovatel vyslovil svůj nesouhlas s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání ve svém podání ze dne 14. 7. 2024 (viz č. l. 70 spisu krajského soudu), tedy den před vydáním napadeného rozsudku. Ačkoliv bylo toto podání zařazeno do spisu až po vydání napadeného rozsudku, nelze ignorovat fakt, že došlo krajskému soudu ještě před vydáním rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud chápe, že nesouhlas byl sice projeven „na poslední chvíli“, podstatné však je, že se tento nesouhlas dostal do dispozice krajského soudu před jeho rozhodnutím ve věci.

[22] Účastník řízení podle názoru Nejvyššího správního soudu má ústavně zaručené právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Je pouze na jeho vůli, zda a jak toto své právo využije. Pokud účastník sám na využití tohoto svého práva netrvá, jedná se pouze o jeho rozhodnutí, a z něho potom případně vychází další postup soudu při projednání věci. Pokud však tohoto svého práva využít chce, nelze mu jej upřít s ohledem na uplynutí dvoutýdenní zákonné lhůty podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť takový postup účastníkovi řízení bez rozumného důvodu upírá jeho ústavně zaručené právo na veřejné a ústní projednání věci.

[23] Nejvyšší správní soud dodává, že na věci nic nemění ani ne zcela „ideální“ formulace podání ze dne 14. 7. 2024. Stěžovatel zde hovořil o tom, že trvá na jednání, pokud by krajský soud prováděl jako důkazy vybrané odborné články, o které se opírala odpůrkyně při vydání napadeného opatření obecné povahy. Je zřejmé, že k těmto podkladům krajský soud nepřistupoval jako k důkazům a neměl ani v úmyslu jimi dokazování provádět. Nicméně stejně tak lze ale ze stěžovatelova podání dovodit, že nesouhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, pokud by krajský soud návrh zamítal, a to také s přihlédnutím k odůvodnění opatření obecné povahy, které se opírá o zmiňované články. Za takové situace nebylo možné návrh bez jednání zamítnout.

IV. Závěr a náklady řízení

[24] Lze tak uzavřít, že právo účastníka trvat na nařízení ústního jednání nezanikne uplynutím lhůty podle § 51 odst. 1 s. ř. s., a pokud účastník svůj nesouhlas sdělí po uplynutí této lhůty, ale pouze do doby, kdy bude ve věci rozhodnuto, musí soud tento jeho procesní návrh respektovat.

[25] V daném případě tímto způsobem krajský soud nepostupoval, a proto Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

[26] V dalším řízení bude krajský soud postupovat dále tak, že nelze o věci rozhodnout bez nařízení jednání, neboť stěžovatel s takovým postupem nesouhlasil.

[27] Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud dodává, že v tomto svém rozhodnutí zatím nikterak nehodnotil důvody, pro které krajský soud návrh zamítl, neboť se zaměřil pouze na otázku naplnění podmínek pro postup podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

[28] V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne též o nákladech řízení účastníků jak v řízení o návrhu, tak i v řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 2. června 2025

Tomáš Foltas předseda senátu