S námitkami občanského sdružení, které své postavení účastníka správního ří- zení odvozuje z $ 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je správní orgán povinen se věcně vypořádat pouze v případě, že se týkají zájmů, kte- ré občanské sdružení ve správním řízení hájí, tj. pokud souvisejí s ochranou příro- dy a krajiny tak, jak je vymezena citovaným zákonem (srovnej zejména $ 1 až $ 3 citovaného zákona). V opačném případě postačí, pokud správní orgán přezkouma- telným způsobem zdůvodní, proč se námitky uplatněné občanským sdružením těchto zájmů netýkají.
S námitkami občanského sdružení, které své postavení účastníka správního ří- zení odvozuje z $ 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je správní orgán povinen se věcně vypořádat pouze v případě, že se týkají zájmů, kte- ré občanské sdružení ve správním řízení hájí, tj. pokud souvisejí s ochranou příro- dy a krajiny tak, jak je vymezena citovaným zákonem (srovnej zejména $ 1 až $ 3 citovaného zákona). V opačném případě postačí, pokud správní orgán přezkouma- telným způsobem zdůvodní, proč se námitky uplatněné občanským sdružením těchto zájmů netýkají.
Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybnil závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnos- ti rozhodnutí správních orgánů obou stupňů pro nedostatek důvodů, neboť se nevypořá- daly s námitkami účastníka řízení. Z rozhodnutí o umístění stavby ze dne 22. 7. 2005 Nejvyšší správní soud zjistil, že sta- vební úřad námitky účastníka řízení zamítl, protože dospěl k závěru, že „podané námitky občanského sdružení, které se netýkaly ochrany přírody a krajiny vymezené záko- nem č. 114/1992 Sb., o ochraně krajiny a pří- rody, v platném znění, nemůže toto sdružení uplatňovat, neboť mu to citovaný zákon ne- umožňuje. “ Námitky se přitom týkaly dalšího vtahování dopravy do centra města, hrubého násilného a nevratného narušení historické- ho rázu města, vlivu umisťované stavby na existenci drobných živnostníků, možností rozvoje cestovního ruchu a ochrany Krnova před povodněmi. V rozhodnutí o odvolání stěžovatel v této souvislosti uvedl, že „zákon o ochraně přírody přiznává občanským sdružením postavení účastníka řízení podle stavebního zákona v případech, kdy mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle zákona o ochraně přírody a na základě tohoto zákona mohou občan- ská sdružení také uplatňovat ve správním ří- zení námitky a připomínky, avšak v rozsa- hu zájmů chráněných tímio zákonem. “ Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, čj. 5 A 137/2000-37 (publikován pod č. 640/2005 Sb. NSS), a uvedl, že „nemohl činit jinak, než že k námitkám uplatněným odvolatelem při rozhodování o jeho odvolání nepřihlédi.“ Jednou ze sporných otázek tedy je, zda správní orgány postupovaly v souladu se zá- konem, pokud se námitkami účastníka řízení věcně nezabývaly s odůvodněním, že se netý- kají zájmů, které účastník řízení jako občan- ské sdružení založené za účelem ochrany pří- rody a krajiny hájí. Podle $ 34 odst. 3 věty druhé před střed- níkem stavebního zákona je účastníkem územního řízení ten, komu zvláštní zákon to- to postavení přiznává. Takovým zvláštním zá- konem je i zákon o ochraně přírody a krajiny. Podle $ 70 odst. 1 až 3 zákona o ochraně přírody a krajiny se ochrana přírody podle to- hoto zákona uskutečňuje za přímé účasti ob- čanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů. Ob- čanské sdružení nebo jeho organizační jed- notka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zá- kona. Tato žádost je platná jeden rok ode dne jejího podání, lze ji podávat opakovaně. Musí být věcně a místně specifikována. Občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v pří- padech podle odstavce 2 účastnit se správní- ho řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů od zahájení řízení orgánu státní správy, který řízení zahájil; v tomto případě má postavení účastníka řízení. Z citovaných ustanovení vyplývá, že ob- čanské sdružení založené za účelem ochrany přírody a krajiny je za splnění podmínek uve- dených v $ 70 odst. 2 zákona o ochraně pří- rody a krajiny účastníkem územního řízení. Zákon mu tedy, ve srovnání s jinými subjekty s odlišným posláním, přiznává privilegované postavení. Ve správních řízeních, je úkolem těchto občanských sdružení hájit veřejný zá- jem na ochraně přírody a krajiny. Tento zá- jem však zároveň determinuje obsah námitek a také rozsah, v jakém se správní orgány je- jich námitkami musí věcně zabývat. V územ- ním řízení sice může každý účastník uplatnit jakékoliv námitky a správní orgán je povinen se s nimi vypořádat ($ 39 stavebního zákona), avšak rozsah přezkumu námitek účastníků ří- zení není neomezený a závisí nejen od jejich věcného obsahu, ale i od postavení každého konkrétního účastníka řízení. Námitky ekolo- gického občanského sdružení je vždy nutno 553 2061 posuzovat právě s přihlédnutím k zájmům, které toto sdružení ve správním řízení hájí. Jeli sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny oprávněno být účastníkem správního řízení, nelze dovo- dit, že má možnost hájit v tomto řízení i zájmy jiné, s ochranou přírody a krajiny nesouvise- jící. Takové občanské sdružení by se totiž z pozice ochránce přírody a krajiny dostávalo do pozice univerzálního dohlížitele nad zá- konností postupu a rozhodnutí správních or- gánů v podstatě v neomezeném rozsahu, což podle Nejvyššího správního soudu není smyslem a účelem účastenství ekologických občanských sdružení ve správních řízeních. Hodnotí-li tedy správní orgány námitky eko- logického občanského sdružení, musí se nej- prve zabývat tím, zda se tyto týkají zájmů, kte- ré toto sdružení hájí a které lze podřadit pod zájmy upravené zákonem o ochraně přírody a krajiny (srovnej zejména $ 1 až $ 3 citova- ného zákona), případně pod jiný zákon, který rovněž občanským sdružením přiznává privi- legované postavení (viz např. $ 23 odst. 9 zá- kona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpi- sů). V této souvislosti je nutno zdůraznit, že zákon o ochraně přírody a krajiny vymezuje dotčené zájmy velmi široce a to, zda argu- mentace ekologického občanského sdružení souvisí se zájmy vymezenými citovaným zá- konem, je třeba vykládat extenzivně. Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyš- ší správní soud k závěru, že uplatňuje-i občan- ské sdružení, které postavení účastníka správ- ního řízení odvozuje z $ 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, námitky nesouvisející s ochranou přírody a krajiny tak, jak je vyme- zená citovaným zákonem, je zcela postačující, uvede-li správní orgán, proč se takové námitky netýkají zájmů, které má občanské sdružení ve správním řízení hájit. Neobstojí proto závěr krajského soudu, že úkolem správních orgánů není zkoumat, zda Jze námitku podřadit pod zákon o ochraně přírody a krajiny a že je Iho- stejno, který účastník námitku vznesl. V daném případě však nelze přehlédnout, že způsob, jakým se správní orgány s námit- kami účastníka řízení vypořádaly, byl čistě 554 formální. Veškeré jeho námitky správní orgá- ny v podstatě pouze označily za nepřípustné vzhledem k zájmům, které účastník řízení v územním řízení hájil. V takovém případě je však minimálním požadavkem na odůvodně- ní správního rozhodnutí, aby správní orgán uvedl, proč námitky účastníka řízení nelze považovat za související se zájmy, které jako občanské sdružení ve správním řízení hájí. Lze přitom rozlišovat námitky, které se evi- dentně ochrany přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny netýkají (v daném případě např. námitka týkající se zhoršení situace drobných živnostníků) a ná- mitky, u nichž nelze jednoznačně vyloučit, že se ochrany přírody a krajiny týkají (v daném případě např. argumentace týkající se ochra- ny před povodněmi). V prvém případě lze ak- ceptovat pouze stručné uvedení důvodů, proč se správní orgán námitkami věcně neza- býval, zatímco ve druhém případě je správní orgán povinen se jejich obsahem podrobněji zabývat a shledá-li je z hlediska zájmů na ochraně přírody a krajiny irelevantními, mu- sí tento závěr dostatečně odůvodnit, Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnu- tí správních orgánů obou stupňů jsou nepře- zkoumatelná pro nedostatek důvodů, avšak ni- koliv proto, že by správní orgány na námitky účastníka řízení vůbec nereagovaly, jak uvedl krajský soud, ale proto, že neodůvodnily, proč se konkrétní námitky netýkají zájmů hájených účastníkem řízení. Krajský soud proto právní otázku nepřezkoumatelnosti správních roz- hodnutí posoudil nesprávně. Dalším důvodem pro zrušení napadené- ho správního rozhodnutí byla důvodnost ža- lobního bodu, v němž účastník řízení namí- tal, že toto rozhodnutí bylo vydáno bez dohody s orgánem státní památkové péče. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou v této části nepřezkoumatelná, a tento závěr stěžo- vatel zpochybnil v kasační stížnosti. V souvislosti s touto stížní námitkou je třeba nejprve se zabývat tím, v jakém rozsahu podléhají soudnímu přezkumu žalobní ná- mitky účastníka řízení jako subjektu, jehož žalobní legitimace vyplývá z $ 65 odst. 2 s. ř. s. — Podle citovaného ustanovení může žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat iúčastník řízení před správním orgánem, kte- rý není k žalobě oprávněn podle $ 65 odst. 1 s.Ť. s., tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za násle- dek nezákonné rozhodnutí. Správní soudy konstantně judikují (srov- nej např. rozsudek Nejvyššího správního sou- du ze dne 7. 12. 2005, čj. 3 As 8/2005-118, č. 825/2006 Sb. NSS), že jeli žalobcem ve správním soudnictví občanské sdružení, je- hož hlavním posláním je podle stanov ochra- na přírody a krajiny, může úspěšně namítat nezákonnost rozhodnutí, avšak jen potud, tvrdí-li, že v řízení byla zkrácena jeho proces- ní práva. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23.3.2005, čj. 6 A 25/2002-42 (č. 906/2006 Sb. NSS), „Poď- mínka, podle níž žalobce není k žalobě oprávněn podle J 65 odst. 1 s. ř s., vystihuje fo, proč se tomuto typu žalobců říká zájem- níci: ve správním řízení nemohli být dotčení na své vlastní právní sféře, a nemohou tedy žalovat podle odstavce prvého. Tyto osoby se účastnily správního řízení z toho důvodu, že v něm uplatňovaly určitý zájem, např. zá- Jem na ochraně přírody; nejčastějšími zá- Jemníky jsou právě ekologické spolky. Žalobce, Jakožto účastník správního řízení, mohl být zkrácen na svých procesních právech. Jeho ža- lobní legitimaci zakládá právě tvrzení o zkrá- cení na procesních právech (č 291/2004 Sb. NSS).“ Je-li tedy žalobcem občanské sdružení odvozující své postavení účastníka správního řízení z $ 70 zákona o ochraně přírody a kra- jiny, musí tvrdit zkrácení na svých proces- ních právech v předchozím správním řízení a tvrzené zkrácení na procesních právech musí být zároveň takového charakteru, že v jeho důsledku mohlo dojít k vydání nezá- konného rozhodnutí. Občanské sdružení te- dy není legitimováno k uplatnění jakýchkoliv žalobních námitek, ale pouze námitek rele- vantních z hlediska zájmů hájených daným občanským sdružením (viz rozsudek Nejvyš- šího správního soudu ze dne 2. 9. 2009, čj. 1 As 40/2009-251). V dané věci však krajský soud nepostupo- val v souladu s citovanými závěry, když se věc- ně zabýval žalobní námitkou týkající se roz- porných stanovisek orgánu státní památkové péče, aniž by si nejprve ujasnil, zda mohl být tímto namítaným pochybením správních or- gánů účastník řízení zkrácen na právech, kte- rá mu příslušejí, a zda se tedy jedná o námit- ku týkající se těch zájmů, k jejichž ochraně mu bylo právním předpisem postavení účast- níka správního řízení založeno. Bez hodnoce- ní uvedených otázek přitom podle Nejvyšší- bo správního soudu není možné konstatovat, že Ize státní památkovou péči podřadit pod zájmy chráněné občanskými sdruženími po- dle zákona o ochraně přírody a krajiny. Tímto pochybením krajský soud zatížil řízení va- dou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, přičemž k této vadě přihlédl Nejvyšší správní soud z úřední po- vinnosti podle $ 109 odst. 3 s. ř. s. V dalším ří- zení bude nutné, aby se krajský soud nejprve zabýval otázkou, zda účastník řízení vůbec v žalobě může účinně zpochybnit napadené správní rozhodnutí argumentací poukazující na rozporná stanoviska orgánu státní památ- kové péče, resp. zda se v případě namítaného pochybení správních orgánů jedná o situaci, kdy by účastník mohl být zkrácen na právech, která mu příslušejí ve smyslu $ 65 odst. 2 s. ř. s. Teprve pokud krajský soud shledá, že se v tom- to případě jedná o námitku související s ochra- nou přírody a krajiny, a tento svůj závěr náleži- tě odůvodní, může v tomto rozsahu věcně přezkoumat napadené správní rozhodnutí. 555 2062 L © <<————— + ÉŮů 2062 Právo na informace o životním prostředí k $ 1 zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí k $ 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 61/2006 Sb. Není povinností žadatele o informace právně kvalifikovat, podle jaké zákonné normy se informací na povinném subjektu domáhá. Vzhledem k obecné zásadě správního řízení, podle níž rozhodující je obsah samotného podání účastníka říze- ní, nikoliv jeho (případně nesprávné) označení, nelze z hlediska postupu povinné- ho subjektu při vyřízení předmětné žádosti považovat za závazný odkaz žalobce na zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace 0 životním prostředí, obsažený v ozna- čení jeho žádosti. I přes tento odkaz je úkolem žalovaného posoudit, o jaké infor- mace se ve skutečnosti jedná a podle kterého právního předpisu má při jejich po- skytnutí, event. odepření jejich zpřístupnění, postupovat. Dospěje-li povinný subjekt (ministerstvo) při takovém posouzení k závěru, že žádané informace nejsou informacemi o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů ve smyslu $ 2 písm. a) zákona č. 123/1998 Sb., je namístě, aby žádost posoudil a rozhodl o ní na základě obecné právní úpravy týkající se práva na svobodný přístup k informacím, jež je ob- sažena v zákoně č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Spolek Hnutí Duha Jeseníky proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o umístění stavby, o kasační stížnosti žalovaného.
rajiny irelevantními, musí tento závěr dostatečně odůvodnit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, avšak nikoliv proto, že by správní orgány na námitky účastníka řízení vůbec nereagovaly, jak uvedl krajský soud, ale proto, že neodůvodnily, proč se konkrétní námitky netýkají zájmů hájených účastníkem řízení. Krajský soud proto právní otázku nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí posoudil nesprávně.
Dalším důvodem pro zrušení napadeného správního rozhodnutí byla důvodnost žalobního bodu, v němž účastník řízení namítal, že toto rozhodnutí bylo vydáno bez dohody s orgánem státní památkové péče. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou v této části nepřezkoumatelná, a tento závěr stěžovatel zpochybnil v kasační stížnosti.
V souvislosti s touto stížní námitkou je třeba nejprve se zabývat tím, v jakém rozsahu podléhají soudnímu přezkumu žalobní námitky účastníka řízení jako subjektu, jehož žalobní legitimace vyplývá z ust. § 65 odst. 2 s. ř. s. Podle citovaného ustanovení může žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Správní soudy konstantně judikují (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005
118, dostupný na www.nssoud.cz), že je-li žalobcem ve správním soudnictví občanské sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny, může úspěšně namítat nezákonnost rozhodnutí, avšak jen potud, tvrdí-li, že v řízení byla zkrácena jeho procesní práva. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, „Podmínka, podle níž žalobce není k žalobě oprávněn podle § 65 odst. 1 s. ř. s., vystihuje to, proč se tomuto typu žalobců říká zájemníci: ve správním řízení nemohli být dotčeni na své vlastní právní sféře, a nemohou tedy žalovat podle odstavce prvého. Tyto osoby se účastnily správního řízení z toho důvodu, že v něm uplatňovaly určitý zájem, např. zájem na ochraně přírody; nejčastějšími zájemníky jsou právě ekologické spolky. Žalobce, jakožto účastník správního řízení, mohl být zkrácen na svých procesních právech. Jeho žalobní legitimaci zakládá právě tvrzení o zkrácení na procesních právech (č. 291/2004 Sb. NSS).“ Je-li tedy žalobcem občanské sdružení odvozující své postavení účastníka správního řízení z ust. § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, musí tvrdit zkrácení na svých procesních právech v předchozím správním řízení a tvrzené zkrácení na procesních právech musí být zároveň takového charakteru, že v jeho důsledku mohlo dojít k vydání nezákonného rozhodnutí. Občanské sdružení tedy není legitimováno k uplatnění jakýchkoliv žalobních námitek, ale pouze námitek relevantních z hlediska zájmů hájených daným občanským sdružením (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2009, č. j. 1 As 40/2009 - 251).
V dané věci však krajský soud nepostupoval v souladu s citovanými závěry, když se věcně zabýval žalobní námitkou týkající se rozporných stanovisek orgánu státní památkové péče, aniž by si nejprve ujasnil, zda mohl být tímto namítaným pochybením správních orgánů účastník řízení zkrácen na právech, která mu příslušejí, a zda se tedy jedná o námitku týkající se těch zájmů, k jejichž ochraně mu bylo právním předpisem postavení účastníka správního řízení založeno. Bez hodnocení uvedených otázek přitom podle Nejvyššího správního soudu není možné konstatovat, že lze státní památkovou péči podřadit pod zájmy chráněné občanskými sdruženími podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Tímto pochybením krajský soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, přičemž k této vadě přihlédl Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti podle ust. § 109 odst. 3 s. ř. s. V dalším řízení bude nutné, aby se krajský soud nejprve zabýval otázkou, zda účastník řízení vůbec v žalobě může účinně zpochybnit napadené správní rozhodnutí argumentací poukazující na rozporná stanoviska orgánu státní památkové péče, resp. zda se v případě namítaného pochybení správních orgánů jedná o situaci, kdy by účastník mohl být zkrácen na právech, která mu příslušejí ve smyslu ust. § 65 odst. 2 s. ř. s. Teprve pokud krajský soud shledá, že se v tomto případě jedná o námitku související s ochranou přírody a krajiny, a tento svůj závěr náležitě odůvodní, může v tomto rozsahu věcně přezkoumat napadené správní rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému se již Nejvyšší správní soud nezabýval otázkou, zda v daném případě rozhodnutí správních orgánů trpí nepřezkoumatelností z výše uvedeného důvodu, neboť takový přezkum by byl předčasný.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud na posuzovanou věc chybně aplikoval závěry vyplývající rozsudku Nejvyššího správního soudu vydaného až v roce 2006, tj. po vydání napadeného rozhodnutí. Podle ust. § 75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Z citovaného ustanovení nelze podle Nejvyššího správního soudu dovodit povinnost správních soudů zkoumat, jaký byl stav judikatury k datu napadeného správního rozhodnutí. Nehledě na praktickou obtížnost takového postupu by tento výklad vedl k tomu, že by krajské soudy nemohly ve svých rozhodnutích zohlednit závěry vyplývající z aktuální judikatury Nejvyššího správního i ostatních správních soudů, pokud by se lišily od závěrů vyslovených soudy v době vydání rozhodnutí správním orgánem, a nebylo by možné ani reagovat na případnou změnu právního názoru Nejvyššího správního soudu na spornou právní otázku v průběhu řízení před soudem, což by bylo popřením sjednocovací role Nejvyššího správního soudu (srovnej § 12 odst. 1 s. ř. s.). Krajskému soudu tedy nelze vytýkat, že v napadeném rozsudku zohlednil a aplikoval závěry vyplývající z aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu. Naopak je třeba takový postup považovat za žádoucí. Sám stěžovatel ostatně v kasační stížnosti mimo jiné odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu vydané až poté, co v dané věci rozhodl. „Právním stavem“ ve smyslu ust. § 75 odst. 1 s. ř. s. se tedy rozumí stav právního řádu v době rozhodování správního orgánu (vnitrostátní právní předpisy v této době účinné, mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, které byly v této době součástí právního řádu), a dále i stav konkrétních právních vztahů, např. vztahů vlastnických (srovnej Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M. Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004 str. 177). Tato stížní námitka je proto nedůvodná.
Protože z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci plně neobstojí žádný z důvodů, pro které krajský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil, Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle ust. § 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku vázán.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
krajskému soudu k dalšímu řízení. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku vázán.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu