Označení „kmotr ODS“ a „šedá eminence“ mají popisný charakter, neboť představují ve zpravodajství a publicistice hojně užívané a srozumitelné novinářské zkratky o určitém obsahu. Samotným užitím těchto zkratek nijak významně netrpí věcnost informace předkládané veřejnosti, a tudíž objektivita celé reportáže (§ 31
odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání).
Označení „kmotr ODS“ a „šedá eminence“ mají popisný charakter, neboť představují ve zpravodajství a publicistice hojně užívané a srozumitelné novinářské zkratky o určitém obsahu. Samotným užitím těchto zkratek nijak významně netrpí věcnost informace předkládané veřejnosti, a tudíž objektivita celé reportáže (§ 31
odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání).
14. 9. 2011, čj. 9 A 61/2011-41, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Městský soud v rozsudku zaujal názor, že z výroku napadeného
rozhodnutí nevyplývá dostatečné skutkové
vymezení jednání, kterého se měla žalobkyně
dopustit, neboť z něj není zřejmé, vůči komu
by měla být uvedená označení zavádějící či
hanlivá, a rovněž není určité, které „odkazy“
na kauzy v reportáži blíže neosvětlené měla
žalovaná na mysli. Oporu neskýtá ani odůvodnění, z něhož není zřejmé, zda se jedná
o všechny osoby uvedené v reportáži či jen
o některé, a případně o které. Výrok je tak v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. Městský
soud dodal, že žalobkyně právem poukázala
na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 23/05, č. 111/2007 Sb. ÚS, podle
kterého při kritice veřejné záležitosti platí
presumpce kritiky povolené. Městský soud se
dále domníval, že použitá označení lze považovat za hodnotové soudy, jejichž pravdivost
není dokazatelná. Požadavek dokázat pravdivost hodnotového soudu nelze splnit a sám
o sobě porušuje svobodu názoru. Nelze proto
uložit sankci za hodnotové soudy v redakčních komentářích. Na podporu svých argumentů městský soud odkázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne
8. 7. 1986, Lingens proti Rakousku, stížnost
č. 9815/82, Series A, č. 103, s. 26 a ze dne
8. 7. 1986, Lingens proti Rakousku, stížnost
č. 9815/82, Series A, č. 103, s. 26 a ze dne
26. 4. 1995, Oberschlick proti Rakousku, stížnost č. 15974/90, Series A, č. 313, s. 19.
Žalovaná (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž namít-
la, že soud nesprávně posoudil právní otázku
údajně nedostatečně skutkově vymezeného
jednání. Není úlohou správního orgánu de
facto doplňovat reportáž účastníka řízení a říkat mu, jaké přesné informace měly být v reportáži obsaženy. Stěžovatelka ve výroku svého rozhodnutí uvedla přesně a logicky, že dva
přesně citované výroky a odkazy, jež žalobkyně v reportáži nespecifikovala, způsobily neobjektivitu a nevyváženost. Není rozhodné,
vůči komu dva výroky směřovaly. Jsou to jejich charaktery, nikoliv adresáti, jež způsobily
neobjektivitu a nevyváženost reportáže. Soud
se mýlí, pokud má za to, že došlo k nedostatečné specifikaci deliktu v tom směru, že jej
lze zaměnit s jiným. Reportáž byla přesně
specifikována. Skutečnost, proti komu jsou
výroky směřovány, nemá co dočinění s tím,
že jsou hanlivé a neodargumentované. Stěžovatelka nikdy neuváděla, že by tyto výroky byly nepravdivé, aby soud mohl dospět k závěru,
že hájí soukromoprávní zájmy. Naopak hájila
zájmy diváka, tedy zájmy veřejné. O tom svědčí právě i nespojování hanlivých a neodargumentovaných označení s osobami. Z výroku
správního rozhodnutí je zřejmé, za co byla žalobkyně sankcionována. Není zřejmé, jak
městský soud dospěl k závěru, že byla žalobkyně sankcionována za jakési neosvětlené
„kauzy“. Nikoliv stěžovatelka, ale žalobkyně
uvedla jakési kauzy, které neosvětlila, a tím
spolu s uvedenými označeními způsobila, že
reportáž byla neobjektivní a nevyvážená.
Městský soud dále aplikoval nevhodnou evropskou judikaturu; sankce nebyla uložena
z důvodu, že hodnotové soudy jsou lživé, ale
protože nejsou ničím v reportáži podloženy.
Divák si tak nemůže vytvořit vlastní názor.
Žalobkyně uvedla, že je povinností stěžovatelky řádně a srozumitelně vymezit skutek v rozhodnutí. Řádně formulovaný výrok a v něm na
prvním místě konkrétní popis skutku je nezastupitelnou částí rozhodnutí. Toliko z něj lze
zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaká opatření či sankce byly uloženy. Pakliže
stěžovatelka nedokáže jasně formulovat, jaké
„odkazy“ na údajně blíže neosvětlené kauzy
vlastně sankcionuje, není povinností provozovatele vysílání, aby si tyto skutečnosti sám
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
jednotlivé odvysílané
dovozoval či v reportáži dohledával. Bez vazby na osobu, vůči které výrok „šedá eminence“ či „kmotr ODS“ směřuje, nelze posoudit
jeho charakter, zvláště má-li být tento výrok
„hanlivým“. Je vyloučeno, aby samotný charakter uvedených výroků způsobil neobjektivitu a nevyváženost celé reportáže. Nelze vytrhávat
informace,
komentáře nebo vyjádření z celkového kontextu a samostatně je hodnotit. Logikou stěžovatelky lze dojít k závěru, že uvedené výroky byly podle ní pravdivé. V tom případě se
však nemohlo jednat o protiprávní jednání.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího
správního soudu, výrok rozhodnutí o jiném
správním deliktu musí obsahovat popis skutku s uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností,
jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn
s jiným (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As
34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS). Konkrétně ve vztahu ke správnímu deliktu podle § 60
odst. 1 písm. b) ve spojení s § 31 odst. 3 zákona o vysílání se k uvedené povinnosti vyjádřil
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze
dne 15. 3. 2011, čj. 8 As 77/2010-75. Dospěl
přitom k závěru, že není nutné zařazovat do
výroku rozhodnutí konkrétní přepis všech
jednotlivých obsahově závadných pasáží pořadu. Míra podrobnosti popisu skutku je
předmětem správního uvážení, nicméně musí jít o natolik podrobný popis, aby byly naplněny požadavky jednoznačné identifikace
skutku a srozumitelnosti.
Nejvyšší správní soud má za to, že žalobou napadené rozhodnutí dostálo těmto požadavkům na řádný popis skutku. Předně je
nutno podotknout, že samotným skutkem bylo odvysílání celé reportáže, v níž měly být
porušeny zásady objektivity a vyváženosti, nikoliv odvysílání jejích jednotlivých pasáží,
které měly zapříčinit neobjektivitu či nevyváženost celé reportáže. Přesným označením
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
této reportáže co do času odvysílání, provozovatele vysílání, televizní stanice a názvu reportáže a dále rámcovým uvedením, v čem je
spatřováno narušení zásad objektivity a vyváženosti, byl zcela naplněn požadavek nezaměnitelnosti posuzovaného skutku se skutkem jiným. Stejně jako ve shora citovaném
rozsudku čj. 8 As 77/2010-75, nebylo ani zde
potřeba, aby byl ve výroku rozhodnutí uváděn přepis všech závadných pasáží reportáže. Nebylo nutné uvádět, ke kterým konkrétním osobám se označení „šedá eminence“ či
„kmotr ODS“ v reportáži pojí a o které blíže
neobjasněné kauzy se mělo v reportáži jednat.
Je zcela namístě, aby bylo podrobnější vylíčení skutkového děje a jeho hodnocení obsaženo až v odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatelka
tak ve svém rozhodnutí učinila a v odůvodnění svého rozhodnutí přesně popsala pasáže,
které shledala „závadnými“, a tyto pasáže blíže hodnotila. Z odůvodnění rozhodnutí i z reportáže samotné je zcela patrné, ke kterým
osobám se vztahovala označení „šedá eminence“ a „kmotr ODS“ užitá žalobkyní, a stejně tak je zřejmé, na jaké kauzy žalobkyně v reportáži odkazovala. Lze v tomto směru
odkázat na citace dvou pasáží z předmětné
reportáže, obsažené v žalobou napadeném
rozhodnutí: „Jejím akcionářem byl ještě nedávno ústecký podnikatel Luboš M. Muž zapojený na severu Čech do řady sporných
kauz. Třeba likvidace norské továrny Rybenol na Litoměřicku. Angažuje se i v případu
zadluženého Chlumce na Ústecku, který prošetřuje policie. Nejdřív chtěl společně se šedou eminencí tamní ODS Patrikem O. obci
půjčit, pak si to rozmyslel a nakonec minulý
týden vydražil budovu zdravotního střediska, které vlastnila obec. [...] Navíc v představenstvu a dozorčí radě firmy jsou lidé spjatí
jak se společnostmi Luboše M., tak i s firmami kmotrů ODS Alexandra N. a Patrika O.“
Po formální stránce je tedy formulace výroku a vymezení skutku v žalobou napadeném rozhodnutí v pořádku. (...)
Zcela jinou otázkou je pak samotné hodnocení reportáže ze strany stěžovatelky jako
neobjektivní, resp. nevyvážené. Stěžovatelka
toto hodnocení učinila především na základě
toho, že byly v reportáži užity dle jejího názoru hanlivé a neodargumentované výroky
(slovní spojení) „šedá eminence“ a „kmotr
ODS“. Podle městského soudu jsou však výroky „šedá eminence“ a „kmotr ODS“ hodnotové, a nelze proto posuzovat jejich pravdivost.
Požadavek dokázat pravdivost hodnotového
soudu podle něj sám o sobě porušuje svobodu názoru.
V kasační stížnosti nyní stěžovatelka namítá, že městský soud aplikoval nevhodnou
judikaturu na posouzení hodnotových soudů
obsažených v reportáži. Poukazuje na to, že
sankce nebyla uložena z důvodu, že uvedené
hodnotové soudy jsou lživé, nýbrž protože
nejsou ničím v reportáži podloženy. Samotné
užití hanlivých a neodargumentovaných výrazů podle ní činí reportáž neobjektivní a nevyváženou.
Pro posouzení této kasační námitky je stěžejní vymezení charakteru označení „šedá
eminence“ a „kmotr ODS“ a vlivu užití takovýchto označení na objektivitu a vyváženost
reportáže.
K pojmům zpravodajství a publicistika, jakož i objektivita a vyváženost, se podrobněji
vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 5. 2010, čj. 3 As 6/2010-71.
Vyšel především ze žurnalistické doktríny
(v podrobnostech viz odkazy na žurnalistickou literaturu obsažené v uvedeném rozsudku), podle níž je úkolem zpravodajství pohotově přinášet věcnou informaci o aktuální
události, kdežto účelem publicistických sdělení je informace komentovat a hodnotit, své
adresáty pak získávat, přesvědčovat a vybízet.
Smyslem zpravodajství je tedy výlučně veřejnost nezaujatě informovat, teprve cílem publicistiky je veřejné mínění ovlivňovat. Objektivita je základním požadavkem kladeným na
zpravodajství, které se pokouší věcně, nestranně a nemanipulativně oddělit zprávu od
komentáře. Ústřední charakteristikou takového postupu je ověřování pravdivosti výpovědi. Pojem objektivita tedy v sobě zahrnuje
správnost (přesnost), transparentnost (uvádění pramenů) a věcnost (absence vlastních
hodnocení). Nevyvážeností je pak skrytá forma stranickosti, kdy jsou v určité kontroverz-
ní situaci některé názory potlačovány ve prospěch názorů jiných. Zásada vyváženosti tak
spočívá v požadavku na rovnoměrné zastoupení politických alternativ, co do rozsahu
a úpravy zpravodajství. Důraz na důsledné
dodržování zásad objektivity a vyváženosti bude u zpravodajství o poznání větší, než v případě pořadů publicistických. Minimálně
aspekt věcnosti se pak v publicistice z povahy
věci neuplatní vůbec. Míra tolerance vůči případným prohřeškům proti zákonem postulovaným zásadám objektivity a vyváženosti bude
různá v závislosti na tom, půjde-li o pořad publicistický či o zpravodajskou relaci.
V posuzované věci se jedná o zpravodajskou relaci, na niž je nutno nahlížet „přísněji“
z pohledu dodržení zásad objektivity a vyváženosti. Z charakteristiky obou těchto zásad
a popisu skutkového děje je zřejmé, že v tomto případě mělo dle stěžovatelky dojít k narušení zásady objektivity. Důvodem mělo být
mimo jiné to, že byla v předmětné reportáži
užita slovní spojení „šedá eminence“ a „kmotr
ODS“, která stěžovatelka považuje za hodnotové výroky (hanlivé a zavádějící), jejichž užití
navíc nebylo v reportáži nijak podloženo.
V prvé řadě je nutno dát za pravdu stěžovatelce v tom, že městský soud v tomto ohledu poukázal na judikaturu Evropského soudu
pro lidská práva, která není na posuzovanou
věc aplikovatelná. Vzhledem k absenci jasného označení této judikatury v napadeném
rozsudku (městský soud uvedl pouze „Lingens či Oberschlick proti Rakousku 1990“,
lze pouze nepřímo dovodit, že má městský
soud na mysli rozsudky Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 8. 7. 1986, Lingens
proti Rakousku, stížnost č. 9815/82, Series A,
č. 103, s. 26, a ze dne 26. 4. 1995, Oberschlick
proti Rakousku, stížnost č. 15974/90, Series A,
č. 313, s. 19). Oba případy se však týkaly soukromoprávního sporu mezi dvěma fyzickými
osobami, který vyvstal ze střetu svobody projevu a ochrany osobnosti. O takovýto spor
však v projednávané věci nejde. Cílem správního řízení vedeného stěžovatelkou není posuzovat zásah do osobnostních práv v reportáži zmíněných osob (k tomu není stěžovatelka
ani oprávněna), nýbrž posuzovat splnění ve-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
řejnoprávního požadavku na objektivitu a vyváženost zpravodajství ze strany provozovatele vysílání. Ze stejného důvodu není případný ani odkaz městského soudu na nález
Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS
23/05, č. 111/2007 Sb. ÚS, který se navíc týkal
reportáže odvysílané v rámci publicistického
pořadu, tedy nikoliv zpravodajství.
Svoboda projevu nemůže být chápána jako blanketní zmocnění provozovatelů vysílání předkládat veřejnosti jakékoliv informace,
bez ohledu na podústavní veřejnoprávní regulaci rozhlasového a televizního vysílání. Na
základě stávající právní úpravy žalobkyni
svědčí právo vyjádřit svůj názor na dění ve
společnosti, nicméně toto právo by měla využívat především v publicistických pořadech, nikoliv ve zpravodajství. V něm je naopak nutno trvat na věcnosti a užívání pokud
možno neutrálních výrazů.
Argumentace městského soudu, že výrazy
„kmotr ODS“ a „šedá eminence“ jsou hodnotovými soudy, tedy není způsobilá vyvrátit závěr stěžovatelky, že uvedená reportáž nebyla
objektivní. Právě naopak, vyhodnocení uvedených označení jako hodnotových svědčí ve
prospěch závěru, že reportáž nebyla objektivní, neboť užívání hodnotových soudů ze strany redakce v rámci zpravodajství výrazně objektivitu (zejména věcnost) narušuje.
Na tomto lze také demonstrovat nepřípadnost použití judikatury týkající se ochrany
osobnosti na projednávaný případ. Zatímco
totiž užitím hodnotících komentářů v rámci
zpravodajství nemusí vůbec dojít k zásahu do
osobnostních práv, může naopak dojít k naplnění skutkové podstaty správního deliktu
podle § 60 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 31
odst. 3 zákona o vysílání. V důsledku předkládání hodnotících soudů totiž může reportáž
zcela postrádat věcnost, jakožto jeden ze základních atributů objektivity.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu však označení „šedá eminence“ a „kmotr
ODS“ nejsou hodnotovými soudy (popř. hodnotícími výroky), nýbrž označení mající popisný charakter, tedy nesoucí určitou faktickou informaci.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
Pojem „šedá eminence“ je dlouhodobě
zaužívaným označením pro důležitou, vlivnou
či dokonce mocnou osobu v pozadí, tedy navenek nepříliš viditelnou (viz např. Klégr, A.
Tezaurus jazyka českého. Slovník českých slov
a frází souznačných, blízkých a příbuzných.
Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007,
s. 1031). Obecně není označením hanlivým,
a samo o sobě tedy nenarušuje věcnost reportáže. Jakkoliv může být v souvislosti s politikou v očích veřejnosti vnímáno toto označení negativně, není tomu tak pro samotný
obsah tohoto pojmu. Negativně je vnímáno
spíše ovlivňování politiky osobami, které jsou
v pozadí a mnohdy tak ani nenesou žádnou
politickou odpovědnost (jejich působení
v politice nemohou voliči příliš ovlivnit). Negativní vnímání ze strany veřejnosti proto nijak nezpochybňuje skutečnost, že označení
„šedá eminence“ má popisný charakter. Jejich užitím v reportáži nemůže být narušena
její objektivita, ledaže by bylo prokázáno, že
osoba takto označená ve skutečnosti šedou
eminencí není. V takovém případě by totiž reportáž obsahovala nepravdivé informace. Stěžovatelka však pravdivost v tomto směru neposuzovala, jak nakonec sama výslovně uvádí
i v kasační stížnosti.
Co se týče označení „kmotr ODS“, jedná
se v souvislosti s politickou scénou o označení novější, nicméně taktéž již výrazně zaužívané a všeobecně srozumitelné. Zpravidla
jsou jím označovány osoby spojující byznys
s politikou či obecněji osoby s výrazným neformálním vlivem na určitou politickou stranu (v tomto případě ODS) na úrovni určitého
politického regionu, často však s přesahem
do jiných politických subjektů a regionů. Již
z uvedeného je zřejmé, že v oblasti české politiky má pojem kmotr značně posunutý význam
oproti jeho dosavadnímu užívání. Ačkoliv nejde o výraz zcela neutrální, je významovou
zkratkou, umožňující rychle, stručně a výstižně popsat roli osoby v mocenském systému.
Označení „kmotr“ proto nelze a priori považovat za hanlivé či nedůvodně výrazně snižující vážnost osoby.
Přestože označení „kmotr“ není zcela neutrální, podobně jako „šedá eminence“ před-
stavuje především ve zpravodajství a publicistice hojně užívanou a srozumitelnou novinářskou zkratku o určitém obsahu. Užitím této zkratky nijak významně netrpí věcnost
veřejnosti předkládané informace, a tudíž objektivita celé reportáže. Užívání podobných
výrazů se nelze zcela vyvarovat ani ve zpravodajství, kde je právě použití novinářských
zkratek vynucováno požadavkem na stručnost s ohledem na omezený časový prostor.
Požadavek věcnosti nelze chápat jako požadavek absolutní „sterility“ zpravodajství. Byť
tedy nebyl žalobkyní v posuzované reportáži
užit pojem zcela neutrální, bylo jeho užití legitimní, neboť lze obtížně hledat jiné významově odpovídající a zároveň neutrální označení, aniž by bylo potřeba v reportáži obsáhle
vysvětlovat postavení té které osoby v mocensko-politickém systému. Ani užitím označení „kmotr ODS“, jakožto označení popisného, tedy nemůže být narušena objektivita
reportáže, ledaže by bylo prokázáno, že osoby takto označené ve skutečnosti kmotry
ODS nejsou. Na prokazování této skutečnosti
se však stěžovatelka taktéž nezaměřila.
Užití uvedených výrazů tedy odkazuje na
konkrétní pozici označovaných osob v politickém životě. Aniž by byla posouzena oprávněnost užití těchto označení (tedy pravdivost
tvrzení, že ta či ona osoba je „šedou eminencí“ nebo „kmotrem ODS“), nemohl být učiněn závěr o tom, že reportáž byla v důsledku
jejich užití neobjektivní nebo nevyvážená.
Nelze přitom klást požadavek, aby samotná
reportáž obsahovala všechny informace pro
ověření pravdivosti veškerých tvrzení v ní obsažených; tedy aby bylo každé tvrzení v samotné reportáži zdůvodněno, jak zřejmě požaduje stěžovatelka. Naplnění znaků skutkové
podstaty musí prokázat stěžovatelka a této
povinnosti se nemůže zbavit požadavkem,
aby provozovatel vysílání vždy předem v reportáži uvedl veškeré skutečnosti prokazující
pravdivost v reportáži obsažených tvrzení.
Takový požadavek je nejen neopodstatněný,
ale také mnohdy nesplnitelný s ohledem na
omezený prostor v rámci reportáží. Pokud by
se stěžovatelka domnívala, že označení „šedá
eminence“ nebo „kmotr ODS“ byla užita ne-
oprávněně, musela by vzhledem k jejich popisnému charakteru přistoupit k posouzení
jejich pravdivosti. Jelikož tak stěžovatelka ve
svém rozhodnutí neučinila a dospěla k závěru, že užití těchto pojmů v reportáži narušilo
její objektivitu a vyváženost, nemá tento závěr oporu ve správním spise a provedeném
dokazování.
Druhou skutečností, v níž stěžovatelka
shledala neobjektivitu, resp. nevyváženost,
reportáže byly odkazy v reportáži na blíže neosvětlené kauzy. Je předně potřeba zopakovat,
že již ze samotného odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (i ze samotné reportáže) je zřejmé, jaké konkrétní kauzy má stěžovatelka na mysli. V části odůvodnění věnované
této otázce stěžovatelka cituje následující pasáž z přepisu reportáže: „Jejím akcionářem
byl ještě nedávno ústecký podnikatel Luboš M.
Muž zapojený na severu Čech do řady sporných kauz. Třeba likvidace norské továrny
Rybenol na Litoměřicku. Angažuje se i v případu zadluženého Chlumce na Ústecku, který prošetřuje policie. Nejdřív chtěl společně se
šedou eminencí tamní ODS Patrikem O. obci
půjčit, pak si to rozmyslel a nakonec minulý
týden vydražil budovu zdravotního střediska, které vlastnila obec.“ Je tedy evidentní, jaké konkrétní kauzy má stěžovatelka na mysli,
a spor je tudíž možné vést toliko o tom, zda
použitý, blíže neosvětlený odkaz na tyto kauzy, může narušit objektivitu nebo vyváženost
celé reportáže.
Je pravdou, že v citované části již reportáž
přináší informace, které nejsou zcela bezprostřední součástí nosného sdělení o tom, že si
Úřad regionální rady pronajal nové sídlo, za
které bude platit dvojnásobný nájem oproti
kancelářím, v nichž úřadoval dosud. Nelze
nicméně tvrdit, že by poukaz na různé postupně vzdálenější personální vazby na Luboše M., Patrika O. a další osoby zcela postrádalo opodstatnění a souvislost s předmětem
reportáže. Uvedení klíčového tématu reportáže do širších souvislostí je zcela legitimní.
Reportáž chtěla zjevně poukázat na některé
podezřelé okolnosti pronájmu nového sídla
Úřadu regionální rady. Takovou podezřelou
skutečností může být i možné personální na-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
Česká televize proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, o kasační máhala se stěžovatelka na kraji vydání bezdůvodného obohacení odpovídající její ztrátě
z činnosti dopravce. Na § 19b odst. 3 větu
druhou zákona o silniční dopravě se stěžovatelka, co se týče nepředvídatelných provozních nákladů, vůbec neodvolávala. Proto se
§ 19b odst. 3 větou druhou žalovaný v řízení
podle § 141 správního řádu nemusel zabývat.
Tímto ustanovením začala stěžovatelka argumentovat teprve v žalobním řízení. Ovšem
i v tomto řízení pojímala nepředvídatelné
provozní náklady jako odpovídající přesně
ztrátě, kterou stěžovatelka v daném období dosáhla. Stěžovatelka se ani nepokusila kalkulovat, třebas alespoň přibližně, jaká část její ztráty byla způsobena podnikatelskou činností
Dopravního podniku Ústeckého kraje. Z tohoto jasně plyne, že závěr městského soudu je
správný: stěžovatelka ve skutečnosti nikdy
§ 19b odst. 3 větu druhou aplikovat nechtěla. [54] Nad rámec nezbytně nutného Nejvyšší správní soud podotýká, že se shoduje
s vyjádřením žalovaného, podle něhož činnost Dopravního podniku Ústeckého kraje
nemohla pro stěžovatelku představovat nepředvídatelný prokazatelný náklad. Spor mezi Ústeckým krajem a Dopravním podnikem
Ústeckého kraje, který ohrozil dopravní obslužnost kraje, byl v roce 2006 široce mediali- stížnosti žalované.