7 As 383/2021 – Nejvyšší správní soud

7 As 383/2021- 28 - text

7 As 383/2021 - 31 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: L. L., zastoupen Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Čimelice 112, proti žalovanému: první náměstek policejního prezidenta, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2021, č. j. 5 Ad 14/2019 61,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Strouhala, advokáta, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3.400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

[1] Žalobce se před Městským soudem v Praze (dále též „městský soud“) domáhal žalobou přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2019, č. j. PPR 23982 50/ČJ 2014 990131 (dále též „napadené rozhodnutí“), a to pouze jeho výroku II., jímž mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení podle § 177 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále též „zákon o služebním poměru“). Napadeným rozhodnutím bylo současně zrušeno rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby ve věcech služebního poměru (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 20. 6. 2014, č. 733/2014. Městský soud shora označeným rozsudkem žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí ve výroku II. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce. II.

[2] Městský soud se s ohledem na předmět řízení o žalobě (jímž byl toliko výrok o nákladech správního řízení) blíže nezabýval dalšími obsahově nesouvisejícími námitkami. Městský soud konstatoval, že správní soudy v minulosti opakovaně potvrdily, že na řízení vedené podle zákona o služebním poměru, v tomto případě na řízení o doplatek služebního příjmu za nařízený výkon služby přesčas, a na posuzování vzniku nároku na náhradu nákladů řízení dopadá především speciální právní úprava v zákoně o služebním poměru, konkrétně v ustanovení § 177. Podpůrně by bylo možno aplikovat správní řád. Byl li účastník řízení o odvolání (alespoň zčásti) procesně úspěšný, má právo na náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil, a to včetně případných nákladů právního zastoupení advokátem.

[3] Nahlížení do spisu je třeba podle městského soudu považovat za součást úkonu právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též „advokátní tarif“), nikoli za samostatný úkon právní služby. Žalovaný neměl zmocněnci žalobce jako úkon právní služby přiznat nahlížení do spisu na počátku a ani v průběhu řízení, nýbrž až úkon nahlížení do spisu před skončením řízení. Současně nelze úkon nahlížení do spisu při skončení řízení pojmově sloučit s úkonem spočívajícím v účasti na jednání správního orgánu. Pokud tedy jsou jednání spočívající v prostudování spisu při skončení řízení a účast na jednání senátu poradní komise zařazena samostatně pod jednotlivá písmena f) a g) prvního odstavce § 11 advokátního tarifu, znamená to, že každé z těchto jednání je samostatným úkonem, za nějž náleží mimosmluvní odměna. Žalovaný tak sice nesprávně posuzoval jednotlivé úkony, přesto však co do výsledného počtu přiznaných položek odměny správně účtoval odměnu za 3 úkony právní služby dle advokátního tarifu. Žalobce tak nebyl nesprávným hodnocením úkonů právní služby zkrácen na svých právech.

[4] Městský soud však vyhověl námitce stran nesouhlasu žalobce s přiznáním mimosmluvní odměny jen ve výši ½ za podání ze dne 17. 4. 2015, kterým zmocněnec žalobce správnímu orgánu na jeho výzvu sdělil zájem účastnit se jednání senátu poradní komise a uplatnil práva dle § 174 zákona o služebním poměru. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 402/20, uvedl, že pokud byl žalobce správním orgánem vyzván ke sdělení, zdali má zájem v řízení uplatnit určitá práva, a zmocněnec žalobce na výzvu, veden úmyslem být v řízení úspěšný, řádně a srozumitelným (ač stručným) způsobem reagoval, pak mu s ohledem na procesní povahu tohoto úkonu vznikl nárok na mimosmluvní odměnu v plné výši. Žalovaný proto pochybil, neboť žalobci přiznal za tento úkon mimosmluvní odměnu ve snížené výši.

[5] Co se týče cestovních náhrad za cesty zmocněnce žalobce z místa sídla jeho advokátní kanceláře v Písku do Prahy, dospěl městský soud k závěru, že tyto nebyly stanoveny správně. Za cestu dne 11. 5. 2015 nebyla žalovaným přiznána finanční náhrada za jízdné a za promeškaný čas vůbec s tím, že zmocněnec měl v této době zřízenu pobočku advokátní kanceláře v Praze. V případě cesty dne 20. 5. 2019, mu byla žalovaným přiznána finanční náhrada jízdného a náhrada za promeškaný čas jen z pobočky advokátní kanceláře zmocněnce žalobce v Čimelicích. Ze správního spisu nevyplývá podle městského soudu nic, co by zpochybňovalo tvrzení zmocněnce, že cesty vykonal z adresy sídla své kanceláře a nikoli z poboček. Proto mu měla být přiznána náhrada za cestu ze sídla jeho advokátní kanceláře v Písku do místa konání úkonu v Praze. Žalovaný tak v dané věci pochybil, neboť žalobci přiznal finanční náhradu jízdného a za promeškaný čas ve snížené výši. III.

[6] Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

[7] Zdůraznil, že žalobci byly poskytnuty veškeré podklady pro rozhodnutí v elektronické podobě a současně byl vyzván, aby (i přesto, že mu byly zaslány veškeré podklady pro rozhodnutí ve věci), pokud žádá do spisu opět nahlédnout, toto sdělil. Pakliže nahlédnutí nežádá, nechť zašle své vyjádření k věci. Dne 17. 4. 2015 žalobce písemně uvedl, že se chce účastnit jednání senátu poradní komise a při tomto jednání hodlá uplatnit práva uvedená v ustanovení § 174 zákona o služebním poměru. Stěžovatel je přesvědčen, že podání je třeba podřadit pod úkon právní služby, za který žalobci dle § 11 odst. 3 v souladu s § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny, neboť byl svým obsahem tento úkon nejblíže jednoduché výzvě k plnění. Nesouhlasí s názorem žalobce, že se jedná o podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ani že se jedná o procesní podání, za něž náleží nesnížená odměna. Ustanovení § 11 advokátního tarifu za úkon právní služby podání procesní povahy nepovažuje. Městský soud neuvedl, podle jakého konkrétního ustanovení by mělo být podání hodnoceno, neboť podání procesní povahy advokátní tarif nezná. Ne každý administrativní úkon, přípis, telefonát, sdělení či e mail, který advokát učiní, je úkonem právní služby. Odkazuje při tom na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2021, č. j. 5 Ad 18/2018 62, který na obdobné úkony nahlížel jako na úkony méně složité, za něž náleží náhrada nákladů ve snížené výši.

[8] Za nesprávné považuje i posouzení cesty zástupce žalobce vykonané dne 11. 5. 2015, neboť na ni nelze vztáhnout závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2021, č. j. 8 As 61/2019 72. Zmocněnec žalobce měl od 9. 2. 2015 do 8. 3. 2018 v Praze zřízenou pobočku své advokátní kanceláře, využíval ji a měl ji řádně zapsanou v advokátním rejstříku. Pokud je úkon prováděn v místě, které je sídlem advokáta, náhrada za promeškaný čas mu nenáleží. Stejnou optikou je nezbytné pohlížet i na náhradu jízdních výdajů, neboť ty jsou s náhradou za promeškaný čas svázány. Jako sídlo advokáta je nutné vnímat i zřízenou pobočku advokátní kanceláře. Odkázal přitom na rozsudek Městského soudu ze dne 9. 2. 2018, č. j. 5 Ad 22/2014 75, ze kterého při rozhodování vycházel. Uzavřel, že místo konání úkonu bylo shodné se sídlem pobočky advokátní kanceláře zmocněnce žalobce, pročež nelze hovořit o účelně vynaložených nákladech řízení.

[9] Stěžovatel rovněž brojil proti výroku II. rozsudku městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech soudního řízení. Konkrétně pokud jde o podání ze dne 29. 9. 2021. Stěžovatel si není žádného podání z uvedeného dne vědom. Buď se tedy městský soud zmýlil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení za úkon, který nebyl realizován nebo se městský soud dopustil písařské nesprávnosti a měl na mysli úkon ze dne 4. 10. 2021, anebo žalobce učinil podání, které stěžovateli nebylo zasláno. Pokud jde o podání ze dne 4. 10. 2021, nepovažuje jej stěžovatel za účelně vynaložený náklad řízení, neboť se jedná o pouhou citaci obsahu jiného soudního rozhodnutí a následné konstatování, že citované závěry jsou na projednávanou věc aplikovatelné. Žalobci nic nebránilo, aby na tento rozsudek odkázal již při nařízeném soudním jednání. Pakliže stěžovateli nebyl přípis ze dne 29. 9. 2021 zaslán, pochybuje o tom, zda by v tomto podání mohl žalobce uvést nějaké nové skutečnosti, které by nemohl přednést již v žalobě nebo při soudním jednání. S ohledem na shora uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. IV.

[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou. Rozsudek městského soudu má za správný. Nikde není stanoven rozsah jednotlivých podání s tím, že jako jednoduchá podání ve věci samé jsou jako úkon hodnocena, např. zpětvzetí žaloby, zpětvzetí odvolání aj. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 61/2019 72 považuje v projednávané věci za přiléhavý a stěžovatel by jej měl respektovat. Případná vada spočívající v nesprávnosti data hodnoceného podání nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. V.

[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[12] Kasační stížnost není důvodná.

[13] Mezi účastníky není sporné, že žalobci vznikl nárok na náhradu nákladů od bezpečnostního sboru podle § 177 odst. 2 zákona o služebním poměru, ostatně stěžovatel mu jej přiznal. Naopak je sporné, v jaké výši měl stěžovatel žalobci přiznat náhradu nákladů řízení.

[14] Podle § 177 odst. 2 zákona o služebním poměru, jestliže je účastník v řízení o odvolání, rozkladu, v obnoveném nebo přezkumném řízení úspěšný, má nárok na náhradu nákladů od bezpečnostního sboru. Jestliže má účastník v řízení úspěch jen částečný, má nárok na poměrnou náhradu nákladů. Nárok musí účastník uplatnit před ukončením řízení, a jestliže to není možné, do 3 dnů ode dne doručení rozhodnutí, jinak zaniká. Podle odstavce 1 citovaného ustanovení, při náhradě výdajů a poskytování odměn znalcům a tlumočníkům se postupuje podle zvláštního právního předpisu.

[15] Podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, mimosmluvní odměna náleží za každý z těchto úkonů právní služby: a) převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, b) první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem, c) další porada s klientem přesahující jednu hodinu, d) písemné podání nebo návrh ve věci samé, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, e) účast při vyšetřovacích úkonech v přípravném řízení, a to každé započaté dvě hodiny, f) prostudování spisu při skončení vyšetřování, a to každé započaté dvě hodiny, g) účast při úkonu správního nebo jiného orgánu, účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to každé započaté dvě hodiny, h) sepsání právního rozboru věci, i) jednání s protistranou, a to každé dvě započaté hodiny, j) návrh na předběžné opatření, dojde li k němu před zahájením řízení, odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření a vyjádření k nim, k) odvolání, dovolání, návrh na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost, popřípadě stížnost proti rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení a vyjádření k nim, l) podnět k podání stížnosti pro porušení zákona a vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, m) sepsání listiny o právním jednání.

[16] Podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu, mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny náleží za každý z těchto úkonů právní služby: a) návrh na předběžné opatření, dojde li k němu po zahájení řízení, návrh na zajištění důkazu nebo dědictví, b) návrh na opravu odůvodnění rozhodnutí, na odstranění následků zmeškání lhůty a na změnu rozhodnutí odsuzujícího k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách, c) odvolání proti rozhodnutí, pokud nejde o rozhodnutí ve věci samé, a vyjádření k takovému odvolání, d) návrhy a stížnosti ve věcech, ve kterých se rozhoduje ve veřejném zasedání, a vyjádření k nim, s výjimkou odvolání, návrhu na obnovu řízení a podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, e) jde li o výkon rozhodnutí, za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, za sepsání návrhu na zahájení řízení, vyjádření k návrhu, zastupování při jednání a sepsání odvolání proti rozhodnutí, f) účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, g) účast při přípravě jednání 1d), h) jednoduchá výzva k plnění.

[17] Podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší.

[18] Podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu, advokátu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení, advokát se může s klientem dohodnout na přiměřené paušální částce jako náhradě veškerých nebo některých hotových výdajů, jejichž vynaložení se předpokládá v souvislosti s poskytnutím právní služby. Klient pak při vyúčtování nemůže požadovat specifikaci těchto hotových výdajů a advokát nemůže požadovat náhradu těch hotových výdajů, o něž byla dohodnutá paušální částka překročena. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení, nedohodl li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby.

[19] Nejvyšší správní soud musí dát za pravdu stěžovateli stran jeho námitky k posouzení úkonu zmocněnce žalobce ze dne 17. 4. 2015. Nelze se ztotožnit se závěry městského soudu, že úkon spočívající v prostém sdělení: „Po projednání věci s právním zástupcem příslušník ve stanovené lhůtě sděluje, že se chce zúčastnit jednání senátu poradní komise a při tomto jednání hodlá uplatnit práva uvedená v ustanovení § 174 zákona o služebním poměru.“, lze považovat za úkon, který by svojí povahou mohl být stavěn na roveň jakémukoliv úkonu zakotvenému v § 11 odst. 1 advokátního tarifu. Městský soud tento úkon považuje za úkon procesní povahy, za nějž přísluší mimosmluvní odměna v nesnížené výši. Podstatná je zde však, „kvalita“ předmětného podání, a to, zda se jedná o účelně vynaložený náklad. Jedná se o účelně vynaložený náklad, pakliže zmocněnec žalobce reagoval na výzvu stěžovatele. Nelze mu však za tento přiznat náhradu nákladů v plné výši. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce měl k dispozici veškeré podklady nutné k rozhodnutí. Stručné vyjádření k výzvě nepřineslo navíc žádné nové skutečnosti, ať již v podobě ucelené argumentace nebo stran skutkového stavu věci, které by měly pro následné rozhodnutí bezprostřední vliv. Šlo tak toliko o vyjádření procesního postoje žalobce směrem k uplatňování jeho procesních práv. Nebylo lze jej proto podřadit pod žádné z ustanovení § 11 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel nepochybil, pokud při posuzování tohoto úkonu vycházel z § 11 odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s § 11 odst. 2 písm. h) téže vyhlášky, a uzavřel, že se jedná o úkon svojí povahou nejbližší jednoduché výzvě k plnění, za nějž zmocněnci náleží náhrada nákladů v poloviční výši.

[20] V projednávané věci však Nejvyšší správní soud neshledal důvod rozsudek městského soudu zrušit pro tuto dílčí nesprávnost. Městský soud by při následování závazného právního názoru zdejšího soudu nemohl postupovat jinak, než opětovně žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Současně se nejedná o vadu, pro kterou by bylo nutné rušit napadený rozsudek spolu s napadeným rozhodnutím (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 9 As 269/2016 44, č. 3680/2018 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto přistoupil ke korekci právních názorů rozsudku městského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 75, č. 1865/2009 Sb. NSS).

[21] Stěžovatel argumentaci stran cestovních nákladů a promeškaného času založil na úvaze, že dle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátu při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do toho místa a zpět. Analogicky pak dovodil, že hledisko sídla (případně bydliště) je třeba uplatnit i ve vztahu k náhradě jízdních výdajů. Ve své úvaze pokračoval tak, že dle odborné literatury lze za sídlo advokáta považovat i jím zřízenou pobočku, kdy následně své úvahy aplikoval na situaci zmocněnce žalobce a dospěl k závěru, že měl li zmocněnec žalobce zřízenou pobočku v místě prováděného úkonu, jsou hotové výdaje za cestovné a promeškaný čas neúčelně vynaložené.

[22] Městský soud však zcela přiléhavě odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2021, č. j. 8 As 61/2019 72, podle kterého „[a]dvokátní tarif neupravuje otázku, zda pro účely náhrady jízdních výdajů advokáta, je rozhodné jeho sídlo či pobočka. Pouze v § 13 odst. 5 stanovuje, že není li o výši náhrady cestovních výdajů dohodnuto jinak, řídí se výše této náhrady právními předpisy o cestovních náhradách. Tímto předpisem je myšlen zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který v § 157 odst. 3 zakotvuje pravidlo, dle kterého přísluší zaměstnanci za každý 1 km jízdy základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu, použije li na žádost zaměstnavatele silniční motorové vozidlo s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem. Z citovaného ustanovení je pro účely náhrady jízdních výdajů, které advokát účelně vynaložil v souvislosti s poskytnutím právní služby (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu), rozhodující, že je poskytována jednak základní náhrada za každý 1 km jízdy, která reflektuje faktické opotřebení vozidla, jednak náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu. Z výše uvedeného tak vyplývá, že advokátovi náleží náhrada jízdních výdajů, které odpovídají skutečně ujeté vzdálenosti, pakliže prokáže, že je účelně vynaložil v souvislosti s poskytnutím právní služby. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, musí mít advokát na území České republiky sídlo, které se zapisuje do seznamu advokátů. Lze proto předpokládat, že advokát primárně bude uplatňovat náhradu cestovních výdajů právě z jeho sídla, neboť tak může efektivně doložit, jaká byla ujetá vzdálenost do místa poskytnutí právní služby. Obdobně § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu váže náhradu za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby na sídlo nebo bydliště advokáta. Nicméně není rozhodující, zda advokát cestoval ze sídla advokátní kanceláře nebo z její pobočky. Bylo by nepraktické vázat poskytnutí cestovních výdajů na jedno pevně dané místo, neboť někdy může advokát cestovat ze sídla a jindy z pobočky jeho advokátní kanceláře. Záleží potom na něm, aby prokázal, že cestoval z místa odlišného od jeho sídla zapsaného v seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Pokud jde o otázku prokazování skutečně ujeté vzdálenosti, je třeba zdůraznit, že podle čl. 4 odst. 3 usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996, č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), mají být projevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie nikoliv vědomě nepravdivé. Pakliže nevyjdou v řízení najevo skutečnosti, které by zpochybnily tvrzení advokáta o skutečně ujeté vzdálenosti, pak není důvod pochybovat o tom, že jízdní výdaje v tvrzeném rozsahu skutečně vynaložil. Ukázalo li by se totiž, že vědomě uváděl nepravdu, hrozilo by mu případně kárné řízení.“

[23] Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje s námitkou stěžovatele, který trvá na tom, že v situaci, kdy má zmocněnec pobočku, je nutné s ohledem na zachování požadavku účelnosti vynaložených nákladů jako určující brát tu vzdálenost (ať už sídla či pobočky), která je místu uskutečnění úkonu právní služby nejblíže. Naopak, ze závěrů vyslovených ve shora uvedeném rozsudku, s nimiž se zdejší soud zcela ztotožňuje, zřetelně plyne, že určující je v takových případech to, odkud zástupce reálně cestoval. Stěžovatel v průběhu celého správního řízení nijak nezpochybňoval, že by zmocněnec cestoval ze svého sídla a nikoliv z pobočky, pouze bez dalšího vzal za určující místo nejbližší místu poskytování právní služby. Ve shora citovaném rozsudku byla kasačním soudem řešena situace, kdy účastník uplatnil hotové výdaje a promeškaný čas za cestu jeho zmocněnce z jeho sídla v Písku do místa úkonu právní služby v Praze; správní orgán pak argumentoval neúčelností těchto nákladů s ohledem na pobočku sídla zmocněnce v Čimelicích. Obdobně je tomu však i v nyní projednávané věci. Jedinou odlišností je, že zmocněnec měl v době uskutečnění úkonu právní služby zřízenu pobočku přímo v Praze. Pojmově se však jedná vzhledem k platné právní úpravě o obdobnou situaci. V obecné rovině lze přisvědčit stěžovateli potud, že v rámci jedné obce, či města lze zpravidla zvolit hospodárnější způsob přepravy, než je využití vlastního motorového vozidla, ačkoli ani to nemusí platit bezvýhradně. Nadto Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 215/05, dospěl k závěru, že přiznání náhrady promeškaného času rovněž není omezeno pouze na situace, kdy se místo poskytování právní služby neshoduje s místem sídla advokáta, ale zohlednit je nutné i další hlediska, tedy především vzdálenost a dopravní dostupnost. Ke stěžovatelem odkazovaným rozsudkům Městského soudu v Praze je vhodné připomenout, že pocházejí z doby před vydáním rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 61/2019 72.

[24] Ze spisového materiálu se dále jeví, že v případě podání datovaného k 29. 9. 2021 se jedná o chybu v psaní a ve skutečnosti se jedná o vyjádření ze dne 4. 10. 2021, tak jak stěžovatel ostatně předpokládá. Stěžovatel tak nebyl nijak zkrácen na svých právech, neboť mu byly poskytnuty veškeré nezbytné listinné materiály, včetně předmětného vyjádření.

[25] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl. Přestože některé závěry městského soudu Nejvyšší správní soud shledal nesprávné, není třeba jeho rozsudek rušit, jelikož důvody městského soudu obstály v podstatné míře (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 75, č. 1865/2009 Sb. NSS). V dalším řízení je stěžovatel vázán právními názory vyslovenými v rozsudku městského soudu korigovanými Nejvyšším správním soudem.

[26] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

[27] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Ve věci měl úspěch žalobce, pročež mu Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů řízení za jeden úkon právní služby, který zástupce žalobce učinil v řízení o kasační stížnosti, a to sepis vyjádření ke kasační stížnosti [tj. úkon podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif)]. Za tento úkon náleží odměna ve výši 3.100 Kč a paušální částka 300 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce není plátcem DPH, je stěžovatel povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení celkovou částku ve výši 3.400 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 5. května 2023

David Hipšr předseda senátu

Plný text rozhodnutí