7 As 42/2024- 33 - text
7 As 42/2024 - 34 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Lukáše Pišvejce a Davida Hipšra v právní věci žalobce: Mgr. D. D., zastoupen JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava, proti žalovanému: náměstek policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování, Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2022, č. j. PPR 9912
6/ ČJ
2022
990131, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 9 Ad 8/2022 60,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze 13. 4. 2022, č. j. PPR 9912 6/ČJ 2022 990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „prvoinstanční orgán“) ve věcech služebního poměru č. 803/2022 ze dne 17. 1. 2022, jímž byl žalobce podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníku bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“) pro porušení služebního slibu , spočívající v tom, že se nejméně v období od 4. 3. 2021 do 25. 3. 2021 v Ostravě dopustil zavrženíhodného jednání, které je způsobilé ohrozit dobrou pověst Policie ČR a které má znaky přečinu zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Předně se neztotožnil s žalobní námitkou týkající se porušení principu presumpce neviny. Městský soud v tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu stran vztahu trestního řízení a řízení o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru a dovodil, že zásada presumpce neviny se týká pouze trestního řízení, nikoliv posuzované věci, jejímž předmětem je odlišná otázka přijetí personálního opatření. Městský soud neshledal důvodnou ani druhou žalobní námitku směřující proti způsobu dokazování a získávání podkladů pro rozhodnutí. Podle městského soudu správními orgány shromážděné poklady sice zahrnují listiny opatřené v řízení před jiným orgánem (GIBS), nicméně věcně dokumentují okolnosti předmětných jednání žalobce, a proto nejsou vyloučeny z okruhu důkazních prostředků, jež je možné užít ve věcech služebního poměru. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Podle stěžovatele § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, na jehož základě byl propuštěn, vede k tomu, že správní orgán vyhodnocuje stejné skutečnosti, které jsou vyhrazeny soudu v trestním řízení. Navíc je snadno zneužitelný, neboť si lze představit situaci, v níž je příslušník na základě daného ustanovení propuštěn ze služebního poměru, ač je následně obžaloby zproštěn, případně je trestní stíhání zastaveno. Stěžovatel je rovněž přesvědčen o nadbytečnosti použití § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, neboť vhodnější řešení projednávané věci nabízí institut postavení mimo službu a vyčkání výsledků probíhajícího trestního řízení.
[5] Stěžovatel má rovněž za to, že žalovaný, resp. prvoinstanční orgán, rezignovali na řádné opatřování důkazů a na jejich hodnocení. Stěžovatel zdůraznil, že správní orgány, stejně jako městský soud, ve svých úvahách vycházejí toliko z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a z obsahu úředního záznamu o časové ose pořízení vozidla, aniž by zohlednily, že dané listiny nepředstavují důkazy, ale pouze hodnotící výsledky činnosti orgánu činného v trestním řízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na závěry rozsudku městského soudu, s nimiž se plně ztotožnil, stejně jako na obsah napadeného rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel v kasační stížnosti nijak nereaguje na argumentaci městského soudu. Navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl. III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] NSS předně považuje za nezbytné připomenout závěry svého rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008
78, č. 2162/2011 Sb. NSS, v němž se rozšířený senát vyslovil k otázce určitosti žalobní bodů, když uvedl, že „[č]ím je žalobní bod […] obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí a posoudí ho. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým způsobem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebral by funkci žalobcova advokáta.“ Právě zmíněné principy jsou plně přenositelné i do poměrů řízení o kasační stížnosti, neboť jak NSS opakovaně zdůrazňuje ve své judikatuře, kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje obsah rozsudku soudu (např. rozsudek ze dne 15. 7. 2021, č. j. 1 As 132/2021 30). Platí tedy, že strohá a obecná kasační argumentace vede k vypořádání kasační stížnosti pouze v odpovídající – nízké – míře detailu.
[9] Nahlíženo optikou právě uvedených judikaturních východisek kasační stížnost v nyní projednávané věci je sice projednatelná, když obsahuje argumenty směřující proti závěrům městského soudu ohledně funkce § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru včetně vztahu tohoto ustanovení k trestním předpisům, a ohledně řádného zjišťování skutkového stavu. Daná polemika však ustrnula ve značné rovině obecnosti, čemuž odpovídá i způsob reakce na ni.
[10] NSS se v prvé řadě neztotožnil s argumentací, že se správní orgán v řízení vedeném na základě § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru („příslušník musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru“) zabývá stejnými skutečnostmi jako soud při rozhodování o vině v trestním řízení. Ač určitá část předmětu obou řízení vskutku obdobná je, když směřuje ke zjištění, zda posuzované jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty určitého trestného činu či nikoliv, v řadě dalších otázek se již daná řízení podstatně liší (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2015 č. j. 10 As 87/2014
65, bod 24, či rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2018, č. j. 7 As 285/2018-30, bod 36). Odlišnost z hlediska rozsahu posuzovaných okolností lze demonstrovat na příkladu tzv. zásady subsidiarity trestní represe. Zatímco v trestním řízení, v němž se tato zásada uplatňuje, se musí orgány činné v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu zabývat intenzitou společenské škodlivosti stíhaného jednání (viz § 12 odst. 2 trestního zákoníku), v řízení podle služebního zákona tato skutečnost nehraje žádnou roli a relevantní jsou jiné okolnosti, tj. kupříkladu otázka ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru. Stejně platí, že v trestním procesu mohou nastat i skutečnosti bránící vyslovení viny (např. chybějící souhlas poškozeného u vymezených trestných činů), které naopak nejsou na překážku propuštění příslušníka ve správním řízení. Městský soud proto dospěl ke správnému závěru o vzájemně nezávislém charakteru obou porovnávaných postupů.
[11] Není důvodná ani (hypoteticky formulovaná) obava stěžovatele ze zneužití možnosti propuštění na základě § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. V případě, že se služební funkcionář rozhodne přistoupit k tomuto postupu, musí sám nashromáždit dostatečné množství skutkových podkladů, aby jeho závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu byl řádně prokázán a obstál i při případném přezkumu ve správním soudnictví.
[12] S otázkou zákonnosti napadeného rozhodnutí se míjí úvahy stěžovatele o nadbytečnosti postupu § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Je jistě pravdou, že zákon nabízí služebnímu funkcionáři možnost nevést autonomně důkazní řízení podle právě citovaného ustanovení a vyčkat výsledků (eventuálně) probíhajícího řízení trestního, když případné odsouzení v jeho rámci vede k propuštění příslušníka bez dalšího [viz § 42 odst. 1 písm. a), b) téhož zákona]. Úkolem správních soudů však není hodnotit účelnost, ale pouze zákonnost postupu správních orgánů. Kasační soud přitom již v minulosti dovodil, že alternativní existence obou zmíněných postupů odpovídá vůli zákonodárce, kterou je nezbytné respektovat (viz rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2015 č. j. 10 As 87/2014 65, bod 22). Je tedy na úvaze služebního funkcionáře, jakou ze zákonem nabízených alternativ vedoucích k ukončení služebního poměru zvolí, při současném respektování jejího zákonného rámce.
[13] Stěžovatel se rovněž mýlí, když zpochybňuje použitelnost usnesení o zahájení trestního stíhání a úředního záznamu o časové ose pořízení vozidla jakožto důkazního prostředku ve správním řízení. Městský soud v tomto směru správně poukázal na § 180 odst. 2 zákona o služebním poměru, podle něhož „důkazem je vše, co může přispět ke zjištění skutkového stavu věci“. Ke zjištění skutkového stavu přitom jistě mohou sloužit i výše uvedené listiny, z nichž vyplývají poznatky o jednání stěžovatele naplňující znaky trestného činu.
A to zejména za situace, v níž není pravdivé tvrzení stěžovatele o tom, že správní orgány ve svých úvahách o naplnění skutkové podstaty přečinu jednáním žalobce vycházely toliko z těchto listin. Na skutečnosti uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, resp. v úředním záznamu, totiž přesvědčivě navazují další podklady pro rozhodnutí opatřené v rámci správního řízení, na které poukazuje městský soud v bodě 51 svého rozsudku (zejména materiály Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, protokol o výslechu stěžovatele, úřední záznamy o podání vysvětlení atd.).
Tyto komplexní podklady pro rozhodnutí, a skutková zjištění správních orgánů z nich vyplývající, přitom nebyla ze strany stěžovatele nijak relevantně zpochybněna.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] NSS neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
[15] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Lenka Krupičková předsedkyně senátu