Rozhodnutím Magistrátu města Ostravy
(správního orgánu I. stupně) byl žalobce
uznán vinným ze spáchání přestupku, kterého
se měl dopustit tím, že dne 27. 4. 2007 ve 21:20
hod. v Ostravě-Kunčicích řídil vozidlo značky
Škoda Octavia po ul. Rudná, kde je dopravní
značkou stanovena maximální rychlost jízdy
60 km/hod., a při jízdě do křižovatky ul. Rudná
– Vratimovská si počínal neopatrně a neohleduplně, neboť řídil vozidlo rychlostí 119 km/hod.,
v důsledku čehož nestačil zastavit a za vyznačeným přechodem pro chodce v pravém jízdním
pruhu, ve směru jízdy k Ostravě-Vítkovicím, narazil do zadní části vozidla značky Fiat Stillo. Za
tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 7 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
senátu k projednání a rozhodnutí. K tomu jen
dodává, že účinky výroku shora citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze čj. 6 Ads
109/2009-72, o přerušení řízení pominuly
dnem doručení nálezu Ústavního soudu Nejvyššímu správnímu soudu, tj. dnem 22. 1. 2013.
Na základě žalobcova odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze
dne 21. 12. 2007 rozhodnutí I. stupně změnil
tak, že nahradil text „a rychlost 119 km/hod.“
textem „a to nejméně rychlostí 107 km/hod.“
a ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil.
Žalobce následně podal žalobu u Krajského
soudu v Ostravě, který ji rozsudkem ze dne
22. 3. 2012, čj. 58 Ca 1/2008-162, zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce
(stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal mimo jiné vadu řízení spočívající v nesprávnosti skutkových zjištění správních orgánů obou
stupňů, kterou krajský soud nezákonně aproboval. Dle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, co je příčinou dopravní nehody v situaci, kdy řidič vjíždějící
z vedlejší silnice na silnici hlavní nedá vozidlu jedoucímu po hlavní silnici přednost, přičemž vozidlo jedoucí po hlavní silnici jede
vyšší než v místě nejvyšší povolenou rychlostí. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na
trestní judikaturu Nejvyššího soudu, zejména
na rozhodnutí ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo
688/2011. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, žalovaného a správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
stí. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na
trestní judikaturu Nejvyššího soudu, zejména
na rozhodnutí ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo
688/2011. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, žalovaného a správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Vedle vad řízení, jež předcházely vydání rozsudku krajského soudu, spočívá tento rozsudek i na nesprávném posouzení právní otázky, co bylo příčinou dopravní nehody.
Stejnou vadou pak trpí i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Zásadně totiž platí,
že příčinou dopravní nehody spočívající ve
srážce vozidla jedoucího po hlavní silnici
s vozidlem vjíždějícím na tuto hlavní silnici
z vedlejší silnice je nedání přednosti v jízdě
vozidlu jedoucímu po hlavní silnici. K této
otázce lze poukázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, čj. 7 Tdo
38/2009, v němž se uvádí: „V posuzovaném
případě spočívala dopravní nehoda ve střetu
dvou vozidel na křižovatce hlavní silnice
s vedlejší silnicí, přičemž vozidlo obviněného jelo po hlavní silnici a vozidlo poškozeného vjelo do křižovatky z vedlejší silnice.
Obecně vzato je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede
z vedlejší silnice, neboť jeho povinností je
dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím
po hlavní silnici. Samotná okolnost, že řidič,
který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu
po hlavní silnici. Přednost řidiče jedoucího
po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou
rychlostí. Příčinou střetu pak je skutečnost,
že řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal
přednost. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít
pouze omezený význam, a to v podstatě jen
z hlediska míry následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič
vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Tyto
zásady vyplývají z toho, že porovnají-li se
povinnosti obou řidičů,
je povinnost dát
přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti
dát přednost v jízdě bez dalšího již samo
o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se
vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně
dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy.
Porušení povinnosti dodržet
stanovený
rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve
ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu,
jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost,
přehlednost daného místa či úseku apod.
střednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se
vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně
dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy.
Porušení povinnosti dodržet
stanovený
rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve
ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu,
jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost,
přehlednost daného místa či úseku apod.
Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní
mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího
po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče
jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost. Jde o to, že jen
v důsledku vysoké rychlosti vozidla jedoucího po hlavní silnici řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici i při snaze dát přednost
objektivně nemůže bezpečně provést jízdní
manévr spočívající v projetí křižovatky. Typickým rysem takové situace je to, že řidič,
který jinak je povinen dát přednost v jízdě,
jen v důsledku vysoké rychlosti jízdy vozidla, jemuž má dát přednost, uvidí toto vozidlo až v době, kdy již není reálné, aby mu
přednost skutečně dal. Zároveň je třeba zdůraznit, že nedání přednosti tu nesmí být důsledkem toho, že řidič přijíždějící po vedlejší
silnici pominul nějakou významnou okolnost, kterou mohl běžně vnímat nebo kterou
mohl snadno předvídat. V tomto smyslu je
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
třeba brát v úvahu rozhodnutí č. 45/2005
Sb. rozh. tr., na které v napadeném rozsudku
odkázal Krajský soud v Ostravě.“
V dalším, na věc sp. zn. 7 Tdo 38/2009
skutkově a právně navazujícím, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo
688/2011 (týkalo se opakovaného rozhodování Nejvyššího soudu v téže trestní věci poté,
co předchozí rozsudky okresního a krajského
soudu byly zrušeny), se uvádí: „Soudy rozhodovaly ve věci znovu poté, co jejich předcházející rozhodnutí, jimiž obviněného odsoudily pro trestný čin ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1, 2 [trestního zákona z roku
1961], byla usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, zrušena s tím, že Okresnímu soudu v Novém Jičíně bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout. V citovaném
usnesení Nejvyšší soud vyložil, proč je nepřijatelný původní právní názor soudů prvního a druhého stupně, že výlučným viníkem
nehody je obviněný. V této souvislosti Nejvyšší soud vysvětlil význam a vzájemný vztah
povinností, které oba účastníci nehody porušili, a zároveň vymezil podmínky, za nichž
lze činit za střet odpovědným řidiče vozidla,
které překročilo povolenou rychlost, avšak
kterému nedalo druhé vozidlo přednost.
ném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout. V citovaném
usnesení Nejvyšší soud vyložil, proč je nepřijatelný původní právní názor soudů prvního a druhého stupně, že výlučným viníkem
nehody je obviněný. V této souvislosti Nejvyšší soud vysvětlil význam a vzájemný vztah
povinností, které oba účastníci nehody porušili, a zároveň vymezil podmínky, za nichž
lze činit za střet odpovědným řidiče vozidla,
které překročilo povolenou rychlost, avšak
kterému nedalo druhé vozidlo přednost.
Nový výrok o vině obviněného trestným
činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1
[trestního zákona z roku 1961], již je slučitelný se zásadami vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo
38/2009. Soudy nově rozhodly poté, co konstatovaly, že tu jsou dvě příčiny střetu, a sice
jednak to, že poškozený nedal přednost v jízdě obviněnému, jednak to, že obviněný výrazně (téměř dvojnásobně) překročil povolenou rychlost. Zároveň soudy se zřetelem ke
konkrétním okolnostem, ovlivněným zejména nevhodným stavebně technickým řešením křižovatky, její menší přehledností, povahou a hustotou provozu, přiměřeně
zhodnotily stupeň příčinného významu porušení povinností obou účastníků nehody
pro samotnou srážku a míru jejích následků. Toto hodnocení pak vyznělo v odpovídající závěr, že s ohledem na významné spolu-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
jnásobně) překročil povolenou rychlost. Zároveň soudy se zřetelem ke
konkrétním okolnostem, ovlivněným zejména nevhodným stavebně technickým řešením křižovatky, její menší přehledností, povahou a hustotou provozu, přiměřeně
zhodnotily stupeň příčinného významu porušení povinností obou účastníků nehody
pro samotnou srážku a míru jejích následků. Toto hodnocení pak vyznělo v odpovídající závěr, že s ohledem na významné spolu-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
zavinění poškozeného není důvodu kvalifikovat jednání obviněného podle přísnějšího
§ 224 odst. 2 [trestního zákona z roku 1961],
když primární příčinou střetu bylo to, že poškozený nedal přednost, nelze pominout, že
tu byly dostatečné důvody k tomu, aby za
další příčinu bylo považováno překročení
povolené rychlosti obviněným. Tyto důvody
spočívají v tom, že již samotné uspořádání křižovatky místní komunikace zcela okrajového
významu se čtyřproudovou velmi frekventovanou hlavní silnicí objektivně ztěžovalo projetí
křižovatky vozidlům přijíždějícím po místní
komunikaci. Ostatně ze spisu je patrno, že
křižovatka byla obecně označována za ,křižovatku smrti‘, za ,šílenou křižovatku‘ apod.
Omezení rychlosti jízdy na hlavní silnici na
50 km/h se tedy jeví jako nutné pro to, aby se
řidičům přijíždějícím na křižovatku po
místní komunikaci, byť mají povinnost zastavit a dát přednost v jízdě, vůbec umožnilo
bezpečné projetí křižovatky. V této spojitosti
je významné zjištění, že obviněný velmi dobře znal kritický úsek. Z toho vyplývá, že pro
něho byl seznatelný také význam omezení
rychlosti jízdy v tomto úseku. Mohl tedy
snadno předvídat, že při tak velkém překročení povolené rychlosti, k jakému se uchýlil,
se může ocitnout v situaci, kdy nebude schopen reagovat na přítomnost vozidla, které
případně vjede do křižovatky z vedlejší silnice. Navíc tu byly ještě další okolnosti, jimiž
byla reakce obviněného na takovou situaci
znesnadněna, zejména to, že obviněný jel
v levém jízdním pruhu, předjížděl rozměrné
nákladní vozidlo jedoucí v pravém jízdním
pruhu a měl tímto vozidlem zakrytý výhled
do zóny, v níž se pohybovalo vozidlo vjíždějící do křižovatky z vedlejší silnice. Obviněný téměř dvojnásobným překročením povolené rychlosti jízdy navodil takový průběh
dopravní situace, že vozidlo, které mu jinak
mělo dát přednost, nestačilo včas projet křižovatkou, a sám se zbavil možnosti na přítomnost tohoto vozidla v křižovatce adekvátně reagovat. Pokud poškozený nedal
přednost, bylo to spíše důsledkem chybného
vyhodnocení situace v silničním provozu
než projevem nějaké zásadní nedisciplinovanosti. Spolupůsobení obou příčin střetu
bylo v konkrétní situaci srovnatelné a žádná z nich nepřevažovala natolik, aby ji bylo
možno označit za dominantní. Za tohoto
stavu je výrok o vině, v kterém bylo jednání
obviněného posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 [trestního
zákona z roku 1961], aniž bylo zároveň použito kvalifikace podle § 224 odst. 2 [trestního zákona z roku 1961], proporcionálním vyjádřením míry, v níž se na nehodě podíleli
oba účastníci střetu.“
obení obou příčin střetu
bylo v konkrétní situaci srovnatelné a žádná z nich nepřevažovala natolik, aby ji bylo
možno označit za dominantní. Za tohoto
stavu je výrok o vině, v kterém bylo jednání
obviněného posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 [trestního
zákona z roku 1961], aniž bylo zároveň použito kvalifikace podle § 224 odst. 2 [trestního zákona z roku 1961], proporcionálním vyjádřením míry, v níž se na nehodě podíleli
oba účastníci střetu.“
Citovaná usnesení Nejvyššího soudu jsou
východiskem i pro posouzení přestupkové
věci stěžovatele. Stěžovatelovo jednání zásadně nemůže být příčinou dopravní nehody,
neboť jel po hlavní silnici a měl přednost
před vozidlem vjíždějícím na ni z vedlejší silnice. Jeho jednání by mohlo být výjimečně
příčinou dopravní nehody tehdy, pokud by
existovaly typově podobné okolnosti jako
v případě řešeném v citovaných usneseních
Nejvyššího soudu. Odpovědnost stěžovatele
by tedy přicházela v úvahu za kumulativního
splnění následujících dvou podmínek.
1) Stěžovatel by musel v extrémní míře
porušit stanovený rychlostní limit, přičemž
toto porušení by muselo být zaviněné. Proto
je pro posouzení toho, v jaké míře stěžovatel
překročil limit, a zda šlo nebo nešlo o překročení extrémní, klíčová jak otázka, jakou rychlostí stěžovatel skutečně jel, tak otázka, zda
mohl při patřičné pozornosti včas uvidět dopravní značku omezující v místě nejvyšší povolenou rychlost na 60 km/h, anebo zda subjektivně mohl mít za to, že i nadále pro něho
platí omezení na 80 km/h. Určitým vodítkem,
kdy se jedná o extrémní porušení stanoveného rychlostního limitu, může být úvaha v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
7 Tdo 688/2011, že překročení nejvyšší povolené rychlosti o téměř dvojnásobek je výrazné. Úsudek o tom, zda jde vskutku o extrémní překročení nejvyšší povolené rychlosti,
však musí být činěn s přihlédnutím ke konkrétním poměrům místa, v němž ke střetu došlo, a to zejména s ohledem na charakter komunikace, po níž stěžovatel jel, např. je-li
průtahová, rychlostní, rovná, dostatečně široká, umožňující dohled řidiče po ní jedoucí
daleko dopředu, anebo naopak užší, se zatáčkami, nepřehledná aj., a na to, jakým způsobem (jak přehledně) se tato komunikace kříží s vedlejší silnicí, po níž přijíždělo vozidlo
zn. Fiat Stillo.
ak musí být činěn s přihlédnutím ke konkrétním poměrům místa, v němž ke střetu došlo, a to zejména s ohledem na charakter komunikace, po níž stěžovatel jel, např. je-li
průtahová, rychlostní, rovná, dostatečně široká, umožňující dohled řidiče po ní jedoucí
daleko dopředu, anebo naopak užší, se zatáčkami, nepřehledná aj., a na to, jakým způsobem (jak přehledně) se tato komunikace kříží s vedlejší silnicí, po níž přijíždělo vozidlo
zn. Fiat Stillo.
2) Rychlost jízdy stěžovatele jedoucího
po hlavní silnici by musela řidiči Fiatu Stillo
přijíždějícímu po vedlejší silnici fakticky znemožnit splnění povinnosti dát přednost. Faktické znemožnění splnění povinnosti se musí
posuzovat s ohledem na konkrétní poměry
místa, v němž ke střetu došlo. Rozhodnými
okolnostmi tedy bude zejména to, nakolik jde
o místo pro řidiče přijíždějícího po vedlejší
silnici přehledné a nakolik mu umožňuje s dostatečným předstihem vidět vozidla přijíždějící po hlavní silnici a zohlednit jejich (případně i výrazně nadlimitní) rychlost. Významnou
roli může hrát i hustota provozu v době, kdy
ke střetu došlo, a viditelnost. Samotná okolnost, že k nehodě došlo za tmy, však bez dalšího nemůže vést k závěru, že řidič přijíždějící
z vedlejší silnice měl ztíženou možnost stěžovatelovo vozidlo včas uvidět. Je notorietou, že
přední světla běžného osobního automobilu
jsou za obvyklých nočních podmínek dobře
vidět na vzdálenost mnoha set metrů, takže
z toho, že se ke křižovatce taková světla přibližují po hlavní silnici, řidič jedoucí po vedlejší
silnici, za předpokladu, že je vzhledem ke konkrétním rozhledovým poměrům křižovatky
obou silnic může vidět, může a má usuzovat,
že se ke křižovatce po hlavní silnici blíží vozidlo, kterému je povinen dát přednost.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a proto podle § 110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. rozsudek krajského
soudu zrušil. Jelikož již rozhodnutí Magistrátu města Ostravy je zatíženo nezákonností,
pro kterou bylo rozhodnutí možno zrušit již
v řízení před krajským soudem (nesprávným
posouzením právní otázky, za jakých okolností by mohlo být stěžovatelovo jednání příčinou dopravní nehody), rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, že za použití § 110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. současně zrušil rozhodnutí Magistrátu města Ostravy i krajského úřadu
a věc vrací správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
Angel B. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o uložení pokuty, o kasační [13] Právním názorem Ústavního soudu
je rozšířený senát podle čl. 89 odst. 2 Ústavy
vázán, interpretativní větu obsaženou ve výroku II. nálezu tudíž přebírá a s uvedeným názorem věc vrací podle § 71 odst. 1 a 3 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu šestému § 22 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích stížnosti žalobce.