7 Azs 95/2016- 31 - text
7 Azs 95/2016 - 32 pokračování
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: S. Y., zastoupen Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016, čj. 22 Az 2/2016 - 33,
I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
I.
[1] Rozhodnutím ze dne ze dne 30. 12. 2015, čj. OAM-834/ZA-ZA02-P15-2015, (dále jen „napadené rozhodnutí“) Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) neudělilo žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). II.
[2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále také „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Rozsudek krajského soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje. III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Namítl, že žalovaný nedostatečně zjistil stav věci a že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro jeho obecnost a rozpor s judikaturou Nejvyššího správního soudu (s odkazem na rozsudky ze dne 25. 7. 2005, čj. 5 Azs 116/2005 - 58, ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Azs 55/2008 - 71, a ze dne 16. 7. 2015, čj. 5 Azs 100/2014 - 63). Jestliže žalovaný vycházel jen z výpovědi stěžovatele, porušil § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
To má nejvýznamnější dopad v případě hodnocení podmínek pro udělení doplňkové ochrany. Pokud žalovaný nevycházel z relevantních informací o zemi původu, nemohlo dojít k objektivnímu posouzení hrozby vážné újmy. Ve správním spisu není k této otázce obsažen ani jeden zdroj. Závěr žalovaného je tedy nepřezkoumatelný, a krajský soud měl proto napadené rozhodnutí zrušit. Ve spojitosti s doplňkovou ochranou nebyla brána v potaz hrozba jeho trestního stíhání pro nenastoupení výkonu vojenské služby, tedy případné skutečné nebezpečí vážné újmy.
K tomu stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, čj. 5 Azs 100/2014 - 68, ze dne 8. 7. 2015, čj. 6 Azs 290/2014 - 42, a ze dne 16. 7. 2015, čj. 5 Azs 100/2014 - 68. IV.
[4] Žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě a zdůraznil, že řádně vyhodnotil žádost stěžovatele, opatřil si potřebné informace o zemi původu a postupoval v souladu s ustálenou judikaturou. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout pro nedůvodnost. V.
[5] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s § 104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 – 39, na jehož odůvodnění na tomto místě pro stručnost odkazuje.
[6] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky.
[7] Předně není pravdou, že by v posuzované věci byl nedostatečně zjištěn skutkový stav z důvodu, že správní orgán vycházel pouze z výpovědi stěžovatele. Žalovaný ve svém rozhodnutí výslovně odkázal na Informaci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne 15. 1. 2015, Zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 1. 6. 2015, Výroční zprávu Freedom House, Svoboda ve světe 2015
Ukrajina, ze dne 28. 1. 2015, Výroční zprávu Human Rights Watch 2015 ze dne 29. 1. 2015, Výroční zprávu Amnesty International 2014/2015 ze dne 25. 2. 2015 a Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR čj. 98848/2015-LPTP ze dne 21. 5. 2015 a čj. 110105/2014
LPTP ze dne 1. 8. 2014. Tyto podklady jsou součástí správního spisu a stěžovatel se s nimi také v průběhu správního řízení seznámil. Kromě toho žalovaný zjevně vycházel také z podkladů, které mu doložil sám stěžovatel – vlastnoručně napsaný název onemocnění stěžovatele, povolávací rozkaz, řidičský průkaz a tzv. bílá knížka. Žalovaný tedy nevycházel pouze z výpovědi stěžovatele a postupoval plně v souladu se stěžovatelem citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[8] Rozsudek nelze považovat ani za nepřezkoumatelný. Krajský soud jej náležitě zdůvodnil a uvedl, proč považuje žalobní námitky za liché. Z rozsudku je patrné, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu. Rozsudek tak plně dostál požadavkům vysloveným v ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb.NSS, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008, čj. 7 As 28/2008 – 75).
[9] Co se týče probíhajícího ozbrojeného konfliktu v některých oblastech Ukrajiny, je nutno předně v obecné rovině poznamenat, že tento konflikt sám o sobě není v případě stěžovatele relevantní pro udělení mezinárodní ochrany. Místo trvalého pobytu stěžovatele je totiž v Ivano Frankovské oblasti, která ozbrojenými střety není zasažena (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, čj. 5 Azs 10/2013 – 23).
[10] Ani ve skutečnosti, že stěžovateli hrozí trestní stíhání (a případně také trest odnětí svobody) v případě odmítnutí nastoupení k výkonu vojenské služby, nelze spatřovat důvod pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu.
[11] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nelze odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, považovat bez dalšího za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým nebo náboženským přesvědčením (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004 – 49). V rozsudku ze dne 7. 8. 2012, čj. 2 Azs 17/2012 – 44, Nejvyšší správní soud rovněž zdůraznil, že odmítání vojenské služby nezakládá odůvodněné obavy z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu ani tehdy, pokud by byl výkon vojenské služby spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.
Totéž vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, čj. 5 Azs 100/2014 - 68, na který poukazuje stěžovatel. Jak totiž Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil, výkon vojenské služby je považován za povinnost plynoucí ze státoobčanského vztahu, a proto povolání k výkonu základní vojenské služby není samo o sobě skutečností zakládající pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení (viz např. rozsudek 19.
10. 2006, čj. 3 Azs 396/2005 – 88). Ze stejného důvodu nelze případné trestní stíhání (či trest odnětí svobody) za odepření nástupu k výkonu vojenské služby považovat samo o sobě ani za skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu.
[12] Výjimkou jsou dle citované judikatury případy, kdy by odmítnutí nástupu k výkonu vojenské služby bylo odůvodněno reálně projeveným politickým nebo náboženským přesvědčením, kdy by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo kdy by žadateli o mezinárodní ochranu hrozilo nelidské zacházení v souvislosti se samotným trestním stíháním nebo při výkonu trestu odnětí svobody. Žádná z těchto skutečností ovšem nevyplynula ani z tvrzení stěžovatele uplatněných ve správním řízení, ani z jiných podkladů obsažených ve správním spise.
Své náboženské vyznání stěžovatel pouze zmínil a nijak je nespojoval s tím, že nechce nastoupit k výkonu vojenské služby. Možné riziko špatného zacházení stěžovatel ve správním řízení vůbec nezmiňoval a v řízení před soudem na ně poukázal pouze ve zcela obecné rovině. Povinnost správního orgánu zjistit úplně a přesně skutečný stav věci je přitom limitována právě tvrzeními žadatele o mezinárodní ochranu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, čj. 5 Azs 50/2003 - 47, ze dne 18.
12. 2003, čj. 5 Azs 24/2003 - 42, či ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 Azs 22/2003 – 41).
[13] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou na základě § 104a s. ř. s.
[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[15] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť ta má odkladný účinek ze zákona (§ 32 odst. 5 ve spojení s § 32 odst. 2 zákona o azylu). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 17. srpna 2016
JUDr. Michal Mazanec předseda senátu