7 Td 10/2016-7
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2016 v trestní věci obviněného Mgr. R. L., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 7/2015, o příslušnosti soudu takto:
Podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Městský soud v Praze.
Dne 16. 2. 2015 podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, u Obvodního soudu pro Prahu 6, obžalobu na obviněného Mgr. R. L. pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku.
Zločinu se měl obviněný podle obžaloby dopustit tím, že dne 29. 8. 2012, na adrese K., P., jako advokát, vedený v ČAK pod evidenčním číslem …, resp. jako schovatel a oprávněný, uzavřel s J. H. a A. H. jako složiteli, Smlouvu o úschově peněz a o svěřenectví majetku, na jejímž základě dne 4. 9. 2012 obdržel vkladem na svůj účet č. …, vedený u ČSOB, a. s., částku 2.500.000 Kč k zajištění svého případného nároku ze Smlouvy o poskytování právních služeb, uzavřené též mezi Mgr. R. L. a manželi H. dne 29. 8. 2012, ve které vznik nároku na odměnu byl vázán na úspěch v trestní věci M. H., sp. zn. 3 To 7/2012, kdy za předpokladu, že M. H. bude odložen výkon trestu odnětí svobody uložený v předmětném řízení, činí odměna částku 1.250.000 Kč, resp. pokud bude rozhodnutím Nejvyššího soudu vyhověno dovolání podanému ve prospěch odsouzeného a rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 7/2012, ze dne 11. 6. 2012 bude zrušen, činí odměna 2.500.000 Kč, přičemž přestože žádný smlouvou o poskytování právních služeb předpokládaný úspěch ve věci nenastal, a dle čl. IV odst. 2 uzavřené Smlouvy o poskytování právních služeb, v případě, že nebude splněna ani jedna z podmínek, tj. odložení výkonu trestu odnětí svobody nebo vyhovění dovolání, se Mgr. R. L. zavázal vrátit celý předmět úschovy, do dnešního dne částku 2.500.000 Kč manželům H. nevrátil, a v rozporu s uzavřenou smlouvou a v rozporu s § 16 a § 17 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanovícími advokátovi povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, jednat čestně a svědomitě a dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže a dále v rozporu s usnesením představenstva České advokátní komory č. 2/2003 z 24. 6. 2003, které nabylo účinnosti 28. 9. 2003, stanovícího povinnost vést advokátní úschovy na účtu banky, kdy tento účet musí vždy vykazovat zůstatek, který nesmí být nižší než součet prostředků klienta, svěřené finanční prostředky v období od 4. 9. 2012 do 17. 9. 2012 z účtu vyčerpal a částku ve výši 2.500.000 Kč použil pro vlastní potřebu.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl usnesením ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 58 T 7/2015 tak, že se podle § 231 odst. 1 tr. ř., s přihlédnutím k § 223 odst. 2 tr. ř., za použití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného Mgr. R. L. pro skutek uvedený v obžalobě, jímž měl spáchat zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestů, které byly obžalovanému již uloženy nebo které jej postihnou.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 67 To 370/2015, ke stížnosti státní zástupkyně, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a soudu I. stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 58 T 7/2015, podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. věc předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti s tím, že Obvodní soud pro Prahu 6 má za to, že není věcně příslušný k jejímu rozhodnutí, když příslušným soudem je podle něj Krajský soud v Brně. Uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 52 T 3/2014, byl obviněný Mgr. R. L. uznán vinným v bodě I. 1a) až c) zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodech I. 2), 4), II. 5) až 10) zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodě I. 3) přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 2 To 2/2015, odvolání obviněného a poškozeného MUDr. I. M., podaná proti citovanému rozsudku soudu I. stupně, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Obvodní soud poukázal na průběh trestního řízení v právě projednávané věci, kdy bylo usnesením ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 58 T 7/2015, trestní stíhání obviněného s ohledem na trest, který mu byl citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně uložen, zastaveno pro neúčelnost. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 67 To 370/2015, toto usnesení zrušil a obvodnímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. S ohledem na závěry Městského soudu v Praze v citovaném rozhodnutí, obvodní soud, předkládá věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti Nejvyššímu soudu. Městský soud totiž uzavřel, že ve věci obviněného projednávané Obvodním soudem pro Prahu 6 se jedná o dílčí útok pokračujícího trestného činu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2014, kdy v případě uznání viny by měl být ukládán společný trest podle § 45 tr. zákoníku. Ve smyslu § 17 odst. 3 tr. ř. nemůže být Obvodní soud pro Prahu 6 věcně příslušný k rozhodnutí v dané věci.
Nejvyšší soud zhodnotil důkazy použitelné k rozhodnutí podle § 24 tr. ř. a dospěl k závěru, že návrh Obvodního soudu pro Prahu 6 je důvodný.
Skutek popsaný v obžalobě, vedené pod sp. zn. 58 T 7/2015 u Obvodního soudu pro Prahu 6, lze u obviněného Mgr. R. L. posoudit jako dílčí útok pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl obviněný pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 52 T 3/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 2 To 2/2015. V této věci se obviněný trestných činů zpronevěry dopustil podle skutkových zjištění soudů v krátkosti tím, že jako advokát přijímal od svých klientů na bankovní účty advokátních úschov peněžní prostředky, které mu byly svěřeny klienty na základě Smlouvy o úschově peněz a o svěřenectví majetku [viz bod 1a), 1c), 2), 4), 5), 6), 8)] nebo Smlouvy o úschově peněz a o svěřenectví listin [viz bod 7), 9)] a zavázal se v rámci těchto Smluv poskytovat právní služby s tím spojené (např. při realizaci prodeje nemovitostí a poplatků s tím spojených), avšak v rozporu s těmito smlouvami neoprávněně bez souhlasu a vědomí klientů s finančními prostředky, jimi mu ke konkrétním účelům přesně vymezeným svěřenými, nakládal způsobem, jak je popsán v bodech 1), 2) až 10).
Tyto prostředky převzaté do úschovy použil pro vlastní potřebu nebo k jinému než sjednanému účelu, ačkoli podle svěřeneckých smluv nebo smluv o úschovách byl povinen použít je pouze k úkonům ve smlouvách přesně vymezeným v návaznosti též na předem smluvně stanovené účely [např. úhrada kupní ceny ve prospěch účtu oprávněného a uhrazení daně z převodu nemovitosti ve prospěch bankovního účtu příslušného správce daně oproti předložení originálu Listu vlastnictví a daňového přiznání a daňového výměru – skutky ad I.
4), II. 5) až 10), vrácení jistiny prokazující vůli složitele k mimosoudnímu vyřízení sporných nároků zpět složiteli oproti doložení smírného vyřešení a narovnání věci – skutek ad I. 2), či vyplacení deponované částky oprávněné osobě na základě předložení pravomocného rozhodnutí soudu – skutek ad I. 1a), c), rezervační poplatek na koupi činžovního domu spolu s klientem – skutek ad I. 1b)]. K okamžiku, kdy byly splněny podmínky pro uvolnění finančních prostředků tím, že nastala ve smlouvě konkretizovaná událost, na niž byla vázána povinnost obviněného tyto svěřené finanční prostředky uvolnit z advokátní úschovy, tak neučinil, neboť tyto prostředky již dříve užil podle svého, zásadně ke svému užitku.
Klientům – poškozeným tak způsobil škodu v bodě 1a) až c) ve výši 7.304.686 Kč a v bodech 2), 4), 5) až 10) v částce 44.457.514 Kč. Obviněný vzniklou škodu později nahradil.
Jednotlivé útoky jsou ve shodě místní (obviněný se útoků dopouštěl převážně v Brně ale také v Praze), a také ve vzájemné souvislosti časové, neboť útoky popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně měly být spáchané v období od 17. 1. 2011 do 18. 4. 2012 [ad I. 2), 4), II. 5) až 10)]. Na tyto útoky, s odstupem pouhých čtyř měsíců, navazuje jednání popsané v obžalobě, která je nyní vedena u Obvodního soudu pro Prahu 6, a které mělo být spáchané 29. 8. 2012 (viz výše citace skutku). Tato doba nemůže s ohledem na okolnosti případu bránit v posouzení jednání jako pokračujícího trestného činu. Okolnosti svědčí i pro subjektivní souvislost, když dílčí skutek obžaloby měl být spáchán obviněným Mgr. R. L. jako v předchozích případech rovněž v pozici advokáta vedeného v ČAK pod evidenčním číslem … a schovatele.
Jak vyplývá z usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného v obou věcech, nenastala ani situace upravená v ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř., kdy by se v důsledku sdělení obvinění (doručeno dne 18. 9. 2013) nejednalo o jeden skutek pokračujícího jednání. Posouzení celého jednání obviněného jako pokračující jednání tedy nic nebrání.
Optimální z hlediska rozhodování orgánů činných v trestním řízení a postihu pachatele trestné činnosti je, a trestní řád to stanoví v ustanovení § 20 odst. 1 tr. ř., aby proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu, bylo konáno společné řízení. Protože v praxi se tak z různých důvodů v případech široké škály typů mnohosti trestné činnosti často neděje, je právě účelem mimo jiné ustanovení § 45 tr. zákoníku o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, dodatečně navodit stejnou situaci, jakoby celá trestná činnost pachatele byla projednána v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 tr. ř. ve společném řízení.
V § 17 tr. ř. je upravena věcná příslušnost krajského soudu. Podle § 17 odst. 3 tr. ř. krajský soud koná v prvním stupni řízení též o dílčích útocích pokračujícího trestného činu, jestliže postupem podle § 45 tr. zákoníku přichází v tomto řízení v úvahu rozhodnutí o vině některého z trestných činů uvedených v odstavci 1 nebo 2.
V § 45 odst. 1 tr. zákoníku, který upravuje institut ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu je uvedeno, odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§ 116 tr. zákoníku), za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Jak již bylo uvedeno výše, jednání, které je předmětem této projednávané věci, se obviněný měl dopustit dne 29. 8. 2012 v Praze, přičemž za obdobné jednání byl odsouzen citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně. Nejvyšší soud proto rozhodl, že příslušným k projednání věci obviněného je Městský soud v Praze, který je vzhledem k místu spáchání žalovaného trestného činu místně příslušný podle § 18 odst. 1 tr. ř. a s ohledem na ustanovení § 17 odst. 3 tr. ř. také i věcně příslušný ke konání řízení.
Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 4. května 2016
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu