Nejvyšší soud rozhodl dne 3. června 2015 v neveřejném zasedání, v trestní věci obviněného Z. H., vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 154/2002, o návrhu obviněného na odnětí a přikázání věci v řízení o povolení obnovy řízení takto:
Podle § 25 tr. ř. se věc Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí neodnímá.
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí podala dne 17. 12. 2002 obžalobu (č. l. 153 tr. spisu) na obviněného Z. H. pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 2 T 154/2002 (č. l. 172 tr. spisu), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 11 To 100/2003 (č. l. 184 tr. spisu), byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Dne 25. 2. 2015 (č. l. 531) podal obviněný u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí návrh na povolení obnovy řízení, současně s návrhem na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř.
Dne 19. 5. 2015 byl Nejvyššímu soudu předložen trestní spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 2 T 154/2002, s návrhem obviněného Z. H. na odnětí věci tomuto soudu a její přikázání Městskému soudu v Brně, k rozhodnutí o jeho v pořadí již 4. návrhu na povolení obnovy řízení. Ve svém obsáhlém návrhu, obviněný především podrobně popisuje okolnosti svého odsouzení a důkazní situaci (zejména jaké nové důkazy navrhuje k provedení). Má za to, že věcně i místně příslušné soudy v prvotním řízení pochybily při zvážení všech zásadních aspektů případu. Soudce JUDr. J. Radoš podle obviněného projevil svou zaujatost vůči němu. Ve spise se podle obviněného od samého začátku případu nacházejí důkazy o jeho nevině, důkazy také opětovně předkládal v návrzích na povolení obnovy řízení, avšak uvedeným soudcem jsou tyto důkazy podle jeho názoru opakovaně přehlíženy. V návrhu také uvedl, že již třikrát žádal o obnovu řízení, ale soudy opakovaně vydávaly vadná rozhodnutí. Podle jeho názoru by tak obnovu řízení neměl dělat soud, který jej odsoudil, ani senát krajského soudu, který vždy zamítnutí jeho žádosti o obnovu řízení v neveřejném zasedání schválil (v této souvislosti požaduje po Nejvyšším soudu vydání judikátu, který by změnil dosavadní praxi). Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě došlo k odsouzení nevinného člověka. Zdůrazňuje, že je pro něj nesmírný stres setkat se znovu s takovými lidmi, jako je státní zástupkyně Mgr. Pospíšilová a soudce JUDr. J. Radoš. Je přesvědčen, že to co zažil za 13 let s obecnými soudy je natolik významné, aby to odůvodnilo prolomení zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, neboť ještě důležitější je podle něj právo na spravedlivý proces. Podle obviněného nebyly obnovy řízení řádně projednány. Okresní soudce údajně manipuluje s důkazy, zastrašuje svědky, vyhrožuje jim a rozkřikuje se na ně, ovlivňuje právní zástupce, vyhýbá se dokazování, nadržuje státní zástupkyni a údajné poškozené. Obviněný uvádí, že vlivem křivého odsouzení přišel o styk s dětmi. Postup podle § 25 tr. ř. požaduje z důvodu vhodnosti, aby bylo řízení o povolení obnovy zcela nezávislé, nezaujaté a neopakovaly se údajné chyby z předchozího řízení, kdy zejména obecné soudy deformovaly důkazy do vyhovující jim podoby. Předchozí rozhodnutí soudů ve věci považuje obviněný za libovůli a porušení svého práva na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby jeho věc byla odňata Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí a přidělena Městskému soudu v Brně, který by věc ještě jednou podrobil nezávislému přezkumu, a vzal v úvahu jeho důkazy, které nashromáždil za 13 let, což se podle něj doposud nedělo.
Nejvyšší soud projednal předložený návrh a dospěl k následujícímu závěru.
Podle § 25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu.
Podle § 281 odst. 2 tr. ř. o návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo m. j. pravomocným rozsudkem, rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Tímto soudem je v této trestní věci Okresní soud v Ústí nad Orlicí.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že v uvedené věci se jedná již o čtvrtý návrh obviněného na povolení obnovy řízení (č. l. 531 tr. spisu). O návrhu na povolení obnovy naposledy rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, a to usnesením ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 14 To 135/2013, kterým byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 2 T 154/2002, jímž byl zamítnut návrh obviněného na povolení obnovy řízení v této trestní věci (č. l. 428, 463 tr. spisu).
Nejvyšší soud zvažoval důvody pro odnětí věci příslušnému soudu, a její přikázání jinému soudu, přičemž shledal, že argumenty odůvodňující podle obviněného postup podle § 25 tr. ř. se týkají především opakovaných stížností na rozhodovací činnost soudce JUDr. J. Radoše. Obviněný svými námitkami vůči tomuto soudci obsáhle polemizuje se způsobem, jakým hodnotil důkazy, se způsobem jakým vedl dosavadní řízení ve věci, přičemž opakuje svou verzi průběhu skutkového děje a je přesvědčen, že pravdivost jeho verze je zcela zřejmá již z důkazů, které jsou součástí trestního spisu. Obviněný považuje soudce JUDr. J. Radoše za zaujatého vůči své osobě a má za to, že svým postupem (vedením trestního řízení, údajně vadným hodnocením důkazů, atp.) porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Z trestního spisu vyplývá, že obviněný v průběhu řízení o jeho 3. návrhu na povolení obnovy řízení vznesl námitku podjatosti samosoudce JUDr. J. Radoše, s návrhem na jeho vyloučení z rozhodování v jeho věci. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 2 T 154/2002 (č. l. 319 tr. spisu), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 14 To 327/2012 (č. l. 328 tr. spisu), bylo rozhodnuto, že tento soudce není vyloučen z projednávání věci, a to žádosti obviněného o povolení obnovy řízení v trestní věci obviněného. Hlavními argumenty obviněného v uvedené žádosti o vyloučení soudce, byl především jeho nesouhlas se způsobem rozhodování tohoto soudce, jakož i kritika způsobu, jakým hodnotí důkazy provedené v trestní věci obviněného. Tyto námitky soudy shledaly nedůvodnými.
Proti zamítnutí 3. návrhu obviněného na povolení obnovy řízení (kdy rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, a to usnesením ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 14 To 135/2013, kterým byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 2 T 154/2002, jímž byl zamítnut návrh obviněného na povolení obnovy řízení v této trestní věci) podal obviněný ústavní stížnost, v níž namítal porušení jeho práva na spravedlivý proces, popisoval (stejně jako v nyní posuzované věci) okolnosti svého odsouzení a důkazní situaci, jakož i podal podrobné vlastní vylíčení celé věci a připojil svůj náhled na důkazy provedené ve věci včetně jejich vlastního hodnocení. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv obviněného a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/13 byla ústavní stížnosti obviněného odmítnuta (č. l. 494 tr. spisu).
S přihlédnutím také k výše uvedenému, ani Nejvyšší soud nepřisvědčil obavám obviněného o jakousi libovůli okresního soudu při rozhodování, nebo podjatosti uvedeného samosoudce, když námitky obviněného, uplatněné také v jeho návrhu na delegaci, byly již v průběhu trestního řízení opakovaně řešeny různými soudy (jak je uvedeno výše). Důvody návrhu na delegaci věci jinému soudu, jsou projevem nesouhlasu obviněného se způsobem rozhodování Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (resp. konkrétního soudce) a následně pak i soudu příslušného k rozhodování o jeho stížnostech proti rozhodnutí soudu I. stupně. Z trestního spisu přitom vyplývá, že ze stejného důvodu nevyhovění jeho návrhům, má obviněný obdobné výhrady i proti dalším konkrétním osobám v jiných řízeních (proti soudkyním, pracovníkům městského či krajského úřadu atd.), jak to souhrnně uvedl Okresní soud v Ústí nad Orlicí v odůvodnění usnesení ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 2 T 154/2002, kterým nevyhověl námitce obviněného o podjatosti samosoudce JUDr. J. Radoše (viz č. l. 319 tr. spisu).
Vedle toho, že Okresní soud Ústí nad Orlicí provedl všechna dosavadní řízení v této trestní věci, a je tedy s celým případem podrobně seznámen, nelze současně přehlédnout ani skutečnost, že obviněný, jakož i podstatná většina případných svědků (viz obžaloba na č. l. 153 a násl. tr. spisu), mají bydliště v územním obvodu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Přikázání věci Městskému soudu v Brně, jak navrhuje obviněný, by tedy nejen nepřispělo k řádnému objasnění věci, ale vzhledem ke vzdálenosti navrhovaného soudu by jistě vyvolalo zvýšené náklady řízení a mohlo by zapříčinit také nežádoucí průtahy v řízení.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2015
Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš