7 Td 3/2025-455
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 1. 2025 v neveřejném zasedání v trestní věci obviněného Ondřeje Znamenáčka, trvale bytem Divišovská 2310/9, Praha, stíhaného jako uprchlého, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 64 T 101/2024, o návrhu soudu na určení místní příslušnosti takto:
Podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Obvodní soud pro Prahu 4.
1. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 podal dne 1. 11. 2024 u Obvodního soudu pro Prahu 5 obžalobu na obviněného Ondřeje Znamenáčka pro skutek kvalifikovaný jednak jako přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku a jednak jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku.
2. Obviněný se měl podle obžaloby dopustit těchto trestných činů v podstatě tím, že jako jednatel a osoba fakticky zcela ovládající obchodní společnost ZNAMO, s. r. o., se sídlem Jabloňová 3000, Praha, nejméně v době od 1. 6. 2020 v rámci insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 5845/2020 v rozporu se svými povinnostmi podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“), nijak nereagoval na výzvy insolvenčního správce ALFA insolvenční, v. o. s., se sídlem Olšany u Prostějova 462, Olšany u Prostějova, adresa pobočky Pod Klaudiánkou 8, Praha 4, k poskytnutí součinnosti podle § 210 IZ. Konkrétně šlo o výzvu ze dne 15. 5. 2020, kterou si převzal ve své datové schránce dne 20. 5. 2020 a na výzvu ze dne 30. 6. 2020, kterou si převzal ve své datové schránce dne 1. 7. 2020, insolvenčnímu správci ve stanovené lhůtě 10 dnů od doručení výzvy nepředal účetnictví ani mu nesdělil, kde se nachází, neposkytl přehled majetku a závazků společnosti, jakož i jiné požadované listiny, s insolvenčním správcem nespolupracoval a neposkytoval mu žádnou součinnost, ačkoli byl poučen, že je podle insolvenčního zákona povinen poskytnout insolvenčnímu správci součinnost, a že v případě jejího neposkytnutí může být za takové jednání trestně odpovědný podle § 225 tr. zákoníku, a tudíž si byl vědom, že svým jednáním výrazně ztěžuje plnění povinností insolvenčního správce, zejména zjišťování majetkové podstaty dlužníka, přezkoumání přihlášek pohledávek věřitelů, podání přiznání k dani za dlužníka. Součinnost insolvenčnímu správci neposkytl ani později, ačkoli mu v tom přinejmenším do 25. 4. 2021 nebránila žádná překážka, a zároveň tímto jednáním ohrozil zákonné uspokojení pohledávek věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky do shora specifikovaného insolvenčního řízení společnosti ZNAMO, s. r. o., a to konkrétně věřitelů uvedených v obžalobě.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 31. 12. 2024, sp. zn. 64 T 101/2024, podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. předložil věc Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti, neboť měl za to, že není příslušný k jejímu projednání, což byl i názor státního zástupce, jenž návrh na předložení věci k rozhodnutí o místní příslušnosti učinil v obžalobě. Z popisu skutku v obžalobě, jakož i ze spisového materiálu totiž vyplývá, že jednání obviněného spočívalo v opomenutí, přičemž obviněný se tohoto omisivního jednání v podobě neposkytnutí náležité součinnosti insolvenčnímu správci ALFA insolvenční, v. o. s., dopustil tam, kde měl své zákonné povinnosti plnit, tedy v místě sídla insolvenčního správce, tj. Olšany u Prostějova 462 nebo na adrese pražské provozovny insolvenčního správce, tj. Pod Klaudiánkou 8, Praha 4.
4. Obvodní soud pro Prahu 5 proto uzavřel, že podle § 18 odst. 1 tr. ř. přichází do úvahy místní příslušnost Okresního soudu v Prostějově (sídlo insolvenčního správce) nebo Obvodního soudu pro Prahu 4 (sídlo provozovny insolvenčního správce), proto předložil věc Nejvyššímu soudu jako soudu příslušnému k rozhodnutí o příslušnosti soudu, neboť jde o soud nejblíže společně nadřízený všem jmenovaným soudům.
II. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o návrhu na určení místní příslušnosti
5. Nejvyšší soud dospěl na podkladě předloženého spisového materiálu k následujícím závěrům.
6. Podle § 18 odst. 1 tr. ř. koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je třeba považovat místo, kde došlo k jednání pachatele, naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. U omisivních trestných činů je to – v obecném smyslu (viz dále) – místo, kde měla být vykonána činnost, jejíž opomenutí zakládá trestný čin (srov. závěry publikované pod č. 12/1972 Sb. rozh. tr.).
7. Dále je namístě připomenout, že podle § 21 odst. 2 tr. ř. koná společné řízení o více trestných činech soud, který je příslušný konat řízení o nejtěžším trestném činu (nebo o pachateli trestného činu, což v dané věci není relevantní hledisko).
8. Z trestných činů, pro které byla na obviněného podána obžaloba, je nejtěžším trestným činem přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, za který zákon stanoví trestní sazbu trestu odnětí svobody na šest měsíců až tři léta odnětí svobody nebo trest zákazu činnosti (zatímco u přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku je to trestní sazba trestu odnětí svobody až na dvě léta nebo trest zákazu činnosti).
9. Citované ustanovení § 225 tr. zákoníku dopadá na případy porušení povinnosti různých subjektů v insolvenčním řízení a chráněn jím je zájem na zajištění náležitého uspořádání majetkových vztahů dlužníků, nacházejících se ve stavu úpadku, k subjektům dotčeným jejich úpadkem. Přečiny podle § 225 tr. zákoníku je bráněno v uspořádání těchto vztahů nebo je jejich uspořádání ohrožováno, případně ztěžováno, čímž jsou současně ohrožována majetková práva věřitelů takových dlužníků. K založení trestní odpovědnosti připadá v úvahu nesplnění určité důležité povinnosti v insolvenčním řízení vůči insolvenčnímu správci, neposkytnutí tomuto náležité součinnosti (tedy omisivní jednání) nebo nátlak na něj, případně doprovázený fyzickým útokem na jeho osobu, na osobu jemu blízkou nebo na jeho majetek (komisivní jednání). Jde proto o tzv. nepravý omisivní trestný čin, tedy trestný čin (srov. Šámal, P., Gřivna, T., Bohuslav, L., Novotný, O., Herczeg, J. Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 115).
10. Jak pak již bylo řečeno, obviněný se měl podle obžaloby dopustit dovozovaného činu v podstatě tím, že ačkoli byl v rámci insolvenčního řízení jako jednatel společnosti nacházející se v úpadku vyzýván k součinnosti, tuto žádným způsobem insolvenčnímu správci neposkytl, tedy na své povinnosti uložené podle insolvenčního zákona zcela rezignoval, čímž měl, podle právní věty obžaloby, v insolvenčním řízení hrubě ztěžovat výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozit účel insolvenčního řízení. Přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku tak měl být v tomto případě spáchán opomenutím povinností vyplývajících ze zákona (neposkytnutím součinnosti), tedy omisivním způsobem. Za místo spáchání trestného činu je třeba v takových případech, jak bylo řečeno, považovat místo, kde mělo dojít k jednání, jehož opomenutím došlo k naplnění dané skutkové podstaty, tedy v daném případě, kde měl pachatel neplněním své povinnosti hrubě ztěžovat výkon funkce insolvenčního správce (kam mu měl plnit), a tím měl ohrozit účel insolvenčního řízení.
11. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že významné v posuzovaném případě není místo, kde se v danou dobu (při neplnění stanovené povinnosti) nacházel obviněný. To lze za místo spáchání trestného činu považovat pouze u tzv. pravých omisivních deliktů, tedy u těch, kde je omisivní způsob spáchání znakem skutkové podstaty a je proto možné je spáchat jen opomenutím (např. trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 372 tr. zákoníku, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 11 Td 40/2012, a další).
V takové situaci (u tzv. pravých omisivních deliktů) je totiž přímo v trestním zákoníku stanovena obecná povinnost něco konat a její opomenutí zakládá trestní odpovědnost výlučně za porušení této povinnosti, avšak nikoli za účinek způsobený nesplněním přikázané činnosti (není zde dána trestní odpovědnost za poruchový delikt). V daném smyslu odlišné jsou trestné činy, k jejichž spáchání se vyžaduje změna na hmotném předmětu útoku, tedy účinek, a u nichž nestačí jen porušení obecné povinnosti konat.
Jsou-li spáchány opomenutím (je-li to možné, tzn. nejde o trestný čin, který lze spáchat jen konáním), označují se jako tzv. nepravé (výsledečné) omisivní delikty (§ 112 tr. zákoníku). V jejich případě tedy v trestním zákoníku není určena forma jednání, a proto jak konání, tak i opomenutí mohou způsobit účinek (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1637 a násl, Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1116 a násl.).
Pro posuzování místní příslušnosti podle § 18 odst. 1 tr. ř., resp. primárně pro dovození místa, kde byl trestný čin spáchán, je z uvedeného zřejmé, že pro tzv. pravé omisivní delikty, u nichž pachatel již porušením v trestním zákoníku přímo uvedené povinnosti naplňuje znaky určité skutkové podstaty (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 18/2024 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 7 Td 50/2017), je relevantní zohlednění jak místa, kde měla být vykonána činnost, jejíž opomenutí zakládá trestný čin, a rovněž i místa, kde se pachatel nacházel, když tuto svou povinnost neplnil [např. místní příslušnost soudu k projednání věci vedené pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr.
zákoníku je určena místem, kde měl pachatel nastoupit, ale nenastoupil výkon trestu do určené věznice, nebo místo, kde se zdržoval po uplynutí lhůty stanovené k nástupu trestu odnětí svobody]. U tzv. nepravých omisivních deliktů (výsledečných) je z uvedeného pohledu relevantní pouze místo, kde měla být vykonána činnost, jejíž opomenutí zakládá trestný čin, a nikoli místo, kde se v danou dobu pachatel zdržoval [kromě posuzovaného případu např. místní příslušnost soudu k projednání věci vedené pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku spáchaný nepodáním daňového přiznání je určena pouze místem, kde měl pachatel podat daňové přiznání (podle sídla příslušného daňového úřadu)].
12. V návaznosti na uvedené závěry je s ohledem na konkrétní momenty posuzované věci zřejmé, že obviněný Ondřej Znamenáček se tvrzeného přečinu dopustil v místě, kde měl neplněním své povinnosti hrubě ztěžovat výkon funkce insolvenčního správce, a tím měl ohrozit účel insolvenčního řízení, což se mělo stát v místě sídla příslušného insolvenčního správce ALFA insolvenční, v. o. s., přesněji jednak v sídle na adrese Olšany u Prostějova 462, Olšany u Prostějova, tedy v obvodu Okresního soudu v Prostějově, a jednak na adrese pražské provozovny insolvenčního správce Pod Klaudiánkou 8, Praha 4, tedy v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4, kam měl obviněný směřovat plnění svých povinností, na základě výzev k poskytnutí součinnosti zasílaných mu insolvenčním správcem.
13. K projednání věci obviněného tak přichází do úvahy příslušnost dvou soudů, totiž Okresního soudu v Prostějově a Obvodního soudu pro Prahu 4, naopak z dosud dostupného spisového materiálu nelze stran přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku dovodit příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 k projednání věci. Nejvyšší soud pak shledal vhodným, aby věc projednal příslušný Obvodní soud pro Prahu 4, odkud konkrétně (ze zde se nacházející provozovny) bylo s obviněným komunikováno. Proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku, tedy že podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Obvodní soud pro Prahu 4.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 22. 1. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu