USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 6. 2018 v neveřejném zasedání o stížnosti obviněného D. R., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, č. j. 7 Td 32/2018-66, takto:
Podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost zamítá.
Usnesením ze dne 6. 6. 2018, č. j. 7 Td 32/2018-66, bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem o námitce obviněného na vyloučení soudců Nejvyššího soudu z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 7 Td 32/2018. Nejvyšší soud o námitce rozhodl tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. nejsou z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. vyloučeni soudci Nejvyššího soudu JUDr. Michal Mikláš, JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D., a JUDr. Josef Mazák z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného D. R., vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Td 32/2018. V poučení usnesení bylo uvedeno, že proti němu není opravný prostředek přípustný.
Dne 19. 6. 2018 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání obviněného označené jako stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 Td 32/2018-66 (pozn. ve stížnosti je zjevně v důsledku omylu opakovaně uváděno usnesení ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 7 Tz 32/2018-66).
Podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li přípustná. Nejvyšší soud proto, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 6. 2018
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu
Obviněný uvedl, že již Vrchní soud v Praze rozhodoval o jeho návrhu na postup podle § 25 tr. ř., a to usnesením ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 1 Ntd 3/2015, v němž se stěžejně zabýval problematikou zpřístupnění osobních údajů obviněných médiím. Citoval z odůvodnění tohoto rozhodnutí a obsáhle se způsobem odůvodnění polemizoval. Se způsobem odůvodnění rozhodnutí obviněný vyjádřil nesouhlas. Zdůraznil, že z rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 23. 10. 2013, č. j. UOOU – 03586/13 – 33, vyplývá, že Krajský soud v Praze neposkytl ochranu právům D.
R. a v tomto případě porušil zákon. Krajskému soudu v Praze uložil pokutu ve výši 10 000 Kč. Předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů pak potvrdil toto rozhodnutí a rozklad Krajského soudu v Praze zamítl. Krajský soud v Praze uloženou pokutu zaplatil, aniž by uplatnil náhradu vůči jakékoli konkrétní osobě, která se měla podle obviněného protiprávního jednání dopustit. Obviněný se domnívá, že tímto postupem krajský soud kryje osobu, která se měla dopustit protiprávního jednání. Poukázal na řadu dokumentů založených v trestním spise sp. zn. 4 T 21/2013, z nichž podle něj vyplývají rozpory v tvrzení aktérů k průběhu „nezákonného jednání“.
Má za to, že se Vrchní soud v Praze v uvedeném rozhodnutí nezabýval věrohodností Krajského soudu v Praze ani osvětlením důvodů a motivů, které vedly ke zpřístupnění jeho osobních údajů médiím.
Obviněný dále obsáhle a podrobně poukazuje na jednotlivá vyjádření různých osob k problematice zpřístupnění osobních údajů obviněných médiím v této věci a shledává v nich rozpory. Ve vyjádřeních předsedy senátu, předsedkyně soudu a místopředsedy soudy je podle obviněného možné sledovat snahu o bagatelizaci vlastního protizákonného postupu, nepřesvědčivý výklad právních norem, zejména snahu o přenesení odpovědnosti na jiné subjekty a vlastní vyvinění. Obviněný v této souvislosti poukázal na základní atribut jeho práva na spravedlivý proces, a to na právo projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem. Soud, který byl shledán osobou porušující zákon a osobou penalizovanou, stěží podle obviněného naplňuje garanci nestranného a nezávislého arbitra v jeho věci.
Pokud jde o přísedící Krajského soudu v Praze, upozornil, že všichni přísedící Krajského soudu v Praze jsou voleni zastupitelstvem Středočeského kraje, který má však v uvedeném trestním řízení postavení poškozeného. Vyloučení všech přísedících Krajského soudu v Praze, pramenící z jejich úzké vazby na subjekt v procesním postavení poškozeného (Středočeský kraj), ve spojení s (podle obviněného) nedostatečnými systémovými zárukami jejich nestrannosti a nezávislosti, je podle obviněného důvodem postupu podle § 25 tr. ř. V této souvislosti poukázal na řadu rozhodnutí různých soudů vztahující se k problematice nezávislosti a nestrannosti soudu. Přísedící Krajského soudu v Praze podle obviněného ve vztahu k němu nebudí navenek zdání nezávislosti a objektivní nestrannosti. K tomu poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiných věcech, zabývajících se otázkami blízkého vztahu mezi soudci rozhodujícího soudu a poškozeným, přičemž řešení této otázky v daných konkrétních případech vedlo k postupu podle § 25 tr. ř.
Obviněný na závěr uvedl, že jiný soud, nezatížený pochybeními Krajského soudu v Praze, by podle něj skýtal nezpochybnitelné garance nezávislosti a nestrannosti. Je podle něj v zájmu spravedlnosti a vnímání spravedlnosti, aby byla věc Krajskému soudu v Praze odejmuta a přikázána jinému věcně příslušnému soudu.
Nejvyšší soud projednal předložený návrh obviněného na delegaci věci a dospěl k následujícímu závěru.
Podle § 25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. K odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu přitom může dojít ve kterémkoliv stadiu trestního řízení.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že se trestní věc obviněných v době rozhodování Nejvyššího soudu o návrhu obviněného D. R. na delegaci, nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně. Není sporu o tom, že Krajský soud v Praze je místně i věcně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí trestní věci obviněných, jakož i je zřejmé, že Nejvyšší soud je příslušný k rozhodnutí o návrhu obviněného na odnětí věci příslušnému soudu, neboť je soudem nejblíže společně nadřízeným Krajskému soudu v Praze a Krajskému soudu v Brně (kam požaduje obviněný D. R. přikázání trestní věci).
Podstatou návrhu obviněného na delegaci je jeho nedůvěra v nestranné a nezávislé rozhodování celého Krajského soudu v Praze v jeho trestní věci. V podstatě se domnívá, že soud jako celek, tedy žádný ze soudců tohoto soudu, není schopen v jeho věci nestranně rozhodnout. Své přesvědčení postavil především na svém subjektivním pocitu vyvolaném medializací jeho případu dále související s postupem krajského soudu, který vyvrcholil rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů o uložení pokuty České republice – Krajskému soudu v Praze ve správním řízení.
Nedůvěra obviněného pak pramení z postupu krajského soudu a jeho funkcionářů ve věci řízení o ochraně osobních údajů pro neoprávněné zveřejnění údajů týkajících se obviněných v této věci. Motivem podání návrhu je odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 72/2017 (č. l. 33095 a násl. tr. spisu), a to konkrétně argumenty soudu u bodu 70 tohoto rozhodnutí, z něhož obviněný zvlášť vyjímá z kontextu celého rozhodnutí pasáž, že krajský soud se ve správním řízení dopustil vůči němu deliktu, čímž byla podle něj zpochybněna věrohodnost takového soudu v jeho věci objektivně a nezaujatě rozhodnout.
Nejvyšší soud však v argumentech obsáhle rozváděných v odůvodnění návrhu obviněného neshledal důležité důvody pro tak výjimečný postup jakým je postup podle § 25 tr. ř.
Především je zřejmé, že obviněný opakuje stále shodné námitky a vtěluje je do svých různých podání (námitka podjatosti, stížnost proti rozhodnutí o námitce podjatosti, opakovaný návrh na delegaci) a v podstatě není spokojen s tím, jak se soudy s jeho argumenty vypořádaly a jak ve věci rozhodly. Své námitky tak evidentně postavil především na svém subjektivním vnímání průběhu trestního řízení proti jeho osobě, na svém nesouhlasu se způsoby rozhodování soudů v jeho věci. Samotná okolnost, že soud (předseda senátu) vede řízení a věc rozhodne v rozporu s právním názorem nebo přáním obviněného nebo účastníka řízení neznamená, že jeho rozhodnutí je nezákonné, nespravedlivé a nikoli nestranné, a že tedy existuje důvod pro odejmutí věci tomuto soudu a její přikázání soudu jinému. Z konstantní judikatury vyplývá, že způsob rozhodování soudu (soudců) nemůže být důvodem pro jejich vyloučení z rozhodování věci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 23/1998 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí publikované pod označením T 339 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck), takovým důvodem by dokonce nebylo ani zjištění, že soud v minulosti porušil některé z ústavně zaručených základních práv obviněného. Ani tato skutečnost sama o sobě nestačí k závěru, že objektivita řízení není u tohoto soudu zaručena a je tak dán důvod k odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod označením T 398 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck).
V uvedené věci je potřeba podotknout, že Vrchní soud v Praze v části odůvodnění pod bodem 70 reagoval na námitku obviněného (a dalších obviněných) uplatněnou jednak v námitce podjatosti vůči předsedovi senátu Mgr. R. Pacovskému a oběma přísedícím a opakovaně uplatněnou ve stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 T 21/2013, jímž bylo rozhodnuto, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. nejsou předseda senátu Mgr. R. Pacovský a přísedící doc. Ing. T. Mičunek, Ph.D., a J. Otálal vyloučeni z věci projednávané pod sp. zn. 4 T 21/2013. Oba soudy shodně uzavřely, že ani rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ve správním řízení o uložení pokuty Krajskému soudu v Praze nezakládá podjatost předsedy senátu Mgr. R. Pacovského.
Shodnými argumenty obviněného, v nichž spatřoval důležité důvody pro postup podle § 25 tr. ř. (důvody vycházející z úkonů vedení Krajského soudu v Praze nebo učiněné s jeho vědomím a důvody vztahující se k vazbě přísedících tohoto soudu ke Středočeskému kraji, který má v této trestní věci postavení poškozeného) se velice pečlivě zabýval již Vrchní soud v Praze při rozhodování o předchozím návrhu obviněného D. R. na delegaci. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 1 Ntd 3/2015, nevyhověl návrhu obviněného, neboť ve shodných argumentech, jaké jsou součástí i současného návrhu obviněného, neshledal důležité důvody pro postup podle § 25 tr. ř. Nejvyšší soud na toto rozhodnutí plně odkazuje a neshledal důvody, aby na závěrech uvedených v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze cokoli měnil. Je zřejmé, že samotné rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů o tom, že postupem krajského soudu byla porušena v rozhodnutí uvedená ustanovení zákona o ochraně osobních údajů a České republice – Krajskému soudu v Praze byla ve správním řízení uložena pokuta, rozhodně nezakládá neschopnost předsedy senátu Mgr. R. Pacovského a potažmo všech soudců Krajského soudu v Praze (jak namítá obviněný) ve věci obviněného D. R. a dalších obviněných nestranně rozhodnout.
Důvodem ke změně místní příslušnosti soudu podle § 25 tr. ř. nemůže být jakákoliv, v tomto případě nepodložená, nedůvěra obviněného v objektivní rozhodování všech soudců Krajského soudu v Praze v jeho trestní věci. V obecné rovině Nejvyšší soud upozorňuje, že v zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu. Taková situace v posuzované věci není dána. Ve věci činný předseda senátu ani přísedící nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v trestní věci obviněného.
Námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze tedy vznášet jen proti konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli proti neurčitým osobám (např. proti všem soudcům určitého kraje; srov. ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 30 In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, NOVOTNÁ Jaroslava, PÚRY František, RŮŽIČKA Miroslav, ŘÍHA Jiří, ŠÁMALOVÁ Milada, ŠKVAIN Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 371). Z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce nebo přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Tedy v zásadě lze rozhodovat jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodovat o vyloučení senátu (viz rozhodnutí publikované pod č. 34/1997 Sb. rozh. tr.).
Za důležitý důvod pro delegaci věci nelze považovat ani argument, že všichni přísedící uvedeného senátu (rozhodujícího ve věci) byli zvoleni zastupitelstvem Středočeského kraje, který má v uvedené věci postavení poškozeného. V uvedené věci Nejvyšší soud především zcela odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 1 Ntd 3/2015, který se podrobně zabýval shodnou námitkou obviněného v jeho předchozím návrhu na delegaci. V uvedené věci nebyly prokázány u dotčených přísedících žádné domnělé úzké vazby na poškozeného (Středočeský kraj). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že základní předpoklady pro výkon funkce soudce i přísedícího, které jsou společně upraveny v ustanovení § 60 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, také poskytují záruku jejich nezávislého a nestranného rozhodování. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 72/2017, bylo rozhodnuto, že přísedící doc. Ing. T. Mičunek, Ph.D., a J. Otálal nejsou vyloučeni z projednávání věci obviněného.
Nezbývá než konstatovat, že obviněný ve svém návrhu na odnětí jeho trestní věci Krajskému soudu v Praze a její přikázání Krajskému soudu Brně, neuvedl žádné závažné argumenty, které by byly natolik zřetelné a zřejmé, že by jednoznačně prokazovaly důvodnost jeho návrhu. Odnětí věci místně příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu, je rozhodnutím výjimečným a znamená průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro takový postup musí být dány důležité důvody, které ale Nejvyšší soud neshledal.
Nejvyšší soud uzavírá, že v argumentaci obviněného D. R. neshledal důležité důvody na postup podle § 25 tr. ř. a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 7 Td 32/2018
Datum rozhodnutí: 06.06.2018
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vyloučení soudce
Dotčené předpisy: § 30 tr. ř., § 31 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: D
Podána ústavní stížnost.
Výsledek US: -
Datum rozhodnutí US: -
4
7 Td 32/2018-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 6. 2018 v neveřejném zasedání, v řízení o návrhu obviněného D. R., na odnětí a přikázání věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013, který je veden u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Td 32/2018, o námitce vyloučení soudců Nejvyššího soudu z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci takto:
Podle § 31 odst. 1 tr. ř. nejsou z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. vyloučeni soudci Nejvyššího soudu JUDr. Michal Mikláš, JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D., a JUDr. Josef Mazák z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného D. R. vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Td 32/2018.
Odůvodnění:
Nejvyššímu soudu byl dne 31. 5. 2018 předložen trestní spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 21/2013, s návrhem obviněného D. R. na odnětí věci tomuto soudu a její přikázání Krajskému soudu v Brně. Nejvyšší soud je v tomto případě příslušný k rozhodnutí o tomto návrhu, neboť je podle § 25 tr. ř. soudem, který je nejblíže společně nadřízen oběma v návrhu uvedeným soudům.
Tato věc byla v souladu s rozvrhem práce pro rok 2018 přidělena do senátu č. 7 trestního kolegia Nejvyššího soudu ve složení JUDr. Michal Mikláš, předseda senátu a soudci JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D., a JUDr. Josef Mazák (dále jen „senát 7 Td“) a je vedena u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Td 32/2018.
Nejvyššímu soudu bylo dne 5. 6. 2018 k výše uvedené věci sp. zn. 7 Td 32/2018, doručeno podání obviněného D. R. označené jako „Námitka vyloučení“ soudců JUDr. Petra Hrachovce, JUDr. Michala Mikláše, JUDr. Petra Angyalossyho, Ph.D., a JUDr. Josefa Mazáka z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci. Jedná se o celý senát č. 7 uvedený v rozvrhu práce Nejvyššího soudu na r. 2018, z jehož režimu přidělování věcí jednotlivým členům senátu ale vyplývá, že na rozhodování ve věcech Td se soudce JUDr. Petr Hrachovec nepodílí. Přitom námitky podjatosti lze vznášet jen proti těm soudcům, kteří se na projednávání a rozhodování věci podílejí.
Obviněný ve své námitce vyloučení výše uvedených soudců uvedl, že průběh jeho trestního stíhání je od počátku mimořádně medializován a řada veřejně činných osobností si nenechala ujít příležitost se k této věci vyjádřit. Na rozdíl od jiných osob však prezident republiky dává též jednoznačně a opakovaně najevo, že využije svoji pravomoc k podání kárné žaloby na soudce Vrchního soudu v Praze za procesní postup v jeho trestní věci, který se vymyká jeho představám. K tomu obviněný uvedl řadu konkrétních veřejných prohlášení prezidenta republiky, který tím podle něj dává najevo, že hodlá učinit vše k prosazení vlastní představy o jeho vině, a dále uvedl konkrétní oprávnění prezidenta republiky, kterými disponuje a může tak zasáhnout do osobního, rodinného a profesního života soudců. Podle obviněného tak u veřejnosti musí zákonitě vznikat důvodné pochybnosti o objektivnosti, nestrannosti a nezávislosti rozhodujících soudců, protože v případě pro něj příznivého rozhodnutí by s vysokou pravděpodobností mohli vyvolat negativní reakci prezidenta republiky s potenciálně devastujícími účinky pro jejich další profesní kariéru, když prezident republiky již veřejně projevil svoji připravenost trestat soudce, kteří v jeho trestní věci postupují nezávisle na jeho představách. Obviněný také poukázal na statistiku úspěšnosti návrhů na delegaci rozhodovaných senátem Nejvyššího soudu 7 Td s tím, že je v naprosté většině vyhovováno návrhům soudů a není vyhovováno návrhům účastníků, z čehož dovozuje, že tento senát má spíš tendenci návrhům účastníků nevyhovět. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl usnesením, že výše uvedení soudci jsou vyloučeni podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Td 32/2018.
Protože rozhodnutí Nejvyššího soudu o námitce vyloučení soudců není z důvodu neexistence nadřízeného orgánu napadnutelné žádným opravným prostředkem, a ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vylučuje, aby o podané námitce rozhodovali titíž soudci, jejichž podjatost je namítána, obviněný také navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení souladu § 31 tr. ř. s ústavním pořádkem.
Nejvyšší soud předně uvádí, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se důvody týkají, a o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Důvody pro vyloučení soudce nebo přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z vykonávání úkonů trestního řízení jsou pochybnosti o jejich podjatosti pro poměr k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že orgán zde uvedený sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá okolnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 372.).
Je zřejmé, že obviněný námitku vyloučení uvedených soudců postavil toliko na své domněnce, že vznikají důvodné pochybnosti o objektivnosti, nestrannosti a nezávislosti rozhodujících soudců, protože v případě pro něj příznivého rozhodnutí by s vysokou pravděpodobností mohli vyvolat negativní reakci prezidenta republiky s potenciálně devastujícími účinky pro jejich další profesní kariéru, když prezident republiky již veřejně projevil svoji připravenost trestat soudce, kteří v této trestní věci postupují nezávisle na jeho představách. Obviněný také poukázal na statistiku úspěšnosti návrhů na delegaci rozhodovaných senátem Nejvyššího soudu 7 Td, kdy je v naprosté většině vyhovováno návrhům soudů a není vyhovováno návrhům účastníků.
Obviněným namítané důvody nelze podřadit pod žádný z důvodů vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř.
Z důvodu námitky obviněného o jejich vyloučení, předseda senátu 7 Td JUDr. Michal Mikláš a soudci JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D., a JUDr. Josef Mazák, písemným prohlášením i osobně vyslovili každý za sebe, že nemají žádný osobní vztah k projednávané věci obviněného, k jeho osobě ani k jinému orgánu činnému v uvedené trestní věci a prohlásili, že neshledávají žádné důvody jejich vyloučení z úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Td 32/2018. Nejvyšší soud přitom odmítá pouhou ryze subjektivní domněnku obviněného D. R., že by tímto důvodem mohla být namítaná veřejná prohlášení prezidenta republiky, v důsledku kterých podle něj vznikají důvodné pochybnosti o objektivnosti, nestrannosti a nezávislosti rozhodujících soudců, protože v případě pro něj příznivého rozhodnutí by s vysokou pravděpodobností mohli vyvolat negativní reakci prezidenta republiky s potenciálně devastujícími účinky pro jejich další profesní kariéru. Takovou obavu soudci Nejvyššího soudu rozhodně nemají. Součástí nezávislosti a profesionality soudce je mimo jiné i schopnost a povinnost odolávat vnějším tlakům v podobě různých vyjádření mediálních či politických subjektů, včetně prezidenta republiky, jak ostatně Nejvyšší soud uvedl ke stejné námitce obviněného v řízení o stížnosti pro porušení zákona již v usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017 [k tomu viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2359/17, jímž byla ústavní stížnost obviněného D. R. odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Pokud obviněný poukázal na statistiku úspěšnosti návrhů na delegaci rozhodovaných senátem Nejvyššího soudu 7 Td, kdy je v naprosté většině vyhovováno návrhům soudů a není vyhovováno návrhům účastníků, tak postačí uvést, že rozhodujícím kriteriem při rozhodování o návrzích na delegaci je existence důležitých důvodů ve smyslu ustanovení § 25 tr. ř. Nikoliv tedy subjekt podávající návrh na delegaci, jak na to poukázal obviněný.
K návrhu obviněného na předložení věci Ústavnímu soudu v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, k posouzení souladu ustanovení § 31 tr. ř. s ústavním pořádkem, Nejvyšší soud uvádí, že k tomuto postupu neshledal důvody, když Ústavní soud se touto otázkou již opakovaně zabýval (viz aktuálně např. nález ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 1485/16, nebo usnesení ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 1472/16).
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu