7 Td 49/2013-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal dne 2. října 2013 v neveřejném zasedání, v
trestní věci obviněného T. Š. , vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 16 T 1/2012, návrh obviněného na odnětí a přikázání
věci a rozhodl takto:
Podle § 25 tr. ř. se věc Vrchnímu soudu v Praze neodnímá.
zákoníku. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Dne 27. 9. 2013 byl Vrchním soudem v Praze, u kterého je řízení o odvolání
obviněného vedeno pod sp. zn. 5 To 48/2013, předložen Nejvyššímu soudu k
rozhodnutí návrh obviněného podle § 25 tr. ř. na odnětí věci Vrchnímu soudu v
Praze a její přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci, případně na odnětí této věci
senátu 5 To a její přikázání senátu 12 To téhož Vrchního soudu v Praze. Stejný
návrh obviněný doručil do datové schránky Nejvyššího soudu již dne 19. 9. 2013.
Jak obviněný v návrhu uvedl, důvod pro postup podle § 25 tr. ř. shledává nyní v
novém poznatku, ke kterému dospěl po seznámení se s odůvodněním rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Td 45/2013 (ze dne 14. 8. 2013), a to proto, že
Vrchní soud v Praze již v jeho věci jednou jednal a rozhodl pod spisovou
značkou 12 To 8/2011, o jeho stížnosti proti usnesení soudu I. stupně o zákazu
vycestování. Pokud meritorní rozhodování ve věci, a rozhodování o stížnosti
proti vrácení věci k došetření, zakládá příslušnost senátu ke všem dalším ve
věci navazujícím rozhodnutím, domnívá se obviněný, že výše uvedené rozhodnutí
senátu 12 To zakládá jeho příslušnost i k rozhodnutí o odvolání v jeho trestní
věci, které bylo ale přiděleno senátu 5 To a je nyní vedeno u Vrchního soudu v
Praze pod sp. zn. 5 To 48/2013. Tento postup při přidělování agendy u Vrchního
soudu v Praze považuje obviněný za nedůslednost, a vyjádřil obavu, že
ponecháním věci u tohoto soudu může dojít k účelovému rozhodnutí ve věci. Proto
navrhl odnětí věci Vrchnímu soudu v Praze a její přikázání Vrchnímu soudu v
Olomouci. Neshledá-li pro tento postup Nejvyšší soud důvody, aby na základě
podmínek plynoucích z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze rozhodl alespoň o
přikázání věci jeho zákonnému soudci, za kterého z výše uvedených důvodů
považuje senát 12 To Vrchního soudu v Praze.
Podle § 25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a
přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není
v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti,
jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. ř., dle něhož lze v
určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do
zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému
soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně
odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu.
Podstatou dalšího návrhu obviněného na postup podle § 25 tr. ř. je námitka, že
po předchozím přidělení jeho trestní věci k rozhodnutí, o jeho stížnosti proti
usnesení soudu I. stupně, jímž mu bylo podle § 77a odst. 1 tr. ř. uloženo
omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, senátu 12 To Vrchního
soudu v Praze, měla být věc, i po opětovném předložení tomuto odvolacímu soudu
s odvoláním proti rozsudku soudu I. stupně, přidělena témuž senátu 12 To a ne
senátu 5 To.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 7 Td 45/2013, rozhodl o
předchozím návrhu obviněného na postup podle § 25 tr. ř., když se tenkrát
domáhal, aby jeho věc byla přidělena senátu 9 To. Nejvyšší soud se ale
neztotožnil s tímto názorem obviněného a namítaný postup při přidělení věci k
projednání senátu 5 To shledal v souladu s rozvrhem práce Vrchního soudu v
Praze. Návrhu obviněného proto nevyhověl, přičemž v odůvodnění uvedeného
usnesení uvedl, že senát 9 To ve věci obviněného nejednal a tedy ani meritorně
nerozhodoval, a pouze „vrácení věci bez rozhodnutí“ nemohlo založit podle
rozvrhu práce soudu příslušnost tohoto senátu i k projednání věci obviněného po
jejím opětovném předložení odvolacímu soudu k rozhodnutí. Pokud se obviněný
svým dalším návrhem na postup podle § 25 tr. ř. domáhá sice opět přikázání věci
Vrchnímu soudu v Olomouci, ale tentokrát s odůvodněním, že správně jeho věc
měla být přidělena senátu 12 To Vrchního soudu v Praze, vychází tento jeho
návrh z nepochopení rozdílu mezi meritorním rozhodnutím soudu a jiným
rozhodnutím soudu. Slovo „meritum“ představuje podstatu, vlastní obsah, jádro
věci, kterým je v trestní věci obviněného v řízení před soudem rozhodnutí o
obžalobě, a v daném stadiu trestního stíhání rozhodnutí o odvolání proti
rozsudku soudu I. stupně. Meritorním rozhodnutím, zakládajícím podle rozvrhu
práce Vrchního soudu v Praze příslušnost senátu i ke všem navazujícím
rozhodnutím, tak není pouhé mezitímní rozhodnutí o jeho stížnosti proti
usnesení o uložení zákazu vycestování do zahraničí, jak se obviněný mylně
domnívá. To v podstatě vyplývalo již z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 12 To 8/2011, na kterém obviněný zakládá
tento svůj další návrh podle § 25 tr. ř., když v tomto odůvodnění je výslovně
uvedeno, že „v rámci řešení předmětné stížnosti jednak nelze předjímat důkazní
situaci, tj. vyjadřovat se k meritu věci...“. Nejvyšší soud proto neshledal v
námitce obviněného důležité důvody pro navrhovaný postup podle § 25 tr. ř., ani
žádný důvod k jím uváděným obavám, že u Vrchního soudu v Praze může dojít k
účelovému rozhodnutí. Proto nevyhověl návrhu na přikázání věci Vrchnímu soudu v
Olomouci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. října 2013
Předseda senátu
JUDr. Michal Mikláš