7 Td 51/2016-8
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud ve věci obviněného L. K., vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 PP 283/2010, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2016 návrh obviněného na odnětí a přikázání věci a rozhodl takto:
Podle § 25 tr. ř. se věc Vrchnímu soudu v Praze neodnímá .
Okresní soud v České Lípě rozhodl usnesením ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 3 PP 283/2010 (č. l. 688 tr. spisu) podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku, že odsouzený L. K. vykoná zbytek z trestu odnětí svobody, jenž mu byl původně uložen v trvání 28 měsíců rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 6 T 72/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 61 To 111/2006, a ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 6 T 72/2005, pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 3 PP 283/2010 (č. l. 44 tr. spisu), které nabylo právní moci dne 21. 10. 2010.
Proti uvedenému usnesení Okresního soudu v České Lípě podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. 12. 2013, sp. zn. 55 To 440/2013, podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl (č. l. 836 tr. spisu).
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3042/14, a to tak, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 31. 12. 2013, č. j. 55 To 440/2013-836, bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 31. 12. 2013, č. j. 55 To 440/2013-836, zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl.
Před novým rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o stížnosti obviněného proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 9. 2013, č. j. 3 PP 283/2010-688, vznesl obviněný námitku podjatosti předsedy senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci Mgr. J. Malinovského. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 55 To 440/2013 (č. l. 1045 tr. spisu), rozhodl tak, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. předseda senátu Mgr. J. Malinovský není vyloučen z vykonávání úkonů ve věci obviněného L. K. vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 PP 283/2010 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 55 To 440/2013.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, která byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci doručena dne 8. 9. 2016 (č. l. 1056 tr. spisu). Řízení o stížnosti obviněného proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 8. 2016, č. j. 55 To 440/2013– 1045, je u Vrchního soudu v Praze vedeno pod sp. zn. 9 To 69/2016. Současně s uvedenou stížností podal obviněný L. K. návrh na delegaci (č. l. 1058 tr. spisu) s tím, aby o jeho stížnosti rozhodl Vrchní soud v Olomouci a nikoli Vrchní soud v Praze.
V návrhu na delegaci (ze dne 5. 9. 2016, č. l. 1058 tr. spisu) obviněný požaduje odnětí věci (řízení o jeho stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 8. 2016, č. j. 55 To 440/2013– 1045) Vrchnímu soud v Praze a její přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci. Obviněný uvedl, že Vrchní soud v Praze již několikrát nedostál své úlohy stížnostního soudu, kdy trestní věci rozhodoval údajně podjatě a také je mediálně komentoval zcela nevkusně a s úmyslem ho ponížit a zesměšnit v očích veřejnosti, neboť on je mediálně znám. Dále uvedl, že již několikrát jednal Vrchní soud v Praze i na popud ministra financí A. Babiše a exministrině JUDr. H. Válkové, a to tak, že se nikdy nezabýval meritem věci jeho stížnosti. Proto obviněný navrhl přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci.
Nejvyššímu soudu byl dne 23. 9. 2016 Vrchním soudem v Praze předložen spis Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 3 PP 283/2010, s uvedeným návrhem obviněného na postup podle § 25 tr. ř.
Nejvyšší soud projednal předložený návrh a dospěl k následujícímu závěru.
Podle § 25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu.
Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že trestní věc obviněného L. K. se nyní nachází ve fázi řízení u Vrchního soudu v Praze, vedeného pod sp. zn. 9 To 69/2016, o stížnosti obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 8. 2016, č. j. 55 To 440/2013–1045, jímž bylo rozhodnuto, že předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci není vyloučen z vykonávání úkonů ve věci obviněného L. K. vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 PP 283/2010 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 55 To 440/2013.
Jak vyplývá z návrhu obviněného, jeho důvodem je jeho nedůvěra v nestranné a spravedlivé rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o jeho stížnosti. Jak ovšem vyplývá z obsahu návrhu obviněného, je tento založen na zcela nekonkrétních a ničím nepodložených argumentech o zaujatosti celého Vrchního soudu v Praze vůči jeho osobě a na obecných námitkách o údajné snaze tohoto soudu ho ponížit a zesměšnit. A to z důvodu, že je obviněný mediálně známou osobností. Obviněný také opět zcela obecně a nekonkrétně osočuje Vrchní soud v Praze z toho, že snad jedná na popud uvedených politiků a nikdy se nezabýval meritem jeho stížností.
Obviněný má tak v podstatě za to, že žádný ze soudců Vrchního soudu v Praze není schopen v jeho trestní věci nestranně rozhodovat, přičemž údajná podjatost celého soudu by měla být, podle jeho názoru, způsobena tím, že je mediálně známou osobností, do jejíchž případů se údajně vkládají osoby z oblasti politiky a ovlivňují rozhodování Vrchního soudu v Praze. V takových argumentech obviněného neshledal Nejvyšší soud důvody, které by bylo možno považovat za důležité důvody ve smyslu ustanovení § 25 tr. ř.
V souvislosti s námitkou podjatosti obviněného vznesenou obecně vůči celému soudu, tedy všem soudcům daného soudu, Nejvyšší soud podotýká, že v zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Naplnění důvodů pro vyloučení soudců z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného pro poměr k osobě, by muselo mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohlo být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jeho se týkajícím objektivně. Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu. Taková situace v posuzované věci není dána.
Ani skutečnost, že obviněný je mediálně známou osobností nemůže automaticky znamenat, že celý soud, případně určitý senát, není schopen v jeho věci spravedlivě a nestranně rozhodnout. Ani skutečnost, že určitá trestná činnost vyvolala pozornost médií, nebývá neobvyklá a výjimečná. Zásadně nemůže být pravidlem, že medializací případu soud jako celek pozbývá způsobilost věc spravedlivě a nestranně rozhodnout a tato mu bude odňata postupem podle § 25 tr. ř. Obecné připuštění takové možnosti by v konečném důsledku v podstatě znamenalo, že v případě medializace médii s celostátní působností (televize, internet), by v České republice nemohl být soud, který by ve věci mohl nestranně rozhodnout.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem ke změně místní příslušnosti soudu podle § 25 tr. ř. nemůže být pouhá nedůvěra obviněného v objektivní rozhodování soudce (popř. celého soudu). Samotná okolnost, že soud (předseda senátu) vede řízení a věc rozhodne v rozporu s právním názorem nebo přáním obviněného nebo účastníka řízení neznamená, že jeho rozhodnutí je nezákonné, nespravedlivé a nikoli nestranné, a že tedy existuje důvod pro odejmutí věci tomuto soudu a její přikázání soudu jinému. Z konstantní judikatury vyplývá, že způsob rozhodování soudců nemůže být důvodem pro jejich vyloučení z rozhodování věci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 23/1998 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí publikované pod označením T 339 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck).
S přihlédnutím k výše uvedenému, Nejvyšší soud nepřisvědčil v tomto konkrétním případě obavám obviněného o jakési libovůli Vrchního soudu v Praze při rozhodování, nebo o podjatosti soudců uvedeného soudu.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu