USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 10. 2023 v neveřejném zasedání v trestní věci
obviněného Víta Zaorálka, nar. 18. 5. 1968, trvale bytem Dr. E. Beneše 33/21,
Holešov, fakticky bytem Jankovcova 1344/59, Praha, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 43 T 8/2022, o návrhu na odnětí a přikázání věci takto:
Podle § 25 tr. ř. se věc Krajskému soudu v Brně neodnímá.
1. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podal dne 7.
10. 2022 u Krajského soudu v Brně obžalobu na obviněného Víta Zaorálka pro
zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4
tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017 a zločin porušení povinnosti při
správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se měl
dopustit jednáním popsaným v bodu I. a pro zločin zpronevěry podle § 206 odst.
1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním popsaným v
bodu II.
2. Věc je u Krajského soudu v Brně vedena pod sp. zn. 43 T 8/2022,
přičemž tento soud nařídil hlavní líčení, které bylo konáno ve dnech 1. 3.
2023, 25. 4. 2023, 26. 4. 2023 a 21. 6. 2023, a prozatím nebylo meritorně
rozhodnuto.
3. Krajský soud v Brně předložil dne 14. 9. 2023 věc obviněného Víta
Zaorálka Nejvyššímu soudu s návrhem obviněného na odnětí věci Krajskému soudu v
Brně a její přikázání Městskému soudu v Praze.
4. V návrhu na delegaci obviněný v úvodu upozornil, že již dne 24. 2.
2023 podal u Krajského soudu v Brně důvodnou námitku místní příslušnosti soudu,
kterou se však krajský soud nezabýval. Ve věci tak rozhoduje místně nepříslušný
soud. Podle obviněného je otázkou, proč ve věci provádělo dozor Krajské státní
zastupitelství v Brně a proč chtělo umístit obžalobu ke Krajskému soudu v Brně,
zda to mohlo být účelové v očekávání, že se Krajský soud v Brně s obžalobou
ztotožní. Obviněný vyjádřil pochybnosti nad postupy Krajského soudu v Brně, nad
přístupem předsedy senátu a vůbec pochybnosti nad zákonností celého postupu v
jeho věci. S ohledem na jeho námitku místní příslušnosti, kterou podal ještě
před konáním hlavního líčení, ji měl předseda senátu Mgr. Michal Zámečník
postoupit k projednání příslušnému soudu, neboť nebylo na jeho libovůli
posoudit, zda vznikly nebo nevznikly v daném směru pochybnosti. Předseda senátu
ji však ignoroval záměrně, s cílem ponechat si řízení u sebe. Obviněný dodal,
že jmenovaný předseda senátu neřeší kauzy týkající se hospodářské kriminality
často a je s podivem, že nevyužil zákonné možnosti přesunout věc na jiný soud.
Je otázkou, jaká byla vnitřní motivace k takovému postupu. Pokud je schopen a
ochoten zavřít oči ve vztahu ke skutečnostem svědčícím o pochybnostech ve
vztahu k místní příslušnosti, lze důvodně předpokládat, že stejně bude zavírat
oči ve vztahu ke skutečnostem svědčícím ve prospěch obviněného. Na postojích
předsedy senátu je totiž patrné, že má již od počátku jasno o jeho vině. Řízení
vede se záměrem co nejrychleji dospět k odsuzujícímu rozsudku a uložení
nepodmíněného trestu, což je zřejmé již z toho, jaké klade otázky svědkům,
totiž jen směřující v neprospěch obviněného a nese nelibě skutečnosti, které
svědci uvádějí ve prospěch obviněného. Důkazy založené do trestního spisu
obhajobou až na nepatrné výjimky zcela pomíjí. Vše směřuje k tomu, aby byla
obžaloba, která je nekvalitní, nekriticky přijata.
5. Za zarážející pak obviněný považoval, že trestní oznámení bylo v této
věci podáno dne 14. 3. 2017, v poměrně krátkém čase byly provedeny navazující
úkony policejního orgánu, nicméně poté aktivita na delší dobu ustala, přičemž
usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno až 11. 3. 2020, a to
krátce po jeho nástupu do výkonu zbytku trestu v jiné trestní věci. Z výkonu
trestu byl poté propuštěn a znovu nastoupil dne 6. 2. 2023, a krátce na to bylo
nařízeno hlavní líčení na den 1. 3. 2023, čímž byla zásadně ztížena a omezena
jeho možnost připravit své vyjádření k obžalobě a spolu se svými obhájci
připravovat obhajobu. Dalším negativním aspektem byla skutečnost, že k hlavnímu
líčení byl předveden eskortou, ve vězeňském oblečení, což mohlo zapříčinit
zaujatý pohled předsedy senátu na obviněného. Výše uvedené časové a skutkové
okolnosti nejsou podle obviněného nahodilostí, ale nezákonným záměrem orgánů
činných v trestním řízení. Také někteří svědci v dané věci vypověděli, že byli
ze strany policejního orgánu instruováni, jak mají v jeho neprospěch vypovídat.
Z výše uvedených i dalších důvodů má obviněný za to, že soudce Mgr. Michal
Zámečník je vyloučen z projednávání v jeho věci. Rovněž dodal, že Ústavním
soudem bylo v jiné jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně shledáno
jeho vazební stíhání nezákonným. Z uvedených skutečností dovodil, že postup
některých soudců Krajského soudu v Brně proti jeho osobě je nestandardně
příkrý. Navrhl proto odnětí věci Krajskému soudu v Brně a její přikázání
Městskému soudu v Praze.
6. Nejvyšší soud přezkoumal návrh obviněného na delegaci, jakož i
Krajským soudem v Brně předložený spisový materiál a dospěl k následujícímu
závěru.
7. Trestní věc je předkládána Krajským soudem v Brně k rozhodnutí o
odnětí a přikázání věci. Obviněný vyjádřil i pochybnosti o místní příslušnosti
tohoto soudu k projednání jeho věci, Krajský soud v Brně nicméně pochybnosti o
své věcné a místní příslušnosti neměl, proto k návrhu obviněného (ze dne 24. 2.
2023, podanému po nařízení hlavního líčení) věc postupem podle § 222 odst. 1
tr. ř. dříve nepředkládal (k čemuž nebyly splněny podmínky), pouze tuto
skutečnost sdělil v hlavním líčení. Než Nejvyšší soud rozhodne o návrhu na
delegaci, měla by být nicméně na jisto postavena otázka místní příslušnosti
soudu, neboť jen soudu místně příslušnému lze věc podle § 25 tr. ř. odejmout.
Věcná příslušnost krajského soudu vyplývá z ustanovení § 17 tr. ř., proto se
Nejvyšší soud nejprve zabýval tím, zda byla obžaloba podána u místně
příslušného soudu.
8. K příslušnosti místní je především nutno připomenout, že podle § 18
odst. 1 tr. ř. koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za
místo spáchání trestného činu je třeba obecně považovat místo, kde došlo k
jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, i místo, kde
nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Podle § 20 odst. 1 věta první
tr. ř. potom proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech
útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech
trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité
důvody. Podle § 21 odst. 2 tr. ř. společné řízení koná soud, který je příslušný
konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu.
Nejtěžším trestným činem je trestný čin s nejpřísnější trestní sazbou (srov.
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád III. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H.
Beck, 2013, str. 318).
9. Obviněný se měl svým jednáním, jak již bylo řečeno, podle obžaloby
dopustit jednáním popsaným v bodu I. zločinu zneužití informace a postavení v
obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8.
2017 spáchaného v souběhu se zločinem porušení povinnosti při správě cizího
majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jednáním popsaným v bodu II.
zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Nejtěžším trestným činem, s nejpřísnější trestní sazbou, je zde zločin zneužití
informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve
znění účinném do 12. 8. 2017.
10. Podle ustanovení § 255 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8.
2017, se trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku
dopustil ten, kdo (odst. 1) v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo
prospěch neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, kterou
získal při výkonu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž
zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskutečnil nebo
dal podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na regulovaném trhu s
investičními nástroji nebo na organizovaném trhu se zbožím, kdo (odst. 2) jako
podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou
nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu
uvedeném v odstavci 1 uzavřel nebo dal popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho
nebo více podnikatelů nebo jejich podniků, přičemž (odst. 4) v kvalifikované
skutkové podstatě se ho dopustil, kdo současně získal činem uvedeným v odstavci
1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
11. Obžalobou je obviněnému kladeno za vinu spáchání zločinu zneužití
informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku
účinného do 12. 8. 2017, spáchaného podle právní věty tím, že jako účastník na
podnikání více podnikatelů se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě
a jinému výhodu a prospěch uzavřel smlouvy na úkor jednoho podnikatele a jeho
podniku, a získal takovým činem pro sebe a pro jiného prospěch velkého rozsahu.
12. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že trestní zákoník
vymezil (ve znění účinném do 12. 8. 2017) v § 255 odst. 2 nezávisle na
soukromoprávních předpisech specifický zákaz konkurence, přičemž sankcionuje
zneužití postavení ve dvou nebo více podnikatelských subjektech k uzavření
smlouvy na úkor jednoho z nich. Ve svých důsledcích takto zakazuje osobám
působícím v několika podnikatelských subjektech se stejným nebo podobným
předmětem činnosti a osobám účastnícím se na jejich podnikání vyvíjet jakékoliv
aktivity směřující k smluvním ujednáním nevýhodným pro některý z nich a s
porušením tohoto zákazu spojuje trestní odpovědnost za trestný čin zneužití
informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2. Jde tedy o tzv.
selftrading, obchodování na sebe.
13. Z obžaloby dále vyplývá, že ke spáchání žalovaného zločinu podle §
255 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017, mělo dojít
jednáním popsaným pod bodem I. obžaloby v podstatě tím, že (zkráceně) obviněný
měl, v úmyslu opatřit sobě a jinému výhodu a prospěch, zneužít v obchodním
styku svého postavení ve společnostech Central-Therm, a. s., Endokol, s. r. o.
a Merigold, s. r. o., k uzavření smluv ve svůj prospěch a ve prospěch
společností Endokol, s. r. o. a Merigold, s. r. o. a v neprospěch společnosti
Central-Therm, a. s., přičemž tak měl podle skutkové věty činit mimo jiné tím,
že měl nechat vyhotovit a měl podepsat kupní smlouvy jednak na převod movitého
majetku a jednak kupní smlouvy na převod nemovitého majetku či smlouvy o
zřízení předkupního práva. Ze znění skutkové věty vyplývá, že uvedené smlouvy
byly uzavřeny v Praze. V návaznosti na toto jednání měl dále obviněný podat na
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, pracoviště Znojmo, návrh na vklad
jednak vlastnického práva a návrh na vklad věcného břemene podle uvedených
smluv (kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene).
14. Z uvedeného je zřejmé, že jednání obviněného spočívající v uzavření
smluv nastalo v Praze, nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti věci je třeba
celý děj vnímat šířeji, tedy včetně zajištění rozhodnutí příslušného orgánu
(katastrálního úřadu), které úspěšnost kontraktačního procesu (jeho věcněprávní
účinky) podmiňovalo. Proto úkony v podobě podání návrhů na vklad vlastnického
práva a věcného břemene na příslušný katastrální úřad v návaznosti na uzavřené
smlouvy byly součástí trestného jednání obviněného, přičemž se tak stalo v
obvodu Krajského soudu v Brně, který je tak soudem příslušným k projednání
věci. Lze doplnit, že obdobně byla místní příslušnost argumentována i státním
zástupcem v podané obžalobě.
15. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného shledal, že obžaloba byla
podána u místně příslušného soudu, přičemž v návaznosti na to bylo možné
přistoupit k posouzení důvodnosti obviněným podaného návrhu na odnětí věci
Krajskému soudu v Brně a její přikázání Městskému soudu v Praze.
16. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že se trestní věc obviněného,
v době rozhodování Nejvyššího soudu o jeho návrhu na delegaci, nachází ve
stadiu řízení před příslušným soudem prvního stupně, a to Krajským soudem v
Brně a ve věci probíhá hlavní líčení, byli vyslechnuti někteří ze svědků a
provedeny některé důkazy.
17. Důležité důvody ve smyslu 25 tr. ř. postavil obviněný na svých
pochybnostech v nestranné a objektivní rozhodování Krajského soudu v Brně,
resp. předsedy senátu v jeho věci. Učinil tak jednak poukazem na své
přesvědčení, že ve věci jedná místně nepříslušný soud (tato otázka byla
vyřešena výše, a navíc by ji ani nebylo možné případně napravit formou
rozhodnutí o odnětí a přikázání věci) a jednak spatřoval důležité důvody pro
delegaci věci ve svých obavách, že soud nebude při svém rozhodování objektivní,
a dále zpochybnil některé postupy předsedy senátu v jeho věci (resp. postupy ve
věci vůbec), kterého považuje za nikoli nestranného. Měl za to, že je předem
přesvědčen o jeho vině a straní důkazům, které jeho vinu potvrzují, a naopak
pomíjí důkazy svědčící v jeho prospěch.
18. Nejvyšší soud však v argumentech rozváděných v návrhu na delegaci
neshledal důležité důvody pro tak výjimečný postup, jakým je postup podle § 25
tr. ř.
19. Podle § 25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata
příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem
„důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se
musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §
25 tr. ř., podle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu,
je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému
soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro
odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik
významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního
principu.
20. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že námitky, jimiž
obviněný hodnotil způsob rozhodování předsedy senátu v jeho věci, dále námitky
týkající se údajně nesprávně zjišťovaného skutkového stavu věci, jakož i
námitky stran nedostatečného dokazování či nesprávného hodnocení důkazů, nejsou
a nemohou být předmětem řízení o návrhu obviněného na delegaci. Tyto otázky
jsou řešeny v řízení před soudem (v řízení před soudy ve věci činnými, tedy v
prvním stupni před Krajským soudem v Brně, případně v řízení o řádných či
mimořádných opravných prostředcích před Vrchním soudem v Olomouci či Nejvyšším
soudem) a nejsou předmětem posouzení v řízení o návrhu na delegaci.
21. Stejně tak jako důležitý důvod ve smyslu § 25 tr. ř. nelze
akceptovat námitku, že by snad skutečnosti v podobě zejména složitosti jeho
trestní věci, pochybení soudu v jiné jeho trestní věci, či že se nachází ve
výkonu trestu v jiné trestní věci, mohly ovlivnit způsob rozhodování soudu
(všech soudců) v jeho nyní projednávané trestní věci, a učinit celý Krajský
soud v Brně neschopným rozhodnout objektivně a nestranně v trestní věci
obviněného.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v případě pochybností o
nestrannosti soudců činných v určité věci se lze v zásadě domáhat vyloučení jen
těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce
příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Teprve pro případ,
že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci
(popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou
a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování
a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům
tohoto soudu, a návazně rozhodnout o odnětí a přikázání věci.
23. Námitkou podjatosti vznesenou obviněným ve vztahu k předsedovi
senátu Mgr. Michalu Zámečníkovi se přitom již Krajský soud v Brně zabýval a
usnesením ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 43 T 8/2022, rozhodl, že podle § 31 odst.
1 tr. ř. soudce Mgr. Michal Zámečník není vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 43 T 8/2022. O stížnosti
obviněného poté rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 8. 2023,
sp. zn. 6 To 44/2023 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Jakýkoli podklad pro postup podle § 25 tr. ř. zde tedy nelze shledat.
24. Z konstantní judikatury pak vyplývá, že způsob rozhodování soudu
(soudců) nemůže být důvodem pro jejich vyloučení z rozhodování věci (srov.
přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Takovým důvodem
by dokonce nebylo ani zjištění, že určitý soud v minulosti porušil některé z
ústavně zaručených základních práv obviněného. Ani tato skutečnost sama o sobě
nestačí k závěru, že objektivita řízení není u tohoto soudu zaručena a že je
tak dán důvod k odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu téhož druhu a
stupně (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn.
11 Td 26/2002).
25. Pokud pak obviněný poukázal na údajné určité zneužití situace,
totiž že vykonával trest odnětí svobody uložený v jiné trestní věci, což
omezovalo možnosti jeho obhajoby, způsobovalo potřebu jeho předvedení k účasti
v hlavním líčení v této věci za užití pout apod., je třeba zdůraznit, že výkon
trestu odnětí svobody je primárně následkem trestné činnosti obviněného, za
jejíž spáchání mu byl takový trest uložen. Odpovědnost proto nelze přenášet na
soudy činné v nyní vedeném trestním řízení, které nemohou činit průtahy a
vyčkávat doby, kdy obviněný uložený trest vykoná.
26. Nezbývá než konstatovat, že obviněný ve svém návrhu na postup podle
25 tr. ř. neuvedl žádné argumenty, které by prokazovaly důvodnost jeho návrhu.
Odnětí věci místně příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému
soudu, je rozhodnutím výjimečným a znamená průlom do zásady, že nikdo nesmí být
odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Pro takový postup musí být dány důležité důvody, které ale
Nejvyšší soud neshledal.
27. Na základě shora uvedeného, rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je
uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, tedy že se Krajskému soudu v Brně
věc neodnímá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu